Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Různé kecy a můj život

Dokud máme přátelé, máme celý svět

Středa v 21:43 | quack
Dlouhá doba bez nějakého článku ... Už se mě blog.cz ptal, jestli jsem ještě mezi živými .. Tak tedy ...

Začínám si hrozně vážit svých kamarádů. Čím jsem starší, je mi jasnější, že bez nich bych už nic nezvládla. A občas důležité bylo, mít je dobře rozdělené. Kdysi zvládl totiž každý kamarád všechno, ale co jsme v dětství také řešili? Jakou novou hračku nám rodiče koupili nebo naopak koupit nechtěli, jaké zvířátko máme nebo bychom chtěli mít, jak nám co dělá ve škole problém nebo ne, že nechceme jíst brokolici nebo květák a vedli jsme dlouhé spory, když někdo neměl rád třeba krupicovou kaši a pro někoho to byla nejlepší bašta ...

S postupem věku se problémy začaly lišit (puberta). Já si jako holka neuměla představit, že s kamarádem budu řešit, kdo se mi líbí, kdo se mi nelíbí a proč nebo třeba jestli se začít malovat. Klučičí kamarádi se začali střídat jako na běžícím páse. No ... Kamarádky vlastně taky. Není jediná kamarádka ani kamarád, se kterou bych se bavila ještě ze základky. Jsou dva ze střední, s kterými se pravidelně vídám a píšu si, s jedním jdu občas i na hory, protože pít víno můžeme kdykoli, ale hory .. Jsou u nás větší oříšek. Nejvíc si ale vážím právě té kamarádky ... A pak ještě jedné, kterou znám 4 roky a poznala jsem ji mimo školu úplně. A nejšťastnější mě dělá moje spolubydlící, kterou znám 2 a půl roku a studuje stejný obor. Až s ní jsem začala chápat, že všechno, ale úplně všechno (dobré i zlé) nás má někam donést. A u ní vím, že to byl zkrátka osud, poznat jsme se měly a navzájem se doplňujeme a je nám krásně.

Opusťme ale ženské .. Protože mě to táhne k jednomu kamarádovi. Protože se pojí k tomu, jak život umí být vtipný a jak se s někým donekonečna můžete míjet a potkáte se prostě, až bude ta pravá chvíle. Chodili jsme na stejnou základní školu. Byl ale o 3 roky výše. Častkokrát jsme si ale hráli i jako malí na hřišti a vůbec jsme si to neuvědomovali (přišli jsme na to až vlastně před měsícem, že pravděpodobnost je opravdu velká). Vlastně pak jsme spolu chodívali občas ven, skrz naše kamarády. Protože já jsem chodila s kamarádkou do třídy, co měla bratra ve stejné třídě jako chodil on. Byla to tak moje 2. nebo 3. třída, pak jsme se už nevídávali. Jakmile ukončil základku, začal chodit na střední, co mám vedle svého bydliště. Takže jsme se asi 15 let míjeli pořád okolo a jen chvíli občas blíž. Pak jsem šla na střední do Ostravy, on mezitím ukončil střední, možná jsme se potkávali ráno a autobusové zastávce, protože v tu dobu se už přestěhoval z mého města do vedlejší vesnice. Když jsem byla ve 4. ročníku, on začal chodit do Olomouce na vyšší školu. Rok na to jsme se míjeli už okolo mé fakulty, ale já když jsem byla na kolejích, on byl na bytě. O rok později, když on už bydlel na kolejích, já si ale našla bydlení na privátě. Když jsem přestala doprovázet spolužáky do menzy, on tam začal obědvat. A ve chvíli, kdy já si našla privát na další rok vedle jeho vyšší školy, on ji ukončil a odešel z Olomouce. A nás prosím, spojila taková podivná věc, že mě na brigádu v létě nikam nevzali, jen na poštu. Kde on dělal už třetí prázdniny. Jen jsme se zahlédli nad kopou dopisů a časopisů ... A ty matné vzpomínky, které se někdy v dětství utvořily, vypluly na povrch.

Hned jsem ho našla na facebooku (jak jinak) a chtěla jsem o něm vědět víc. A on o mě také. Máme problémy se stejným kolenem, čteme stejné věci, oba máme rádi hory, jízdu na kole, sýry nad čokoládu, stejné filmy, prožili jsme si podobné věci nebo celkově máme podobné myšlení. Občas to je až děsivé. Ale baví mě i ty protiklady, bez nich by byl asi na zabití.

No proč to píšu. Po mnoha letech jsem potkala/poznala konečně zase kluka, se kterým vím, že mu můžu napsat jakoukoli blbost, problém, vtip ... A vždy to nějak pobere a pomůže nebo se jen zasměje. Občas mi přijde, že to není 4 měsíce, co jsme se poznali, ale že on je tady se mnou odjakživa. Vlastně něco jako moje kamarádka - spolubydlící. Od prvních vět jsme obě věděly, že si budeme rozumět a i když se známe 2,5 roku, známe se podivným způsobem celý život. A já jsem za ně šťastná. Po pubertě je to konečně zas to, co jsem chtěla - mít kamarády na každý problém, nerozdělovat. Je neuvěřitelně příjemné jít za ním domů, vyvalit se na gauč a sledovat filmy .. Popíjet víno, když máme dobrou náladu a neřešit svět. Je neuvěřitelně příjemné přijít na byt po celém dni školy a nemuset spolubydlící vysvětlovat, proč nemám náladu už si ani povídat. Nebo přijít na byt a společně s ní vařit nebo nadávat na různé eshopy, proč mají drahé věci. Fakt to některé kamarádky nepobírají, ale ona ... Ona vždy. Vím, že s oběma se zase někdy odloučím. S ní, až ukončím školu. S ním ... Kdo ví .. Asi až si jeden z nás někoho najde do vztahu, i když možná ani pak ne. A kdyby ano, vím, že přijde zas někdo další, protože moje cesta někam zkrátka vede a je nevyzpytatelná, ale dokud mám své přátelé, mám celý svět.

(A všem zmíněným kamarádům, kdyby se to k Vám dostalo a poznali byste se .. Díky, že jste ... )

S poctivostí nejdál dojdeš? Ale kde že ...

31. května 2016 v 12:42 | quack
Už mě to nebaví ... Už opravdu ne.

Studuji na vysoké škole a u každého testu vidím lidi, kteří opisují ... Taháky, mobily, papíry, sešity .... Proč studují, když se to neučí? Jsem naivní?

Jsem vytočená z dnešní zkoušky u garantky našeho oboru ... Říkala jsem si, že jen takoví ti, co to vůbec nechytají, použijí nějaké pomůcky a ostatní se to budou učit jako já (a to nemohu říct, že všechno z toho chápu). Jen co jsem si vylosovala otázku a šla na potítko, ... Profesorka si pak hned zavolala další 3 spolužáky ... A samozřejmě si sedli vedle sebe, vytáhli mobily a už jeli. Já jsem seděla přímo před jejim kabinetem, takže i kdybych byla opisovací typ, tak mám smůlu.

Po 15 minutách jsem se zvedla, protože profka čekala přímo na mě, nikdo přede mnou už nebyl. Tak jsem zaklepala a vešla. JEn co mě uviděla, začala se mračit, tak jsem pochopila, že to bude těžké. ANi mi nic neřekla, sedla jsem si a čekala. Koukala se do PC a pak se otočila na mě a koukala a po minutě řekla, že proč nepovídám.

Představila jsem se, řekla jsem téma otázky a začala popisovat. Ani nekývala, ani nic.. Tak jsem nevěděla, jestli mluvím špatně nebo ne, zastavila jsem se. Řekla mi, že to je správně, že ji mám napsat rovnici. Napsala jsem rovnici a hned chtěla, ať ji to napíšu v diferenciálním tvaru a vysvětlím rozdíl a dál to pitvala. Po 5 minutách mluvila o věcech, které mi zkrátka vůbec nic neříkaly. Chtěla to ze mě vydolovat, ale nebylo co. Přečetla jsem jak doporučenou literaturu, tak její prezentace, ale nespojilo se mi to s ničím, po té řekla, že to je fyzikální otázka a né chemická, že si mám začít vzpomínat na hodiny fyziky. Na chvíli jsem se chytla, ale byla to jen chvíle. Po půl hodině, kdy jsme pořád byly u první otázky ze šesti se na mě podívala a řekla mi, že to nepůjde, že mám přijít příště.

Vyšla jsem na chodbu a ukázala ostatním, že nic ... Ti se tam radostně bavili mezi sebou, nikdo je už totiž vůbec nehlídal.

Počkala jsem, jak dopadli .. Jeden měl E ... Kamarádka za A a kluk, který si vytáhl otázku, ve které byla zahrnuta i ta má měl za C.... Že po něm chtěla jen znění zákona a ty dvě rovnice a dál to neřešila. Urazilo mě to. Měli přípavu asi hodinu, mohli si to opsat všechno (a taky, že opsali), dali to dokupy spolu a ještě je ani z toho pořádně nezkouší? Proč? Takže jsem měla taky hned na místě vytáhnout mobil a popsat třeba 3 A4 a jít dovnitř? Prostě čím jsem si to zavinila, že mě tam drtí na nějaké objemové práci a spojitosti s kdo ví čím a kamarádovi stačí nějaký hlod k tomu a může spokojeně jít. Bezva, bomba, cool ...

Chápu, stěžuju si do prázdna. Mohla jsem umět všechny ty věci, jenže jim ani extra nerozumím a po všech chce jen základy. Asi jsem černý Petr a někoho prostě musela vyhodit. S kamarádem se tam smála a říkala mu vtipy a na mě tam jen mručela. Nevím. TO je nějaké její pravidlo, že kdo víc opíše, ten si na tom víc dal záležet a tomu to prostě dá? JSem naštvaná, že všem tohleto prochází. Já bych jednou zkusila tahák a hned letím ze třídy, ale všichni ostatní na tahácích projdou přes 80 % předmětů. Kde jsi, karmo, když Tě chci? Protože ta je zdarma a někdy (doufááám!) se mi dřina vyplatí a oni dojedou.

Říkám si, jestli s tímhle přístupem z vedení má cenu vůbec ještě vysokou školu dělat. K čemu je věčné šrocení něčeho, co ostatní prostě opíšou a mají lepší známky a jedou na stípko? Na stípko, které mají prakticky z opsání. Kde se ztratila ta poctivost? Proč jen mě drtila z věcí pod čarou a u jiných stačilo pár základních vět? Nebaví mě to. A vytáčí mě to.

Cena života

19. května 2016 v 21:57 | quack
Každý si cenu svého života dřív nebo později uvědomí. Někdy je už na to ale příliš pozdě.

Tento blog už zažil nějaké články o tom, že mám nemocného tatínka a jak moc ho mám ráda. Jen dvou lidí si vážím nadevšechno na světě - mých rodičů. Maminku obdivuju, že zvládá i to, co se mi zdá nemožné. Je neuvěřitelně silná. Tatínek je pro mě bojovník s osudem (i když tam se dá započítat i maminka).

Neumím a nechci si představit den, kdy už tu jeden z nich nebude. Osud zamíchal karty tak, že víc se bojím o otce, kvůli jeho nemoci. Děsit mě ale umí i bez ní. Dnes se mi vyboural na kole ... A já přemýšlím ... Kdy život přestává mít pro člověka smysl? Kdy si řekne, že dál už nemůže, že už nechce?

U tatínka mi připadá, že svůj život pomalu chce vzdát .. Možná je to jen vystrašený hlásek někde u mě v hlavě, možná na tom prostě něco je. Je mi líto, že se trápí. A možná proto už tady asi dvě hodiny brečím a přemýšlím, co tady tímto článkem chci vlastně dokázat.

Bojím se dne, kdy za mnou opět přijde s takovým tím pohledem, že ho všechno bolí a svět ho už nebaví. Nevím, je to sobecké po něm chtít, ať se trápí (tedy ať to nevzdává a je tu s námi) dál? Pustit ho ale prostě nechci. Je to můj otec. Bude mou radostí, když tady bude i dalších sto let. Ale zdravý! Chci se s ním smát a hrát hry a dívat se na film a jet na kole a chci ho mít na promoci a chci, ať tu je na mé svatbě a ať si pak pochová vnouče a ... zkrátka ať je tu se mnou napořád.

Přijde mi prostě neomalené, bláznivé, nebezpečné, bez rozmyslu ... Hloupost prostě .. Jet na kole s pivem v krvi a to ještě po tom, když ráno nebylo tak světlé. Já vím, osud je nevyzpytatelný, co se má stát, stane se .. Ale ... Nevěřím, že za některé věci si svým způsobem nemůžeme sami. Tolik nehod by se nestalo, kdyby někdo neřídil opilý, kdyby někdo vypnul plyn, kdyby někdo .. Nevím co .. Neztratil naději? Chuť žít?

Kamarádka mi momentálně píše, že všechno bude dobré. Naděje umírá poslední. A hlavní je stát při sobě - on je tu pro nás a my pro něj... Občas mě napadá, jestli tatínek nad tím přemýšlí .. Jak moc nás bolí některé jeho kroky. Jak já soucítím s každou jednou jeho bolestí. Jak přemýšlím každou noc, co nejsem doma, jestli je v pořádku. A když doma jsem, jak poslouchám, jak se občas v noci rozkašle a doufám, že se zase normálně nadechne. Jak často dopoledne ve škole přemýšlím, jestli mu nenapsat, jen tak ... Ale zároveň ho nechci vysilovat a unavovat a nebo něčím rozčílit či rozesmutnit. Protože co když těch chvil tolik nezbývá? ... I mě může zítra srazit auto ... A jak často přemýšlím, co jsme spolu prožili ... A co jsme prožít mohli, ... Co pro mě kdy všechno udělal ..

Na dnešní vteřinu, kdy jsem slyšela slova "naboural", "pohotovost" a "bezvědomí" ... Zkrátka jen tak nezapomenu ... Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce a ztuhla jsem na místě. Najednou šok přešel a změnil se v slzy v očích a strach. Žádná jiná emoce v tu chvíli neexistovala ... Nejhorší je ten prvnotní stav nevědomosti.

Doufám, tati ... Že víš, co pro mě znamenáš ... A že život jednou (za dlouho ... prostě za hodně hodně hodně hodně dlouho) bude o slovy nepopsatelnou část těžší. Smutnější. Osamělý. Vybledlý.Stejně jako bez Tebe, mami.

Když Vám tělo říká: ,,Stůj!!"

19. března 2016 v 12:46 | quack
Znáte ten pocit, když byste chtěli někam jít, něco podniknout, něco změnit ... Ale jste už tak unavení, že tělo prostě sabotuje? Ne? Závidím Vám!

Už minimálně měsíc mám děsné problémy se spaním. Ne, že to na sobě jen pociťuju a vím, že nespím, když se co hodinu dívám na mobil a mezitím se jen převaluji a nebo si čtu či brouzdám po webu, ale už mi to říkají i mé chytré hodinky. Na jednu stranu je to podivné každý den na nich po ránu najít čísla jako 4:30 ... 4:05 ... 4:50 ... 3:30 ... Pokud by to neznačilo, kolik hodin a minut spánku mi zaznačily.

Cvičím minimálně dvakrát týdně. Když to vychází, tak i víckrát, ale s mým rozvrhem a s tím, že jsme na to dvě ... Se to občas nedaří. Teď jsme šly s kamarádkou na nějaké posilování v pondělí. Dokola jsme tam skákaly, dělaly angličáky a neměly se zastavovat. Jelikož mi v hlavě pořád znělo "I přes bolest jít se má" ... Tak jsem makala a makala, zatímco kamarádka postupně ztrácela tempo, až se nakonec ztratila sama a sedla s vyčerpáním (omluvou ji je, že ji bolelo nějak v kříži při některých pohybech). Skončily jsme tak jak tak zpocené, vyčerpané ... Doufala jsem, že se mi bude krásně spát, konečně třeba celou noc ... Chyba lávky.

Další den mě bolelo pár svalů jako každý týden. Tělo se mi zpevňuje, ztrácím špeky moje, co jsem nabrala za posledních 5 let a nabírám zpátky tu svalovinu. Na cm to jde poznat, na kg nikoli. Pak nastaly nějaké problémy přes týden, takže druhé cvičení (plavání) se odehrálo až ve čtvrtek.

Měla jsem podivně moc energie, i když nevím vůbec, odkud sakra pramenila - jsem prostě už typický zombie, který jde na automat z nevyspání. Nutila jsem kamarádku do dalších a dalších temp, jako by na tom ležel celý svět. Už mě proklínala ona i hlásek v hlavě: ,,Kačo, sakra, už zpomal. Je to už jen relax ... Pálí Tě paže i stehna, .. Neblbni!" .. Jenže další den jsem měla vstát ve 4 ráno a potřebovala jsem se vybít.

Né, že by to pomohlo. V sedm večer jsem si vzala prášek na spaní a ulehla, že to třeba pomůže. O půlnoci jsem se probudila zpocená a zmateně jsem začala hledat své chytré hodinky, protože na ruce pro jednou nebyly. Když jsem prohledala postel a okolí, zjistila jsem, že celou dobu spokojeně leží na posteli a já půl hodiny jančím zcela zbytečně. Hold, stane se. Lehla jsem pak unavená a "zdrogovaná" a okamžitě zase usla. Ve 4 ráno jsem se cítila nějak svěže, protože mě poháněl pocit, že musím, prostě musím vstát a doplazit se ke škole.

V autobuse to na mě ale lehlo, tak jsem si místy četla, místy jsem si klímbala. Jeli jsme do Bosche v Českých Budějovicích z Olomouce. Takže cesta na 3 hodiny. Tam jsme to celé prochodili, dokonce jsem na místě poznala, že jsem si zase zahrávala se svou alergií, udělalo se mi blbě, nějak jsem se začala trochu dusit, zamotala se mi hlava. Kamarád si na mě pak začal dávat pozor, abych sebou nehodila na zem. Byla jsem z toho ale ještě vyčerpanější.

Zpátky jsme pak vyjeli se zpožděním a zpoždění (celou hodinu) jsme nabrali ještě po cestě. Normálně by mi to nevadilo, ale já se potřebovala dostat ještě z olmíku domů, což občas není žádná sranda. Zvlášť, když víte, že musíte stihnout tu jedinou možnou tramvaj, jinak nejedete nikam. A stejně budete mít jen 15 minut na to dojít na byt, sbalit všechny nesbalené věci a zmizet zpátky na tramvaj.

Chtě nechtě, musela jsem se rozběhnout. Bylo to strašně zvláštní cítit všechny ty svaly, které se teprve probouzejí k životu, jak se nemohou v lýtkách sesumírovat a jak se jim to nelíbí. (Běhat jsem přestala cca před rokem, vrátím se k tomu, až přestane sněžit ...Nebo třeba vůbec ... No i tak jsem neběhala se zátěží .. ) Do bytu mi vede 72 schodů. Většinou se před posledními 18 už celkem plazím a nemám dech, teď jsem to celé brala po dvou, protože každá vteřina dobrá. Proběhla jsem bytem, tahala krosnu a házela jsem do ní věci, které jsem potřebovala. Bohůmžel, špatný týden, tahala jsem asi 10 kg věcí ... A s tím běžela zase zpátky na tramvaj. Dolů po schodech mi pomáhala gravitace. Po rovince pak nic moc.

Říkala jsem si, že víc vyčerpaná už být nemohu. Zpětně vůbec nevím, co jsem si s maminkou povídala, prostě už jsem byla zas v tom polospánku, úplně mimo. Doma jsem si vybalila věci, dlabala na svět a prostě ulehla. Převalovala jsem se asi hodinu a pak konečně usla a říkala si: ,,Jo, dnes se mi bude spát už skvěle.." ...

Chyba. Velká chyba. Tělo si řeklo, že to běhání, skákání, plavání, alergie a tak vůbec mi už prostě nedaruje! A že mám jít ráno na hory? No to vůbec! Budila jsem se co hodinu snad, samé křeče ... Ruce, lýtka, ... Na tom vůbec nezáleželo. Leknutím z náhlé prudké bolesti mi vždy vyskočil i zbytek těla, takže námaha o to větší. No katastrofa. Budila jsem se snad ještě unavenější. To už prostě není ani možné.

I teď jsem zralá na to, zas jít okamžitě spát. Jenže buď bych neusla a kdybych usla, vzbudila bych se hned ve chvíli, jak by se okolo někdo mihnul. Hlava mi třeští zas už třetí den. A já si jen říkám, kam tohleto vede. (Snad jinam než do záhuby.) Nebaví mě už každý jeden den, kdy se neprobudím ráno prostě spokojeně vyspaná. Nebaví mě to věčné rozhodování, jestli si vážně mám sehnat něco na spaní a brát to každý den nebo ne. A je mi líto, že maminka šla na hory jen s bráškou a beze mě, ale na druhou stranu si snad spolu jen popovídají, protože se málo vídáme a já bych oba stejně jen brutálně zdržovala. Navíc jestli je nahoře zima a bahno a všechno, nevěřila a nevěřím si se svým kolenem. Štve mě to a štvu i sama sebe. Omlouvám se.

Tři věci, které mě v poslední době vytáčí

29. ledna 2016 v 20:10 | quack
Čím více se mi život mění, tím více nad ním přemýšlím ... Nad všemi nespravedlnostmi a předsudky. Některé věci mi totiž nejdou do hlavy.

Článek bude možná trochu osobnější, ale nikdo Vás nenutí ho číst.

První věc, co mi na dnešní době vadí a se kterou se setkávám častěji a častěji se točí okolo invalidního důchodu. Já v něm nejsem, ale mám kolem sebe 3 lidi, kteří ano. První je můj tatínek, kterého si velice vážím. Další dva případy jsou kamarádky (20 a 27 let, pro zajímavost). Vadí mi kecy ohledně toho, že i tito lidé mohou plnohodnotně pracovat a nebo ještě "vtipnější" názor, že to je placená dovolená, že se jen válí, nic nemusí, je to pohodička a dotyčný, který tohle říká, se zmíní, že by to bral taky, nic nemuset... Že by byl šťastnější a volnější ... Jako vážně? Invalidní důchod člověk asi nedostane jen tak, že nechce pracovat. On totiž většinou nemůže pracovat. A už tak obdivuju mého otce, že si stejně zařídil živnostňák a v rámci mezí pracuje dál, i když to někdy nejde. Totéž mladší kamarádka. Je po čtvrté v léčebně a stejně vypomáhá u maminky v práci, popřípadě rozvíjí svůj šachový koníček s mladšími ... Mrzí mě to, ale můj tatínek by nezvládl normální práci. A mrzí mě to ještě víc, ale jeho invalidní důchod není jen o tom, že lenoší a má volný den na všelijaké zážitky. Předloňské Vánoce s námi kvůli bolestem a podobně ani neslavil. Šťastný to život, co? Je mi líto mládeže, kteří jsou nešťastní, že nedostali nejnovější iphone ... Pro mě je největší dar, když jsme spolu.

Prosím, nechte si blbé řeči o invalidním důchodě pro sebe. Neberu ani jednoho z nich za nějaké vyžírky státu, jak to slýchávám. Takový život si nezaslouží a nikomu to ani nepřeji. Naopak je můj nesplněný sen, že se všichni tři vrátí do normálního plnohodnotného života. Je mi líto, že dvacetileté sluníčko je na tom tak špatně. Že druhé zlatíčko je po transplantaci ledvin. A můj tatínek, že s námi nemůže už zažívat takové chvíle, jako kdysi.

Druhá věc, která mě v poslední době zlobí je, že mladá holka, která je nezadaná, je divná. Víte.. On někdy ten vztah nejde. Já se pořád točím v porozchodové fázi, která mě prostě nechce pustit a nevím, jak se z ní dostat. Jak se mám tedy do někoho zase zamilovat? Asi třikrát do týdne mám děsivé sny se svým bývalým. A i když jsem dostala dvě pozvání na rande za poslední týden od dvou zajímavých lidí ... Ne, nemohu to přijmout. Navíc jediný, se kterým bych možná do vztahu šla .. No to se mi pitvat nechce, třeba se mi to ale jednou podaří ... A pak se s ním stejně rozejdu, protože na to prostě nemám. Stará rána ještě bolí a nechci vybít klín klínem jako pan dotyčný, co ránu způsobil. Nechte prostě nezadané chvíli dýchat. Třeba Vám to nejde do hlavy, ale buď nikoho nemohou potkat a nebo jim samota sama o sobě vyhovuje. První případ je dosti na nic a Vy je tím jen ještě víc zdrtíte. A druzí stejně nad tím mávnou rukou a neřeší. A pak je třetí případ jako já, kteří prostě ještě nejsou dostatečně volní a jen se pak zkoulí do kuličky a pobrečí si. Jestli jste potvory, tak do toho ... Já věřím tomu, že čas je léčitel nejlepší .. Časem se z toho dostanu (i když to bude třeba 10 let) a časem se objeví i někdo nový a zajímavý, se kterým zapomenu .. Kdo ví?

A třetí fakt (a pro mě nejtěžší pro napsání, protože nejvíc osobní a intimní, ale taky mě nejvíc v poslední době pobouřil), který tady chci zmínit - holka, která nebere antikoncepční pilulky je divná. Proberte se, chlapi. (U ženy jsem se s tímhle setkala minimálně.) Je vtipné (?), že my, baby, si máme huntovat vlastní tělo, jen pro Vaše pohodlí. Aspoň většinou to tak je. Chápu, že ženy začaly z 50 % brát HA kvůli PMS. Ale pak to prostě přešlo v to, že to je jako ochrana proti otěhotnění. Já jsem také měla dosti podivný cyklus v pubertě a doktorka se tím po čase vypořádala právě pomocí HA. V té době mi bylo 16 let a zjišťuju, že mezi mými kamarádkami jsem ji začala brát celkem pozdě. Většina začala v 15, dokonce pár už ve 14 ... A to tedy nechápu. Nechci znít jako někdo, kdo dělá osvětu, ale HA není zas tak zdravá věc. Pomineme fakty, že dělá z menstruace jen něco, co tak vypadá. HA má ale za následky i to, že holky se stávají neplodné a některé i umírají. (Přežijí to ve zdraví asi jen ty nejsilnější.) Trochu odbočím, ale je zajímavé, že většina lidí si ani prostě nečte o tom, co berou. (O tom, že nosní kapky mohou způsobit infarkt jsem taky četla náhodou.) A odbočím ještě víc - víte ještě, co je to cervarix? Injekce proti rakovině děložního čípku? A víte, jak jsem ráda, že i když mamka "vyhrožovala", že mi nechá dát, že se tak nestalo? Viděla jsem video nepříjemných vedlejších účinků, viděla jsem video, jako pocta holkám, které umřely po injekci ve spánku, či je našli rodiče v koupelně na zemi mrtvé... Je to svinstvo. Prosím, hledejte si o "lécích" informace. Nevíte, jak to v tomto světě chodí? Třeba Vás to trkne po tomto:

Bill Gates v roce 2010 na konferenci TED 2010 Conference Long Beach California:

,,Na světě je dnes 6,8 miliard lidí. Tohle číslo vyroste do 9 miliard. Pokud nyní odvedeme opravdu dobrou práci, co se týká nových vakcín, zdravotního systému a zdravotních služeb spojených s reprodukcí, můžeme toto číslo snížit o nějakých 10 nebo 15 procent."

A teď už zpět. Vadí mi, když má chlap problém s tím, že žena HA nebere. Když on se s někým chce sblížit ... Nemohl by udělat proto i něco on, aby nebyl otec? A výmluva, že mu to není příjemné, či že to je těsné a bláá neberu. Ženy si huntovat tělo několik let klidně mohou? Riskovat život? Ještě více mě dokáže rozčílit, když mi někdo řekne, že jsem tlustá (a že to je z toho, že špatně jím a necvičím). To, že jsem přibrala 10 kilo, právě když jsem změnila HA na jinou a že HA udržuje vodu v těle, ... To nikoho nezajímá. To, že je dotyčný ještě tlustší než já je taky asi úplně jiná debata. Hýbu se jako průměrný člověk, v Olomouci, kde studuji, jsem výhradně vegetarián a nemyslím si, že jím jako divá. Ano, existují ty šťastnější, na které to v tomhle ohledu vliv nemá. Ale já jsem díky HA začala mít i migrény a další problémy, ale to je vedlejší. Pokud neberu prášky, jsem out. Vzpamatujte se, lidi. Moc chlapů jsem takových naštěstí nepotkala, ale když už ano, mělo to grády. Ale mám zjišťěno, že chlap, který miluje, pochopí i to, že holka prášky nechce. A ještě s tím bude SOUHLASIT, aby je NEMĚLA! Jinak to pro mě není chlap, nad kterým mi stojí za to ztrácet čas ...

Děkuji za přečtení. Případný názor určitě potěší.

Demotivace

22. prosince 2015 v 23:12 | quack
Každý občas potřebuje slyšet slova chvály nebo útěchy .. Zkrátka něco, co zní jako důvěra někoho ve Vás ...

Jsem citlivá ... Citlivější než většina lidí, které jsem už měla tu čest poznat. Kdo chce, může to brát jako výhodu, ale pro mě je to většinou prokletí. Hodně věcí, které jsou vůči mě vyřčeny sakra hodně bolí. A někdy bolí dost dlouho ... Narážím tu i na věci ohledně mého rozchodu a toho, co následovalo ... Nebylo to příjemné (stále to není příjemné) a to tak, že ani nemám potřebu to vypisovat na web. Pořád jsem některé věci nevstřebala a tělo se s tím srovnává podle sebe ...

Možná se někdo ptá "jak?" .. I nad tím hodně uvažuju, jestli to vůbec posílat dál .. Nerada bych, aby na mě byl uvalen psycholog ... To fakt ne. Ne, že by mě to nenapadlo ... V poslední době častěji a častěji chodí ta myšlenka svěřovat se někomu cizímu, který třeba umí pomoct ... Ale složit se z nějakých těžkostí (a debilů) a skončit až u psychologa .. To jim přece nedopřeju, ne? Pro mě by to byla definitívní prohra .. Každopádně .. Jo .. Trpím záchvaty úzkostí .. Někdy jednou za týden... Jindy přijdou tři v jeden den .. Rozdýchávám je různě dlouho, i když vím, jak na to .. Člověk si vymyslí nějaké fígly, ale v tom záchvatu Vám to často hned na mysl nenastane .. To se Vám sevře hrdlo, točí hlava, zrychleně dýcháte, až to není možné .. A ... Napadají Vás nesmysly .. A tak podobně ... Je to psycho stav. Je to horší, když Vás to přepadne někde venku a ne v pohodlí domova. Je nejhorší, když Vás u toho někdo známý vidí ...

Všechny ty strachy se dají určitě nějak přemoct ... Ale mi přijde, že jsem na všechno nějak sama .. A když už se mi zadaří a splním předmět na mé VŠ dřív, než jsem vůbec doufala a celá rozjařená to řeknu mamince (že třeba můj život není tak marný a k ničemu, jak se mi posledních ... xy let ... zdá ... ), tak mi řekne, ať přijdu až dodělám rok .. Tak si zas klesnu poblíž k tomu dnu ... Tohle je pro mě strašná demotivace .. Nepovýší mě to ... Sesune mě to níž .. I kdybych ukončila rok, tak dostanu odpověď, ať přijdu, až dojdu do třeťáku, až napíšu bakalářku .. Až budu bakalářka ... Až budu magistra ... Až budu mít práci, manžela, děti, ... Vždycky bude vyšší příčka. Proč to nevzdat rovnou? Jestli mi rodič nevěří, že dostuduju, proč si mám myslet já, že to zvládnu? A co když je to další promarněný rok? Co když jsem to měla rovnou vzdát a zkusit si najít práci? Co když by bylo všem líp, kdybych sama vydělávala a odstěhovala se konečně natrvalo?

Vím, že jsem k ničemu. Ani chytrá, ani pěkná, ani nijak talentovaná (když zazpívám neohluchnete, když něco nakreslím, tak nebudete mít noční můry, ale není to nic na chlubení se) ... Můžu o sobě akorát říct, že mám asi strašně malé sebevědomí a netajím se tím. Jsem narušená. Jsem sama. Jsem smutná a nešťastná. Brečím si po nocích a o půlnoci v teplácích brouzdám sama po ulicích ... Hledám smysl svého života a nenacházím nic jiného než že když se postavím na nohy, musím zase padnout ... Pořád a pořád dokola. Ztrácím motivaci vůbec v něčem pokračovat ... Zdá se mi, že zase akorát ztrácím sama sebe jako už tolikrát ...

Dopis sobě

1. prosince 2015 v 15:02 | quack
Kači,

chápu, bolí to ... Vždyť to sama cítím. Teď. Teď to bolí, ale přebolí to ... Věř tomu. Vím, že Tě nebaví to slyšet od všech okolo, na to, když to teď píšu sama sobě ... Ale něco na tom bude. Podívej se, kde jsi byla před dvěmi měsíci. Vykopávala ses z rozchodu, který jsi moc nečekala. Za tu dobu ses změnila. Pochopila jsi, že se dá žít i bez něj. Proč Tě to pořád tedy tak utápí? Je to jen jeden člověk z miliónu ...

Chápu to, zažili jste mnoho, ale tolik Ti ublížil. Zpátky ho nechceš, to víš už od chvíle rozchodu a v hlavě Ti to zůstalo, i když jsi ho milovala sebevíc. Můžeš vzpomínat na pěkné chvíle, protže za dva a půl roku jich vůbec nebylo málo... Ale nezapomínej, že to byl občas prevít. Samozřejmě i Ty jsi udělala nějaké chyby, nikdy za všechno nemůže jen jeden. Vztah je o dvou ..

A to, že si našel po měsíci jinou? Chlapi to tak občas mají, ale dívej, on má 20, ona 16.. Moc to neřeš. Třeba jen přebíjí svou bolest. A Ty ses líbala s jiným dřív. Takže proč se za ním pořád otáčet? Tys aspoň nikomu neublížila, on zničil jeho nejlepšího kamaráda, když mu ji prakticky přebral. Vůl zůstane volem, no znáš to. Tohle už není Tvůj problém. Mohl se s ní líbat už když byl s Tebou a to neudělal. Nemusel Ti to ani říkat, ale bylo mu příjemněji, abys to zjistila od něho. Ví, co Tě bolí a co ne a stále Tě určitým způsobem chrání, tak si ty své myšlenky, že Tě třeba nikdy nemiloval, schovej za klobouk!

A znáš to - v nouzi poznáš přítele. Podívej se okolo, kolika lidem ses vyzpovídala s bolestí a kolik Tě z ní tahá - všichni, co za něco stojí. A není jich málo, jak sis původně myslela. Máš pěkné zázemí, drž se toho.

Jsi pěkná, chytrá, i když jinak průměrná žena. Ale stále vidíš, že máš své kouzlo a to přitahuje všechny okolo. Dostáváš na ulici jmelí jen tak, aby viděli Tvůj úsměv, podrží Ti dveře, aniž by museli a stačí se na někoho usmát a úsměv je oplacen. Po tom, co ses rozešla jsi přišla na to, kolika chlapům ze svého okolí nejsi lhostejná, tak co pořád řešíš? Že zůstaneš sama? Nikdy neuškodí si dát pauzu a srovnat hlavu, ale ve chvíli, kdy se rozhodneš zas nabídnout své srdce, najde se to druhé, aby s Tebou zkusilo nový vztah. A že určitě bude pěkný. Nemusí být věčný, zlato, jsi ještě mladá, i když se chceš usadit. Někdy ale na to nejlepší musíme počkat a něco si prožít, aby to teprve potom bylo to pravé. S Lukim jsi zažila hodně věcí, hodně Tě naučil a Ty jeho také. Jste dvě nové osoby, když se to tak veme. Využij toho a rozvíjej se dál. Jsi volná! Máš celý svět před sebou. Nikdo Tě tu nedrží! Můžeš na prázdniny pryč, aniž by ses bála, že vztah na dálku nevydrží! Vezmi nabitou svobodu a využívej ji. Výlet do Prahy může být jen začátek!

Neztrácej hlavu .. Pořád dokola .. Ničí Tě to ... Proč se chceš zničit? On za to nestojí. Rozešli jste se navzájem - proč asi? Protože oba jste viděli, že to tak nejde ... Navíc on není typ na dlouhé vztahy, teď už to víš. Jiný nebude. Takže jsi vlastně borka, že to s Tebou vydržel tak dlouho. Vsadím se, že delší vztah jen tak nezažije. Zkus zas volně dýchat. Zkus se od něj už oprostit. Jde to těžko, ale jde to. Každým dnem děláš nové pokroky ... A teď už Tě nemá čím ranit! Už k němu nepatříš a dokonce už k němu na chvíli patří jiná. A i když jsi říkala, že toho všeho lituješ ... Nelituj. Kdybys to neprožila, něco by sakra chybělo ... A klidně se zamysli, jaká jsi byla před ním a jaká jsi teď. Rozdíl co? Jsi silnější, svá.

Vím, že máš teď strach se znova zamilovat. Ale nemusíš jít do vztahu hned a vybít klín klínem. Nejsi ubohá a ten vztah by nestál za to! Víš to moc dobře. Až bude správný čas, ten další se najde. A bude super a bude pěkný a bude s ním sranda. A Ty budeš šťastná, i když šťastná umíš být i sama. Zkus to být zas chvíli sama. Vím, že se Ti to nelíbí, ale potřebuješ to. Každý se z rozchodu dostává jinak. Je to jen Tvoje věc. Oni to neprožili. Nezakazuj si smutnit, ale nedělej to často. Každý konec bolí, ale je to jen nový začátek. A kdo ví, co to všechno ještě přinese? Všichni Ti přejí pěkné věci. Tak v to také věř! A věř i sama sobě. Jen Ty totiž víš, co jsi zač, jaká jsi a co chceš od života. Nikdo jiný Ti do tohohle mluvit nesmí.

A neboj, všechno bude zase parádní a dobrý. :)

Životní láska

17. října 2015 v 20:59 | quack
Po tom, co jsem ukončila dvou a půlletý vztah s osobou, na které mi sakra záleželo, dost o vztazích přemýšlím. Nechápu jednu věc na životě. Čím si někdo zaslouží, že dokonalého partnera pozná v 17 letech a už ho do smrti nevymění, zatímco jiný čeká třeba do 40 let? Proč mají někteří tu krásnou (z mého pohledu) výhodu, že nemusí dokola hledat a ztrácet? ..

I u bývalého jsem si myslela, že to prostě vydrží. Bylo nám spolu krásně, miloval mě a já jeho. I když nechci, občas vzpomínám ... Ty chvíle s ním byly krásné. Prakticky jsme spolu bydleli .. Pomáhali jsme si, měli jsme důvěru ... Je mi líto, že se to prostě sesypalo a skončilo ...

Jsem závistivá a přijde mi prostě nefér, že musím začínat někde znova ... Chci mít vedle sebe nějaké další zlatíčko ... Někoho, komu se mohu vybrečet na rameno, najdu u něj pochopení, chuť se smát, ... S kým toho moc zažiju ... Chci být zamilovaná, oddaná a zas někomu věrná ... Chci se zas s někým vznášet v oblacích. Ale co když ani ten další nebude to pravé a odputuje do zapomnění? Co když zrovna mi je souzeno, abych se dívala věčně okolo na kamarádky a kamarády, co uzavírají sňatky, zakládají rodiny, zařizují společné bydlení ... A já mezitím budu sama?

Jsem mladá, ale stejně vím, že já jsem ten typ, co se chce usadit ... Chci dostudovat školu a založit rodinu ... Těším se na prcka ... Zároveň si chci užívat s partnerem ... Chci někdy na zájezd s drahou polovičkou, někde se válet na vrcholu hory, co spolu vyjdem, nebo jen se plácat v řece nebo někde kdekoli - hlavně, ať je to s někým, s kým to bude stát za to ... Chci mít krásný pevný vztah, plný lásky a důvěry ... Jsem taková, co do vztahu dává všechno, ale nevidím, že mě to ničí .. Už kvůli toho doufám, že někdo další pochopí všechny mé potřeby a bude stejně dávat, jako brát ... Rovnocenný vztah je v dnešní době vzácný, ale věřím, že je někde muž, co mě bude respektovat a milovat takovou, jaká jsem ... I s bývalým to tak nějakou dobu bylo ... Dokud .. Zkrátka dokud.

Proč už dávno nemohu být s někým úžasným? Co dělám špatně? Už jsem měla 4 partnery... Není to málo, ani moc ... Ale mi to stačí ... Vím, jaký chci vztah ... A chci být někde šŤastná ... Moc neumím, ale hlavně nechci být sama .. Mi je nejlíp v páru ... Tak prosím Tě ... Ty můj pravý - kde jsi?

Chtěla bych mít zdravého tatínka ...

2. června 2015 v 20:11 | quack
Každý chce to, co nemá ...

Mohla bych chtít nejnovější mobil, tablet, boty nebo nejlepšího přítele pod Sluncem. Faktem je, že můj chytrý mobil by mohl být hloupější, aby mi vyhovoval a určitě menší, aby padl do ruky (ale dárek od milovníka mobilů se neodmítá), tablety moc nechápu, k čemu mají sloužit (buď jsem na počítači a nebo mám mobil), bot mám až nad hlavu a můj přítel je dokonale nedokonalý stejně jako já (a proto se k sobě tak hodíme).

Je však jediná věc, která se mi řine myslí skoro pokaždé, když vstoupím domů - chtěla bych mít zdravého tatínka. Ten se totiž nedá vyměnit ani koupit. Nedá se dostat, nedá se jen tak najít někde venku ... Táta je jen jeden (stejně jako máma). A obou si vážím a vážit budu. Ale když jeden z nich onemocní a 5 let se to spíš už jen zhoršuje než mírní ... Je to bída.

Můj tatínek má spoustu vášní ... Hrával v kapele na kytaru, jezdíval často na kole, chodíval si posedět s přáteli k vychlazenému pivu ... Jeho nemoc však mnohé změnila. Na kolo sedne už jen minimálně, s přáteli už se tolik nestýká a přiznávám - kytaru jsem nějak zabavila já (ale dovolil mi to). Jeho nemoc ho donutila odejít z práce a stát se předčasným důchodcem (dokonce invalidním). Našel si díky tomu záliby v mobilech a technice vůbec. A pomáhá lidem v tom odvětví, ve kterém tak dlouho pracoval. Nezvládne toho třeba tolik, kolik by chtěl, ale vždy je to precizní práce.

Můj táta mě nenechá ve štychu. Ať je mu sebehůř, stejně si na mě najde čas. Když mi hrozil rozchod, byl to on, komu jsem první sedla na klín a vybrečela a vyříkala se, co se mi děje. Byl to on, co ani na chvíli nemyslel, že by se mi vztah mohl rozpadnout a řekl mi, že to bude v pohodě - a bylo. Byl to on, co se mnou ztrácel čas u ortopedů, když mě znova chytlo operované koleno. Je to on, co mi vždy pomůže, když mě zklame technika.

Můj otec třeba není žádný hrdina - pokud vím, nikdy třeba nezachránil dítě z hořícího domu - ale to snad neznamená, že nemá právo na to, žít jako každý normální člověk .. Čím a kde si lidé vybírají, co si osud přinese? Neublížil by nikomu, chová se čestně a má velké srdce. Nikdo mu takový osud nepřál, protože nemá nepřátel.

Nejhorší je pro dítě vidět nemocného rodiče. Myslíte si, že oni vydrží všechno, že tady budou pro Vás navždy, že Vás nikdy neopustí ... Máte v nich oporu, hledáte u nich rady i pohlazení, jsou to oni, ke komu se vždy vracíte, když je něco špatně (ale i dobře). Jim se nejlépe chlubí, jaké máte úspěchy ve škole, práci i v životě. Jejich úsměv vždy zahřeje ... A nikdo je nikdy zcela nenahradí ... Važte si těch momentů, když jste s nimi ... Ani oni, ani Vy tady nejste navždy.

Chtěla bych znova zažít ty chvíle, kdy jsme byli já, bratr, máma a taťka spolu .. Někde na kolech nebo u moře, kdy jsme blbi ve vodě. Grilovali někde venku. Procházeli nové město. Dali si společný oběd v restauraci. Šli do kina. Hráli bowling. Cokoli. Všechno lepší než občas potkat pokleslého tatínka, který Vám řekne, že už tu dlouho nebude. A nebo ať ukončíte jeho trápení ...

Chtěla bych zas co nejdřív vidět jeho úsměv ...

Uzdrav se mi, prosím ...

Stále žiju

13. prosince 2014 v 18:35 | quack
Konečně se mi podařilo zase přihlásit na blog ... Odmítal mě od posledního článku ...

A stejně je vtipné, že ve chvílích, kdy jsem se na něj chtěla mermomocí dostat, tak to nešlo .. A jde to teď, když toho na srdci moc nemám .. Snad jen - jsem oficiálně vysokoškolačka.

Stejně mi stále nedošlo, že studuji zas v jiném městě, tentokrát né 30, ale okolo sta kilometrů daleko. Občas to jde těžce, zvlášť, když zrovna já, co potřebuje být občas sama, je na koleji, kde to prakticky nejde. I když spolubydly jsou pryč, stejně slyším nejrůznější pazvuky všude okolo. Chybí mi to ticho, co mám v pokoji doma. Chybí mi to, že vždycky vím, co mě doma v pokoji čeká, ale spolubydlící jsou občas nevyzpytatelné .. A o návštěvách mi neříkají ... Tedy, jo, není to nějak často ... Ale když už, fakt mě to zasáhne ..

Nebudu tady psát všechny mé pocity, nebo prostě formu toho, jak se s tím vypořádávám ... Už protože nevím, kdo všechno se k tomuto článku může dostat ... Jen tam zkrátka občas vcelku trpím a pořád donekonečna hledám byt ... Kde bych měla vlastní pokoj ..

Škola sama o sobě není nějak špatná ... Je fakt, že ne všem učitelům jsem sedla, ale s tím jsem se prokopala i na střední ... Občas tam mám dobré průšvihy, které mi podkopávají možnost postoupit do druhého ročníku, ale tak ... Člověk se nenudí ...

Koho by to zajímalo, jsem na oboru Chemie na UPOLu ... Na přírodovědě, která se mi moc líbí ... Atypická budova. Občas trochu strašidelná, ale člověk si zvykne ..

Asi moc nemá cenu jmenovat nejhorší a nejlepší předmět ... Nevím, kolik je chemiků, kolik tu zavítá, aby mi mohli přiznat soucit ... A ostatním to asi moc neřekne.

Největší osobní dilema, co mám od září v sobě je to, že jsem všechno nechala nějak zasebou - své nejlepší kamarádky (až na jednu, dobře), rodinu, domov. Jezdím domů co týden, dva, ale je to občas náročné, když mi píšou moje zlatíčka ze střední, že jim chybím a je bez šance je vidět, protože to nevychází .. Ve chvíli, kdy jsem na víkend doma, oni nemohou. Také bych ráda častěji navštěvovala moji babi a mého bratránečka, který se nedávno narodil ... Viděla jsem ho všehovšudy dvakrát ... od září ... Babi o něco víckrát, ale i tak, čím jsem starší, tím mi nějak víc chybí .. A čím jsem dál .. To je důvod, proč nemám odvahu odjet někam dál .. Už Olmík je na mě moc .. Nebýt přítele, ... Nevím ... Je to zas ten, co mě tam drží při smyslech. Co u něj najdu bezpečí, klid, útěchu, podporu, nebo cokoli jiného si zamanu. Náš vztah se tam nějak pročistil. Jsme si blíž. Teda .. Možná byli ... Pak se objevila kočka a já ji nějak od prvního pohledu nechtěla pustit k sobě blízko. Ano, měla jsem ji ráda, malý chumáček mi uměl taky uklidnit nervy po náročném dni, ale táhlo se s ní tolik věcí, že jsem vlastně ráda, že je už pryč ... Ale stejně mi ta potvora bude chybět ..

Ještě mě napadá, že s mým operovaným kolenem dělám možná pokroky. Když bylo venku ješě tepleji, párkrát jsem si zaběhala. Párkrát, ale pro mě to znamenalo stejně strašně moc. Pocit, ženoha není úplně v háji, pocit volnosti, odpočinek, .. Byla jsem na chvíli jen já a nic jiného ... Asi to i pomohlo k tomu, že nedošlo k několika hádkám ... Raději jsem vždy vyběhla a ono se to pak všechno nějak srovnalo ...

Nevím, co na závěr ještě dodat .. Snad, že jelikož to bude poprvé, jsem zvědavá na zkouškové ... Nebojím se, ani se netěším ... Jen jsem zvědavá .. Jsem dávno smířená s tím, že stejně podávám druhou přihlášku a příští rok uvidím, co se bude vyvíjet lépe ... Svůj obor nezavrhnu, ale chci mít pojistku, kdyby něco, ať zbytečně neztratím víc než rok ...

Tak ... Snad se mi aspoň v něčem zače dařit .. Zatím jsem jen ze všeho už pěkně vyčerpaná ...
 
 

Reklama