Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Různé kecy a můj život

Jak jsem darovala krev

Včera v 18:46 | quack
Byl to asi záchvat deprese, když jsem posílala mail se základními informacemi o mé maličkosti na událost Daruj krev s rektorem. Už mi pak bylo blbé to odvolat, tak jsem do toho namočila kamarádku a šly jsme.

Krev se darovala na Fakultní nemocnici v Olomouci. Asi půl hodiny jsem vůbec hledala na mapách a jízdních řádech, jak se tam jednoduše dostaneme. V 7:10 ráno jsme pak vyrazily vstříc svému osudu.

Někdy okolo 7:45 jsme se už motali na chodbách transfúzního oddělení. Odložily jsme si bundy a po instrukcích začaly vyplňovat dotazníky. Kamarádka měla všude "NE" ... A já v půlce případů "ANO" ... (Byla jsem na operaci, měla jsem infúzi, měla jsem nemoc plic nebo průdušek, mám alergii, měla jsem ekzém, etc.) .. Nasbíralo se to ani nevím jak. A pak jsem to asi 3krát znovu obhajovala, jak to s čím je a proč to je ... (Je ironické, že nakonec jsem já prošla a kamarádka ne .. )

Po té jsme se s kamarádkou trochu rozdělily, byla jsem dříve s dotazníkem, takže jsem šla dřív na první odběr, kde se zkoumá základní krevní obraz, případně nemoci (?) a pak jsem šla k doktorce na rychlé vyšetření. Tlak se mi měřil samozřejmě 3krát. Jednou nejel stroj, podruhé byl tlak vysoký (můj klasický strach né z doktorky, ale že mi to udusí ruku ... ) ... Tak jsem ji to vysvětlila, že to je normální, tak si se mnou pokecala o zbytku věcí z dotazníku a pak mě změřila znovu starým přístrojem a hle - bylo to ok ... Už mě totiž uklidnila. Pak mi byly dány další instrukce a já se už pomalu ztrácela. Začala mi vysvětlovat, že tam často chodí lidé, kteří měli pernou noc a chtějí jen jistotu, že nemají HIV, a proto na kartičce zaškrtnou, že nechtějí, ať se krev daruje, že nemají čisté svědomí ... A že i z jiných případů to mohu anonymně odmítnout, že to je moje věc. No ... Mé svědomí je asi čisté, zaškrtla jsem, že "ANO" - chci, ať mou krev někdo dostane a potkala jsem zase kamarádku. Ta ještě ani u doktorky nebyla. Ještě jsem si tam mohla dát rohlík a čaj, ale vůbec jsem si toho nevšimla a raději jsem pokračovala, kam jsem si myslela, že mám pokračovat. Umyla jsem si levou ruku ... A pak vstoupila do další čekárny (čtvrté? .. ). Tam se chvíli nic nedělo a pak jim došlo, že má karta se někde sekla. Tak mě nevolali přes číslo, ale jménem.

A bylo to tady. Po nějaké víc než půl hodině jsem se dostala na to osudné křeslo. Byla jsem napíchnutá a byl mi dán balónek do ruky, abych ho mačkala a krev proudila. Po předchozí zkušenosti s plazmou jsem čekala to nejhorší. Závratě, mdloby, ... A ono nic. Myslela jsem si, že tam sedím tak minutu a ono bylo hotovo (bylo to 10 minut ... ). Chvíli jsem si poležela, nic se nemá uspěchat. Mezitím tam jedna krev letěla do háje, protože pán snídal croissant a to se nemá před odběrem (tuk .. ) a zmátlo mě, že nevidím kamarádku. Ta mi mezitím psala sms, tak jak mě sestra odprovodila do jídelny, kde jsem dostala občerstvení, tak jsem ji odepsala. Přišla. Já tam obě zadělané ruce a ona nic. Teda jen tu jednu po odběru jedné ampulky. Tak mi vysvětlila, že ji nepustili, že má prý hodně krevních destiček a údajně je to z toho, že málo pije, ale že může přijít za 2 týdny ... Tak jsem ji říkala, že případně půjdeme spolu za 3 měsíce (darovat se může co 3 měsíce) a ať to tak nežene, že ji samotnou nenechám. Pokud si to nerozmyslí.

Po chvíli jsem dostala párky, čokoládu a nějaké multivitamíny. Docela jsem se těšila na balíček, který jsme měli dostat z naší univerzity. Finanční odměnu tam nedostává nikdo. Pomalu jsem pojedla, rozdýchala mírné občasné točení hlavy a pak jsme vyšly. Odchytila nás slečna s foťákem. Dala mi triko, kde trefně stojí "Nekrmte komáry, radši darujte!" .. Certifikát prvodárce, diář, kapku krve jako odznáček a další nějaké nesmysly a vyfotila nás u stojánu s logem naší školy. Kamarádka byla trochu nešťastná, ale když viděla občas mé nejisté kroky, asi nelitovala, aspoň na mě mohla dávat pozor. A musím říct, že nejhorší pak bylo vyjít schody do našeho bytu. Připadala jsem si jako kuřák nebo prostě důchodce. Strašně slabá a bylo mi z toho fakt na nic. Před školou jsem si lehla na hodinu (dostala jsem omluvenku, ale nejsem bábovka .. ) a to byla taky asi chyba .. Pak jsem byla nějak ještě malátnější. Ale neomdlela jsem dnes ani jednou a za to jsem na sebe moc hrdá ... Fakt hrozně. Darovat krev nedělá takové potíže jako darovat plazmu. Fakt ne. Celkově to beru jako celkem v pohodě záležitost. Až na to, že jsem si po pár hodinách sundala obvaz a náplast a ještě mi ukáplo trochu krve. No .. Stává se.

Nejvtipnější věc byla, když se mě hned na začátku ptali, jestli chci být pravidelný dárce. Protože mi přijde darcovský něco a mé číslo si uloží a budou volat tak jak tak, kdyby měli málo mé krve. (Jo, to je taky plus, konečně vím svou krevní skupinu) ... Řekla jsem jim, že nemám ponětí a asi se to dozvím, až bude po všem ... To jsou otázky toto ...

A co Vy? Byli jste někdy darovat krev? Nebo o tom přemýšlíte?

Když odchází kamarád ...

14. února 2017 v 21:38 | quack
Tento článek jemně navazuje na článek o skartování ... Jedná se o toho kluka, který právě odchází z našeho oboru.

Včera jsem se s ním šla rozloučit. Měli jsme být sami, sednout na pivo. Pokecat, zasmát se ... Rozloučit. Takový pohodový večer. On je zvláštní. Je starší než my ostatní. Nikdo ale ani nevěděl přesně o kolik a mi taky zatajil i den narozenin. S nikým se extra nebavil, jen mě a další asi 2 lidi si trochu pustil k tělu. Ale bylo mi líto, že by jen tak odešel a s nikým se nerozloučil, tak jsem se s ním dohodla, že to bude naše malé tajemství. Akorát jsme hned v hospodě narazili na tři spolužáky .. A tak z tajemství sešlo ..

O to tak ani nejde. Spíš mě dojalo, že se známe rok a půl, chtěla jsem na něj vzpomínat v dobrém a nějak se to zničilo. Myslela jsem, že se vrátí jen do Brna, ale jede trochu dál a časem by chtěl mimo ČR úplně .. Samozřejmě, kdo ví jak to bude, ale já mu to přeju ... Jen to znamená, že se zkrátka už neuvidíme ...I jsme si vyjasnili, že si nebudeme dávat trapné sliby, že se ještě někdy domluvíme ...

Je to člověk, který mi hodně pomohl právě před rokem a kous, když jsem nezvládala rozchod. Povídali jsme si často a s ním jsem pak udělala i rekord, kolik piv maximálně vypiju. Už v té době musel jezdit na víkendy pryč a pracovat, aby na škole mohl zůstat. O prázdninách mi pak napsal, že mu nedali přerušení studia a neuvidíme se celý semestr, ať má čím zaplatit školu. Těšila jsem se na únor, že se zase uvidíme v lavici, ale nestalo se. Věci se mu v životě pohly ještě horším směrem, než jsme si oba kdy mysleli. Najednou zůstal na všechno nějak sám ... A škola už pro něj nebyla priorita. Jen tak jsem mu namátkou jednou napsala, ... Protože jsme si od května pořádně nepovídali, ... A on napsal, že se už nevrátí a že je v Olomouci poslední týden. Vyděsilo mě to.

Víc mě vyděsilo, když jsem si z něj dělala včera srandu, že jak může vědět, jestli nemá někde dítě ... A on mi řekl, že ví, že má ... A začala naše brečící scéna. On ho totiž vůbec nevídá. Matka si to nepřeje. Je mu rok a půl, jmenuje se Honzík a viděli se chvilku na začátku roku. Řekla jsem mu, že mě to hrozně mrzí a jednou bude mít lepší rodinu, že za deset let bude zkrátka někde jinde. Řekl, že jo, to bude, nejspíš někde na hřbitově, protože už prodělal operaci se srdíčkem, není to moc ok a navíc naznačil, že má metastáze ... A rozlučková idylka byla ta tam ... To už jsem to nevydržela a plakali jsme spolu (a to fakt často ani nevidím, že by chlap brečel ... Hrozný pohled .. ) Neumím a nechci si představit, že prostě ... mi za pár let někdo jen tak zmíní, že M. už není mezi námi. Vždyť je to strašně divné, že je na vše nějak sám. Říkala jsem mu vždy že umím být vrba a může do mě nakecat co chce, ... Ale už se neumí svěřovat. Svěří se prostě až u piva, v den, kdy se vidíme naposled. Boží.

Odpouštím mu to kvůli toho, že ho mám ráda. A že mám dobité zápěstí ... A modrý palec. Protože jsme se bili a já ho hodila do křoví. A tak má on modřinu na noze. Památka. Odpouštím mu, protože jsem mu mohla kdykoli napsat, že je kretén a on to vzal. Nehádal se, nenamíchnul se, protože to asi věděl, že mu jen tím říkám, že ho mám ráda. Odpouštím mu, protože mě včera za ruku odprovodil domů, protože měl o mě strach. A dokonce za mě zaplatil, jen tak, protože chtěl. Odpouštím mu, protože mi utíral slzy a protože mi pak dal pusu na čelo, že jsem opravdu trdlo a nemám proč ho mít ráda. Odpouštím mu, protože to byl naprosto jiný kamarád než ostatní. Protože ho většina lidí na oboru nechápe stejně jako mě. Protože nakonec se mi se vším svěřil a já s tím nemůžu nic dělat. A odpouštím mu, protože mě donutil slíbit mu a přísahat, že se pokusím dokončit školu, protože mu to už znova nevyšlo a protože podle něj na to mám, i když mi rok a půl říkal, že jsem dutá a blbá .. . A odpouštím mu, protože mi nakonec přiznal, že je mu 28 a kdy má narozeniny a nechal mě si to zapsat do kalendáře. Odpouštím mu, protože mi nikdy nelhal. Je naprosto upřímný a je mu jedno, jestli mě to bolí nebo ne. Odpouštím mu, protože vím, že čas se mnou mu vypršel a musíme oba dál a čeká to i ostatní kamarády z vysoké školy. A odpouštím mu, protože kvůli něj jsem se začala bavit s dalšími lidmi, když on tam už nebyl ..

Odpouštím Ti M. ... A kdyby ses k tomuhle někdy náhodou dostal, což si fakt nemyslím ... Víš, že by to nešlo jinak ... Sereš mě a nemám Tě ráda, kreténe! ... (Volně přeloženo pro ostatní ... Přeji šťastný život, ať už má jakoukoli délku, pěkné zážitky a hlavně už jen všechno pěkné, Ty si to zasloužíš, trubko.)

Já nechci do skartovačky ...

8. února 2017 v 21:54 | quack
Článek berte možná s rezervou ... A možná taky ne ...

Ten pocit, že nechci, aby mě někdo hodil do skartovacího přístroje, se objevil celkem náhodou .. Šla jsem na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Vzala jsem si lístek s číslem a čekala, až si mě zavolají. Následně jsem vstoupila a řekla jsem své přání. Při tisknutí slečna odešla a já se mohla koukat po kanceláři. A za ní na stole ležela složka. Složka nesla jméno mého spolužáka. Tedy, spolužáka, který odchází nebo už vlastně odešel.

A mi najednou bylo divně. Máme na vysoké škole všichni složku? Co v té složce je? Co se se složkama děje, když lidi odejdou? Když se tam už nezastaví? Skartují je? Když odejdu, když to nedám, půjdu do skartovačky? A paranoia byla na světě ...

Co když u každé zkoušky mají někde na děkanátu připravené naše složky? ... Nedal jsi to? *vžžžmm* a jsi zeskartován. Dal? Dobře, zařadíme Tě zpátky a uvidíme příště. A že někteří profesoři vyhazují a vyhazovat budou. Třeba se předhání, kdo bude mít více skalpů skartů.

Děsí mě ta představa té složky. A té skartovačky. I když jsem nedávno psala, že nevím, zda končím nebo ne ... Tahle představa mě vyděsila natolik, že o hodinu později na zkoušce jsem se potila o to více. Já do té skartovačky nechci! A to prosím ani nevím, jestli opravdu skartují studenty. Ale já jsem pako. Já si to myslet budu.

Jelikož mi to v hlavě leží už víc jak 24 hodin, dovedla jsem to ještě o myšlenky dál. Co když má každý člověk svou skartovačku? Sami uznejte, že jsou lidé, kteří Vás něčím namíchli, pohádali jste se, něco zkrátka nedopadlo a když už to konečně bylo možné, prostě jste je nechali zmizet ze života - dali jste je do pomyslné skartovačky. Čím víc nad tímhle přemýšlím, tím víc mi dochází, že za poslední 3 měsíce mě zeskartovalo víc lidí než normálně. A vůbec nevím, co se tak náhle změnilo. *vžžžmm* a už nejsem.

A kolik lidí jsem vůbec už zeskartovala já? Neměla bych ten koš už taky vysypat? A dají se vůbec ještě zeskartování lidé polepit zpět? Líbí se mi to víc než citát, že přátelství je jako tenká nit - když se přetrhne, dá se ještě vrátit, ale uzlík zůstane (nebo tak nějak) ... Přátelství je jako skartovačka - když Tě někdo zeskartuje, může se to ještě vrátit, ale zůstaneš slepený a upatlaný od lepidla (lepící pásky spíš). Lepené vztahy existují ... Je to tedy odkaz na skartovačky?

Už jsem na jednom oboru končila. Jenže jsem se hlásila hned na nový. Zajímalo by mě, jestli složku nechali tak a jen papíry v ní zeskartovali a vložili do ní nové. Já si totiž žádnou složku nevyzvedávala. A s bývalými kamarády je to podobné. Vlastně vůbec nevím, co se s těmi složkami a materiály uvnitř stalo. Se vzpomínkama z časů, kdy jsme se bavili. U mě je skartování úplně poslední krok a moc lidí se to netýká. Já sbírám ty složky a ukládám si je do paměti. Já jsem spíš přeplněný archiv s rozbitou skartovačkou, protože pár lidí asi už ani nemá nárok na to, aby zůstali a stejně v archivu jsou. (Ano, uznávám, i mi tyhle úvahy přijdou trochu ujeté .. )

Ale já prostě nechci do žádné skartovačky.

Končím se školou?

23. ledna 2017 v 20:00 | quack
Je zde otázka, která se za poslední měsíc stala jasnější než kdy byla ... A to, zda mám skončit nebo nemám skončit se studiem na vysoké škole.

Přemýšlím nad tím kvůli pár věcem. Nebaví mě ty stresy .. A že já jsem stresař maximalní. Před zkouškou nespím, nejím, je mi špatně ... Dokud nemám výsledky, tak nejím, protože co? Je mi špatně. Vracet se pak k jídlu umí být obtížné. Neumím tak neřešit ty zkoušky, zvlášť, když mi prostě nevychází ...

Tento semestr jsem měla zapsaných 14 předmětů ... 9 jsme měli povinnných, jeden jsem si napsala z dalšího ročníku, 2 povinně nepovinné angličtiny a 2 jsem si dala do ekonomického modulu ... Z áček jsem si myslela, že mi chybí už jen dvě zkoušky, na obě mám poslední pokus a nervy dělají své. Hrozně se toho bojím, nechci to opakovat za rok. Dnes jsem se dozvěděla, že jdu znovu na jeden předmět, protože pan profesor se rozhodl, že by to vypadalo blbě, kdyby to na první termín dali všichni ... Vytáhl namátkou 5 lidí, kteří přijdou za týden .. A jsem samozřejmě mezi nimi, protože já na téhle škole nemohu mít nic zadarmo.

Že jsem vyhazovaná z ústních, protože nejsem muž, ok, zvykla jsem si, to je prostě náš chemický UPOL. To, že poseru občas nějaký test - to samozřejmě beru, zlobím se na sebe pak hodně, ale .. .Nejsem hold dítě štěstěny a nejsem genius. Ale neberu, když mi matikář řekne, že jsem nikdy neměla udělat maturitu a vůbec se dostat až na vš ... A přitom jsem kdysi vyhrávala matematické olympiády a matematika mě bavila a šla mi ... Na vš je to jiný kalibr a u nás na tom vyletí vždy polovina lidí. A na chemii mít dvě matiky a ještě zakončení test a ústní, ... To chcete. Ústní matika je největší zlo, co asi může být ... ?

Vadí mi ti lidi, co se učí den dva, jdou na zkoušku a mají ji .. Protože prostě se většinou naučí nějaké jednoduché věci, na víc čas není a záhadou jim vyjdou otázky .. Na jednu z těch dvou, co jsem psala už dvakrát a mám poslední pokus, jsem se ve výsledku učila už měsíc. Uměla jsem odříkat hordu věcí nazpaměť a je to zcela jedno, protože paní profesorka má asi 40 verzí testů, každý dostane něco jiného a poper se sám. A vůbec nevadí, že třeba 2 otázky tam byly z jiného předmětu a okrajově pasují. A vy jste tam nechodili, protože nebyl povinný. Mobil odevzdáš na katedru, tašku pod tabuli, věci na věšák. Kontrola kapesníčků, kalkulaček, pití. Už z toho jsem ve stresu. Nepoužívám taháky, nikdy jsem na to nebyla. Ale člověk se pak bojí jen pohnout, protože každý pohyb je sledován ...

Druhá zkouška je pro mě také naprostá záhada. Čekám vždy jak trubka na výsledky, abych se dozvěděla, že třeba příště. Minule jsem fakt myslela, že se dohrabu aspoň na éčko ... Marná snaha. Utekla jsem s brekem, kecla jsem si venku k řece na zmrzlou lavičku a dvě hodiny nevnímala svět a čas. Naprosto jsem se psychicky sekla, že dál tohle nedávám. Probrečela jsem celé odpoledne a večer, jak jsem se došourala na byt, psala kamarádům, jestli třeba nejsem už ztracená existence. V tomhle jsem ráda, že náš obor je celkem přátelský, co je nás jen asi 14 ... Držíme spolu. Není to ani dva týdny, co jsem tahala kamaráda z depky, kdy chtěl taky skončit. (Bobíškovi chybí asi 3-4 předměty z prváku a nevychází mu zápočet ke zkoušce a kdesi cosi ... Ve výsledku větší bída než já .. ) Tehdy jsem se chtěla prát do posledního dechu, že prostě dostuduju, ať to stojí, co to stojí ... Ale o dva týdny později mám na celou věc celkem opačný pohled.

Nebaví mě škola ... Už víc než rok mě to nenaplňuje tak, jak by asi mělo. Jsem ráda, že jsem v druhém ročníku, že jsem se zkrátka nějak prokousala ... A že mám splněno tolik, kolik mám. Jen asi 4 lidi od nás neválčí a jsou se vším celkem v pohodě, zbytek jde přes všechny bez prominutí sračky, co si na nás zas naše katedra připravila. Názor, že žena nemůže být chemik mi už hrozně leze krkem. I když se o tom třeba tolik nemluví, zdá se mi, že diskriminace žen je stále tady a bude tu pořád. Nebaví mě poslouchat, jak šla kamarádka za naší garantkou podepsat index a poslala ji do háje, že má přijít až po Vánocích a teď musí jít něco zařizovat a jít pryč a nemá zkrátka čas a zdržuje ji. O ani ne 5 minut později tam šel spolužák se stejnou věcí, podpis má a ještě mu byly doporučeny předměty a řečeny věci k praxi a popřáno mnoho zdaru ve zkouškovém. A to je to větší lama než kamarádka. Mnohem větší. Nemyslím si, že žena nemůže být chemik. Vím ale, že to není pro každého, tedy i někteří muži by měli časem pochopit, že to není pro ně nebo zkrátka doplatit na to, že nemají správné buňky. (Asi i můj případ? Já už nevím .. )

Vím, že je tady šance, že stejně vyletím v letním semestru, protože jsem jeden předmět přetáhla z prváku. Je ale otázka, jestli mi celé tohle divadlo a stresy stojí za to, abych vůbec nastoupila ještě do třeťáku, kdybych tam mohla. Je mi jasné, že rodině se to nebude líbit, protože bratr už je bc. ... Rodiče jsou ing. ... A já .. Já bych byla prostě jen ta Kača. Já vím, že je to můj problém, že jsem si zvolila zrovna chemii, kde je pravděpodobnost úspěchu mizivá. Asi jsem se někdy pořádně praštila do hlavy a není to tam v tomhle srovnané. Zkušenost na vš beru určitě jako kladnou, bila bych se do hlavy, kdybych to ani nezkusila po maturitě. Ale za jakou cenu? Abych si jednou platila za psychologa, protože následky ze zkoušek mi mizí dlouho? Stále mám před očima profesory, kteří mi nadávali do debilů, že co tu dělám. A já to nevím. Chtěla bych jim odpovědět. Ale já to vážně nevím ... Jen mě udivuje, že když jsem si psala s kamarádem na chemii na OSU, tak mi řekl na férovku, že už k psychologovi chodí ... Hold asi všichni chemici musí být nějak psychicky labilní ... Tak buď jeden z nich. Zjišťuju, že už ani nemám na to se za svou školu bít anebo ji někomu ze střední školy doporučit. Chemii? Never ever. Jen by mě asi mrzelo, že mé 3 roky na vš by byly promarněné, kdybych k bc nedošla. Fakt to totiž nepotěší, .. A že to někdo nedává ani po 4, 5, 6 ... Asi druh sebedevastace?

Ps: Dojal mě názor kamaráda, který byl taky mezi těmi výjimečnými, kteří se mnou tu zkoušku nemají, že on školu nepotřebuje, chemie je krásná i bez titulů a správný chemik ví, jak naložit se zkušenostmi ... Jen ho nikdo nesmí u výroby chytit ... Tak Ti, ty nezákonný chmiku přeji, ať máš případně kvalitní a dobře vydělávající byznys.. Já se k Tobě možná jednou přidám, jako zástěrka může být má cukrárna .. Perník jako perník, ne? Nebo je libo osladit čaj metem? Teda, ehm ... Medem.

Brigáda na České poště - doručovatelka

28. prosince 2016 v 16:54 | quack
O prázdninách jsem byla na České poště jako doručovatelka. S kolem. Koukám po internetu, že je celkem málo článků, které se tímto zabývají a možná by to někoho zajímalo, jak to probíhá, protože se tam bude hlásit. Tak tady to je.

Na poštu jsem se hlásila někdy na konci května. Odpadly mi všechny ostatní nabídky a moje teta, která je pošťačka mi řekla, ať to prostě zkusím. Ke konci června jsem šla na vstupní lékařskou prohlídku a potom jsem už šla na hlavní pobočku pošty, kde mi zdělili, ať si seženu kolo, nosič, košíky ... To mě celkem zarazilo, čekala jsem, že mi propůjčí nějaké jejich. Kolo naštěstí s pár nervy jsme doma vyřešili, na poště jsem si aspoň vymohla, aby mi tam dali jejich odrazky, protože jsem mezitím jezdila ještě do Olomouce na zkoušky.

Nastupovala jsem 1. 7. 2016. Prakticky jsem nevěděla, do čeho jdu. Do poslední chvíle se vedoucí rozčilovala, že neví, jaký rajón mi dát. Šla jsem tam asi o půl 7 ráno, nikdo mi totiž neřekl, v kolik mám dojít. Bylo to tak akorát, než jsem vůbec prošla přes vrátnici a našli vedoucí, trvalo to. Podepsala jsem papíry, že jsem převzala helmu a oranžovou reflexní vestu a dotlačili mě do haly, kde všichni hrozně kmitali, byl tam chaos na první pohled, hluk .. Vedoucí mě zavedla za dvěma ženami. Představila mi Aničku a řekla mi, že to je moje školitelka. A Gábinku, slečnu, která mě na daný rajón měla vozit. Anička byla přímá, férová, ... Trochu jsem se ji bála. Už v prvních 5 větách i mimo přivítání řekla, že je zvědavá, jak dlouho to vydržím. Mluvila stále sprostě. Ale zpětně jsem hrozně ráda, že jsem chytla jí. Zaučování jsem měla 10 dnů. Mezitím byl státní svátek a pak Anička byla naléhavě přesunuta na jiný rajón a já měla být už sama a lekla jsem se.

Ono být pošťákem není jen tak. Záhy jsem se dozvěděla, že je blbost, že budu chodit na půl sedmé, už půl páté bylo kolikrát pozdě. Ráno totiž musíte na svůj stůl přinést svou poštu na celý rajón a roztřídit si ji. Můj rajón byly kopcovité Bludovice - nenáviděla jsem je po prvním týdnu. Měly 8 částí. Takže svou poštu jsem dělila na 8 kupek. Devátá kupka byly doporučené dopisy. Anička mi říkala, že se nemám divit a nemám to vzdávat, když první dny budu chodit na Bludovickou poštu třeba i po 4. hodině odpoledne, že pošty může být milión, že si to můžu špatně zatřídit a hlavně se nemám vracet a ztrácet. Nejdůležitější je roznést doporučenou poštu ("réčka") a důchody/poukázky, ostatní počká - je to jen pošta. Její slova jsem si snažila nacpat do hlavy, ale hrozně mi vadilo, když jsem třeba už se drápala do prvního kopce a zjistila jsem, že jsem si založila něco špatně a dole mi něco uteklo. Bylo-li to réčko, tak šup znova dolů. i kdyby to byly předplacené časopisy. V Bludovicích je horda důchodců a jejich Chvilky pro Tebe a Překvapení a nevím co mě občas slušně vytáčely. Pronese se to. Navíc každý pošťák fasuje letáky. Opět na mě zaútočila Anička, že letáky mám dávat, kde mám poštu. Můj rajón obsahoval okolo 400 baráků. Dávat každý druhý den všude letáky .. Asi bych brzy skončila. Jediné, na co kladla důraz bylo Obi, protože tam bývají často kontroly. A mohl by být průser.

Pokud mě něco vyloženě štvalo, bylo to to, že ve chvíli, kdy nestíháš, je to Tvůj problém. Pošta mi platila jen 8 hodin práce. Uděláš-li všechno do 11, jsi borec, můžeš domů. Uděláš-li všechno v 6 večer, je to Tvůj problém, den na to zas vstváváš tak, ať o půl páté jsi v práci. Anička mě učila, jak si práci urychlit. Nemám-li v uličce žádnou důležitou poštu, nejela jsem tam. Den na to určitě něco přijde. Co jsem den po dni chodila po chodbách pro své kupky pošty, slýchala jsem, kdo co jak kde s prominutím osral. Jak někdo na lidi ani nezvoní, když tam je réčko, protože stejně tam nikdo není nebo neotvírá. Nebo naopak, jak to podepisují za ně. V tomhle já jsem byla poctivá. Jediný barák, kde jsem později nezvonila, byl od romské rodiny. Zkoušela jsem to asi deset dnů. Nic. Pak jsem to už nezkoušela a dala za pravdu holkám.

Další problémy byly ráno s tiskárnou. Všechny doporučené věci se musely naťukat do počítače. Ani Anička nebyla ajťák, takže její zaučení na PC probíhalo tak, že mi dala papír a měla jsem si napsat cestu, jak se proklikám, kam chci. Neříkala mi, že si mám najet na řádek Doporučená pošta, poté dejme tomu Zápis dopisů a tak (už si to nepamatuju), řekla mi prostě, že první zmáčku 1, pak 2, 2, 4 a jsem tam. Naťukám si dopisy a pak "šipečka nahoru" - jakože shift a šipka nahoru a něco dál. Vůbec jsem ji nerozuměla, a proto mi trvalo ten jejich program pochopit. Usmívající se

Poté byl na řadě tisk - výzev a celkového výpisu výzev. A nakonec to nahrát na flash - ten se pak dá na poště na rajónu. No. Flash se může nahrát až když jsou papíry vytisknuté. Dozvěděla jsem se to v posledním týdnu své práce. Smazala jsem si tím všechny svá réčka a ťukala vesele znova. Hold mě před tím nikdo nevaroval.

Když jsem měla svůj první týden úplně sama, tak jsem se dozvěděla, že kluk na rajónu za mnou končí, protože to psychicky nedává. Byl na autě a denně se vracel s přepravkou plnou pošty, kterou zkrátka nedoručil. I já jsem měla slabé chvilky, kdy jsem prostě už myslela, že zahodím kolo, poštu, důchody a půjdu na bus. Byla jsem vždy doluvena s Gábi, že až budeme mít hotovo, sejdeme se u ní. Byla ze mě nadšená, že nejezdím až ve 4 hodiny odpoledne, ale mermomocí jsem se snažila končit v době od 12 do 14 max. Dařilo se to, pokud nebyl začátek měsíce a nepřišly sipa. Nebo Obi. Nebo zkrátka lidem nepřeskočilo a nepřišlo mi ráno xy réček. Člověk si řekne, že to je blbá kopcovitá dědina a stejně réček jsem měla fakt dost. Když pak nastoupil kamarád a každý den měl asi 8 réček a končil v 10, 11 ráno ... Málem byla vražda.

Nutno říci, že jsem nepracovala celé 2 měsíce, ale jen 6 týdnů. 2 týdny jsem měla nemocenskou - pracovní úraz. Většina pošťaček mi říkala, že je někdy kousl pes. Čekala jsem to i u sebe. Ale ne, já jsem prostě jen žuchla na kole. Měla jsem asi 8 kilo pošty vzadu na nosiči a 3 kila vepředu. Měla jsem totiž jen jednu možnost, kde mi Gábi nechávala poštu, když toho bylo fakt moc a to až v 5. části rajónu. Takže nic moc, ale 6. a 8. část byly hrozně dlouhé, hodně baráků, takže mi to pomohlo a půlka vždy čekala v hospodě. Ten den toho bylo fakt moc. BYla jsem teprve na konci druhé části a bylo už 10 ráno. (Anička mi říkala, ať si to zkusím rozvrhnout, že cca 1 část - 30 minut. Ne vždy to šlo. Vyjížděli jsme jinak z hlavní pošty, když se poštěstilo v 8, když ne, tak později. Jednou, můj poslední den, v 10 ráno. Ale to musela ráno Gabča na noviny a nedalo se to jinak.) Každopádně kolo mě v zatáčce svezlo, šla jsem do smyku, na štěrku jsem neměla šanci to ustát. automaticky jsem vlepila pravou ruku (ano, jsem pravák) pod sebe a snažila se brzdit. Kolo mě úplně zablokovalo. Naštěstí tu ránu slyšeli nějací dělníci a začali mě zvedat. Sedla jsem si do trávy v úplném šoku. Pak mě dotáhli k nějaké babce do koupelny a ruku jsem si omyla. Vypadala hrozně. Zápěstí jsem měla celé naražené. Když se Vám na rajónu něco stane, musí se hned volat vedoucí a tak dále, ale já jsem toho nebyla schopna. Zmohla jsem se v šoku a breku zavolat Gábi, která rozvážela balíky na mém a vedlejším rajónu (tam i poštu). Vynadala mi, že už odjela, ale že se hned vrátí, pochopila, že já dál nemůžu. Cestou mi ještě stihla zavolat sanitku, zbytek mám nějak v mlze. Neodvezli mě ani k nám, ale do Havířova, protože to bylo blíž, tak jsem pak musela volat mamce a bratrovi, ať pro mě někdo dojede. Udělali mi rentgen, naštěstí to nebylo zlomené, ale naraženiny prý bolí víc. S rukou jsem měla problémy asi do října. Celý srpen jsem pak s kolem manévrovala, protože jsem rukou neudržela řidítka. Neunesla jsem kolikrát tašku s poštou, ale nechtěla jsem se vzdát. Pořád mám jizvu a nějaký štěrk v ruce. Už navždy budu vzpomínat na tuto brigádu. Vlastně za mnou přijeli i policajti, že jsem sama sobě způsobila dopravní nehodu a měla bych zaplatit pokutu. To tady nebudu dále rozepisovat, ale pobavila jsem s tím mnoho lidí.

Ale když se to veme kol a kol, pošťák má i nějaké výhody. Dýška jsem měla slušná. Výkyvy počasí neovlivníte, ale sami jste si venku pánem, vy si určíte, jak moc se flákáte, nebo makáte, ať jste brzy doma. Já jsem mohla jezdit autobusem domů, ale jen bych se o to víc hnala a nadávala na lidi, že mě zdržují. Ano, vracela jsem se domů ve 4 nebo v 5 odpoledne, ale protože jsem měla odvoz. Končila jsem fakt v 1 nebo ve 2, takže hodiny zaplacené celkem seděly. Měla jsem slíbené asi 10 a půl tisíce za měsíc. Ale jelikož si kolo pronajala pošta, měla jsem za to zaplacené a ještě tam byly nějaké další bonusy. Za nemocenskou jsem pak dostala 6 tisíc i s hodinami, co jsem nemohla pracovat. (Tím nechci podporovat, ať si schválně ublížíte, bolest to byla hrozná.) Samozřejmě mám i nějaké veselé historky, ale to je spíš na saostatný článek.

Velké mínus má to, že na poště se s Vámi nikdo neštve. Lidi jsou protivní a rádi si občas stěžují, i když jste v právu. Narazila jsem občas na hrozné mamlasy. Ale i na lidi, kteří se na mě vyloženě těšili a vždy byl čas s nimi na chvíli pokecat. Vytáčela mě i má vedoucí. Zkrátka jen řvala. A řvala. I když Vám lichotila, tak řvala. A některé pošťačky, co jsou tam už pár let se k Vám chovají, jako byste byli odpad. Jiné čekají, až vyhoříte. A že tam vyhoří hodně lidí. Pošta není pro každého. Ráno jsem vyloženě občas trpěla a chtěla jsem brečet. A občas i brečela. Ale ve chvíli, kdy jsem sedla do auta a jelo se na rajón, dalo se to. Nesmíte si ty urážky brát k srdci. Gabča se mi smála, jak jsem zezačátku se všemi mluvila mírně, i když mi nadávali, že jsem blbá a hůř a ke konci jsem jim to vracela stejným dílem. A že i na Gabču si lidi různě vyskakovali. Podle mě je pošťák celkem nedoceněné zaměstnání. Lidé si neuvědomují, že to není zas tak lehké. A za ty peníze jsou to fakt chudáci.

Každopádně poslední 3 dny pro mě byly už naprosté peklo. Nechtěla jsem tam, kolo se už rozbíjelo (pošťáci jsou fakt ničitelé kol a aut. Dokonce vlastně se nám stalo, že nám od auta odpadly dveře ... ). Předposlední den se mi urval nosič a píchlo mi kolo. Pošty fakt horda a konec v nedohlednu. Gábi byla nemocná a nedostala dovolenou a ten den vlastně píchla auto a vedení ji řeklo, ať si to vymění sama. Naštěstí její muž pracoval blízko, vzal kámoše a vyměnili ji kolo. Kždopádně já jsem už myslela, že se ji rozbrečím do telefonu. Ve chvíli kdy jsem pak volala tatínkovi, aby mi přijel vyměnit píchlou duši na mě to kolo prostě spadlo, ... Hodila jsem ho na zem a sedla si do trávy. Stejně jsem dál jet nemohla.No ... Každopádně s tím, že články přidávám, tak jsem to přežila. Mít jiný rajón bez těch kopců, možná na to vzpomínám v lepším světle. Je pravda, že jsem zhubla a nabrala jsem svaly, které sice pak šly zas pryč, ale co čekat, na kole jsem každý den měla asi 20 kilometrů. Někdy jen v nohách, když jsem někde běžela nebo šla. Líbilo se mi pracovat venku, to beru jako velké plus. I to, že jsem pracovala na kole mě moc bavilo. Ale hrůzy o tom, že jsem přeskočila nějaký dopis nebo že si nemou vzpomenout, kde je nějaký barák a kde mám sakra jet .. Nebo že jsem si nevzala všechnu poštu a nějaké réčko není zapsané .. Nebo že jsem špatně vyplatila poukázku anebo že nestíhám anebo že nevím co .. Mě pronásledují do teď.

Fotka z předposledního dne na poště:

Učím se říkat ,,Ne!"

6. prosince 2016 v 20:58 | quack
Zrovna dnes mám náladu fakt pod psa. Za týden máme zápočtový týden. I když jsem plánovala původně jen lehčí zkoušky a zápočty, dnes ráno jsem se rozhodla, že tam možná zkusím zařadit jednu z těch těžších, třeba mi štěstí bude přát, protože učitelé bývají na předtermínech ještě uvolnění a testy jsou občas lehčí.

No ale pak jsem šla do školy na poslední seminář z analytické chemie, tam nám řekla, že nám ještě hodí na internet jeden domácí úkol a já už tušila, že to nebude jen tak. Druhá a poslední dnešní moje hodina byla angličtina. Tam jsem se pro změnu dozvěděla, že musí test posunout, ať je čas na poslech. A to tak, že se mi to kryje právě s tou analytikou a prý mi nevyjde vstříc, buď mám přijít načas ... Anebo vůbec. Zápočťák tu ještě není a už jsou s ním problémy. :)

Po tomto střetu s mou profesorkou šel den od devíti k pěti a mi došlo, že svým vrstevníkům neumím moc říct "ne". Cokoli kdokoli chce, napíše mi a já to nějak zařídím, pošlu, vyřídím. I když shánění mě třeba stálo spoustu času a nervů. A diví se mi, že za to chci aspoň čokoládu nebo něco na oplátku. Mám cvičné testy například přímo od jednoho profesora a to jen proto, že jsem byla jedna z mála, co došla na přednášku. (Byli jsme 3 z 20.) Proč bych to měla hned všem posílat? Byl to můj čas, který jsem mohla jako ostatní strávit jinak. Oni tam přece mohli jít. Nikdo jim to nezakázal. A pak ještě ani nepoprosí a nepoděkují.

Dnes mě namítl spolužák, kterému jsem poslala materiály už asi na 7 předmětů ... Zeptal se mě, jestli mu neudělám webové stránky, které potřebujeme na zápočet ke zkoušce v jednom předmětu. Už to pro mě byla poslední kapka. Mám své starosti, své předměty, na které se chci učit. Svůj osobní život, který nemám potřebu strávit jen zavřená na bytě. Napsala jsem mu jednoduše, že nemám čas a on mi napsal drze, že jsem pěkně hnusná a jak si to představuju. Že na výšce by si lidi měli pomáhat. Napsala jsem mu, co naposled ale on udělal pro mě? Já mu pomohla už těmi materiály a ještě jsem s ním loni počítala příklady, se kterými měl problém. Asi 4 dny ... 4 celá odpoledne. Ve zkouškovém, kde jsem potřebovala uzavřít svou organiku, kterou nakonec nemám a další předměty, které ale naštěstí už mám .. Ale ve chvíli, kdy jsem mu napsala, že potřebuju dělat jiné věci - třeba ty své - jsem dostala spršku vět typu, že on to ale jinak nedá, že se bojí, že skončí, že neví, co bude dělat, že nikdo mu nepomůže a jak já jsem zlá, když prostě to chápu ... Takových lidí se ovšem najde v mém okolí víc, ... Takové ty vyžírky, co sosají všechno od všech, ale sami nejsou schopni ničeho. S některými mám funkční vztah "něco za něco" .. A je to moc príma. Ale dělat někomu webovky, které pak stejně sám neobhájí, protože nebude rozumět jedinému řádku .. Ne, díky. Když mě spolubydlící požádala o pomoc, že to nikdy neviděla, pomohla jsem ji. Řekla mi to ale 3 týdny dopředu, takže na udělání stránek byl měsíc času. Navíc se mnou loni řešila matiku a víme obě dvě, že jsme to zvládly jen tím, že jsme si navzájem pomohly - a ona mi o hodně víc než já ji. Každý svého štěstí strůjcem ... Když mě poprosil spolužák dnes, už jsem ho musela poslat do háje. Navíc mi to napsal ve chvíli, kdy jsem otevřela ten úkol z analytiky ... a vyskočilo na mě deset dlouhých, škaredých příkladů, kterým jsem napoprvé absolutně nerozuměla a dělala jsem je dnes 3 hodiny. Termín odevzdání je příští pondělí jinak. Mě to jen namíhlo, protože svůj čas potřebuju věnovat jiným věcem. Tento článek slouží jen jako mezipauza a trval mi asi 20 minut.

Nevím, je mi špatně z chování některých lidí. Něco chci, tak pro to něco dělám. Já bych se neuměla jen tak vozit po ostatních a čekat, jak to dopadne. Začínám si zvykat, že když mi někdo něco napíše, že potřebuje a nenapíše "prosím" ... Píšu rovnou ne. Záleží tedy na osobě, to ano. Ale nechci, aby se mi stalo, že letos mi v zimním semestru uteče nějaký předmět, protože svou energii budu dávat o jiných lidí. To se nedělá. To taky rovnou nemusím studovat. Takže budu pokračovat s učením mého "ne".

Dokud máme přátelé, máme celý svět

30. listopadu 2016 v 21:43 | quack
Dlouhá doba bez nějakého článku ... Už se mě blog.cz ptal, jestli jsem ještě mezi živými .. Tak tedy ...

Začínám si hrozně vážit svých kamarádů. Čím jsem starší, je mi jasnější, že bez nich bych už nic nezvládla. A občas důležité bylo, mít je dobře rozdělené. Kdysi zvládl totiž každý kamarád všechno, ale co jsme v dětství také řešili? Jakou novou hračku nám rodiče koupili nebo naopak koupit nechtěli, jaké zvířátko máme nebo bychom chtěli mít, jak nám co dělá ve škole problém nebo ne, že nechceme jíst brokolici nebo květák a vedli jsme dlouhé spory, když někdo neměl rád třeba krupicovou kaši a pro někoho to byla nejlepší bašta ...

S postupem věku se problémy začaly lišit (puberta). Já si jako holka neuměla představit, že s kamarádem budu řešit, kdo se mi líbí, kdo se mi nelíbí a proč nebo třeba jestli se začít malovat. Klučičí kamarádi se začali střídat jako na běžícím páse. No ... Kamarádky vlastně taky. Není jediná kamarádka ani kamarád, se kterou bych se bavila ještě ze základky. Jsou dva ze střední, s kterými se pravidelně vídám a píšu si, s jedním jdu občas i na hory, protože pít víno můžeme kdykoli, ale hory .. Jsou u nás větší oříšek. Nejvíc si ale vážím právě té kamarádky ... A pak ještě jedné, kterou znám 4 roky a poznala jsem ji mimo školu úplně. A nejšťastnější mě dělá moje spolubydlící, kterou znám 2 a půl roku a studuje stejný obor. Až s ní jsem začala chápat, že všechno, ale úplně všechno (dobré i zlé) nás má někam donést. A u ní vím, že to byl zkrátka osud, poznat jsme se měly a navzájem se doplňujeme a je nám krásně.

Opusťme ale ženské .. Protože mě to táhne k jednomu kamarádovi. Protože se pojí k tomu, jak život umí být vtipný a jak se s někým donekonečna můžete míjet a potkáte se prostě, až bude ta pravá chvíle. Chodili jsme na stejnou základní školu. Byl ale o 3 roky výše. Častkokrát jsme si ale hráli i jako malí na hřišti a vůbec jsme si to neuvědomovali (přišli jsme na to až vlastně před měsícem, že pravděpodobnost je opravdu velká). Vlastně pak jsme spolu chodívali občas ven, skrz naše kamarády. Protože já jsem chodila s kamarádkou do třídy, co měla bratra ve stejné třídě jako chodil on. Byla to tak moje 2. nebo 3. třída, pak jsme se už nevídávali. Jakmile ukončil základku, začal chodit na střední, co mám vedle svého bydliště. Takže jsme se asi 15 let míjeli pořád okolo a jen chvíli občas blíž. Pak jsem šla na střední do Ostravy, on mezitím ukončil střední, možná jsme se potkávali ráno a autobusové zastávce, protože v tu dobu se už přestěhoval z mého města do vedlejší vesnice. Když jsem byla ve 4. ročníku, on začal chodit do Olomouce na vyšší školu. Rok na to jsme se míjeli už okolo mé fakulty, ale já když jsem byla na kolejích, on byl na bytě. O rok později, když on už bydlel na kolejích, já si ale našla bydlení na privátě. Když jsem přestala doprovázet spolužáky do menzy, on tam začal obědvat. A ve chvíli, kdy já si našla privát na další rok vedle jeho vyšší školy, on ji ukončil a odešel z Olomouce. A nás prosím, spojila taková podivná věc, že mě na brigádu v létě nikam nevzali, jen na poštu. Kde on dělal už třetí prázdniny. Jen jsme se zahlédli nad kopou dopisů a časopisů ... A ty matné vzpomínky, které se někdy v dětství utvořily, vypluly na povrch.

Hned jsem ho našla na facebooku (jak jinak) a chtěla jsem o něm vědět víc. A on o mě také. Máme problémy se stejným kolenem, čteme stejné věci, oba máme rádi hory, jízdu na kole, sýry nad čokoládu, stejné filmy, prožili jsme si podobné věci nebo celkově máme podobné myšlení. Občas to je až děsivé. Ale baví mě i ty protiklady, bez nich by byl asi na zabití.

No proč to píšu. Po mnoha letech jsem potkala/poznala konečně zase kluka, se kterým vím, že mu můžu napsat jakoukoli blbost, problém, vtip ... A vždy to nějak pobere a pomůže nebo se jen zasměje. Občas mi přijde, že to není 4 měsíce, co jsme se poznali, ale že on je tady se mnou odjakživa. Vlastně něco jako moje kamarádka - spolubydlící. Od prvních vět jsme obě věděly, že si budeme rozumět a i když se známe 2,5 roku, známe se podivným způsobem celý život. A já jsem za ně šťastná. Po pubertě je to konečně zas to, co jsem chtěla - mít kamarády na každý problém, nerozdělovat. Je neuvěřitelně příjemné jít za ním domů, vyvalit se na gauč a sledovat filmy .. Popíjet víno, když máme dobrou náladu a neřešit svět. Je neuvěřitelně příjemné přijít na byt po celém dni školy a nemuset spolubydlící vysvětlovat, proč nemám náladu už si ani povídat. Nebo přijít na byt a společně s ní vařit nebo nadávat na různé eshopy, proč mají drahé věci. Fakt to některé kamarádky nepobírají, ale ona ... Ona vždy. Vím, že s oběma se zase někdy odloučím. S ní, až ukončím školu. S ním ... Kdo ví .. Asi až si jeden z nás někoho najde do vztahu, i když možná ani pak ne. A kdyby ano, vím, že přijde zas někdo další, protože moje cesta někam zkrátka vede a je nevyzpytatelná, ale dokud mám své přátelé, mám celý svět.

(A všem zmíněným kamarádům, kdyby se to k Vám dostalo a poznali byste se .. Díky, že jste ... )

S poctivostí nejdál dojdeš? Ale kde že ...

31. května 2016 v 12:42 | quack
Už mě to nebaví ... Už opravdu ne.

Studuji na vysoké škole a u každého testu vidím lidi, kteří opisují ... Taháky, mobily, papíry, sešity .... Proč studují, když se to neučí? Jsem naivní?

Jsem vytočená z dnešní zkoušky u garantky našeho oboru ... Říkala jsem si, že jen takoví ti, co to vůbec nechytají, použijí nějaké pomůcky a ostatní se to budou učit jako já (a to nemohu říct, že všechno z toho chápu). Jen co jsem si vylosovala otázku a šla na potítko, ... Profesorka si pak hned zavolala další 3 spolužáky ... A samozřejmě si sedli vedle sebe, vytáhli mobily a už jeli. Já jsem seděla přímo před jejim kabinetem, takže i kdybych byla opisovací typ, tak mám smůlu.

Po 15 minutách jsem se zvedla, protože profka čekala přímo na mě, nikdo přede mnou už nebyl. Tak jsem zaklepala a vešla. JEn co mě uviděla, začala se mračit, tak jsem pochopila, že to bude těžké. ANi mi nic neřekla, sedla jsem si a čekala. Koukala se do PC a pak se otočila na mě a koukala a po minutě řekla, že proč nepovídám.

Představila jsem se, řekla jsem téma otázky a začala popisovat. Ani nekývala, ani nic.. Tak jsem nevěděla, jestli mluvím špatně nebo ne, zastavila jsem se. Řekla mi, že to je správně, že ji mám napsat rovnici. Napsala jsem rovnici a hned chtěla, ať ji to napíšu v diferenciálním tvaru a vysvětlím rozdíl a dál to pitvala. Po 5 minutách mluvila o věcech, které mi zkrátka vůbec nic neříkaly. Chtěla to ze mě vydolovat, ale nebylo co. Přečetla jsem jak doporučenou literaturu, tak její prezentace, ale nespojilo se mi to s ničím, po té řekla, že to je fyzikální otázka a né chemická, že si mám začít vzpomínat na hodiny fyziky. Na chvíli jsem se chytla, ale byla to jen chvíle. Po půl hodině, kdy jsme pořád byly u první otázky ze šesti se na mě podívala a řekla mi, že to nepůjde, že mám přijít příště.

Vyšla jsem na chodbu a ukázala ostatním, že nic ... Ti se tam radostně bavili mezi sebou, nikdo je už totiž vůbec nehlídal.

Počkala jsem, jak dopadli .. Jeden měl E ... Kamarádka za A a kluk, který si vytáhl otázku, ve které byla zahrnuta i ta má měl za C.... Že po něm chtěla jen znění zákona a ty dvě rovnice a dál to neřešila. Urazilo mě to. Měli přípavu asi hodinu, mohli si to opsat všechno (a taky, že opsali), dali to dokupy spolu a ještě je ani z toho pořádně nezkouší? Proč? Takže jsem měla taky hned na místě vytáhnout mobil a popsat třeba 3 A4 a jít dovnitř? Prostě čím jsem si to zavinila, že mě tam drtí na nějaké objemové práci a spojitosti s kdo ví čím a kamarádovi stačí nějaký hlod k tomu a může spokojeně jít. Bezva, bomba, cool ...

Chápu, stěžuju si do prázdna. Mohla jsem umět všechny ty věci, jenže jim ani extra nerozumím a po všech chce jen základy. Asi jsem černý Petr a někoho prostě musela vyhodit. S kamarádem se tam smála a říkala mu vtipy a na mě tam jen mručela. Nevím. TO je nějaké její pravidlo, že kdo víc opíše, ten si na tom víc dal záležet a tomu to prostě dá? JSem naštvaná, že všem tohleto prochází. Já bych jednou zkusila tahák a hned letím ze třídy, ale všichni ostatní na tahácích projdou přes 80 % předmětů. Kde jsi, karmo, když Tě chci? Protože ta je zdarma a někdy (doufááám!) se mi dřina vyplatí a oni dojedou.

Říkám si, jestli s tímhle přístupem z vedení má cenu vůbec ještě vysokou školu dělat. K čemu je věčné šrocení něčeho, co ostatní prostě opíšou a mají lepší známky a jedou na stípko? Na stípko, které mají prakticky z opsání. Kde se ztratila ta poctivost? Proč jen mě drtila z věcí pod čarou a u jiných stačilo pár základních vět? Nebaví mě to. A vytáčí mě to.

Cena života

19. května 2016 v 21:57 | quack
Každý si cenu svého života dřív nebo později uvědomí. Někdy je už na to ale příliš pozdě.

Tento blog už zažil nějaké články o tom, že mám nemocného tatínka a jak moc ho mám ráda. Jen dvou lidí si vážím nadevšechno na světě - mých rodičů. Maminku obdivuju, že zvládá i to, co se mi zdá nemožné. Je neuvěřitelně silná. Tatínek je pro mě bojovník s osudem (i když tam se dá započítat i maminka).

Neumím a nechci si představit den, kdy už tu jeden z nich nebude. Osud zamíchal karty tak, že víc se bojím o otce, kvůli jeho nemoci. Děsit mě ale umí i bez ní. Dnes se mi vyboural na kole ... A já přemýšlím ... Kdy život přestává mít pro člověka smysl? Kdy si řekne, že dál už nemůže, že už nechce?

U tatínka mi připadá, že svůj život pomalu chce vzdát .. Možná je to jen vystrašený hlásek někde u mě v hlavě, možná na tom prostě něco je. Je mi líto, že se trápí. A možná proto už tady asi dvě hodiny brečím a přemýšlím, co tady tímto článkem chci vlastně dokázat.

Bojím se dne, kdy za mnou opět přijde s takovým tím pohledem, že ho všechno bolí a svět ho už nebaví. Nevím, je to sobecké po něm chtít, ať se trápí (tedy ať to nevzdává a je tu s námi) dál? Pustit ho ale prostě nechci. Je to můj otec. Bude mou radostí, když tady bude i dalších sto let. Ale zdravý! Chci se s ním smát a hrát hry a dívat se na film a jet na kole a chci ho mít na promoci a chci, ať tu je na mé svatbě a ať si pak pochová vnouče a ... zkrátka ať je tu se mnou napořád.

Přijde mi prostě neomalené, bláznivé, nebezpečné, bez rozmyslu ... Hloupost prostě .. Jet na kole s pivem v krvi a to ještě po tom, když ráno nebylo tak světlé. Já vím, osud je nevyzpytatelný, co se má stát, stane se .. Ale ... Nevěřím, že za některé věci si svým způsobem nemůžeme sami. Tolik nehod by se nestalo, kdyby někdo neřídil opilý, kdyby někdo vypnul plyn, kdyby někdo .. Nevím co .. Neztratil naději? Chuť žít?

Kamarádka mi momentálně píše, že všechno bude dobré. Naděje umírá poslední. A hlavní je stát při sobě - on je tu pro nás a my pro něj... Občas mě napadá, jestli tatínek nad tím přemýšlí .. Jak moc nás bolí některé jeho kroky. Jak já soucítím s každou jednou jeho bolestí. Jak přemýšlím každou noc, co nejsem doma, jestli je v pořádku. A když doma jsem, jak poslouchám, jak se občas v noci rozkašle a doufám, že se zase normálně nadechne. Jak často dopoledne ve škole přemýšlím, jestli mu nenapsat, jen tak ... Ale zároveň ho nechci vysilovat a unavovat a nebo něčím rozčílit či rozesmutnit. Protože co když těch chvil tolik nezbývá? ... I mě může zítra srazit auto ... A jak často přemýšlím, co jsme spolu prožili ... A co jsme prožít mohli, ... Co pro mě kdy všechno udělal ..

Na dnešní vteřinu, kdy jsem slyšela slova "naboural", "pohotovost" a "bezvědomí" ... Zkrátka jen tak nezapomenu ... Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce a ztuhla jsem na místě. Najednou šok přešel a změnil se v slzy v očích a strach. Žádná jiná emoce v tu chvíli neexistovala ... Nejhorší je ten prvnotní stav nevědomosti.

Doufám, tati ... Že víš, co pro mě znamenáš ... A že život jednou (za dlouho ... prostě za hodně hodně hodně hodně dlouho) bude o slovy nepopsatelnou část těžší. Smutnější. Osamělý. Vybledlý.Stejně jako bez Tebe, mami.

Když Vám tělo říká: ,,Stůj!!"

19. března 2016 v 12:46 | quack
Znáte ten pocit, když byste chtěli někam jít, něco podniknout, něco změnit ... Ale jste už tak unavení, že tělo prostě sabotuje? Ne? Závidím Vám!

Už minimálně měsíc mám děsné problémy se spaním. Ne, že to na sobě jen pociťuju a vím, že nespím, když se co hodinu dívám na mobil a mezitím se jen převaluji a nebo si čtu či brouzdám po webu, ale už mi to říkají i mé chytré hodinky. Na jednu stranu je to podivné každý den na nich po ránu najít čísla jako 4:30 ... 4:05 ... 4:50 ... 3:30 ... Pokud by to neznačilo, kolik hodin a minut spánku mi zaznačily.

Cvičím minimálně dvakrát týdně. Když to vychází, tak i víckrát, ale s mým rozvrhem a s tím, že jsme na to dvě ... Se to občas nedaří. Teď jsme šly s kamarádkou na nějaké posilování v pondělí. Dokola jsme tam skákaly, dělaly angličáky a neměly se zastavovat. Jelikož mi v hlavě pořád znělo "I přes bolest jít se má" ... Tak jsem makala a makala, zatímco kamarádka postupně ztrácela tempo, až se nakonec ztratila sama a sedla s vyčerpáním (omluvou ji je, že ji bolelo nějak v kříži při některých pohybech). Skončily jsme tak jak tak zpocené, vyčerpané ... Doufala jsem, že se mi bude krásně spát, konečně třeba celou noc ... Chyba lávky.

Další den mě bolelo pár svalů jako každý týden. Tělo se mi zpevňuje, ztrácím špeky moje, co jsem nabrala za posledních 5 let a nabírám zpátky tu svalovinu. Na cm to jde poznat, na kg nikoli. Pak nastaly nějaké problémy přes týden, takže druhé cvičení (plavání) se odehrálo až ve čtvrtek.

Měla jsem podivně moc energie, i když nevím vůbec, odkud sakra pramenila - jsem prostě už typický zombie, který jde na automat z nevyspání. Nutila jsem kamarádku do dalších a dalších temp, jako by na tom ležel celý svět. Už mě proklínala ona i hlásek v hlavě: ,,Kačo, sakra, už zpomal. Je to už jen relax ... Pálí Tě paže i stehna, .. Neblbni!" .. Jenže další den jsem měla vstát ve 4 ráno a potřebovala jsem se vybít.

Né, že by to pomohlo. V sedm večer jsem si vzala prášek na spaní a ulehla, že to třeba pomůže. O půlnoci jsem se probudila zpocená a zmateně jsem začala hledat své chytré hodinky, protože na ruce pro jednou nebyly. Když jsem prohledala postel a okolí, zjistila jsem, že celou dobu spokojeně leží na posteli a já půl hodiny jančím zcela zbytečně. Hold, stane se. Lehla jsem pak unavená a "zdrogovaná" a okamžitě zase usla. Ve 4 ráno jsem se cítila nějak svěže, protože mě poháněl pocit, že musím, prostě musím vstát a doplazit se ke škole.

V autobuse to na mě ale lehlo, tak jsem si místy četla, místy jsem si klímbala. Jeli jsme do Bosche v Českých Budějovicích z Olomouce. Takže cesta na 3 hodiny. Tam jsme to celé prochodili, dokonce jsem na místě poznala, že jsem si zase zahrávala se svou alergií, udělalo se mi blbě, nějak jsem se začala trochu dusit, zamotala se mi hlava. Kamarád si na mě pak začal dávat pozor, abych sebou nehodila na zem. Byla jsem z toho ale ještě vyčerpanější.

Zpátky jsme pak vyjeli se zpožděním a zpoždění (celou hodinu) jsme nabrali ještě po cestě. Normálně by mi to nevadilo, ale já se potřebovala dostat ještě z olmíku domů, což občas není žádná sranda. Zvlášť, když víte, že musíte stihnout tu jedinou možnou tramvaj, jinak nejedete nikam. A stejně budete mít jen 15 minut na to dojít na byt, sbalit všechny nesbalené věci a zmizet zpátky na tramvaj.

Chtě nechtě, musela jsem se rozběhnout. Bylo to strašně zvláštní cítit všechny ty svaly, které se teprve probouzejí k životu, jak se nemohou v lýtkách sesumírovat a jak se jim to nelíbí. (Běhat jsem přestala cca před rokem, vrátím se k tomu, až přestane sněžit ...Nebo třeba vůbec ... No i tak jsem neběhala se zátěží .. ) Do bytu mi vede 72 schodů. Většinou se před posledními 18 už celkem plazím a nemám dech, teď jsem to celé brala po dvou, protože každá vteřina dobrá. Proběhla jsem bytem, tahala krosnu a házela jsem do ní věci, které jsem potřebovala. Bohůmžel, špatný týden, tahala jsem asi 10 kg věcí ... A s tím běžela zase zpátky na tramvaj. Dolů po schodech mi pomáhala gravitace. Po rovince pak nic moc.

Říkala jsem si, že víc vyčerpaná už být nemohu. Zpětně vůbec nevím, co jsem si s maminkou povídala, prostě už jsem byla zas v tom polospánku, úplně mimo. Doma jsem si vybalila věci, dlabala na svět a prostě ulehla. Převalovala jsem se asi hodinu a pak konečně usla a říkala si: ,,Jo, dnes se mi bude spát už skvěle.." ...

Chyba. Velká chyba. Tělo si řeklo, že to běhání, skákání, plavání, alergie a tak vůbec mi už prostě nedaruje! A že mám jít ráno na hory? No to vůbec! Budila jsem se co hodinu snad, samé křeče ... Ruce, lýtka, ... Na tom vůbec nezáleželo. Leknutím z náhlé prudké bolesti mi vždy vyskočil i zbytek těla, takže námaha o to větší. No katastrofa. Budila jsem se snad ještě unavenější. To už prostě není ani možné.

I teď jsem zralá na to, zas jít okamžitě spát. Jenže buď bych neusla a kdybych usla, vzbudila bych se hned ve chvíli, jak by se okolo někdo mihnul. Hlava mi třeští zas už třetí den. A já si jen říkám, kam tohleto vede. (Snad jinam než do záhuby.) Nebaví mě už každý jeden den, kdy se neprobudím ráno prostě spokojeně vyspaná. Nebaví mě to věčné rozhodování, jestli si vážně mám sehnat něco na spaní a brát to každý den nebo ne. A je mi líto, že maminka šla na hory jen s bráškou a beze mě, ale na druhou stranu si snad spolu jen popovídají, protože se málo vídáme a já bych oba stejně jen brutálně zdržovala. Navíc jestli je nahoře zima a bahno a všechno, nevěřila a nevěřím si se svým kolenem. Štve mě to a štvu i sama sebe. Omlouvám se.
 
 

Reklama