Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Soutěžní a jiné (ne)smysly

Červený trpaslík to dal

11. července 2011 v 17:58 | quack
Když jsem se do té soutěže o nejlepší seriál přihlásila, neměla jsem ponětí, jestli někdo seriál Red dwarf vůbec zná a jestli mi někdo pošle hlas .. Světe, div se ... Teď jsem byla od středy pryč, vrátila jsem se dnes a co se nedovím - ono to vyhrálo ..

Diplom sice nic moc, protože ho vyráběla moje sestra, která to nějak extra neovládá, ale tak co už ...



Takže asi tak no ...

Prosím znova o hlasy ...

3. července 2011 v 15:48 | quack
Ani jsem to nečekala, ale Červený trpaslík se dostal do 5. kola .. Jestliže tady jsou nějací fanoušci, prosím hlásněte pro něj (pro mě) na
http://odsisiblog.blog.cz/1107/soutez-5-kolo-o-nejlepsi-serial#komentar91472876 ... Dole pod článkem je anketa s mou přezdívkou quack ...

Opět se omlouvám, za tak krátký článek o ničem ... Někdy napíši něco delšího ..

Fanoušci Červeného trpaslíka - help!

30. června 2011 v 21:11 | quack
Ahojte ... Jen bych Vás ráda poprosila o hlas v anketě dole pod článkem pro quacka na http://odsisiblog.blog.cz/1107/soutez-4-kolo-o-nejlepsi-serial#komentare ...

Vlastně ani nevím, co tam dělám, ale dostala jsem se do 4. kola a teď mi hrozí, že vypadnu a to nechci ..

Vím, že tento článek je strašně krátký a o ničem, ale prosím, pošlete hlásněte někdo pro mě ... :D Jinak tedy jsem tam s Červeným trpaslíkem, protože na něj nikdo nemá ... :))

Raketka.cz

30. června 2011 v 16:36 | quack
Byl mi napsán komentář, koukla jsem se na něj, pak na stránku odkud přišel ... Pročítám si to a říkám si: ,,Proč ne?"

Jedná se o stránku raketka.cz, na které najdete různé hry. Takže kdyby Vás chňapla nuda, můžete se tam podívat a třeba Vás nějaká hra zaujme. A jestliže máte také svůl blog, tak můžete stejně jako já soutěžit.

Soutěž je to velice jednoduchá. Napíšete článek o stránce raketka.cz ... Stránky jsou to dobře udělané, takže si nemyslím, že je to nějak špatně, když jim takhle dělám reklamu a stránek s "gamesamy" není v době nudy nikdy dost ... Tudíž hezkou zábavu a já končím tento článeček, protože nějak netuším, co bych ještě napsala ...

Mějte se ...

Hrej online hry zdarma.
online hry raketka.cz

Fantazii se meze nekladou

6. dubna 2011 v 15:37 | quack
Není to do soutěže, ale jen domácí úkol, ale řekla jsem si, že to do soutěží dám ... Jinak je to tedy jeden velký nesmysl, a tak třeba se pobavíte jako celá moje třída ... Mimochodem - první odstavec byl dán pevně ...

Fantazii se meze nekladou
Kdysi žila mladá žena, která měla mnoho nápadníků, ale nechtěla se vdávat. Měla sedm bratrů a malou sestru. Jejich matka byla už mnoho let mrtvá, neměli žádné příbuzné a žili sami se svým otcem. Bratři s otcem chodili každý den na lov.
Nataša, starší dcera, neměla dvakrát dobré vztahy se svým otcem. Nemohl vystát, že jeho nejstarší dcera loví kouzelné zelené srnky lépe než jeho sedm synů dohromady. Nataša si z toho nic nedělala, jí takové věci byly ukradené.
Jednou se zase chlapi vypravili na lov a Nataša s Jolanou zůstaly opět samy v jejich vzdušné chatě na růžovém obláčku. Přemýšlely, co budou dělat. Rozhodly se, že budou házet zářivé kuličky ze slunečního svitu na malé fialové javorové listy, které se právě procházely pod jejich chatou. Párkrát se trefily a javorové listy hrůzou vzlétly, a když se zase uklidnili, klesli opět k zemi.
Nataša s Jolanou se jim smály, ale za chvíli je vyrušil červený drak, místní policejní komisař, který jim oznámil, že jejich sedm bratrů a otce pokousalo stádo červeno-růžových srnek.
Tyto srnky jsou horší než zelené, protože mají ve svých kusadlech toxické výpary, které při vniknutí do těla oběti způsobí, že se dotyčný stane kávovarem a nemyslí na nic jiného než na to, aby uvařil Nescafé. Vědci do teď nepřišli na to, jak vysvětlit těmto kávovarům, že Tchibo je prostě nejlepší.
Nataša s Jolanou nevěděly, co by měly udělat. Kávovary stejně nepohřbí a osm kávovarů, které vaří jen Nescafé, nechtěly. Najednou zjistily, že jsou vlastně úplně samy. Nikdy by si nepomyslely, že se něco takového někdy stane.
Komisař odletěl a Nataša se rozhodla, že v jejich vzdušné chatě, kterou odjakživa nenáviděla, nezůstane. Ničeho z jejich kaktusového lesa se nebála, i když tam žilo mnoho podivných tvorů a telefonů, a tak se rozhodla, že Jolaně přenechá jejich létající kachní spřežení a sama si vezme jejich pštrošáka, což není obyčejný pštros, jak si možná myslíte, ale zbrusu nové plemeno, které má kusadla, tři oči, dvě hlavy a místo uší krtky.
Jolaně se nápad s cestováním bez jakýchkoli pokynů a zákazů, kam může a kam nemůže letět, moc líbil, a tak neváhala a hupsla ke spřežení a odletěla do kouzelné země Černých hrnků, kde může bydlet a pracovat každý, kdo se nebojí, že na něj kdykoli může spadnout ucho od hrnku.
Nataša se pro změnu už dlouho dívala na různé fotky ze země KFC. I když se to možná nezdá, našly tady úkryt kuřata z celého vesmíru, za to na prasátka je tam velká odměna. Nataša už měla zjištěnou cestu, ale i tak až teď, když cestovala, zjistila, že je to hned sousední zem. Vstoupila bránou ve tvaru obřího zobáku a nestačila se divit. Pštrošáka ji hned zabavili, že prý takové velké kuře mezi sebou nechtějí, že by malá kuřátka mohla závidět a některé kuřata by ho mohli považovat za Boha a zapomněly by tak na "ó velkou vznešenou krůtu". A nikdo přece nechce takový rozruch.
Nataša to pochopila a rozloučila se s Pštrošákem. Ještě ji varovali před zlým Prasečákem, který údajně zabíjí obyvatele města, a pak už vyšla do ulic a rozhlížela se kolem sebe. Divila se, že úplně všechno připomínalo kuře, nebo aspoň nějakou jeho část. Lampy ve tvaru hnátů, billboardy ve tvaru křídel ...
Nataša šla dál a najednou uslyšela žalostný pískot. Rozhlížela se kolem sebe, když v tom se nedaleko od ní mihl stín.
,,Zlý Prasečák." Pomyslela si Nataša a pomalu se vydala tím směrem.
Měla pravdu, opravdu to byl onen zlý tvor, který se právě vrhal na malé kuřátko. Nataša byla chvíli v šoku, ale rychle se vzpamatovala a rozběhla se k té potvoře. Zvíře se na ni otočilo a Nataša se na chvíli zalekla jeho ostrých špičáků a oranžových očí. Na nic však nečekala a skočila přímo na něj. Hbitě uhýbala jeho útokům a nakonec ho ránou pěstí mezi oči omráčila. Podívala se na kuřátko, které se ještě nevzpamatovalo z šoku, a vzala si ho do dlaně, když ještě volala kuřecí policii.
,,Moje zachránkyně! Jsem vám nadosmrti dlužen!" pípalo malé kuře. Nataša se usmála a oběma bylo jasné, že toto je ta láska na první pohled. Kde jsou doby, kdy se Nataša nechtěla vdávat?

Kdykoliv upadnu, vstanu (10. kapitola - konec)

30. ledna 2011 v 20:18 | quack
Kdykoliv upadnu, vstanu 

10. Vkročení do nového života 

Po pohřbu Lukáše byla Nataša do sebe úplně uzavřená a nepromluvila skoro vůbec nic.
Matka věděla, že Nataša to nemá lehké, a proto neváhala s jejím přihlášením do léčebny, když ji to doktoři navrhli. Nataša tam původně vůbec nechtěla chodit, byla nejradši, když mohla celý den sedět na zahradě a pozorovat ptáčky a přírodu. Jenže matka si nedala říct, a nakonec Nataša zjistila, že jí tam je vlastně fajn.

Byla ve skupině, kterou vedl příjemný pán jménem František Slanýž. Ve skupině měla 6 holek, které byly též na vozíku a 7 kluků, někteří byli na vozíku, ale byl tam taky jeden, který měl umělou ruku. Jmenoval se Roman a Nataši se hodně líbil.
Párkrát spolu prohodili slova. Jednou však měli udělat dvojice a oni byli spolu. První na sebe jen tak koukali. Roman se pak zeptal Nataši, co se jí vlastně stalo a ona, když ji bylo všechno lhostejné, řekla svůj příběh. Roman na ni koukal. Neslyšel nikoho, kdo by zažil něco takového. Když to dořekla, zeptala se na jeho příběh.
Usmál se.
,,To není tak dobrodružné, ani žádný další člověk v tom nemá prsty. Celé jsem si to zavinil já, jsem prostě blbý … Chtěl jsem být frajer, a tak jsem se rozjel na motorce na šílenou rychlost. Nějak jsem nevychytal cestu a naboural do stromu. Motorka mi zdeformovala se stromem ruku a nakonec musela pryč…" Koukl na protézu a přejel po ní rukou.
Nataša nevěděla co říct, neuměla si to představit. Sama na motorce ještě nejela. Ona by asi měla problém se vůbec rozjet.
Postupně se začali bavit o tom, jaké měli oba štěstí. Nataša se klidně mohla utopit a Roman zas mohl klidně přijít o hlavu. Aniž by to čekali, padli si do oka, a tak si na sebe vyměnili kontakty.
Sezení za chvíli skončilo a oni se museli rozloučit.
Když dojela domů, poprosila mamku, zda ji může přinést notebook. Mamka se nestačila divit. Nic však neřekla a donesla ji ho. Nataša chytla počítač, chvíli ho podržela a přemýšlela.
,,Tímhle všechno začalo. Díky tohoto jsem si začala psát s Lukim, díky tohoto jsem se do něj zamilovala. Pak jsme se díky toho domluvili na kola … Napsal mi, že mě nemá rád, že to byl omyl. Tady jsem se pak dozvěděla o odchodu dvou lidí z tohoto světa. Kdybych tuto proradnou věc nikdy neotevřela a nepřihlásila se, nikdy bych ho nepoznala, nikdy bych pak nezničila jedno přátelství a nikdy by se pak nezabili. Ach jo … Proč jen to otvírám znova? Roman … Jaký konec bude mít tahle nová kapitola mého života? Mám to risknout a otevřít … Nebo nechat na věky zavřené …?"
Člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale také se nikdy nedozví, jak by něco dopadlo, kdyby to neudělal. Vždy je tady ta možnost, že se něco totálně zvrtne, ale vždy se to může otočit k lepšímu. Je jen na nás, kterou cestu si vybereme - jestli budeme riskovat, anebo zůstaneme navždy znudění v koutě.
… Na notebooku se začaly načítat různé programy. Za chvíli ji blikla zpráva od Romana. Ona už se nebojí riskovat… Možná proto, že už snad ani nemá co ztratit…

Kdykoliv upadnu, vstanu (9. kapitola)

29. ledna 2011 v 19:31 | quack
Kdykoliv upadnu, vstanu

9. Ještě níž než na dno


Nataša už nevěděla jak dál. Kluka, kterého miluje, ztratila, protože on ji nechce a teď ještě ochrnula. Nemohla si zvyknout na ten zvláštní bezmocný pocit.
Už nikdy nepohne nohama. To už ji ta řeka mohla rovnou zabít. K čemu tady ještě má být? Ptala se stále sebe, jaký má asi osud a co ji ještě v životě podkopne nohy, s kterými teď už stejně mohla jen hýbat s cizí pomocí, maximálně nějak se svýma rukama?
Po týdnu neustálých testů a vyšetření měla nemocnice plné zuby. Cítila se strašně samotná. Kamarádky za ni nechodily a na jejím oddělení intenzivní péče jí nedovolili notebook, aby si aspoň mohla s někým psát. Vlastně na to ani neměla náladu. K čemu nějaká slova. Slova jsou tak zbytečná a ji povětšinou každé druhé slovo zabolelo u srdce.
Stále slýchala, že se ji musí udělat testy a vyšetření, ale že už to stejně asi nemá cenu, že bude navždy připoutaná na vozík.
Když už se konečně mohla vrátit domů, byla z ní už zatvrdlá osoba, které všechno bylo lhostejné, a brečela téměř díky všemu.
Doktoři ji dali na vozík a mamka ji tlačila. Za chvíli pocítila jemný vánek na svém těle. Tento pocit milovala. Větřík ji jemně zacuchal vlasy a ona zavřela oči. Matka věděla, že si to užívá, a tak zpomalila. Za chvíli ale už byly u auta a příjemný pocit byl ten tam.
Matka vzala Natašu do náruče a opatrně jí pomohla do auta. Nataša se cítila ještě hůře a nevydržela nápor slz pod víčky. Matka nevěděla, co ji říct. Došly ji už dávno útěchy, ale soucítila s ní.
Za chvíli dojely k domu, kde už čekala sestra Klára. Společně se všechny dostaly domů a Nataša se usadila do obývacího pokoje na pohovku. Ani se nepohnula. Matka za chvíli přišla a podala jí notebook. Nataša se na ni podívala a pak zase odklonila zrak.
,,Zlatíčko, kamarádky si s Tebou určitě chtějí popovídat, proč nechceš Ty s nimi?"
,,Jo, aby mi to celé zase připomněly?" A slzy tu byly opět.
,,Ale ne. Určitě Tě chtějí pozdravit, říct, co je nového ve škole a podobně, jen to zkus, když tak to hned můžeš zase vypnout."
Popravdě se jí po holkách celkem stýskalo. I když měla trochu strach, vzala si notebook, otevřela ho a spustila. Pomalu nabíhal a ji se zachtělo ho zas zavřít. Ale ne, to neudělá. Chce si popovídat s někým jiným než s mamkou a doktory.
Jakmile se jí všechno najelo, hned jí blikaly zprávy. Tu od Lukáše přeskočila a ani na ni nemrkla. Dál ji psala Mamimi.
,,Ahoj Nati! Jsem ráda, že jsi zase tady … Ale asi pro Tebe nemám moc dobré zprávy. Na druhou stranu zas nechci, aby ses to dozvěděla od někoho jiného ještě hůř podané."
Nataša měla strach, co přijde.
,,Víš, jak jsi byla pryč, tak se stalo pár věcí. Tebe ale asi bude nejvíce zajímat jedna. Ta asi nejhorší … Pamatuj si, že život jde dál, že i když jsou mraky, za nimi je stále Slunce, které vysvitne …"
Nataše se zvýšil srdeční tep, nevěděla, co bude, co ji čeká.
,,Nati, vím, že to bude asi hodně bolet, buď ale silná… Víš … Lidi jsou někdy strašně moc blbí. Já vůbec nevím, jak Ti to napsat, aby to nebylo tak hrozné, ale asi to nejde. Zkrátka Lukáš se naštval na nějakou holku, když byli oba opilí. Nějak to přepískli a ona ho pak začala vytáčet a burcovala ho, až se pořádně naštval a zabil ji. Asi byl z toho totálně mimo, a tak neudělal nic chytřejšího, než že … Se zabil taky … Nati, ale život jde dál, pamatuj, že …"
Dál už to Nataša nečetla, zaklapla notebook a rozbrečela se.
,,On je mrtvý! On se zabil! A mě tu nechal! Jak mohl…?" Ptala se sama sebe a začala křičet, aniž by si to uvědomovala. Matka hned přiběhla, chytla ji do náruče a uklidňovala, když si Nataša opakovala stále ta sama slova.

Kdykoliv upadnu, vstanu (8. kapitola)

28. ledna 2011 v 18:11 | quack
Kdykoliv upadnu, vstanu

8. Probuzení 

,,A bude v pořádku? Vždyť je to moje malá holčička!"
,,Nejspíš bude mít nadosmrti ochrnuté nohy. Je mi to líto."
,,Ne, to ne! To nemůže být pravda! Natašo! Né!"
Nataša se pomalu probouzela. Oční víčka měla strašně těžké. Nakonec se jí podařilo oči otevřít a pomalu rozpoznávala rozmazané věci okolo sebe. Poznala mamku, která se nad ní skláněla.
,,Ma-mi?"
,,Neboj, jsem u Tebe. Už je všechno v pořádku. Nemusíš se bát." Říkala s pláčem matka.
,,Kde jsem? Co - se sta-lo?"
Mamka ji všechno řekla. Povídala ji, jak ji našel pán Tobias Mucha, a jak měla velké štěstí, že se i se stanem zachytila o spadlý strom a přitom měla naštěstí stále hlavu nakloněnou tak, že mohla dýchat. A jak ji pak Tobias našel až za několik hodin, když šel zkoumat stav vody a jak pak hned volal pomoc. Znělo to neuvěřitelně. Jak mohla mít takové štěstí?
,,Ale víš, holčičko …" Mamka se rozbrečela.
,,Co je, mami? Vždyť jsem v pořádku."
,,Asi … Asi už nikdy nebudeš chodit. Ve vodě jsi asi narazila na kámen a ten ti poškodil páteř a přerušil míchu. Doktoři už s tím nemohou nic udělat."
Nataša oněměla. Matně si vzpomněla na šílenou bolest v zádech a nevěděla, co říct. Slzy se jí znova dostaly do očí a ona je nemohla zastavit. Snažila se pohnout nohama. Zjistila, že to vážně nejde. Už se nikdy nepostaví, už nepojede na kole, už si nikdy nezaběhá, nebude skákat … Zase se zhroutila až na dno.
Matka nevěděla, jak ji uklidnit. Jen ji jemně objala a plakala s ní.
,,Proč se mi hroutí svět? To nemůže být pravda. Já … Já … Já chci zemřít…"
,,To neříkej!" křikla najednou matka.
,,Co bych si bez Tebe počala? Bez mé malé holčičky… Neboj se, všechno bude zase dobré, všechno se spraví."
,,Ale mami …"
,,Ne, nic neříkej, šetři síly, musíš být stále moc unavená."
Nataša si uvědomila, že její oči se jí stále ještě klíží. Zavřela je a za chvíli usnula bezesným spánkem.

Kdykoliv upadnu, vstanu (7. kapitola)

26. ledna 2011 v 16:37 | quack
Kdykoliv upadnu, vstanu


7. Vichřice 

Nataša spala tvrdým spánkem. Po několika bezesných a proslzených nocích se to vlastně dalo celkem čekat. Její tělo už bylo strašně vyčerpané. Avšak z ničeho nic se probudila, jelikož se topila. Myslela si, že je to jen sen, že to je jen nějaká další noční můra. Opak byl pravdou. V noci přišla vichřice a to tak silná, že odnesla stan i s nebohou Natašou o pár metrů dál - bohužel na stranu, kde se nacházela řeka, a převrátila ji do ní.
Nic netušící Nataša se tak začala topit, uvězněná ve stanu. Byla dočista dezorientována, nevěděla kde je, co se děje, a hlavně - jak ven a pryč. Házela sebou ze strany na stranu, jak si s ní pohrával proud. Vůbec nechápala, jak mohla spát, když ji vítr posouval. Nejspíš měla špatně zajištěný stan. Tohle se ji ještě nikdy nestalo, nejspíš proto, že nikdy, když stanovala, nebyla taková bouře.
Měla strach, bála se, že to je její konec. Naštěstí si všimla, že ve stanu je ještě vzdušná kapsa, díky toho poznala, že dno je přímo pod ní a nebe je tedy nad ní. Snažila se nějak si dřepnout, nebo se prostě dostat ke vzduchu. Plíce ji bolely od toho, jak tam měla vodu. Dusila se, ale nevzdávala to.
Najednou ji ale prudce zabolelo v zádech. Nejspíš jí nějaký ostrý kámen poškodil páteř a tou bolestí upadla do bezvědomí.

Kdykoliv uapdnu, vstanu (6. kapitola)

24. ledna 2011 v 20:16 | quack
Kdykoliv upadnu, vstanu

6. Poklidné odpoledne 

Nataša došla ke stanu, krev na ruce mezitím zaschla a bahno na jejím těle také, a tak se rozhodla opláchnout v řece. Šla jen do malého proudu a ponořila nohy do vody. Řeka jí špínu z noh vzala sama, ruku si raději opatrně umyla jen okolo rány. Ránu nechala tak, nechtěla na ní dávat vodu z řeky, raději na ni nalije trochu pitné vody z láhve. Vyšla z řeky, utřela se a převlíkla se z plavek, které dala sušit na sluníčko.
Zjistila, že ji poměrně vyhládlo, a tak začala přemýšlet nad tím, co si sbalila. Buřty si nechá na večeři, a k nim nějaký chleba. Pod různými věcmi, které nechala rozházené po stanu, když hledala plavky, našla nějaké tatranky a vysočinu. Vzala si tedy vysočinu a chleba a spokojeně jedla. Koukla na hodinky a zjistila, že už jsou čtyři odpoledne.
Když dojedla, vyhrabala knihu a začala číst. Najednou uslyšela zvuk traktoru někde v dáli.
,,Že by Zdeněk oral nějaké další pole?" Pomyslela si s úsměvem. Vzápětí ji zabolelo v hrudi při vzpomínce, jak tehdy seděla s Lukášem a oba se ho strašně lekli. Snažila se na to zapomenout, nenapadlo ji nic lepšího než to, že si vzala MP3 a pustila si písničky, aby neslyšela ten zvuk traktoru.
S písní se nesoustředila na knihu, a tak se otočila na záda a pozorovala nebe, na kterém zrovna letělo letadlo.
,,Kam asi letí? K moři?" Přemýšlela. Za měsíc budou prázdniny, takže je to vcelku možné. Také by se někam chtěla podívat, třeba na Krétu, vždy si myslela, že tam musí být krásně a fotky na internetu ji to jen potvrzovaly. Začala uvažovat o různých mytologických postavách, jelikož se o ně trochu zajímala. Zavřela oči a se sluchátky v uších na chvíli usnula.
Probudil ji až jemný vánek, který se ji dostal pod volné triko. Lekla se, protože si myslela, že na ni někdo šahá. Jakmile se vzpamatovala, zjistila, že by měla pomalu jít sbírat dříví na oheň, ať si má na čem upéct buřty.
Nasadila si boty, jelikož do lesa znovu bosá nechtěla, a začala hledat. Všude bylo jen samé jehličí, občas šišky. Naštěstí pak našla místo, kde bylo větví hodně. Nabrala si dříví celou náruč a dokonce našla i dlouhou větev, a tak ji vzala a vláčela za sebou. To ji na buřty vydrží.
Za chvíli byla zase u stanu a došlo ji, že ještě musí donést několik kamenů, které dá okolo ohně. Naštěstí byla u řeky, a tam je kamenů habaděj. Za chvíli měla vše nachystané a mohla zapálit dříví. Sirky našla hned, protože věděla, že si je dala do vrchní kapsy krosny. Počkala, až ustane vítr, a pak škrtla sirkou. První pokus nevyšel, a tak to zkusila znovu a podařilo se. Větvičky pomalu začínaly hořet a Nataša věděla, že už sirky může schovat. Sedla si k ohýnku a pozorovala, jak se postupně rozhořívá.
Za nějakou chvíli se rozhodla, že už pomalu začne ohřívat první už špekáček. Hned jak ho viděla, nožem zařezala a nakonec zapíchla na větvičku, se jí začaly sbíhat sliny. Za chvíli si všimla, že se začíná stmívat, a tak na chvíli zabodla klacek s buřtem do země a šla si připravit mikinu a dát si tepláky. Taky si už připravila ven sprej proti komárům, protože věděla, že určitě budou obtěžovat.
Pak se vrátila ke špekáčku, který mezitím změnil barvu a začal krásně vonět. Najednou si všimla jednoho komára, který si sedl na její ruku. Rychle reagovala a zaplácla ho. Vzala sprej a nastříkala si ho lehce na tělo a kolem sebe. Přece ji tu žádné potvory nebudou otravovat.
Za chvíli už vzala špekáček ze žáru ohně a dala si ho na chleba. Jelikož věděla, že bude pálit, tak si mezitím nachystala buřt druhý. Pak si vzala chleba a pomalu ukusovala. Slunce už pomalu zacházelo za obzor a Nataša si spokojeně jedla.
Když buřty zmizely v jejím žaludku a hvězdy na nebi ze sebe utvořili všechna souhvězdí, kromě těch, které byly zakryté tmavými hustými mraky, které se vzaly kdoví odkud, nezbylo ji nic jiného, než si obléct mikinu a spokojeně ulehnout do stanu.
 
 

Reklama