Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Různé kecy a můj život

Jak to dopadlo s bakalářkou

3. května 2018 v 12:06 | quack
Hned na úvod bych chtěla poděkovat všem, kteří se mi ozvali v odezvě na tento článek (hlavně T., J., M., I., a Ž.), cením a vážím si toho. Také chci poděkovat za milou zprávu, která mi doputovala e-mailem, ale klidně příště odhalte svou identitu.

Takže jak se to mělo s mou bakalářkou? Můj milý pan docent, kterého jsem si vybrala jako vedoucího, mě nakonec překvapil. Nenechal mě ve štyku, i když jsem hodně stresovala, že odepisuje pomaleji, než jsem potřebovala. Už před 2 týdny jsem si říkala, že mám finální verzi, že to už bude ok, ale chyba lávky - musela jsem dojít ještě na konzultaci, protože se mi přeházela trochu struktrura a muselo se doplnit ještě dalších 14 grafů, které občas nebyly ani dodělané. Hodně mě to zaskočilo, vůbec jsem nevěděla, jak to vyhodnocovat. Navíc mám bakalářskou práci trochu ... Chaotickou? Popisuju zde chování látek, které nejsou extra popsány v literatuře, takže dokonce jsem vyhodnocovala něco, co jsem musela napsat do uvozovek ... Já vím, tohle Vám může přijít popletené, ale nechci zabíhat do detailů, pořád si chráním vlastní práci. Zkrátka dopsání mé práce nebylo vůbec jednoduché, teoretická část se zčásti psala levou zadní, ale interpretovat výsledky nějak rozumně, to byl už maras ...

Ale! Těšilo mě, že občas, když jsem byla například v práci nebo ve fitku a v myšlence jsem odjela někam do matrixu, tak se mi řešení občas samo zjevilo. Dávala jsem to dokupy strašně dlouho, hrabala jsem se v grafech a tabulkách, hledala v tom hlavu a patu. Poté jsem si to v hlavě srovnala a zkusila sepsat. Můj vedoucí mě pochválil, že jsem udělala kus práce a dobře jsem se s tím porvala. Dokonce mě pochválil za češtinu a další věci. Hřálo mě to hrozně u srdce. Jsme u něj 3 lidi na bakalářku, jeden nestíhá, druhý spletl celé výsledky a poslal mu tak trochu hovínko .. a já ... Já si dovolím pro jednou napsat, že jsem hvězda.

Nervy se ale objevovaly často. Mnohokrát jsem řešila technické problémy, s kterými jsem si neuměla poradit. Děkuju moc všem lidem, kteří mi byli ochotni nějak pomoci. Jsou věci, s kterými jsem se ve wordu ani v excelu nesetkala a někdy bylo jednodušší někoho oslovit a zkusit to s nějakými smyšlenými čísly, než se babrat s tím sama. Největší rána, která mě zasáhla nastala 2 dny před tím, než jsem šla tisknout. 9 hodin jsem opravovala jak poslední obsahové věci, tak celkový vzhled práce. 9 hodin jsem u toho nadávala, jak mi vždy odskočí tabulka kamsi do háje a podobně. A po těch 9 hodinách práce mi klekl notebook, klekl mi word, hodilo mi to aktualizaci ... A i když jsem průběžně práci ukládala, tak to nenašlo ani to, ani ty automatické a vše bylo ztraceno. Zjistila jsem to asi o půl 12 v noci. Do jedné jsem pak jen brečela a z depky mě posbírali dva lidi, kterých v poslední době vděčím opravdu za dost. Jsou to pánové Jiřík a Míša. Vím, že si to asi nikdy nepřečtou anebo to nepřiznají, ale stejně ví, co to pro mě znamenalo. Velké díky patří taky mé nejdražší mamince, která přes všechny chmury, které mě na vš potkaly, potkávají a určitě ještě potkají, stojí při mě a nepřestává se mnou věřit, že všechno nakonec bude dobré. (Mami, třeba to JIŽ bude s bakalářkou dobré? ... a ano, tohle jsem si nemohla odpustit a Ty dobře víš, proč ... )

Musím říct, že bakalářka mi nakonec i hodně dala. Nakoukla jsem do problematiky, se kterou se sice setkáváme každý den, ale nikdy mě nenapadlo, kam až všude sahá .... Poznala jsem nové látky, se kterými bych se jinak v čistém stavu nesetkala. Poprvé jsem na vlastní pěst bez dozoru pracovala s chemikáliemi, které mi mohly ublížit. Setkala jsem se s univerzitou tak nějak z jiné strany. Chodila jsem měřit časně zrána, kdy jediný člověk na katedře byla milá paní laborantka a mohly jsme si povídat o životě. Je to po panu docentovi, který se mě ujal jako vedoucí, druhý a jediný člověk, kterému jsem v bakalářce poděkovala jmenovitě. Paní laborantka se totiž ke mě nikdy neotočila zády a nikdy se na mě nezlobila, že jsem si půjčila snad všechny odměrné baňky, které na katedře jsou. Také jsem měla šanci si hrát s přístroji, ke kterým normálně nikoho moc nepustí. Stala jsem se na něm odbornicí. A naprosto si ho zamilovala.

Až dnes, když jsem si práci vyzvedla z tisku, jsem si uvědomila, že už jdu vážně do cíle. Obhájit, odstátnicovat a šlus, finíto. Bojím se teda ještě obhajob i státnic, budou to další ohromné nervy ... A pak ještě přijímačky. Jestli nakonec půjdu z UPOLu pryč, tak nevím, jak to budu vnímat. Za mým případným titulem se skrývá mnoho slz, potu a krve. Nebyla to cesta růžemi, ale spíš jen jejich trním. Za ty 4 roky mě UPOL zbavil moc dobrých přátel, vlasů, vzal mi i některé příležitosti. A stejně vím, že nakonec si za to všechno nějak můžu sama, třeba mi to vážně za to stálo? Třeba to tak prostě má být. Možná budu za pár let péct dorty v cukrárně, možná budu v nějaké chemické laboratoři, možná budu učit. Možná ty roky pro jeden titul byly jen naprostá ztráta času, ale objevovat svět chemie, to bylo něco, co mě občas hrozně naplňovalo. Vím, co je pipeta, vím, co to je MS, vím, co je PAL, vím, jak použít refraktometr nebo jak sestavit různé aparatury nebo vydestilovat třeba kari koření nebo zjistit pH, zákal a množství dusičnanů ve vodě nebo třeba vím, co to je Williamsonova syntéza. Ano, chápu, většině z Vás to přijde jako hovadina. Ale já jsem nadšená, když stanovuju kyselinu octovou a chlorovodíkovou a určuju jejich body evivalence a nejšťastnější jsem, když z dat udělám grafy a zjistím, že jsou naprosto nádherné a nejsou rozkolísané a jsou prostě přesné a mohla bych se věnovat analytické chemii. A hlavně miluju vtipy mezi námi chemiky. Třeba když sedíme v restauraci a kámoš řekne, že právě nabyl bodu ekvivalence při titraci jídlem ..

Jsem ráda za tu příležitost studovat chemii na Palackém v Olomouci. Není to lehká škola, ani lehký obor. Není to titul zadarmo. Musím říct, že jsem neskutečně šťastná, že jsem si vybrala vedoucího, který má své zkušenosti a hromadu znalostí a hlavně se na mě nikdy nevykašlal, ač někteří jiní na katedře to svým studentům udělali. Jsem ráda, že má práce má hlavu a patu, že je to práce o něčem, co ve světě není moc známé a neopakuje se to jako například stanovení vod. A nejkránější pocit teď byl ten, že jsem svou práci mohla držet v ruce. No a aby toho nebylo málo, tak zde máte mou fotku s mou prací a tou bych se zas na chvíli rozloučila.

Žblept.

14. března 2018 v 20:28 | aktakru
S blížícími se státnicemi jsou pořád větší a větší nervy. Nezvládám dělat bakalářku, nezvládám ani zdárně dodělat některé předměty. Mezitím byly další starosti jako vybrat další školy a obory, vybrat z čeho státnicuji a naměřit nějaká data. Občas byl i problém (a pořád je) najít vůbec mého vedoucího.

Občas jen tak sedím na škole, když čekám na hodinu, hledám články, mám sraz s kámoškou na protokol a podobně ... A potkávám různě své spolužáky a zjišťuju, že to nejsem jen já, kdo je v absolutním stresu a neví, co bude dál. Já mám aspoň něco naměřeno, mám načatou strukturu práce, mám nasbírané nějaké články, v hlavě spoustu myšlenek a něco i sepsané. Ale kamarád třeba nemá vůbec nic - data, představy ... Neví, co jeho práce vůbec obnáší a jeho vedoucí je těhotná a v květnu mizí. Zřejmě bude prodlužovat, protože vedoucí mu dala ultimátum - odevzdejte mi teoretickou část a pak můžeme začít dál něco řešit. A on dál nedělá asi nic. Nechápu to. Potom mi brečí, že "Kači, co mám dělat, já nevím, proč nic nemám, před chvílí bylo září ... " ... Já to vím, cítím to stejn, uteklo to. Nechápu, co dělá celé dny a noci. Já teda v poslední době taky nějak stagnuju, ale zas čekám třeba na odezvu na moje výsledky. A mezitím řešim další sra*ky, bez kterých by to asi nešlo.

Dojímá mě způsob výuky některých lidí. Studuji chemii už nějaký ten rok. Nejsem odborník, do toho mám daleko, ale některé analýzy jsou pořád to samé dokola, jen se liší látky. Už vím, že když někde uskočí hodnota - vyškrtne se, zvlášť kdy je třeba poslední a výslekdy neovlivní do velké míry. Mi bylo poslední hodinu v laoratořích řečeno, že jedno měření mám krásné, jen jedna hodnota ulítlá, ale to nevadí, pořešíme to na konci. Na konci mi bylo řečeno, že jsem naprosto blbá, nemám co dělat na chemii, je jasné, že když poslední je špatně, tak je to špatně celé. Chtěla jsem se smát, ale příval slov pokračoval, jak mě paní docentka měla vyhodit na začátku, že tohle je naprostá ztráta času a podobně. Ztuhla jsem. Zamrzl mi obličej i končetiny ... Vůbec nechápu, co mi to říkala. Ale vzala jsem to nějak, uklidnila se. Začala jsem řeišt náhradu cvičení - na dodělání jedné jediné části úlohy ... Ještě úloha je to trochu nechutná, protože si hrajete s vlastními slinami a pomocí enzymu v nich rozkládáte škrob a hledáte pH - optimum, kde je to rozloženo nejvíc ... Odbočila jsem ... S paní docentkou jsem se domluvila na dnešek ráno. Že nepřijdu na ráno hned, ale o kousek později, protože neopakuju celou věc. Souhlasila, schválila. Přišla jsem ... Koukla se na mě ... A řekla s úsměvem, že ví, že jsme si psaly, ale že v labině je plno, že ji nedošlo, že tam budou ještě jiní a že můžu jít ... Zeptala jsem se, jak to mám teda dodělat .. Koukla se na mě, řekla, že neví a že nemá čas a že tam nemám co dělat a že mám odejít.

Trochu mě tohle chování zaskočilo. Není to ani v centru nebo tak, jela jsem tam jak trubka. Prakticky se neomluvila a jen mě vyhodila, že co ji zdržuju. 3 hodiny jsem pak seděla v knihovně, nevyplatilo se mi jet na byt ... A co v centru. Pak nám začaly normální laboratoře, musela jsem dělat jinou úlohu. Naštěstí je tohle ve dvojicích - jediné u nás. A dnes jsme měli na praktika moc hodného chlapíka, který uprosil tu babu, aby jedna dělala hrášek (no druhá úloha) a jedna dodělala sliny. Mračila se, měla jsem ji občas za zadkem, že si mám dávat bacha a učit se, jinak mě vyleje - vůbec nevím, o co mělo jít, na začátku píšeme testy a zatím jsem s nimi neměla problém, i když někdy potrápily ... A naučená jsem. Dnes vyrazila jednu slečnu podruhé a to znamená, že si to musí napsat za rok znova. Já ten rok třeba už nemám. Člověka to donutí makat a té holčiny je mi vážně líto. Navíc prostě vyhodnocování i u tohoto trvá a rádi ty protokoly vrací na opravu i kvůli banalit. A když to vrátí podruhé, ztrácíte body. Nemáte body, píšete zápočet anebo holt znova za rok. Jsou to nervy, jsou to hrozné nervy. Se žádnýma laboratořema jsem neměla takové problémy. A to jsem zažila všelicos. Vadí mi ta arogance některých docentů. Připadám si občas tak hrozně malá ...

Už se divím i tomu, jak odlišně se chová můj milý pan vedoucí ke mě i ostatním. Mě si hýčká, nevím, jak se mi to stalo, je to asi jediný člověk za celou mou výšku ... Dělá si fórky, že o mě nechce přijít a ptá se občas, jestli mám ještě všechny ruce a nohy a chemikálie mě nerozložily. Je to milé. Na druhou stranu kamarád, který je u něj taky, už od něj dostal zdupa, že vůbec jako nechápe, jak pracuje a co dělá a podobně. Já mám ve svých věcech pořádek. Vedoucí se na něj obořil, jak to, že vesele stanovuje něco, co vedoucí neviděl a jak může vědět, že to je dobře - pak na to přišli, že fakt nebylo ... 5 minut poté se mnou chtěl řešit výsledky v pc, ale já mu je nikdy neposlala ... Ale já mu řekla, že se mnou to řeší vždy čerstvé, napsané. Pochválil mě, že to je pravda, že viděl vždy buď denní nebo aspoň týdenní výsledky, když byl přes týden pryč, a že mi to vždy odkýval. Ulevilo se mi. Měla bych strach mu po 2 měsících měření poslat vše a on by mi třeba řekl, že to vůbec nemá smysl a cenu a je to k ničemu.

Poslední ročník mi dává hrozně zabrat. Už i s tím, že všichni řeší termíny a všechno. Pořád něco vypracovávat, hledat, matlat. Neumím si představit mít ještě zkoušky jako zkoušky - a že někteří mají. Já mám ještě nějaké předměty, jako třeba ty laboratoře nebo semináře ... Ale jinak? Stejně mi přijde, že nestíhám, nemám čas anebo jsem prostě ze všeho nějak unavená. Pobavilo mě, že dnes druhý borec, co nás má na labiny, mě ke konci chválil, že se chytám a rozumím ... A ta druhá babizna na mě tak řve kdo ví co ... Nepřijdu si v chemii ztracená a že vůbec nic nechápu a neumím. Často mi v laboratořích říkají, že jsem šikovná, že vidí, že mi to myslí ... Vedoucí bakalářky je hrozně rád, že jsem samostatná a pracuju si podle sebe a sama a správně. A umím si poradit. Jen ty baby občas musí bý asi arogantní nebo co. Jsem už z toho všeho táááák unavená ... A jsem unavená i z toho, že nevím, kde budu od září .. Anebo vlastně i v létě ... To má zatím ale pořád čas!

Hypersenzitivita - 13 kroků k porozumění a pohled z mé strany

26. listopadu 2017 v 19:54 | quack
Jelikož tady občas zmiňuju, že jsem hypersenzitivní, ráda bych tady dala menší článek o tom, jak co vnímám jinak. Základ článku jsem si půjčila od Alue.

Jak se chovají hypersenzitivisté?
1. Často pláčou
Mohou plakat, jsou-li šťastní, mohou plakat, jsou-li smutní a mohou stejně tak dobře plakat, jsou-li podráždění. Neznamená to, že je jim zle. Pouze všechno, co se jim děje, prožívají velice intenzivně a slzy jim pomáhají zmírnit emocionální napětí.

(Musím přiznat, že brečím často. Ne tolik jako dřív, ale když to přijde, tak to má grády. Většinou je to už ve stavu, kdy mi přijde, že se všechno nějak hroutí, že se nemám čeho lapnout. Ale brečím i u filmů, seriálů. Dokáže mě rozbrečet i koncert mé oblíbené skupiny a vždy si připadám trochu jako pako a snažím se to zakrýt. Slzím i při pěkných chvílích (třeba, když mě bratr promoce - jo, tolik si Tě vážím, bráško :D, když udělám těžkou zkoušku ...
2. Nemusejí nutně být introverty
Introverze může vysokou citlivost doprovázet, ale není to tak vždycky. Podle zjištění Elaine Aronové je ve skutečnosti 30 procent vysoce citlivých lidí extrovertních. Často právě oni potřebují ještě více pozornosti, neboť je pro ně velmi obtížné regulovat svůj emocionální stav, jsou více závislí na okolí a mohou pociťovat cosi jako opojení dojmy.

(Mám problém se zařadit do skupiny diskutujících. I když jsem v kroužku 4 lidí, mám problém cokoli říct, že se budou smát nebo že řeknu něco špatně. Když píšu, jsem extrovert, když jsem ve společnsoti, kde je mi dobře, jsem extrovert. Často se hlasitě směju, že si ze mě lidi dělají srandu, že jsem slyšet až do vedlejších budov, smích mám občas fakt problém korigovat.)

3. Potřeba rozhodnout se je znervózňuje
Umět se rychle a s jistotou rozhodovat - to opravdu není dáno lidem s vysokou senzitivitou. A to i když jde o takové banality, jako je výběr restaurace, kde mají poobědvat. Důvod tkví v tom, že mají velký strach ze špatného rozhodnutí: co kdyby jídlo bylo příliš drahé, hudba příliš hlasitá, obsluha by je ignorovala a jejich společníkovi by se tam nelíbilo!?

(Nemám ráda rychlá rozhodnutí. Vše si plánuju dopředu, aby mě nic nerozhodilo. Nemám ráda, když se sejdu s někým, máme vymyšlený program, ale něco to nabourá a najednou se musíme rozhodnout, co dál. Nemám ráda, když mi někdo zničehonic řekne, že někam musím jít, někde musím být. Nerada chodím do obchodu jen tak nárazově, většinou si předem vybírám, který zvolím, kde mají co ve slevě a podobně.)

4. Reagují i na ty nejmenší změny
Pokud své zprávy obvykle končíte smajlíkem, ale tentokrát jste na konec dali jen tečku, buďte si jisti, že vysoce citlivý jedinec si toho všimne - a znervózní. Hypersenzitivní lidé zpravidla velice vnímavě reagují na to, co se děje v jejich okolí a rychlostí blesku zaznamenají, když něco neprobíhá jako jindy.

(Pamatuju si na incident s jedním z mých ex. Na dobrou noc mi tentokrát neposlal smajlíka s pusou. Nemohla jsem usnout, přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, myslela jsem si, že se chce rozejít .. Snažím se nenavykat si na to, jak kdo píše, ale změny stejně poznám, pokud si s někým nějakou dobu píši. Naposled jsi mě rozladil taky Ty, bratře, protože Tvou empatickou zprávu bych nečekala ani za sto let. Ale to nebylo tak ve zlém.)

5. Vždycky jsou ochotni vás vyslechnout
Pokud potřebujete přátelské rameno, můžete se na ně směle obrátit. Vysoce citliví lidé se umějí zapojit do společenského rozhovoru, daleko lépe se jim však daří v roli vnímavého posluchače. Můžete si být jisti, že vás nebudou přerušovat, nedají se ničím rozptylovat a nebudou měnit téma.

(Jsem tu pro kohokoli a kdykoli. Sice si problémy pak přenáším na sebe a je mi z toho smutno, ale jsem tu vždy pro všechny. Brečívám s kamarádkou, směju se s kamarádem. Jejich problémy jsou mé problémy. Jako vrba to umím, občas i jako rádce. Ráda se zajímám o životy druhých a když mám k někomu blízko, chci je poslouchat a znát až do morku kostí se vším všudy.)

6. Nesnášejí hluk a hlasité zvuky
Vlak ve vysoké rychlosti, troubení automobilů, příliš společenští kolegové… To všechno vysoce citlivé lidi nejen prostě dráždí - oni trpí, jako by jim každý z těch zvuků někdo vtloukal kladívkem do hlavy. Podle názoru Elaine Aronové tkví příčina ve sníženém prahu citlivosti. Kvůli němu vnímají jakýkoli stimul silněji.

(Vím, jak mě vždy rozčiluje hlasitá hudba. I doma si ji pouštím jako nenápadnou kulisu. Když hraje někde dýl hlasitě, musím odcházet anebo mi začne hučet v hlavě, je mi slabo, divně. Mám ráda koncerty, ale ke konci dne je to pro mě náročné a většinou chci být prostě už doma v tichu. Nevadí mi stát v zadnějších lajnách, zjistila jsem, že čím jsem starší, tím na koncertech více trpím, ale na drhou stranu si je prostě nemůžu nechat ujít, protože vidět některé naživo je můj obrovský sen a miluju to.)

7. Jejich pracovní návyky nejsou úplně běžné
Ideální variantou pro vysoce citlivé lidi je práce doma nebo na jakémkoli tichém místě. To jim umožní soustředit se a udržet nervy v pořádku. Podle Elaine Aronové dokážou díky své pozorovací schopnosti promýšlet nové nápady a podávat je tak, že je ostatní musejí brát vážně. Jejich analytické schopnosti a vnímavost k postřehům jiných z nich dělají skvělé členy týmu (až do okamžiku, kdy se pokusíte svěřit jim zodpovědnost za důležitá rozhodnutí).

(Nezvládám se třeba soustředit ve školní knihovně, kde to pořád šumí a někdo ruší. Ráda si vezmu knihu domů a prostuduji o samotě. Vnímám tak více pojmy, co čtu a dohledávám si mnohem více informací. Je rozdíl, když jsem pracovala na náměstí, kde chodilo málo lidí anebo v obchodním centru, kde je pořád někdo. V OC jsem často rozhozena, je to pro mě náročnější, nemyslí mi to. Na náměstí mi to odsýpalo a vedoucí mě chválila za předělání prodejny na efektivnější.)

8. Nemají rádi lechtání nervů
Horor ani thriller není dobrou volbou, chcete-li pozvat vysoce citlivého člověka do kina. Velmi výrazná tendence ke spoluprožívání ve spojení se zvýšenou vnímavostí emocionálně zabarvených obrazů by mu mohla způsobit skutečný otřes.

(Nezvládám horory. Mám z nich několik traumat, které mě děsí do teď. Do kina na horor nepůjdu nikdy. Naopak mám ráda filmy na zamyšlení, které jsou do detailu vyladěné. Na druhou stranu nerozumím většině komedií, na kterých se lidi smějí celý den.)

9. Špatně snášejí kritiku
Snaha vyhnout se všemu, co by jim mohlo způsobit příliš silné rozrušení, je pro hypersenzitivní jedince vysoce typická. V důsledku toho se také sami snaží za každou cenu jednat tak, aby se nedotkli někoho jiného, nebo aby nevyvolali něčí nespokojenost.

(Potřebuji se všem zavděčit, přes to nejede vlak. Někdy mě to hrozně ničí, ale nezvládám, když je na mě někdo naštvaný, když na mě někdo řve, když mi někdo jakkoli vyhrožuje. Snažím se chovat tak, aby se nikdo nijak nezlobil, abych zapadla do pohody, když vím, že jsem pohořela, mám hrozný strach to někomu přiznat - třeba nepovedená zkouška a rodiče - děsí mě, že jsem klesla v jejich očích a že mě vydědí do Afriky.)

10. Všechno si velmi berou k srdci
Ve styku s vysoce citlivými lidmi se raději vyhněte posměchu. Jistěže mají rádi dobrý vtip a snaží se brát život s humorem, ale i pouhá narážka na to, že je s nimi snad něco v nepořádku, je znervózní.

(Pamatuji si do teď, jak se mi smáli na základní škole, že mám vlasy jako slámu, hnízdo, že jsou otřesné. Nosila jsem hrozně dlouho copky, protože jsem se za vlasy styděla. Když jdu vybírat boty nebo bundu, potřebuju někoho s sebou, aby mi poradil, jestli je to dobrá volba a nedobírali si mě ostatní. Jsem i nervózní z výběru šamponů nebo parfému kvůli jejich vůně.)

11. Jsou velmi citliví na bolest
Bolest je rovněž jedním z druhů stimulace. Není se tedy co divit, že ji vysoce citliví lidé vnímají silněji. Výzkum Elaine Aronové potvrdil, že u hypersenzitivních jedinců je práh bolesti velmi nízký a už pouhé očekávání bolesti (například v čekárně u zubaře) u nich může bolest vyvolat, ačkoli se jich nikdo ještě ani nedotkl.

(Tohle zažívám hlavně s kolenem. Občas si říkám, že půjdu pěšky ze školy a mám strach, že mě začne bolet, když špatně nakročím. Začne mě bolet už při těch myšlenkách. Zuby před zubařem mě bolí snad pokaždé. Také ruka, když vím, že jdu na odběr krve.)

12. jejich snem je hluboký vztah
Navazovat nové známosti je pro takto citlivé lidi obtížné. Stres z nejistoty, obavy z možných trapných situací, mučivé odhadování myšlenek toho druhého, to všechno je vyčerpává. Snaží se najít spolehlivého a citlivého partnera, s nímž by se cítili volně, a kterému by mohli zcela důvěřovat.

(Chci nového partnera, ale děsí mě poznávání. Že mě nepřijme takovou, jaká jsem, že mu začne něco brzy vadit, že mě jen využije. Potřebuju u druhého tu jistotu, že tu pro mě bude. Je těžké ji najít a je ještě horší se pak át, že ho ztratím. Potřebuju často povzbudit, jsem stresař. Chlapi tohle většinou nezvládají.)

13. Nedokážou se změnit
Zvýšená citlivost, hypersenzitivita, není nějaký rozmar, ani povahový nedostatek. Chování takto založených lidí je dáno biologicky. Pokud se ve vašem okolí někdo takový vyskytuje, snažte se k němu chovat s citem. Nejspíš si sám svou zvláštnost uvědomuje, a chová se proto opatrně a ostražitě. Ale samozřejmě čeká a velmi uvítá porozumění.

Zastav se a přivoň k růži

12. listopadu 2017 v 22:41 | quack
Nezvládám to.

Myslela jsem si, že léto se utřepe a přes školní rok to bude lepší. Není. Zezačátku to bylo takové divné. Lidi, co vypadli mi hrozně chyběli. Bylo to ve škole nějak prázdné a připadala jsem si jako hovínko, protože jsem najednou neměla svoji skupinku, se kterou jsem se ty 2-3 roky bavila. A nikdo se se mnou nechtěl bavit. Tohle se v rámci možností utřepalo, ale vůbec nepomáhá fakt, že svou bakalářku dělám na místě, kde jsem zcela sama a nemůžu se ani tam s nikým sbližovat.

Celkově škola mi dává snad zabrat víc než kdy jindy. S přiblblým úsměvem vzpomínám na základku. Všechno mi lezlo do hlavy, všechno jsem vždy uměla ... Kde se to vzalo, že jsem teď tak blbá? Teda občas mám nějaké cvaky - bliky, když profesor o něčem mluví a já najednou zjistím, že jsem o tom četla a kamarádka nechápe, kde se to vzalo ... Ale je to minimálně. Jinak si připadám, že i když dělám do chemie nějakých 7 let (toto letí, milé děti .. ), tak vím houbelec.

Snažím se mezi školou občas něco vydělat. Tak občas sedím v práci. Třeba zrovna dnes od rána do večera a nervy mám už fakt v kýblu. Demence lidí fakt nezná mezí a zkouší mou trpělivost. Z toho, že furt stojím v práci nebo v labině mě už zas slušně bolí nohy. Nedávno jsem se vzbudila s něčím jako křečí v koleni. Jo, zní to ujetě, ale prostě ostrá bolest, nemohla jsem nohu napnout natož ohnout ... Chtěla jsem řvát, asi jsem i mukla něco, pak mi došlo ale, kde jsem a že je dávno po půlnoci a zakousla se do polštáře. Ani nevím, jak jsem to nakonec odblokovala ... Ale vím, že ve snu se mi zdálo, že mi tu nohu někdo zrovna řeže.

Když jsme u těch snů. Fakt mě to nebaví. Zvykla jsem si na bezesné noci z naprosté únavy. Ale včera v noci, to byl taky masakr. Sen o tom, že mě někdo unesl, držel v zajetí. A pak se rozhodl mě konečně zabít. Udusit. Vzbudila jsem se protože jsem se nemohla nadechnout. Ležela jsem na zádech, ruce nějak vedle těla, na sobě peřina a deka, ale tlak na hrudi jako by na ni někdo seděl a ani po probuzení jsem nemohla popadnout dech. Dost děsivý zážitek!

Z neustálých stresů, že nestíhám do školy a nejde mi vyjít vstříc vedoucí a v práci nějaké trable, kamarádi nějak haprují, osobní život už prakticky žádný, .. Spolubydlící majitelka se mě nedávno zeptala, zda mám vůbec kamarády, že furt ležím v knihách ... No už i ona mi říká, že to na mě vidí, jak jsem zničená a unavená a že má o mě stach (a to mě zná měsí a půl). Věčně mi říká, ať se zastavím na chvíli, spočnu. Já se snažím, ale když nic moc přes den neudělám, tak pak večer mám naprosté výčitky a úzkosti a nemůžu pak spát a snažím se to dohnat a pak je to stejně zas všechno špatné. Nechodím už ani cvičit. Nemám na to sílu. Vypadla mi půlka vlasů, což je u mě dost. Musím nosit copky a podobně, mám úplně hrůzu z toho mít venku rozpuštěné vlasy, protože na hlavě mám zkrátka lysiny. Když jedu busem, prohlížím si lidi a říkám si: ,,Ty, ty i ty, .. Vy všichni máte více vlasů než já ... I ty, babčo, je ti asi 80 a stejně máš více vlasů než já .. I ty, dědo ... vy všichni ... " ... Úplně mi to leze na mozek, ale chci prostě své vlasy zpět! Je mi 23 a jsem zralá na to si vybírat paruku. Mám děsy z toho, že bych se měla ostříhat a že bych vlasy nedala do culíku, nemohla upravit, aby holá místa nešla vidět.. Každé ráno se koukám do zrcadel ... Demence, já vím .. Ale pro nás, holky, jsou vlasy korunka krásy! Nemůžu být holohlavá!

Pobavila mě také spolužačka, když mi přiznala, že by si nikdy nemyslela, že trpím na deprese. Prý jsem sluníčko, všude rozlévám tu dobrou energii. A já to jsem, já to nepopírám, ale beru si na sebe problémy ostatních a poznám na osatních ten stín. Když někdy zkusíte drogu, taky poznáte na ostatních, kdo to zkusil a kdo ne - víte, jak se dotyčný chová. Zrovna v poslední době na mě vidí skoro všichni, že fakt nejsem ve své kůži. Navíc u mého dobrého kamaráda se objevilo něco jako domácí násilí a já prostě nevím, co s tím. On neví, co s tím ... Nikdo neví, co s tím ... Je to další kousek do mé složité mozaiky, proč se nemůžu zastavit a myslet na chvíli na pěkné veselé věci. Vždy se najde nějaká další sračka. V pátek mě sjel dokonce vedoucí katedry. Za hroznou blbost, ale člověk z něj má prostě respekt a navíc řval a použil na mě slovo "zjebat" .. Což prostě nechápu,jak si to mohl dovolit, ale proč ne. Rozhodilo mě to na dalších 5 hodin. Je to paráda.

Závěrem? Nebaví mě být hypersenzitivní. Ve chvíli, kdy mi na někom záleží a mám k němu blízko, beru si jeho bolesti a strasti na sebe. A když proti mě někdo něco má, bolí to tak strašně hodně. Chtěla bych jednou potkat člověka, který tohle všechno bude chápat a bude to respektovat, nebude mě ničit. Ve chvíli, kdy si s někým fajn povídám a dostaneme se k tomu, mám to skoro denně na talíři. ,,No jo, Ty seš zase uražená, ty hypersenzitivistko, já zapoměl, člověk musí chodit kolem Tebe po špičkách ... " ... I tahle věta tak strašně hodně bolí! Nedělejte mi to... Neutahujte si z mých pocitů ... Neříkejte mi: ,,Ale to je jejich život, tak si to tak sakra neber!" .. Nebo: ,,Nemůžeš život brát tak vážně ... Moc to řešíš ... " ... Mám zcela jiný pohled na svět. Je to tak. Já se s tím smířila, možná. Zkuste to taky. (Jako jo, kamarádi si tohle nepřečtou, o blogu neví ... ale stejně! .. Potřebovala jsem to vyřvat do světa .. ) Já se chci jen zastavit na chvíli ... A mít klid.

Prázdninové depkaření

17. srpna 2017 v 19:05 | quack
Vůbec nevím, kdy jsem naposled měla takovou depku. Pamatuji si, že za pubertu jsem jich měla hrozně moc a nikdy jsem nepochopila, jak vlastně odezněly. Pak jsem měla depku při každém rozchodu a náhodném setkání s mými ex. Takže soudím, že poslední depka byla okolo Vánoc. Protože Vánoce jsou vždy depresivní a ztratila jsem tam přítele.

Každopádně tahle prázdninová deprese, ta je taky moc úžasná. Začala asi tím, že jsem šla na rande a pak na druhé s jedním klukem, ale nedopadlo to podle očekávání, protože pro mě to bylo spíš jakože půjdeme ven jako kamarádi, ale pro něj ne. Nějak jsme se moc neshodli. Nelíbí se mi, když kluci na mě hrozně spěchají .. Připadám si pak, že s ním prostě musím chodit a milovat ho, jinak nastane konec světa. Prostě proč? Já mám na vše čas, když se na mě tlačí, jsem nervózní, nesvá, trápí mě to a vnitřně je mi špatně. Chlapec to pak naštěstí pochopil, že hned se ke mě tulit, chytat mě za ruku nebo hladit na noze nebylo úplně optimální 1. rande a byla jsem ráda, když se mi omluvil. No kamarádi asi už moc dobří nebudeme, i když ten návrh měl. Tak jsem si řekla, že ok, je to smutný letní románek, však na rande jsem byla a to se počítá. Ale víc nic.

No a pak mi maminka odjela do Litvy s bráškou a já měla strach o tatínka. V práci a na praxi mi nevyšlo volno, abych jela za ním domů. Což mě mrzí do teď. Jeho nálady byly jak na horské dráze a bylo mi líto, že když měl špatný den, nebyla jsem tam pro něj. Připadám si jako strašně sobecká dcera, která prostě pro práci zanedbává vlastní rodinu. Úplně nemožná. Tatínek mi sice psal, že jsem úžasná a jak mě má rád (a já ho taky a moc!), ale nevím, jestli se koutkem duše na mě nezlobil.

No a další část depky je taky kvůli kluka. Tolik jsem o něm básnila, psala si a chodila na akce, že když mi naznačil jeho kamarád, že je na kluky, tak mě to srovnalo se zemí. Vůbec, ale vůbec na to nevypadá, nechápu, jak je schopen se tak přetvařovat na heteráka. Proč to dělá? Vím, že mě má taky nějak rád, stejně jako já jeho, prostě jsme se za ten půl rok stali fakto dobrými kamarády, ale toto jsem nezvládla. Už když se k sobě tulíme, blbneme, chodíme ven a pijeme nebo do čajky na vodárnu ... Plánjeme cesty všude možně. No tak ok, tak je to kamarád do deště. Po delší době zas věřím nějakému klukovi a není v celibátu ... A je to takhle. Nevím, jak se mi to tak stalo, že přitahuju k sobě gaye a celibáty a ... Vlastně to bratr dnes krásně vystihl, že je všude hodně ryb, ale on si připadá jak na poušti. Občas někde něco seschlého a nechutného, ale jinak nic. Tak jsem mu napsala, že to mám stejně, občas ale narazím na kaktus. Odpověď ve stylu "který ale nepíchá", byla tak nějak smutně trefná. Tak snad ... Jednou na své poušti najdu nějakého dalšího trosečníka a nebude to fata morgána. Anebo prostě najdu rybník s rybami. Ale toho kamaráda je taková škoda! Ale to, že krásně zatlouká už vystihuje fakt, že po něm jde fakt hodně bab, má prostě něco v sobě. Prevít. (Nemůžeš být třeba bisexuál? ... )

No a když jsme stále u chlapců. Tak právě další moje zlatíčko kamarád, kterého jsem taky poznala někdy v lednu, ale přirostl mi k srdci ... Má podezření na roztroušenou sklerozu. Proč vždy tak super lidi musí mít něco tak šíleného? Plánujeme hory, ale možná to pozměníme.

Další a poslední část depky je z mé nynější brigády. Jsem tam za kus hadru. Obíhám 3 prodejny a snažím se všude vyhovět, ale je to náročné ... A když já potřebuju volno, tak to nejde. Proto přicházím o akce, na které bych fakt moc chtěla ... (Nebo o čas s rodinou ... ) A nikomu tam na mě nezáleží. Sice výplatu jsem teď dostala krásnou, ale za jakou cenu, když jsem tam musela doplácet nějaké nesmysly. Nebaví mě to. Ještě to je práce s lidmi .. Kdo nezkoušel, nepochopí, jak to umí být psychicky náročné. Vedoucí je navíc tak nějak jiná. Má podivné nároky, umí být protivná a umí udělat z člověka naprosté hovno i po telefonu. I pomocí SMS. Děsím se každého hovoru s ní.

Tak to tak dopadá, že je na mě toho moc. Jako ano, pěkně jsem si vydělala a to, že je gay neznamená, že spolu toho nemůžeme hodně prožít. Kamarád navíc nikdy není na škodu, ale zkrátka šok. Doufám, že se začátkem semestru se mi život zas nějak srovná. Přijdou naprosto jiné trable ... Drtí mě to zatím ale pěkně. Hold dlouho jsem byla šťastná.

Sešla jsem z cesty?

1. června 2017 v 19:05 | quack
Včera byly u nás státnice od našeho oboru. Jsem teď druhák, státnice bych správně měla mít tedy za rok, ale s tím, že jsem měnila obor, vlastně jsem letos mohla státnicovat. Jenže před 3 lety jsem se rozhodla pro jiný obor, který jsem nezvládla. Občas si to vyčítám, měla jsem totiž podanou přihlášku a byla jsem přijatá i na obor nynější. Ale mé ego bylo tehdá velké a chtěla jsem zkusit to těžší.

Jasný, můžu si říkat, že bych nepoznala všechny ty lidi, no poznala bych jiné. Stejně se s některými třeťáky bavím a jsou hrozně fajn. Ti, kterým jsem včera moc držela palce, to včera zvládli bravůrně a jsou bakaláři a ano, mám za ně obrovskou radost. Nebo hlavně za toho jednoho, který si celé tři roky taky slušně protrpěl a na státnice moc nestíhal. Takže je to frajer. Akorát mě to mrzí, že te titul taky nemám v kapse. A mrzí mě, že to pořád musím mít nakloněné jako on a tak nějak se spíš sápu k titulu, než že bych šla vzpřímeně a vyrovnaně. Takže včera, když mi napsal prosté "mám toooo", tak mě prvně oblily slzy radosti a štěstí a potom to byl záchvat paniky, jestli mě to třeba taky čeká nebo tady promarním 4 roky ..

No a nejde jen o školu, když tak přemýšlím, kde jsem všude mohla udělat chybu a sejít z cesty (osudové). Ani nevím, proč jsem na chemii, horší je, že nevím, co bych bez ni dělala. Jenže s tou střední a 3 roky na univerzitě.... Možná mě ani tolik už nebaví? Nebo ne aspoň všechny její oblasti. A nejlepší je, že když už mě některá její odrůda baví, tak z ní pakticky nikdy nemůžu přejít přes zkoušku. Ale aspoň mě to baví v praxi. Což je další problém - momentálně se nikam nemohu dostat na praxe.

A je toho víc. Dojímá mě, jak udělám jednu malou změnu v životě a má to neskutečný dopad. Před měsícem jsem se byla podívat kamarádoi na koťátka. Taková blbost a o měsíc později to zavinilo, že už to není kamarád a strhl s sebou dalšího kamaráda. To se asi tak občas stává. Na druhou stranu jsem si tento rok dva nové našla ... Takže jde jen o nějakou záměnu? Tak jak tak mám momentálně trochu ze všeho nahnáno. Když to přeženu, třeba se tak jako stane, že třeba budu chtít jít nakoupit, ale nepůjdu do alberta, ale do billy a někoho tam potkám, ten to někomu řekne a za půl roku později z toho vzejde nějaký malér, ... Já nevím ... Doví se to učitelka a nedá mi zkoušku. Haha. A přitom s těmi koťátky mi říkala intuice, že to bude něčím čarovné. Proč nedávám na intuici, kterou mám za svůj život už celkem vycvičenou? Třeba doufám, že se plete, jasně.. Ale kolikrát se pletla? Naše pocity nám dávají najevo co dělat a co ne. A já je stejně neposlouchám. No vlastně i s prvním oborem jsem měla takové pocity divné, ... No a proč bych to nějak řešila, že. Zajímalo by mě, kolikrát jsem vlastně něco v sobě neuposlechla. Bylo to tak už na střední? Nebo až po ní? Je můj nynější obor dobrá volba? Jsem na něm průměrná - ani ta špička, ale ani ta co se pořád topí. Takže zatím celkem dobré. Zatím. No zkrátka jsem teď ve stavu, kdy bych vlastně hrozně, hrozně, hrozně moc chtěla dojít ke státnicím a udělat je a mít aspoň jeden titul. A zkusit pak ten druhý. Paní bakalářka. Paní magistra ... No myslím si, že tak často mi někdo háže klacky pod nohy, že bych si to zasloužila? Věřím si. Zvládla jsem opravnou zkoušku, hurá, mám všechno z prváku! A ten bývá občas krutý. Chci se prokopat. I když nevím, zda je to směr, kterým jsem se měla vydat.

Jak jsem vysadila hormonální antikoncepci

2. května 2017 v 17:00 | quack
Dlouho jsem zvažovala, zda tento článek nějak sepsat nebo ne. Už proto, jak citlivé téma to umí být. Tak proto kdo tohle vyloženě nehledal, asi to nečtěte. Chci tímto trochu pomoci divkám/ženám, které uvažují nad braním či vysazením HA.

Jak jsem darovala krev

20. února 2017 v 18:46 | quack
Byl to asi záchvat deprese, když jsem posílala mail se základními informacemi o mé maličkosti na událost Daruj krev s rektorem. Už mi pak bylo blbé to odvolat, tak jsem do toho namočila kamarádku a šly jsme.

Krev se darovala na Fakultní nemocnici v Olomouci. Asi půl hodiny jsem vůbec hledala na mapách a jízdních řádech, jak se tam jednoduše dostaneme. V 7:10 ráno jsme pak vyrazily vstříc svému osudu.

Někdy okolo 7:45 jsme se už motali na chodbách transfúzního oddělení. Odložily jsme si bundy a po instrukcích začaly vyplňovat dotazníky. Kamarádka měla všude "NE" ... A já v půlce případů "ANO" ... (Byla jsem na operaci, měla jsem infúzi, měla jsem nemoc plic nebo průdušek, mám alergii, měla jsem ekzém, etc.) .. Nasbíralo se to ani nevím jak. A pak jsem to asi 3krát znovu obhajovala, jak to s čím je a proč to je ... (Je ironické, že nakonec jsem já prošla a kamarádka ne .. )

Po té jsme se s kamarádkou trochu rozdělily, byla jsem dříve s dotazníkem, takže jsem šla dřív na první odběr, kde se zkoumá základní krevní obraz, případně nemoci (?) a pak jsem šla k doktorce na rychlé vyšetření. Tlak se mi měřil samozřejmě 3krát. Jednou nejel stroj, podruhé byl tlak vysoký (můj klasický strach né z doktorky, ale že mi to udusí ruku ... ) ... Tak jsem ji to vysvětlila, že to je normální, tak si se mnou pokecala o zbytku věcí z dotazníku a pak mě změřila znovu starým přístrojem a hle - bylo to ok ... Už mě totiž uklidnila. Pak mi byly dány další instrukce a já se už pomalu ztrácela. Začala mi vysvětlovat, že tam často chodí lidé, kteří měli pernou noc a chtějí jen jistotu, že nemají HIV, a proto na kartičce zaškrtnou, že nechtějí, ať se krev daruje, že nemají čisté svědomí ... A že i z jiných případů to mohu anonymně odmítnout, že to je moje věc. No ... Mé svědomí je asi čisté, zaškrtla jsem, že "ANO" - chci, ať mou krev někdo dostane a potkala jsem zase kamarádku. Ta ještě ani u doktorky nebyla. Ještě jsem si tam mohla dát rohlík a čaj, ale vůbec jsem si toho nevšimla a raději jsem pokračovala, kam jsem si myslela, že mám pokračovat. Umyla jsem si levou ruku ... A pak vstoupila do další čekárny (čtvrté? .. ). Tam se chvíli nic nedělo a pak jim došlo, že má karta se někde sekla. Tak mě nevolali přes číslo, ale jménem.

A bylo to tady. Po nějaké víc než půl hodině jsem se dostala na to osudné křeslo. Byla jsem napíchnutá a byl mi dán balónek do ruky, abych ho mačkala a krev proudila. Po předchozí zkušenosti s plazmou jsem čekala to nejhorší. Závratě, mdloby, ... A ono nic. Myslela jsem si, že tam sedím tak minutu a ono bylo hotovo (bylo to 10 minut ... ). Chvíli jsem si poležela, nic se nemá uspěchat. Mezitím tam jedna krev letěla do háje, protože pán snídal croissant a to se nemá před odběrem (tuk .. ) a zmátlo mě, že nevidím kamarádku. Ta mi mezitím psala sms, tak jak mě sestra odprovodila do jídelny, kde jsem dostala občerstvení, tak jsem ji odepsala. Přišla. Já tam obě zadělané ruce a ona nic. Teda jen tu jednu po odběru jedné ampulky. Tak mi vysvětlila, že ji nepustili, že má prý hodně krevních destiček a údajně je to z toho, že málo pije, ale že může přijít za 2 týdny ... Tak jsem ji říkala, že případně půjdeme spolu za 3 měsíce (darovat se může co 3 měsíce) a ať to tak nežene, že ji samotnou nenechám. Pokud si to nerozmyslí.

Po chvíli jsem dostala párky, čokoládu a nějaké multivitamíny. Docela jsem se těšila na balíček, který jsme měli dostat z naší univerzity. Finanční odměnu tam nedostává nikdo. Pomalu jsem pojedla, rozdýchala mírné občasné točení hlavy a pak jsme vyšly. Odchytila nás slečna s foťákem. Dala mi triko, kde trefně stojí "Nekrmte komáry, radši darujte!" .. Certifikát prvodárce, diář, kapku krve jako odznáček a další nějaké nesmysly a vyfotila nás u stojánu s logem naší školy. Kamarádka byla trochu nešťastná, ale když viděla občas mé nejisté kroky, asi nelitovala, aspoň na mě mohla dávat pozor. A musím říct, že nejhorší pak bylo vyjít schody do našeho bytu. Připadala jsem si jako kuřák nebo prostě důchodce. Strašně slabá a bylo mi z toho fakt na nic. Před školou jsem si lehla na hodinu (dostala jsem omluvenku, ale nejsem bábovka .. ) a to byla taky asi chyba .. Pak jsem byla nějak ještě malátnější. Ale neomdlela jsem dnes ani jednou a za to jsem na sebe moc hrdá ... Fakt hrozně. Darovat krev nedělá takové potíže jako darovat plazmu. Fakt ne. Celkově to beru jako celkem v pohodě záležitost. Až na to, že jsem si po pár hodinách sundala obvaz a náplast a ještě mi ukáplo trochu krve. No .. Stává se.

Nejvtipnější věc byla, když se mě hned na začátku ptali, jestli chci být pravidelný dárce. Protože mi přijde darcovský něco a mé číslo si uloží a budou volat tak jak tak, kdyby měli málo mé krve. (Jo, to je taky plus, konečně vím svou krevní skupinu) ... Řekla jsem jim, že nemám ponětí a asi se to dozvím, až bude po všem ... To jsou otázky toto ...

A co Vy? Byli jste někdy darovat krev? Nebo o tom přemýšlíte?

Když odchází kamarád ...

14. února 2017 v 21:38 | quack
Tento článek jemně navazuje na článek o skartování ... Jedná se o toho kluka, který právě odchází z našeho oboru.

Včera jsem se s ním šla rozloučit. Měli jsme být sami, sednout na pivo. Pokecat, zasmát se ... Rozloučit. Takový pohodový večer. On je zvláštní. Je starší než my ostatní. Nikdo ale ani nevěděl přesně o kolik a mi taky zatajil i den narozenin. S nikým se extra nebavil, jen mě a další asi 2 lidi si trochu pustil k tělu. Ale bylo mi líto, že by jen tak odešel a s nikým se nerozloučil, tak jsem se s ním dohodla, že to bude naše malé tajemství. Akorát jsme hned v hospodě narazili na tři spolužáky .. A tak z tajemství sešlo ..

O to tak ani nejde. Spíš mě dojalo, že se známe rok a půl, chtěla jsem na něj vzpomínat v dobrém a nějak se to zničilo. Myslela jsem, že se vrátí jen do Brna, ale jede trochu dál a časem by chtěl mimo ČR úplně .. Samozřejmě, kdo ví jak to bude, ale já mu to přeju ... Jen to znamená, že se zkrátka už neuvidíme ...I jsme si vyjasnili, že si nebudeme dávat trapné sliby, že se ještě někdy domluvíme ...

Je to člověk, který mi hodně pomohl právě před rokem a kous, když jsem nezvládala rozchod. Povídali jsme si často a s ním jsem pak udělala i rekord, kolik piv maximálně vypiju. Už v té době musel jezdit na víkendy pryč a pracovat, aby na škole mohl zůstat. O prázdninách mi pak napsal, že mu nedali přerušení studia a neuvidíme se celý semestr, ať má čím zaplatit školu. Těšila jsem se na únor, že se zase uvidíme v lavici, ale nestalo se. Věci se mu v životě pohly ještě horším směrem, než jsme si oba kdy mysleli. Najednou zůstal na všechno nějak sám ... A škola už pro něj nebyla priorita. Jen tak jsem mu namátkou jednou napsala, ... Protože jsme si od května pořádně nepovídali, ... A on napsal, že se už nevrátí a že je v Olomouci poslední týden. Vyděsilo mě to.

Víc mě vyděsilo, když jsem si z něj dělala včera srandu, že jak může vědět, jestli nemá někde dítě ... A on mi řekl, že ví, že má ... A začala naše brečící scéna. On ho totiž vůbec nevídá. Matka si to nepřeje. Je mu rok a půl, jmenuje se Honzík a viděli se chvilku na začátku roku. Řekla jsem mu, že mě to hrozně mrzí a jednou bude mít lepší rodinu, že za deset let bude zkrátka někde jinde. Řekl, že jo, to bude, nejspíš někde na hřbitově, protože už prodělal operaci se srdíčkem, není to moc ok a navíc naznačil, že má metastáze ... A rozlučková idylka byla ta tam ... To už jsem to nevydržela a plakali jsme spolu (a to fakt často ani nevidím, že by chlap brečel ... Hrozný pohled .. ) Neumím a nechci si představit, že prostě ... mi za pár let někdo jen tak zmíní, že M. už není mezi námi. Vždyť je to strašně divné, že je na vše nějak sám. Říkala jsem mu vždy že umím být vrba a může do mě nakecat co chce, ... Ale už se neumí svěřovat. Svěří se prostě až u piva, v den, kdy se vidíme naposled. Boží.

Odpouštím mu to kvůli toho, že ho mám ráda. A že mám dobité zápěstí ... A modrý palec. Protože jsme se bili a já ho hodila do křoví. A tak má on modřinu na noze. Památka. Odpouštím mu, protože jsem mu mohla kdykoli napsat, že je kretén a on to vzal. Nehádal se, nenamíchnul se, protože to asi věděl, že mu jen tím říkám, že ho mám ráda. Odpouštím mu, protože mě včera za ruku odprovodil domů, protože měl o mě strach. A dokonce za mě zaplatil, jen tak, protože chtěl. Odpouštím mu, protože mi utíral slzy a protože mi pak dal pusu na čelo, že jsem opravdu trdlo a nemám proč ho mít ráda. Odpouštím mu, protože to byl naprosto jiný kamarád než ostatní. Protože ho většina lidí na oboru nechápe stejně jako mě. Protože nakonec se mi se vším svěřil a já s tím nemůžu nic dělat. A odpouštím mu, protože mě donutil slíbit mu a přísahat, že se pokusím dokončit školu, protože mu to už znova nevyšlo a protože podle něj na to mám, i když mi rok a půl říkal, že jsem dutá a blbá .. . A odpouštím mu, protože mi nakonec přiznal, že je mu 28 a kdy má narozeniny a nechal mě si to zapsat do kalendáře. Odpouštím mu, protože mi nikdy nelhal. Je naprosto upřímný a je mu jedno, jestli mě to bolí nebo ne. Odpouštím mu, protože vím, že čas se mnou mu vypršel a musíme oba dál a čeká to i ostatní kamarády z vysoké školy. A odpouštím mu, protože kvůli něj jsem se začala bavit s dalšími lidmi, když on tam už nebyl ..

Odpouštím Ti M. ... A kdyby ses k tomuhle někdy náhodou dostal, což si fakt nemyslím ... Víš, že by to nešlo jinak ... Sereš mě a nemám Tě ráda, kreténe! ... (Volně přeloženo pro ostatní ... Přeji šťastný život, ať už má jakoukoli délku, pěkné zážitky a hlavně už jen všechno pěkné, Ty si to zasloužíš, trubko.)

Já nechci do skartovačky ...

8. února 2017 v 21:54 | quack
Článek berte možná s rezervou ... A možná taky ne ...

Ten pocit, že nechci, aby mě někdo hodil do skartovacího přístroje, se objevil celkem náhodou .. Šla jsem na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Vzala jsem si lístek s číslem a čekala, až si mě zavolají. Následně jsem vstoupila a řekla jsem své přání. Při tisknutí slečna odešla a já se mohla koukat po kanceláři. A za ní na stole ležela složka. Složka nesla jméno mého spolužáka. Tedy, spolužáka, který odchází nebo už vlastně odešel.

A mi najednou bylo divně. Máme na vysoké škole všichni složku? Co v té složce je? Co se se složkama děje, když lidi odejdou? Když se tam už nezastaví? Skartují je? Když odejdu, když to nedám, půjdu do skartovačky? A paranoia byla na světě ...

Co když u každé zkoušky mají někde na děkanátu připravené naše složky? ... Nedal jsi to? *vžžžmm* a jsi zeskartován. Dal? Dobře, zařadíme Tě zpátky a uvidíme příště. A že někteří profesoři vyhazují a vyhazovat budou. Třeba se předhání, kdo bude mít více skalpů skartů.

Děsí mě ta představa té složky. A té skartovačky. I když jsem nedávno psala, že nevím, zda končím nebo ne ... Tahle představa mě vyděsila natolik, že o hodinu později na zkoušce jsem se potila o to více. Já do té skartovačky nechci! A to prosím ani nevím, jestli opravdu skartují studenty. Ale já jsem pako. Já si to myslet budu.

Jelikož mi to v hlavě leží už víc jak 24 hodin, dovedla jsem to ještě o myšlenky dál. Co když má každý člověk svou skartovačku? Sami uznejte, že jsou lidé, kteří Vás něčím namíchli, pohádali jste se, něco zkrátka nedopadlo a když už to konečně bylo možné, prostě jste je nechali zmizet ze života - dali jste je do pomyslné skartovačky. Čím víc nad tímhle přemýšlím, tím víc mi dochází, že za poslední 3 měsíce mě zeskartovalo víc lidí než normálně. A vůbec nevím, co se tak náhle změnilo. *vžžžmm* a už nejsem.

A kolik lidí jsem vůbec už zeskartovala já? Neměla bych ten koš už taky vysypat? A dají se vůbec ještě zeskartování lidé polepit zpět? Líbí se mi to víc než citát, že přátelství je jako tenká nit - když se přetrhne, dá se ještě vrátit, ale uzlík zůstane (nebo tak nějak) ... Přátelství je jako skartovačka - když Tě někdo zeskartuje, může se to ještě vrátit, ale zůstaneš slepený a upatlaný od lepidla (lepící pásky spíš). Lepené vztahy existují ... Je to tedy odkaz na skartovačky?

Už jsem na jednom oboru končila. Jenže jsem se hlásila hned na nový. Zajímalo by mě, jestli složku nechali tak a jen papíry v ní zeskartovali a vložili do ní nové. Já si totiž žádnou složku nevyzvedávala. A s bývalými kamarády je to podobné. Vlastně vůbec nevím, co se s těmi složkami a materiály uvnitř stalo. Se vzpomínkama z časů, kdy jsme se bavili. U mě je skartování úplně poslední krok a moc lidí se to netýká. Já sbírám ty složky a ukládám si je do paměti. Já jsem spíš přeplněný archiv s rozbitou skartovačkou, protože pár lidí asi už ani nemá nárok na to, aby zůstali a stejně v archivu jsou. (Ano, uznávám, i mi tyhle úvahy přijdou trochu ujeté .. )

Ale já prostě nechci do žádné skartovačky.
 
 

Reklama