Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Různé kecy a můj život

Celebrity

6. září 2018 v 12:10 | quack
Když občas v noci nemůžu spát, přemýšlím nad spoustou věcí ... Naposled jsem si ještě řekla, že si na chvíli pustím facebook a koukala jsem, co tam lidi hážou. Někdy si pustím nějaká videa s recepty, ale teď mi tam skočily fotky z předávání nějakých cen v Londýně. Někteří tam byli usměvaví, ať už měli nacvičený umělý úsměv nebo ten pravý a hravý .. A někteří tam byli zachmuření a vyčerpaní. A tak jsem se zamyslela ..

Já asi chápu, proč celebrity časem spadnou k drogám, alkoholu. Na druhou stranu celý ten šoubyznys je divný. Musí chodit na různé akce, musí se usmívat, ale jen proto, že se zvládají přetvařovat před kamerou a hrát někoho jiného - vrahy, superhrdiny, milence, sportovce, ... Zkrátka cokoli scénář píše. Občas změní image, občas je jen zakryjí do složitých obleků, občas dokonce zůstanou sami sebou. A dostanou za to většinou kopu peněz. Proč ta kopa peněz nejde někam, kde by byla víc potřeba? A co je na těch lidech celkově tak zvláštního? Na ulici kolikrát potkáte pěkné lidi, kteří by taky vypadali před kamerou dobře, ale nikdy se tam nedostanou. Nevím, to ti herci jinak nic neumí nebo zkrátka nebyli by třeba spokojení jako pojišťovací agenti, chemici ( :D ), architekti, kuchaři, nebo já nevím co ... Ano, chtěla bych si jednou zkusit třeba komparz, ale jinak .. Přijde mi to tak divné. Na filmy se ráda dívám a taky na behind the scene, pokud jde o akční filmy a fantasy, ale je to asi jako fotbal a další sporty - lidi běhají za míčem, dobře, reprezentují ČR a podobně, ale stejně, proč mají tak velké platy? Proč nemají větší platy třeba hasiči a prodavačky a pošťáci? Zaměstnání, bez kterých se stále pořádně neobejdeme a nadáváme na ně, ale zkuste si to, kdo to ještě nedělal. Denně se setkat s nějakým blbcem, vyslechnout si nějakou nadávku, ale taky jsou to jen lidi. Když jsem dělala 2 měsíce na poště, tak jsem zvonila, volala jak idiot a pak jsem si ještě vyslechla, že na mě volali, že jsem nešla na zahradu, když se mi nikdo neozýval. Nebo naopak jsem zvonila, protože na mě koukal nějaký malý kluk a bylo mi jasné, že ten sám doma nebude. Čekala jsem asi 15 minut, než se paní uvolila vyjít konečně ze sprchy a jen mi řekla, že by chtěla mít mou trpělivost, že ona by už dávno odjela - a pak jako zvoňte a čekejte na lidi. Někteří jsou za to vděční, jiní vůbec ne. Ve chvíli, kdy to vzdáte, tak máte stížnost a když čekáte, tak si vyslechnete něco takového. A prodavačky na tom nejsou o moc lépe. Kolikrát slyším, jak lidi nadávají a spěchají, když máme zavřeno, abychom mohli přebrat zboží. A není to zboží do tisíc korun, tady už jsme nad statisícem a člověk si rozmyslí, jestli si to v klidu přebere nebo ne ...

No zpět k těm celebritám. Je mi jich trochu líto. Kdykoli vyjdou na ulici, tak je hned fotí, hned na ně lozí lidi. Viděla jsem video, kde různé celebrity popisují nepříjemné zážitky s fanoušky. Jeden tam říkal, že šel po ulici a zastavil ho pár, jestli se nevyfotí s tou přítelkyní - jasně, proč ne. Ale ona ho olízla a chtěla, aby ji taky olízl. Tak řekl, že nikoho opravdu olizovat nebude a ať to ani ona nedělá. A ten její přítel mu řekl, že to je v pohodě, že to schvaluje a ať ji olízne. No chápete to? Já potkat Thomase nebo Johnnyho, ano, možná bych požádala o fotku nebo aspoň o podpis (pokud bych se nerozklepala jako ratlík a byla schopna slova :D ... ). Ale aby mě olízl? Cože? No a paparazzi všude a pořád by mi asi taky lezli na nervy. Ženy se jednou neupraví a hned mají problém. Boty jim neladí ke kabelce a další problém. U mužů je to možná trochu jednodušší, ale stejně. A jako jo, je fajn, že si pak můžete koupit ostrov v Karibiku a utéct od všeho, ale mi by chybělo se jen tak procházet někde po městě bez security. Přemýšlí někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby je nikdo neznal? Kdyby raději tehdy změnili obor nebo zkrátka se k herectví nikdy nedostali? Mi je jasné, že si to i umí užívat a líbí se mi, když věnují obnos nějaké charitě nebo s nimi i letí někam. Je milé, že chodí k nemocným dětem, aspoň na chvíli jim rozjasnit svět. A mají z toho radost i oni. A pak to prostě přijde, když všichni něco chtějí, když Vás všude někdo otravuje, když všichni řeší vaše soukromí a nemáte kam utéct ... Já bych to asi nezvládala. Ne pořád a všude. A pak vidíme ty ztrápené obličeje a pak je mi jich tak nějak líto. A i když hodně lidí je chce poznat a být s nimi, podle mě to občas není pěkný život. Ale to srovnání s některými obyčejnými lidmi je šílené - někteří nemají téměř kde spát, co jíst. Neví, co bude zítra. A vedle toho si někdo jezdí v limuzíně a pije šampaňské a aby se neřeklo, tak občas pošle nějaké peníze charitě. Není ve světě něco trochu špatně? A kde to tak vůbec vzniklo, že herci berou takové peníze? I taková blbost jako Tvoje tvář má známý hlas - paruky za několik tisíc a na charitu celkem prd. Nebo se to už změnilo? Myslím si, že ve světě je spoustu věcí, které by se měly změnit.

Zajímalo by mě, kdy se z herectví stalo oficiální zaměstnání. Asi už dávno, pokud budeme počítat divadlo. Ale divadelní herci většinou nemají takové platy. Pořád bych to stejně brala jako koníček. I takoví kameramani a scénáristi a další lidi od filmu jsou divná zaměstnání. Vlastně i třeba spisovatelé. Chápu, že napsat knihu jen tak někdo nezvládne, ale jako zaměstání mi to přijde taky divné. Ale je hezké sledovat, jak se trendy mění. Teď stále letí ajťáci, uvadá podle mě řemeslo jako zedník, tesař. Vědě se taky věnuje míň mladých lidí a neví se, jak je přilákat. Co přijde po informatice, to si zatím netroufám hádat. Ale jsem na to dost zvědavá. A hercům jejich slávu přeju, to jo, ale něco je na tom pořád celkem divné.

Prázdninový kec

7. srpna 2018 v 23:07 | quack
Zdravím Vás. Vítejte u nového článku, který vstupuje na blog s novým záhlavím a s větší šířkou. (Je mi jasné, že jste to ani nepostřehli, protože pravidelných čtenářů mám málo a také Vás určitě zajímá hlavně obsah mých slov a né obal.) Ale o této změně jsem se chtěla zmínit, abych to i sama mohla případně v budoucnu dohledat. Staré záhlaví obsahovalo mé oblíbené zpěváky - Joacima z Hammerfall, Tobiase z Edguy/Avantasie a Tonyho ze Sonaty Arcticy. Ne, nevyrostla jsem z nich ... Akorát už tu strašili dlouho. Nahradil je jeden Angličan a ještě k tomu herec. A ano, asi jsem nemocná, protože celá rodina a přátelé ví, že přece přes Johnnyho Deppa u mě nejede vlak! ... Ale už i on mě nějak pomalu opouští a vyměnila jsem ho o 18 let mladší maso. Usmívající se A jelikož mám ráda pejsky i kočky, tak je to zas tak roztřetinkované ... Ale oblíbených herců mám stále habaděj ... Jinak přemýšlel někdo nad citáty pod záhlavím? Taky jsou tam již (pšššt mami) nějaou dobu, ale nechtějí se mi mazat, pořád je mám ráda. Latinský bude tak od 9. třídy, kdy jsem na latině ujížděla. A druhý anglický je ještě ze hry Prince of Persia - Sands of time. Měla bych dospět. Asi na tom zapracuju a někdy to taky změním. Možná.

Tak a co nového u mě? Už je to víc než měsíc, co jsem změnila město a přestěhovala se zase o kousek dál. Zatím je to tady zvláštní. Poznávám nové lidi a místa. Někdy je to k breku, někdy se směju. Mám brigádu a celkem pohodové kolegyně, ale jen jedna je v mém věku, ale aspoň si mám s kým pokecat a zítra jdeme dokonce ve trojko na oběd. Jsem držkatá, a i když opět střídám pracovní prostředí, lidé mě začínají poznávat a někteří si mě už stihli oblíbit. Musím říct, že před víc než rokem jsem nevěděla, kam mě brigáda jako prodavačka dotáhne a jestli to bude vůbec k něčemu, ale zpětně to byl opravdu chytrý tah. Není to prodej v supermarketu, mám volno kdy chci a nemám za zadkem vedoucí. Peníze se dají, pokud není manko a hlavně se člověk seznámí aspoň s někým a zasměje se. Taky jsem byla ráda, že v novém městě tato firma taky funguje a hned si mě vzali pod křídla a s nadšením! Bez brigády bych tady byla asi malý milý uzlíček nervů. Navíc jedna z mých vedoucích je naprosto pohodová, a i když nemám směnu, ráda za ní jdu třeba na hodinku pokecat. To jsem v Olomouci neměla, všechny prodejny byly trochu z ruky, tady mám jednu asi 5 minut od baráku. Každopádně jsem tak první na ráně, komu se volá, když se něco sesype. Teď mi například volala vedoucí, že je nemocná a potřebuje zaskočit. Peníze fajn, ale jsem už z toho celkem unavená. Navíc je to prodejna bez vody a bez klimatizace a to v létě opravdu chcete.

Bydlení je jinak taky relativně ok, po těch pár týdnech se konečně ukázaly nějaké mouchy - třeba polovina baráku je v pohodě a polovina je úplně blbá .. To mě docela zaskočilo, protože první dojem udělaly tyto strany přesně opačný. Ale to nevadí. Stejně se skoro s nikým nepotkávám. Možná se to změní až skončí prázdniny, ale zdá se mi, že jsem tady buď jediný student nebo jsme tady 3. Kdo ví. Neptám se. A myslím, že přes školu budu na bytě ještě méně - trochu se totiž děsím rozvrhu, který dostanu až v září. Ale stejně se zatím do školy nějak těším. Na tu změnu. Na to, až se třeba začnu učit něco určitého do hloubky - jako třeba výrobu chleba. Smějící se A ne pořád nějak hrozně obecně, jak mi to přišlo na bakalářském studiu. Kdo ví, koho tam pro změnu poznám, ale doufám, že se tam taky s někým nasměju a padnu do oka. Doufám a věřím, že se mi to povede dotáhnout do konce a budu mít druhý titul a s maminkou pojedu do Skotska, jak mi slíbila. No a pak možnáááá budu přemýšlet nad doktorátem. Jakože zatím je tam velký otazník, ale v hlavě ta myšlenka je, kdyby navazko vyšlo.

Co se týče toho Skotska, hrozně se mi ten nápad líbí, ale je to až za dva roky případně. A nevím, jak Vy, ale já mám třeba už představu na příští rok. Bude to Ukrajina. Bude to Oděsa. A pokud to cvakne, tak to bude i s procházkou přes Rumunsko, přes Cluj/Kluž. Transylánie. Oděsa je zatím na 80 %. Rumunsko na 50 %, jelikož to dost záleží na tom, jak dokáže být láska silná. (Nezní to tak blbě doufám ... Ale kamarádka má vztah s Rumunem a zvala mě už letos na roadtrip, ale utratila jsem dost za Estonsko a další nesmysly.) ... A Ukrajina, kdyby to vyšlo, tak se mrknu rovnou na ten Černobyl anebo si najdeme další zajímavá místa. Ale Oděsa je u vody, těším se konečně i do toho moře! Protože letos jsem u něj sice taky byla, ale víc na severu a v době, kdy tam byla opravdu zima. Jinak uvítal by tu někdo článěk o Estonsku? Opravdu jsem se na něj chystala, protože mě namíchlo, že se špatně na netu shání některé informace a celkově tam češi hrozně málo jezdí a někomu by to třeba pomohlo. A Estonsko je kouzelné a já ho doporučuju všemi 20 prsty. Klidně mi napište zprávu na mail, pokud se Vám příčí psát komentáře (ale opravdu je poctivě čtu a všechny!).

No a tímto bych se asi zas na nějakou dobu odmlčela. Jak si užíváte prázdniny Vy?

Vztahy a tak něco.

13. července 2018 v 20:12 | quack
Sice jsem původně chtěla napsat něco o Estonku - kam se podívat v Tallinnu a v Tartu a jak to tam přežít, ale rozhodla jsem se to zatím posunout na neurčito. A omlouvám se za název, já nějak pořádně nevím, o čem píšu a proč a tak. 10krát jsem to přepsala.

V poslední době se mě opět lidé začínají ptát na mé vztahy. Možná je to létem, možná je to nevím čím, ale stále mě zaráží, co je divného na tom, že nemám nějaké specifické vztahy. A úplně nenávidím, když někomu řeknu, že jsem teda jakože sama a ono se mi to omluví, že se ptalo, že mě nechtělo urazit ... ? Mě to neuráží. Já si myslím, že někdy je mnohem jednodušší být sám. Dnes jsem šla po ulici a míjela jsem mladý pár. Baba se krotila, ale pečlivě říkala partnerovi, že to ona věší prádlo a vytahuje myčku a proč to on někdy neudělá a já se musela pousmát. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem dnes prala jen své fusekle a další věci a pověsila jsem si to s radostí sama a uklízím, kdy chci a je to všechno jen můj bordílek ... Mám ráda svůj život. Ano, někdy si postěžuju, ale mám přátelé, co drží blízko u mě a nepřipadám si sama.

Se svou novou spolubydlící jsme samozřejmě už na téma "vztahy" taky narazily, ale nechala jsem mluvit spíš jí, nepotřebuju říkat soukromé věci na potkání. Překvapilo mě, že má o 15 let mladšího kluka. A ji překvapilo, že k tomu nemám žádnou blbou poznámku. Každého věc, s kým chodí. A mi se jejich vztah líbí, sama mi říkala, jak se navzájem ovlivňují a učí. A pobavilo mě, že její tchýně je o 2 roky starší než ona sama a netuší, jak se k ní chovat (umíte si to představit?). Je to milá osoba, měla dva dlouhodobé vztahy a teď zkrátka se ji přihodilo tohle. Nejsou spolu ani rok, ale jsou zkrátka zatím šťastní. Povídala jsem to kamarádce a ta mi jen řekla, že to je pseudovztah - zkrátka oba jen chtějí být ve vztahu, ale láska to není. Nechápu, že je tak z fleku odsoudila - ani je nezná. Ale myslím si, že spolubylící to má v hlavě v pohodě, neskočili po sobě hned, prostě se do sebe zakoukali. Pořád se tomu směje a občas přemýšlí, zda je to pravda. To chápu. Ale je šťastná a září, když o něm mluví.

Na druhou stranu kamarád prošel rozchodem po krátkém vztahu a pořád mi píše, jak ho miluje a chce ho zpátky. Už z toho šílím. V tom vztahu byl hadr. Partner s ním zametal, nelíbilo se mu na něm vše a nakonec to ukončil. Nevím už, co mu na to říkat, nemá ani koníčky, takže radím najít si něco, co ho bude bavit, protože jinak člověk moc přemýšlí a nežije, jen přežívá. Nic ho nebaví, nezajímá, jen vstane, jde na brigádu nebo do školy a večer spát ... A tak pořád dokola. Když má volný den, tak jen tak sedí doma a neví, co dělat. Tohle je život? Bohužel nebydlím ve stejném městě, abych ho třeba někdy někam vytáhla ... Ale píše mi snad každý den, že se chce odmilovat anebo aspoň znovu zamilovat do někoho, že neumí být sám. Myslím si, že ale umět být sám se sebou je základ. Taky jsem se to chvíli učila, ale nyní svou společnost zbožňuju a dost se se sebou nasměju i zrelaxuju. (Jo, schválně píšu jako pako.) Ale popravdě i ve vztahu potřebuju čas na sebe a na své koníčky, jak by taky ne? Akorát po mém nejdelším vztahu mi došlo, jak moc jsem na sebe zanevřela a pak jsem se taky hledala. A tohle by asi potřeboval i on, najít se. Je vůbec v dnešní době normální nemít žádný koníček? Je mi úplně jedno, jestli to budou videohry nebo třeba pokemon go ... Dnešní doba je divná a možnosti jsou velké. V dnešní době je i nakupování koníček. Nebo natáčení videí o čemkoli.

Kamarádi se mi také divili, že zvládnu ze dne na den změnit město, kde nikoho neznám. Zvládla. A dokopala jsem se už i k brigádě a paní vedoucí si mě už oblíbila a to se mnou byla asi jen 3 hodiny. Říká mi Kačenko a Zázrak. Přišla jsem ji spasit v pravou chvíli, jak jinak. A když jsem ji řekla, že tady nemám přátelé, tak mi řekla, že kecám, že mám ji a to mi musí na chvíli stačit, protože je úžasná. Rozpačitý A já taky a hned si nějaké další najdu. Pobavilo mě to, ale je fakt, že se mi líbilo s někým jen tak tlachat. Seznámila mě s dalšími asi 7 lidmi. Takže i když mám Zlaté jablko kousek, snažím se tam vždy jen rychle proskočit, ať mě hned všichni nezastavují. Pozornost mi lichotí jen občas. A když máte nákup a zastaví Vás security, tak to vypadá špatně. Těším se tak na začátek školního roku. Předměty zatím vypadají děsivě i zajímavě, ale hlavně ti lidi budou noví a kdo ví, s kým si tam padnu do oka a co za blázny najdu. Zápis jsem už přežila, ale nedalo se moc dobře rozlišit, kdo je který obor. No každopádně si tady každý den dělám vycházky, abych město pochopila a poznala do začátku školy co nejlíp - nebo aspoň nejbližší uličky. A není to tak obtížné. Celkem se tu směju. Samozřejmě občas teskním, když na ulici vidím někoho, kdo se podobá někomu jinému. Ale jsou to jen chvilky, otřepu se, mrknu a je to pryč. Ale zpráva kamaráda, jak se už balí do Zlína a těší se za mnou mě hrozně potěšila. Snad jsou za rohem další a další hezké a pohodové zítřky ...

Everything and nothing

13. června 2018 v 13:39 | quack
Něco málo z událostí posledních dnů ... Kde začít ... ?

Dejme tomu, že tento celý článkový blábol bude o koncích a začátcích ... Tak od toho největšího ... V pondělí jsem dělala přijímačky na mou Alma mater. To kdybych se po tom všem rozhodla přece jen zůstat. Všichni jsme to podělali. Dnes jsem to namátkou otevřela, na jeden obor jsem se nedostala ani za prd, na druhý, nad kterým jsem v minulosti hodně přemýšlela jsem se jaksi dostala. Bohužel stále není 100 %, že by mě stejně vzali (přijímají málo lidí a já jsem poslední v zeleném poli, co splnila aspoň počet bodů ... Ale pak jsou tu ti, co byli přijati automaticky a nikdo nevíme, kolik jich vlastně je). To je jedno. Já stejně chci do Zlína. Kosmetika a potravinářství. Krásný obor. Možná by mohl mít i pěkné uplatnění.

Ale má to tu druhou stranu. Od pár kamarádů jsem zaslechla, že se tam taky chystají, někteří teda jen dálkově, ale i na to prezenční tam lidi jdou. Na druhou stranu to znamená, že tady v Olo fakt hodně lidí nechám. A vím, jak to je - jo, budeme si psát nějaký čas a slibovat, že se brzy uvidíme ... A pak to utichne. A ano, někdy ta přátelství vydrží .. A někdy ne. Jsem připravená o některé lidi už přijít ... ? Některé jsem sotva poznala. Také teď, když jdu Olomoucí, přepadá mě chmurno ... To město má své kouzlo. Ty uličky, baráčky, lidi. Flóra. UPOL. Ty vzpomínky. Nemohu říct, že tu bylo jen špatně. Psala jsem to určitě už i minule, ale vážně se mi vrylo toto město pod kůži. A já vím, že to určitě dokáže i Zlín. Ale začátky jsou někdy ták děsivé. Zas nejsem malá holka a něco už zvládnu.

Další začátek a konec? Pondělní rande. Kývla jsem na to, ani nevím proč. Je to cyklista a to mi asi lichotilo. Bohůmžel už ta domluva byla hrozná. Nutno dodat, že o víkendu jsem byla v Německu a ušla tam něco málo kilometrů po celkem pitomé cestě a rupla mi tam noha. Takže včera jsem ještě nesla trochu následky a šla s ortézou. Moje garde přišlo, jako sportovec byl hrozně akční a hned začal přemýšlet, kam půjdeme a jestli nejdeme pěšky na sv. Kopeček a já se jen na něj podívala, jestli mu přeskočilo, když vidí, jak vedle pajdám? Nakonec jsem ho dotlačila na Flóru, bylo krásně, sedli jsme si a "povídali" ... Po tom, co na 5 minut pochopil, že jsem ráda, že můžu sedět, se asi urazil a tak jsem vedla veselý monolog. Hodinu a půl. Vlastně jsem se nedozvěděla nic, jen to, že umí i pár minut sedět v trapném tichu, ... Což já nenávidím a pak jsem to nevydržela a raději zas něco povídala. Pardon, vlastně tak co 10 minut se zeptal, jestli už jdeme někam dál, třeba na zmrzlinu. Nevím, proč to mám v sobě, ale zkrátka nemusím točenou zmrzlinu, ... Ani kopečkovou v létě nevyhledávám. Když už, tak přibližně 3krát za léto si koupím nanuk, .. Ale prostě mě na to nějak extra neužije. Taky jsem mu to mnohokrát psala. Ve chvíli, kdy mi řekl po šesté, že by někam šel a nejlíp na zmrzlinu jsem mu řekla, ať si jde. S nohou jsem ho také varovala předem, že prostě bych jen šla někam posedět. Napsal, že něco vymyslí. Nevymyslel. Jo a když už promluvil, komentoval cyklistu co projel. Na každého se podíval a zhodnotil. Po hodině a půl jsem si řekla, že to nemá dál cenu a prostě jsem se zvedla, že pajdám domů. Zvedl se s nadšením, že už nesedíme a vydal se se mnou. Ptala jsem se ho, jak se dostane domů. Odpověděl mi, že ani neví, kde je. A přitom říkal něco, že je odněkud z Olomouce. Nakonec přiznal, že v šantovce byl 2krát a že to tam ani nezná, ale že se tam chtěl kouknout a tak proto tam chtěl sraz ... Tak jsem si řekla, co je zase tohle za trubku ... Nakonec jsem se nějak vykroutila a odcupitala pryč. Nejvíc jsem se začala smát dnes u jeho zprávy kdy první zněla "rád jsem Tě poznal" a druhá "včerejší večer byl hrozně fajn" nebo tak něco. No to nemyslí vážně. Nebo snad jo? Pro mě to pokračování nemá.

Ale! Včera v práci jsem si řekla, že dlabu na všechno a zašla jsem si pro kebab na oběd. Naštěstí jeden je pěkně blízko a v mé půlhodince to v pohodě stíhám. Vešla jsem a zdálky na mě hulákal klasický cizineček, že už utíká, že mám počkat. Byl na pohled hrozně milý. Přijal mou objednávku a pořád se na mě vesele usmíval. Přišla jiná slečna, taková brunetka štíhlá, dlouhonohá, dlouhovlasá, prostě baba, co vedle ní mají jiné baby mindráky. Cizineček se na ni ohlídl, úsměv nikde, rychle ji vybavil a vrátil se ke mě. Ptal se mě, co dělám. Tak jsem řekla, že studuji, ale teď mám brigádu. Chtěl vědět víc, tak jsem naznačila víc. Usmál se a začal mi připravovat boxík. Zeptal se mě na jméno, tak jsem se usmála a řekla, že jsem Kateřina. Usmál se a řekl, že to je vznešené jméno a že se ke mě hodí a že to je pěkné. Tak jsem poděkovala a dál ho sledovala, jak mi připravuje oběd. Mezitím vzal ale do ruky talíř a zeptal se, zda zůstanu a pojím s ním. Řekla jsem mu, že to je hrozně milé, ale spěchám do práce, že mám krátkou pauzu. Vypadal ublíženě, ale zkusil to ještě jednou. Ale neukecal mě. Prodejnu mám bohůmžel hlídanou, kdyby to byla ta druhá, tak možnáááá, ale dnes to nešlo. Nakonec se zeptal, zda chci i kozí sýr. Nikdy jsem ho asi neochutnala a nabízel to jen tak ... Kývla jsem, že jsem na to byla vždy zvědavá. On se normálně snad ani do boxíku nedává, jen si u mě chtěl šplhnout. Nakonec mi řekl, jestli to chci zabalit a já, že ano, že musím utíkat. Tvářil se opět hrozně ublíženě a navíc mi tak přeplnil tu krabičku, že bylo bez šance to zavřít. Šla jsem s tím jak trubka, aby něco nevypadlo. Také se zeptal nakonec, že když jsem už nezůstala, zda mu dám číslo anebo facebook. Přemýšlela jsem, zda někdy po mě vůbec chtěl jen tak číslo? Úplně mi to zvedlo ego. Víte co, zpocená, ulepená z práce a někdo po Vás chce číslo? Hustý. Ale také jsem mu řekla, že se omlouvám, ale to nepůjde, že se budu stěhovat do Zlína. Řekl jen, že to pro něj není dálka, že to je kousek a mé srdce málem povolilo. Všivák jeden. Ale umíte si předtavit, co pravidelný kebab udělá s postavou? To by nešlo, takový vztah. Ale musím říct, že jsem přes den ještě nad hošíkem občas přemýšlela ...

Snad jen jedna věc mi ještě vrtá v hlavě a to je právě jedna kolegyně v práci. V sobotu mi volala do Německa, zda nemůžu přijet, že je jí hrozně zle. No nepřijela jsem. Pak jsem to řešila s jinou kolegyní a řekla mi, že se k ní dostalo, že celou sobotu měla v práci přítele .... a v neděli ráno napsala vedoucí půl hodiny před otevřením, že do práce nejde, že je ji zle. Na prodejně pracujeme samy. Vždy jen jedna, pokud se zrovna nestřídáme. Vedoucí ani nebydlí přímo v Olomouci, takže o radost víc. A nejvíce nás pobavily následné fotky kolegyně u jezera. Drzost? Podle mě naprostá debilita. Zajímalo by mě, jak to vedoucí vyřeší. Máme celkem podstav lidí, tak nevím, jestli bude jen kárání ... Ale už v sobotu po této slečně vedoucí vyjela po mobilu, že je nezodpovědná. Nutno dodat, že v nedělní ranní SMS pro vedoucí bylo, ať si třeba nasere. No je to normální? Možná pro holčinu je tohle pomalu, ale jistě konec. No s takovýmhle chováním, co jiného dělat.

Poslední část článku bude patřit majitelce bytu, kde přebývám. Má už 50 let pryč a najednou dala v práci výpověď bez toho, aby měla jisté místo někde jinde. A to má ještě nedospělou dceru a žádného muže a žádné finance navíc. Chtělo to odvahu. Ale štěstí ji přálo, náhlý konec v práci ji otevřel nové a lepší dveře. Začíná se teď sice taky učit něco nového, ale zatím vypadá velmi spokojeně a já ji to ze srdce přeji, aby byla šťastná a klapalo ji to. Někdy je zkrátka nejlepší všechno hoit za hlavu a začít znovu. Bude to tak i u mě?

Paní bakalářka

1. června 2018 v 19:11 | quack
Přišel čas ... konečně zde můžu napsat, že jsem zvládla zatím jednu z nejtěžších věcí v mém životě. Získání bakalářského titulu z chemie se zařadilo někde mezi to, jak jsem se sesypala kdysi ohledně mého kolena a nechtěla jsem vidět kolo, nechtěla jsem nikam jít, nechtěla jsem už nikdy na brusle ... Protože jsem měla strach. A strach stále mám, ze zemních bruslí a z lyží. Že špatně na koleno spadnu, rupne mi čéška konečně a já budu naprosto v háji. Další těžký mezník v mém životě bylo rozhodně onemocnění mého tatínka, kterého budu vždycky hrozně moc mít ráda, i když cítím, jak jsme se za poslední roky odcizili a že si s ním mnohdy nemám co říct ... Ale v poslední době jsme si párkrát volali a to bylo moc krásné. I s maminkou a vždy mi to prosvítilo den ... Další opravdu náročná věc, bylo celé mé studium na univerzitě.

Na své alma mater jsem strávila 4 roky. Zvládla jsem jednu změnu studia. Na druhém oboru to bylo o 90 % lepší a stejně jsem se často potila. V prváku byl pro mě rozhodující první semestr, byla to zkouška toho, zda vůbec na výšku mám nebo ne. Ale zvládla jsem. Až ze zimního semestru jsem přenesla organickou chemii (mrška jedna) ... V zimáku v druháku jsem potom neudělala jeden předmět, ale zase jsem udělala jeden dopředu ... a v letním jsem udělala napoprvé úplně všechno a měla jsem prázdniny už od 31. 5. .. O to náročnější byl třetí a poslední ročník, kde se nakupily starosti s bakalářkou a s opakováním předmětu. Ale i zimní semestr jsem zdárně dokončila, pobyla si v laboratořích a spřátelila se poměrně se svým vedoucím a i s jinými na katedře.

Sepsání bakalářky mi dalo celkem dost práce. Sestavila jsem celkem 188 grafů a z toho asi polovinu vyhodnotila a z toho použila ještě menší část. Pomohlo mi strašně moc lidí, ať už se čtením a tedy s formální stránkou, tak s grafy a také i s diskuzemi přímo nad chemickými věcmi nebo s přístroji. Nakonec jsem bakalářku vytiskla a po odevzdání zjistila, že stejně obsahuje mnoho stylistických chyb. Ale byla jsem stejně na ni pořád hrdá. Moje první vědecká práce. Pokud nepočítám maturitní, která je ale opravdu normálním lidem na nic. Doufám, že z mé bakalářky si jednou lidi budou brát spektra a budou si říkat: ,,Jo, Kateřina, ta musela být fakt dobrá." Usmívající se

Ve chvíli, kdy jsem úspěšně odevzdala bakalářku, přišlo na řadu pořádné učení se na státnice. Přes všechny strasti jsme nakonec dali dohromady aspoň seznamy otázek. Víceméně. Učila jsem se každý den 6-12 hodin v závislosti na dalších povinnostech a psychickém rozpoložení. Zhubla jsem a přibrala a vypadalo mi hrozně moc vlasů. A vlastně až v den obhajob jsem zjistila, že 6 z 10 lidí, co tam byli se mnou, to měli stejně. Další dva na tom byli ještě hůře a jen dva lidi byli prostě nějak v klidu. Vlastně mě celkem potěšilo, jak ti, co zvládali školu o něco málo líp jak já, panikaří stejně jako já a vyšli úplně bledí a vyděšení, stejně jako já. Nebyla tam najednou ta příčka těch premiantů a těch průměrných, ztratilo se to. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme mluvili jako děti a ne jako vědci. Všem nám vypadly naprosto základní věci. Slečně s něčím jako fotografickou pamětí dokázal stres vymlátit na chvíli z hlavy areny, což byla jedna z otázek, které jsme všichni chtěli víc než heterocykly a další sprosťárny. Mě potom naprosto odjebala anorganická chemie, kdy se mě ptali úplně na jiné věci, než jsem byla připravená. Nemohla jsem si ani vytáhnout hlavní skupinu, ale vytáhla jsem si otázku z přechodných prvků ... Byla to moje poslední zkouška, byla jsem už zpocená a vyplašená a nedala jsem dohromady ani definici přechodných prvků. Ale divila jsem se, že ze mě odněkud vymáčkl, co to je centrální atom, koordinační čísla, dokonce jsem zvládla rozkreslit žlutou krevní sůl. Nemůžu říct, že jsem byla jen ticho, i když ze mě padaly buď už hovadiny anebo jsem se zázrakem trefila. Pak mě už propustili a já jsem roztřeseně vyšla ven a za 20 minut byly výsledky. Můžu říct, že jsem s anorganiky vyšla s éčkem a taaaak odřeným zadkem, protože ani uši nestačily a budu to cítit ještě dlouho ... Jsem moc vděčná svému vedoucímu, že se za mě postavil ... Vím, že se za mě postavil. Málokdo by to udělal ... A i když byl občas protivný (kdo není), tak má srdce na správném místě. Nenechal mě ani u obhajoby se potopit. A tak to podle mě se správným vedoucím má být ..

UPOL mi hodně dal. Jsem ráda za všechny ty možnosti. Potkala jsem tu spoustu super lidí. Zažila spoustu dobrodružství. o to víc bylo bolestné, když mi škola zas ty lidi vzala. Každý rok se jen zúžil náš počet na trapné minimum a to 11 lidí na první termín státnic. Ze 73 ... Z toho jsme jen 10 zvládli vše. Doufám, že v sprnu se navýší naše řady. Všem jim moc přeji štěstí. No i všem ostatním, co kdy budou státnicovat.

Můžu za sebe říct, že se těším i děsím toho, změnit město a univerzitu. Miluju Olomouc. Vryla se mi pod kůži. Nechce se mi s ní loučit, ale chci si zkusit navazující obor a to potravinářství, což UPOL nemá. Změna je život a tady nejspíš bude ku prospěchu. Nemůžu říct, že v Olo nejsou lidi, které už prostě nemůžu vystát. Jsou tu taky lidi, které nějak miluju se vším všudy, ale ti se většinou taky nechtějí v Olomouci usadit a pokračovat. Každý začínáme jít zas svou cestou stejně jako po střední. A já se začínám těšit na to, jaké nové věci a zkušenosti mi přinese tohle ...

A stejně .. Je to fakt pravda, že jsem paní bakalářka Kateřina a zvládla jsem to z chemie? .. Hustý.

Jak to dopadlo s bakalářkou

3. května 2018 v 12:06 | quack
Hned na úvod bych chtěla poděkovat všem, kteří se mi ozvali v odezvě na tento článek (hlavně T., J., M., I., a Ž.), cením a vážím si toho. Také chci poděkovat za milou zprávu, která mi doputovala e-mailem, ale klidně příště odhalte svou identitu.

Takže jak se to mělo s mou bakalářkou? Můj milý pan docent, kterého jsem si vybrala jako vedoucího, mě nakonec překvapil. Nenechal mě ve štyku, i když jsem hodně stresovala, že odepisuje pomaleji, než jsem potřebovala. Už před 2 týdny jsem si říkala, že mám finální verzi, že to už bude ok, ale chyba lávky - musela jsem dojít ještě na konzultaci, protože se mi přeházela trochu struktrura a muselo se doplnit ještě dalších 14 grafů, které občas nebyly ani dodělané. Hodně mě to zaskočilo, vůbec jsem nevěděla, jak to vyhodnocovat. Navíc mám bakalářskou práci trochu ... Chaotickou? Popisuju zde chování látek, které nejsou extra popsány v literatuře, takže dokonce jsem vyhodnocovala něco, co jsem musela napsat do uvozovek ... Já vím, tohle Vám může přijít popletené, ale nechci zabíhat do detailů, pořád si chráním vlastní práci. Zkrátka dopsání mé práce nebylo vůbec jednoduché, teoretická část se zčásti psala levou zadní, ale interpretovat výsledky nějak rozumně, to byl už maras ...

Ale! Těšilo mě, že občas, když jsem byla například v práci nebo ve fitku a v myšlence jsem odjela někam do matrixu, tak se mi řešení občas samo zjevilo. Dávala jsem to dokupy strašně dlouho, hrabala jsem se v grafech a tabulkách, hledala v tom hlavu a patu. Poté jsem si to v hlavě srovnala a zkusila sepsat. Můj vedoucí mě pochválil, že jsem udělala kus práce a dobře jsem se s tím porvala. Dokonce mě pochválil za češtinu a další věci. Hřálo mě to hrozně u srdce. Jsme u něj 3 lidi na bakalářku, jeden nestíhá, druhý spletl celé výsledky a poslal mu tak trochu hovínko .. a já ... Já si dovolím pro jednou napsat, že jsem hvězda.

Nervy se ale objevovaly často. Mnohokrát jsem řešila technické problémy, s kterými jsem si neuměla poradit. Děkuju moc všem lidem, kteří mi byli ochotni nějak pomoci. Jsou věci, s kterými jsem se ve wordu ani v excelu nesetkala a někdy bylo jednodušší někoho oslovit a zkusit to s nějakými smyšlenými čísly, než se babrat s tím sama. Největší rána, která mě zasáhla nastala 2 dny před tím, než jsem šla tisknout. 9 hodin jsem opravovala jak poslední obsahové věci, tak celkový vzhled práce. 9 hodin jsem u toho nadávala, jak mi vždy odskočí tabulka kamsi do háje a podobně. A po těch 9 hodinách práce mi klekl notebook, klekl mi word, hodilo mi to aktualizaci ... A i když jsem průběžně práci ukládala, tak to nenašlo ani to, ani ty automatické a vše bylo ztraceno. Zjistila jsem to asi o půl 12 v noci. Do jedné jsem pak jen brečela a z depky mě posbírali dva lidi, kterých v poslední době vděčím opravdu za dost. Jsou to pánové Jiřík a Míša. Vím, že si to asi nikdy nepřečtou anebo to nepřiznají, ale stejně ví, co to pro mě znamenalo. Velké díky patří taky mé nejdražší mamince, která přes všechny chmury, které mě na vš potkaly, potkávají a určitě ještě potkají, stojí při mě a nepřestává se mnou věřit, že všechno nakonec bude dobré. (Mami, třeba to JIŽ bude s bakalářkou dobré? ... a ano, tohle jsem si nemohla odpustit a Ty dobře víš, proč ... )

Musím říct, že bakalářka mi nakonec i hodně dala. Nakoukla jsem do problematiky, se kterou se sice setkáváme každý den, ale nikdy mě nenapadlo, kam až všude sahá .... Poznala jsem nové látky, se kterými bych se jinak v čistém stavu nesetkala. Poprvé jsem na vlastní pěst bez dozoru pracovala s chemikáliemi, které mi mohly ublížit. Setkala jsem se s univerzitou tak nějak z jiné strany. Chodila jsem měřit časně zrána, kdy jediný člověk na katedře byla milá paní laborantka a mohly jsme si povídat o životě. Je to po panu docentovi, který se mě ujal jako vedoucí, druhý a jediný člověk, kterému jsem v bakalářce poděkovala jmenovitě. Paní laborantka se totiž ke mě nikdy neotočila zády a nikdy se na mě nezlobila, že jsem si půjčila snad všechny odměrné baňky, které na katedře jsou. Také jsem měla šanci si hrát s přístroji, ke kterým normálně nikoho moc nepustí. Stala jsem se na něm odbornicí. A naprosto si ho zamilovala.

Až dnes, když jsem si práci vyzvedla z tisku, jsem si uvědomila, že už jdu vážně do cíle. Obhájit, odstátnicovat a šlus, finíto. Bojím se teda ještě obhajob i státnic, budou to další ohromné nervy ... A pak ještě přijímačky. Jestli nakonec půjdu z UPOLu pryč, tak nevím, jak to budu vnímat. Za mým případným titulem se skrývá mnoho slz, potu a krve. Nebyla to cesta růžemi, ale spíš jen jejich trním. Za ty 4 roky mě UPOL zbavil moc dobrých přátel, vlasů, vzal mi i některé příležitosti. A stejně vím, že nakonec si za to všechno nějak můžu sama, třeba mi to vážně za to stálo? Třeba to tak prostě má být. Možná budu za pár let péct dorty v cukrárně, možná budu v nějaké chemické laboratoři, možná budu učit. Možná ty roky pro jeden titul byly jen naprostá ztráta času, ale objevovat svět chemie, to bylo něco, co mě občas hrozně naplňovalo. Vím, co je pipeta, vím, co to je MS, vím, co je PAL, vím, jak použít refraktometr nebo jak sestavit různé aparatury nebo vydestilovat třeba kari koření nebo zjistit pH, zákal a množství dusičnanů ve vodě nebo třeba vím, co to je Williamsonova syntéza. Ano, chápu, většině z Vás to přijde jako hovadina. Ale já jsem nadšená, když stanovuju kyselinu octovou a chlorovodíkovou a určuju jejich body evivalence a nejšťastnější jsem, když z dat udělám grafy a zjistím, že jsou naprosto nádherné a nejsou rozkolísané a jsou prostě přesné a mohla bych se věnovat analytické chemii. A hlavně miluju vtipy mezi námi chemiky. Třeba když sedíme v restauraci a kámoš řekne, že právě nabyl bodu ekvivalence při titraci jídlem ..

Jsem ráda za tu příležitost studovat chemii na Palackém v Olomouci. Není to lehká škola, ani lehký obor. Není to titul zadarmo. Musím říct, že jsem neskutečně šťastná, že jsem si vybrala vedoucího, který má své zkušenosti a hromadu znalostí a hlavně se na mě nikdy nevykašlal, ač někteří jiní na katedře to svým studentům udělali. Jsem ráda, že má práce má hlavu a patu, že je to práce o něčem, co ve světě není moc známé a neopakuje se to jako například stanovení vod. A nejkránější pocit teď byl ten, že jsem svou práci mohla držet v ruce. No a aby toho nebylo málo, tak zde máte mou fotku s mou prací a tou bych se zas na chvíli rozloučila.

Žblept.

14. března 2018 v 20:28 | aktakru
S blížícími se státnicemi jsou pořád větší a větší nervy. Nezvládám dělat bakalářku, nezvládám ani zdárně dodělat některé předměty. Mezitím byly další starosti jako vybrat další školy a obory, vybrat z čeho státnicuji a naměřit nějaká data. Občas byl i problém (a pořád je) najít vůbec mého vedoucího.

Občas jen tak sedím na škole, když čekám na hodinu, hledám články, mám sraz s kámoškou na protokol a podobně ... A potkávám různě své spolužáky a zjišťuju, že to nejsem jen já, kdo je v absolutním stresu a neví, co bude dál. Já mám aspoň něco naměřeno, mám načatou strukturu práce, mám nasbírané nějaké články, v hlavě spoustu myšlenek a něco i sepsané. Ale kamarád třeba nemá vůbec nic - data, představy ... Neví, co jeho práce vůbec obnáší a jeho vedoucí je těhotná a v květnu mizí. Zřejmě bude prodlužovat, protože vedoucí mu dala ultimátum - odevzdejte mi teoretickou část a pak můžeme začít dál něco řešit. A on dál nedělá asi nic. Nechápu to. Potom mi brečí, že "Kači, co mám dělat, já nevím, proč nic nemám, před chvílí bylo září ... " ... Já to vím, cítím to stejn, uteklo to. Nechápu, co dělá celé dny a noci. Já teda v poslední době taky nějak stagnuju, ale zas čekám třeba na odezvu na moje výsledky. A mezitím řešim další sra*ky, bez kterých by to asi nešlo.

Dojímá mě způsob výuky některých lidí. Studuji chemii už nějaký ten rok. Nejsem odborník, do toho mám daleko, ale některé analýzy jsou pořád to samé dokola, jen se liší látky. Už vím, že když někde uskočí hodnota - vyškrtne se, zvlášť kdy je třeba poslední a výslekdy neovlivní do velké míry. Mi bylo poslední hodinu v laoratořích řečeno, že jedno měření mám krásné, jen jedna hodnota ulítlá, ale to nevadí, pořešíme to na konci. Na konci mi bylo řečeno, že jsem naprosto blbá, nemám co dělat na chemii, je jasné, že když poslední je špatně, tak je to špatně celé. Chtěla jsem se smát, ale příval slov pokračoval, jak mě paní docentka měla vyhodit na začátku, že tohle je naprostá ztráta času a podobně. Ztuhla jsem. Zamrzl mi obličej i končetiny ... Vůbec nechápu, co mi to říkala. Ale vzala jsem to nějak, uklidnila se. Začala jsem řeišt náhradu cvičení - na dodělání jedné jediné části úlohy ... Ještě úloha je to trochu nechutná, protože si hrajete s vlastními slinami a pomocí enzymu v nich rozkládáte škrob a hledáte pH - optimum, kde je to rozloženo nejvíc ... Odbočila jsem ... S paní docentkou jsem se domluvila na dnešek ráno. Že nepřijdu na ráno hned, ale o kousek později, protože neopakuju celou věc. Souhlasila, schválila. Přišla jsem ... Koukla se na mě ... A řekla s úsměvem, že ví, že jsme si psaly, ale že v labině je plno, že ji nedošlo, že tam budou ještě jiní a že můžu jít ... Zeptala jsem se, jak to mám teda dodělat .. Koukla se na mě, řekla, že neví a že nemá čas a že tam nemám co dělat a že mám odejít.

Trochu mě tohle chování zaskočilo. Není to ani v centru nebo tak, jela jsem tam jak trubka. Prakticky se neomluvila a jen mě vyhodila, že co ji zdržuju. 3 hodiny jsem pak seděla v knihovně, nevyplatilo se mi jet na byt ... A co v centru. Pak nám začaly normální laboratoře, musela jsem dělat jinou úlohu. Naštěstí je tohle ve dvojicích - jediné u nás. A dnes jsme měli na praktika moc hodného chlapíka, který uprosil tu babu, aby jedna dělala hrášek (no druhá úloha) a jedna dodělala sliny. Mračila se, měla jsem ji občas za zadkem, že si mám dávat bacha a učit se, jinak mě vyleje - vůbec nevím, o co mělo jít, na začátku píšeme testy a zatím jsem s nimi neměla problém, i když někdy potrápily ... A naučená jsem. Dnes vyrazila jednu slečnu podruhé a to znamená, že si to musí napsat za rok znova. Já ten rok třeba už nemám. Člověka to donutí makat a té holčiny je mi vážně líto. Navíc prostě vyhodnocování i u tohoto trvá a rádi ty protokoly vrací na opravu i kvůli banalit. A když to vrátí podruhé, ztrácíte body. Nemáte body, píšete zápočet anebo holt znova za rok. Jsou to nervy, jsou to hrozné nervy. Se žádnýma laboratořema jsem neměla takové problémy. A to jsem zažila všelicos. Vadí mi ta arogance některých docentů. Připadám si občas tak hrozně malá ...

Už se divím i tomu, jak odlišně se chová můj milý pan vedoucí ke mě i ostatním. Mě si hýčká, nevím, jak se mi to stalo, je to asi jediný člověk za celou mou výšku ... Dělá si fórky, že o mě nechce přijít a ptá se občas, jestli mám ještě všechny ruce a nohy a chemikálie mě nerozložily. Je to milé. Na druhou stranu kamarád, který je u něj taky, už od něj dostal zdupa, že vůbec jako nechápe, jak pracuje a co dělá a podobně. Já mám ve svých věcech pořádek. Vedoucí se na něj obořil, jak to, že vesele stanovuje něco, co vedoucí neviděl a jak může vědět, že to je dobře - pak na to přišli, že fakt nebylo ... 5 minut poté se mnou chtěl řešit výsledky v pc, ale já mu je nikdy neposlala ... Ale já mu řekla, že se mnou to řeší vždy čerstvé, napsané. Pochválil mě, že to je pravda, že viděl vždy buď denní nebo aspoň týdenní výsledky, když byl přes týden pryč, a že mi to vždy odkýval. Ulevilo se mi. Měla bych strach mu po 2 měsících měření poslat vše a on by mi třeba řekl, že to vůbec nemá smysl a cenu a je to k ničemu.

Poslední ročník mi dává hrozně zabrat. Už i s tím, že všichni řeší termíny a všechno. Pořád něco vypracovávat, hledat, matlat. Neumím si představit mít ještě zkoušky jako zkoušky - a že někteří mají. Já mám ještě nějaké předměty, jako třeba ty laboratoře nebo semináře ... Ale jinak? Stejně mi přijde, že nestíhám, nemám čas anebo jsem prostě ze všeho nějak unavená. Pobavilo mě, že dnes druhý borec, co nás má na labiny, mě ke konci chválil, že se chytám a rozumím ... A ta druhá babizna na mě tak řve kdo ví co ... Nepřijdu si v chemii ztracená a že vůbec nic nechápu a neumím. Často mi v laboratořích říkají, že jsem šikovná, že vidí, že mi to myslí ... Vedoucí bakalářky je hrozně rád, že jsem samostatná a pracuju si podle sebe a sama a správně. A umím si poradit. Jen ty baby občas musí bý asi arogantní nebo co. Jsem už z toho všeho táááák unavená ... A jsem unavená i z toho, že nevím, kde budu od září .. Anebo vlastně i v létě ... To má zatím ale pořád čas!

Hypersenzitivita - 13 kroků k porozumění a pohled z mé strany

26. listopadu 2017 v 19:54 | quack
Jelikož tady občas zmiňuju, že jsem hypersenzitivní, ráda bych tady dala menší článek o tom, jak co vnímám jinak. Základ článku jsem si půjčila od Alue.

Jak se chovají hypersenzitivisté?
1. Často pláčou
Mohou plakat, jsou-li šťastní, mohou plakat, jsou-li smutní a mohou stejně tak dobře plakat, jsou-li podráždění. Neznamená to, že je jim zle. Pouze všechno, co se jim děje, prožívají velice intenzivně a slzy jim pomáhají zmírnit emocionální napětí.

(Musím přiznat, že brečím často. Ne tolik jako dřív, ale když to přijde, tak to má grády. Většinou je to už ve stavu, kdy mi přijde, že se všechno nějak hroutí, že se nemám čeho lapnout. Ale brečím i u filmů, seriálů. Dokáže mě rozbrečet i koncert mé oblíbené skupiny a vždy si připadám trochu jako pako a snažím se to zakrýt. Slzím i při pěkných chvílích (třeba, když mě bratr promoce - jo, tolik si Tě vážím, bráško :D, když udělám těžkou zkoušku ...
2. Nemusejí nutně být introverty
Introverze může vysokou citlivost doprovázet, ale není to tak vždycky. Podle zjištění Elaine Aronové je ve skutečnosti 30 procent vysoce citlivých lidí extrovertních. Často právě oni potřebují ještě více pozornosti, neboť je pro ně velmi obtížné regulovat svůj emocionální stav, jsou více závislí na okolí a mohou pociťovat cosi jako opojení dojmy.

(Mám problém se zařadit do skupiny diskutujících. I když jsem v kroužku 4 lidí, mám problém cokoli říct, že se budou smát nebo že řeknu něco špatně. Když píšu, jsem extrovert, když jsem ve společnsoti, kde je mi dobře, jsem extrovert. Často se hlasitě směju, že si ze mě lidi dělají srandu, že jsem slyšet až do vedlejších budov, smích mám občas fakt problém korigovat.)

3. Potřeba rozhodnout se je znervózňuje
Umět se rychle a s jistotou rozhodovat - to opravdu není dáno lidem s vysokou senzitivitou. A to i když jde o takové banality, jako je výběr restaurace, kde mají poobědvat. Důvod tkví v tom, že mají velký strach ze špatného rozhodnutí: co kdyby jídlo bylo příliš drahé, hudba příliš hlasitá, obsluha by je ignorovala a jejich společníkovi by se tam nelíbilo!?

(Nemám ráda rychlá rozhodnutí. Vše si plánuju dopředu, aby mě nic nerozhodilo. Nemám ráda, když se sejdu s někým, máme vymyšlený program, ale něco to nabourá a najednou se musíme rozhodnout, co dál. Nemám ráda, když mi někdo zničehonic řekne, že někam musím jít, někde musím být. Nerada chodím do obchodu jen tak nárazově, většinou si předem vybírám, který zvolím, kde mají co ve slevě a podobně.)

4. Reagují i na ty nejmenší změny
Pokud své zprávy obvykle končíte smajlíkem, ale tentokrát jste na konec dali jen tečku, buďte si jisti, že vysoce citlivý jedinec si toho všimne - a znervózní. Hypersenzitivní lidé zpravidla velice vnímavě reagují na to, co se děje v jejich okolí a rychlostí blesku zaznamenají, když něco neprobíhá jako jindy.

(Pamatuju si na incident s jedním z mých ex. Na dobrou noc mi tentokrát neposlal smajlíka s pusou. Nemohla jsem usnout, přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, myslela jsem si, že se chce rozejít .. Snažím se nenavykat si na to, jak kdo píše, ale změny stejně poznám, pokud si s někým nějakou dobu píši. Naposled jsi mě rozladil taky Ty, bratře, protože Tvou empatickou zprávu bych nečekala ani za sto let. Ale to nebylo tak ve zlém.)

5. Vždycky jsou ochotni vás vyslechnout
Pokud potřebujete přátelské rameno, můžete se na ně směle obrátit. Vysoce citliví lidé se umějí zapojit do společenského rozhovoru, daleko lépe se jim však daří v roli vnímavého posluchače. Můžete si být jisti, že vás nebudou přerušovat, nedají se ničím rozptylovat a nebudou měnit téma.

(Jsem tu pro kohokoli a kdykoli. Sice si problémy pak přenáším na sebe a je mi z toho smutno, ale jsem tu vždy pro všechny. Brečívám s kamarádkou, směju se s kamarádem. Jejich problémy jsou mé problémy. Jako vrba to umím, občas i jako rádce. Ráda se zajímám o životy druhých a když mám k někomu blízko, chci je poslouchat a znát až do morku kostí se vším všudy.)

6. Nesnášejí hluk a hlasité zvuky
Vlak ve vysoké rychlosti, troubení automobilů, příliš společenští kolegové… To všechno vysoce citlivé lidi nejen prostě dráždí - oni trpí, jako by jim každý z těch zvuků někdo vtloukal kladívkem do hlavy. Podle názoru Elaine Aronové tkví příčina ve sníženém prahu citlivosti. Kvůli němu vnímají jakýkoli stimul silněji.

(Vím, jak mě vždy rozčiluje hlasitá hudba. I doma si ji pouštím jako nenápadnou kulisu. Když hraje někde dýl hlasitě, musím odcházet anebo mi začne hučet v hlavě, je mi slabo, divně. Mám ráda koncerty, ale ke konci dne je to pro mě náročné a většinou chci být prostě už doma v tichu. Nevadí mi stát v zadnějších lajnách, zjistila jsem, že čím jsem starší, tím na koncertech více trpím, ale na drhou stranu si je prostě nemůžu nechat ujít, protože vidět některé naživo je můj obrovský sen a miluju to.)

7. Jejich pracovní návyky nejsou úplně běžné
Ideální variantou pro vysoce citlivé lidi je práce doma nebo na jakémkoli tichém místě. To jim umožní soustředit se a udržet nervy v pořádku. Podle Elaine Aronové dokážou díky své pozorovací schopnosti promýšlet nové nápady a podávat je tak, že je ostatní musejí brát vážně. Jejich analytické schopnosti a vnímavost k postřehům jiných z nich dělají skvělé členy týmu (až do okamžiku, kdy se pokusíte svěřit jim zodpovědnost za důležitá rozhodnutí).

(Nezvládám se třeba soustředit ve školní knihovně, kde to pořád šumí a někdo ruší. Ráda si vezmu knihu domů a prostuduji o samotě. Vnímám tak více pojmy, co čtu a dohledávám si mnohem více informací. Je rozdíl, když jsem pracovala na náměstí, kde chodilo málo lidí anebo v obchodním centru, kde je pořád někdo. V OC jsem často rozhozena, je to pro mě náročnější, nemyslí mi to. Na náměstí mi to odsýpalo a vedoucí mě chválila za předělání prodejny na efektivnější.)

8. Nemají rádi lechtání nervů
Horor ani thriller není dobrou volbou, chcete-li pozvat vysoce citlivého člověka do kina. Velmi výrazná tendence ke spoluprožívání ve spojení se zvýšenou vnímavostí emocionálně zabarvených obrazů by mu mohla způsobit skutečný otřes.

(Nezvládám horory. Mám z nich několik traumat, které mě děsí do teď. Do kina na horor nepůjdu nikdy. Naopak mám ráda filmy na zamyšlení, které jsou do detailu vyladěné. Na druhou stranu nerozumím většině komedií, na kterých se lidi smějí celý den.)

9. Špatně snášejí kritiku
Snaha vyhnout se všemu, co by jim mohlo způsobit příliš silné rozrušení, je pro hypersenzitivní jedince vysoce typická. V důsledku toho se také sami snaží za každou cenu jednat tak, aby se nedotkli někoho jiného, nebo aby nevyvolali něčí nespokojenost.

(Potřebuji se všem zavděčit, přes to nejede vlak. Někdy mě to hrozně ničí, ale nezvládám, když je na mě někdo naštvaný, když na mě někdo řve, když mi někdo jakkoli vyhrožuje. Snažím se chovat tak, aby se nikdo nijak nezlobil, abych zapadla do pohody, když vím, že jsem pohořela, mám hrozný strach to někomu přiznat - třeba nepovedená zkouška a rodiče - děsí mě, že jsem klesla v jejich očích a že mě vydědí do Afriky.)

10. Všechno si velmi berou k srdci
Ve styku s vysoce citlivými lidmi se raději vyhněte posměchu. Jistěže mají rádi dobrý vtip a snaží se brát život s humorem, ale i pouhá narážka na to, že je s nimi snad něco v nepořádku, je znervózní.

(Pamatuji si do teď, jak se mi smáli na základní škole, že mám vlasy jako slámu, hnízdo, že jsou otřesné. Nosila jsem hrozně dlouho copky, protože jsem se za vlasy styděla. Když jdu vybírat boty nebo bundu, potřebuju někoho s sebou, aby mi poradil, jestli je to dobrá volba a nedobírali si mě ostatní. Jsem i nervózní z výběru šamponů nebo parfému kvůli jejich vůně.)

11. Jsou velmi citliví na bolest
Bolest je rovněž jedním z druhů stimulace. Není se tedy co divit, že ji vysoce citliví lidé vnímají silněji. Výzkum Elaine Aronové potvrdil, že u hypersenzitivních jedinců je práh bolesti velmi nízký a už pouhé očekávání bolesti (například v čekárně u zubaře) u nich může bolest vyvolat, ačkoli se jich nikdo ještě ani nedotkl.

(Tohle zažívám hlavně s kolenem. Občas si říkám, že půjdu pěšky ze školy a mám strach, že mě začne bolet, když špatně nakročím. Začne mě bolet už při těch myšlenkách. Zuby před zubařem mě bolí snad pokaždé. Také ruka, když vím, že jdu na odběr krve.)

12. jejich snem je hluboký vztah
Navazovat nové známosti je pro takto citlivé lidi obtížné. Stres z nejistoty, obavy z možných trapných situací, mučivé odhadování myšlenek toho druhého, to všechno je vyčerpává. Snaží se najít spolehlivého a citlivého partnera, s nímž by se cítili volně, a kterému by mohli zcela důvěřovat.

(Chci nového partnera, ale děsí mě poznávání. Že mě nepřijme takovou, jaká jsem, že mu začne něco brzy vadit, že mě jen využije. Potřebuju u druhého tu jistotu, že tu pro mě bude. Je těžké ji najít a je ještě horší se pak át, že ho ztratím. Potřebuju často povzbudit, jsem stresař. Chlapi tohle většinou nezvládají.)

13. Nedokážou se změnit
Zvýšená citlivost, hypersenzitivita, není nějaký rozmar, ani povahový nedostatek. Chování takto založených lidí je dáno biologicky. Pokud se ve vašem okolí někdo takový vyskytuje, snažte se k němu chovat s citem. Nejspíš si sám svou zvláštnost uvědomuje, a chová se proto opatrně a ostražitě. Ale samozřejmě čeká a velmi uvítá porozumění.

Zastav se a přivoň k růži

12. listopadu 2017 v 22:41 | quack
Nezvládám to.

Myslela jsem si, že léto se utřepe a přes školní rok to bude lepší. Není. Zezačátku to bylo takové divné. Lidi, co vypadli mi hrozně chyběli. Bylo to ve škole nějak prázdné a připadala jsem si jako hovínko, protože jsem najednou neměla svoji skupinku, se kterou jsem se ty 2-3 roky bavila. A nikdo se se mnou nechtěl bavit. Tohle se v rámci možností utřepalo, ale vůbec nepomáhá fakt, že svou bakalářku dělám na místě, kde jsem zcela sama a nemůžu se ani tam s nikým sbližovat.

Celkově škola mi dává snad zabrat víc než kdy jindy. S přiblblým úsměvem vzpomínám na základku. Všechno mi lezlo do hlavy, všechno jsem vždy uměla ... Kde se to vzalo, že jsem teď tak blbá? Teda občas mám nějaké cvaky - bliky, když profesor o něčem mluví a já najednou zjistím, že jsem o tom četla a kamarádka nechápe, kde se to vzalo ... Ale je to minimálně. Jinak si připadám, že i když dělám do chemie nějakých 7 let (toto letí, milé děti .. ), tak vím houbelec.

Snažím se mezi školou občas něco vydělat. Tak občas sedím v práci. Třeba zrovna dnes od rána do večera a nervy mám už fakt v kýblu. Demence lidí fakt nezná mezí a zkouší mou trpělivost. Z toho, že furt stojím v práci nebo v labině mě už zas slušně bolí nohy. Nedávno jsem se vzbudila s něčím jako křečí v koleni. Jo, zní to ujetě, ale prostě ostrá bolest, nemohla jsem nohu napnout natož ohnout ... Chtěla jsem řvát, asi jsem i mukla něco, pak mi došlo ale, kde jsem a že je dávno po půlnoci a zakousla se do polštáře. Ani nevím, jak jsem to nakonec odblokovala ... Ale vím, že ve snu se mi zdálo, že mi tu nohu někdo zrovna řeže.

Když jsme u těch snů. Fakt mě to nebaví. Zvykla jsem si na bezesné noci z naprosté únavy. Ale včera v noci, to byl taky masakr. Sen o tom, že mě někdo unesl, držel v zajetí. A pak se rozhodl mě konečně zabít. Udusit. Vzbudila jsem se protože jsem se nemohla nadechnout. Ležela jsem na zádech, ruce nějak vedle těla, na sobě peřina a deka, ale tlak na hrudi jako by na ni někdo seděl a ani po probuzení jsem nemohla popadnout dech. Dost děsivý zážitek!

Z neustálých stresů, že nestíhám do školy a nejde mi vyjít vstříc vedoucí a v práci nějaké trable, kamarádi nějak haprují, osobní život už prakticky žádný, .. Spolubydlící majitelka se mě nedávno zeptala, zda mám vůbec kamarády, že furt ležím v knihách ... No už i ona mi říká, že to na mě vidí, jak jsem zničená a unavená a že má o mě stach (a to mě zná měsí a půl). Věčně mi říká, ať se zastavím na chvíli, spočnu. Já se snažím, ale když nic moc přes den neudělám, tak pak večer mám naprosté výčitky a úzkosti a nemůžu pak spát a snažím se to dohnat a pak je to stejně zas všechno špatné. Nechodím už ani cvičit. Nemám na to sílu. Vypadla mi půlka vlasů, což je u mě dost. Musím nosit copky a podobně, mám úplně hrůzu z toho mít venku rozpuštěné vlasy, protože na hlavě mám zkrátka lysiny. Když jedu busem, prohlížím si lidi a říkám si: ,,Ty, ty i ty, .. Vy všichni máte více vlasů než já ... I ty, babčo, je ti asi 80 a stejně máš více vlasů než já .. I ty, dědo ... vy všichni ... " ... Úplně mi to leze na mozek, ale chci prostě své vlasy zpět! Je mi 23 a jsem zralá na to si vybírat paruku. Mám děsy z toho, že bych se měla ostříhat a že bych vlasy nedala do culíku, nemohla upravit, aby holá místa nešla vidět.. Každé ráno se koukám do zrcadel ... Demence, já vím .. Ale pro nás, holky, jsou vlasy korunka krásy! Nemůžu být holohlavá!

Pobavila mě také spolužačka, když mi přiznala, že by si nikdy nemyslela, že trpím na deprese. Prý jsem sluníčko, všude rozlévám tu dobrou energii. A já to jsem, já to nepopírám, ale beru si na sebe problémy ostatních a poznám na osatních ten stín. Když někdy zkusíte drogu, taky poznáte na ostatních, kdo to zkusil a kdo ne - víte, jak se dotyčný chová. Zrovna v poslední době na mě vidí skoro všichni, že fakt nejsem ve své kůži. Navíc u mého dobrého kamaráda se objevilo něco jako domácí násilí a já prostě nevím, co s tím. On neví, co s tím ... Nikdo neví, co s tím ... Je to další kousek do mé složité mozaiky, proč se nemůžu zastavit a myslet na chvíli na pěkné veselé věci. Vždy se najde nějaká další sračka. V pátek mě sjel dokonce vedoucí katedry. Za hroznou blbost, ale člověk z něj má prostě respekt a navíc řval a použil na mě slovo "zjebat" .. Což prostě nechápu,jak si to mohl dovolit, ale proč ne. Rozhodilo mě to na dalších 5 hodin. Je to paráda.

Závěrem? Nebaví mě být hypersenzitivní. Ve chvíli, kdy mi na někom záleží a mám k němu blízko, beru si jeho bolesti a strasti na sebe. A když proti mě někdo něco má, bolí to tak strašně hodně. Chtěla bych jednou potkat člověka, který tohle všechno bude chápat a bude to respektovat, nebude mě ničit. Ve chvíli, kdy si s někým fajn povídám a dostaneme se k tomu, mám to skoro denně na talíři. ,,No jo, Ty seš zase uražená, ty hypersenzitivistko, já zapoměl, člověk musí chodit kolem Tebe po špičkách ... " ... I tahle věta tak strašně hodně bolí! Nedělejte mi to... Neutahujte si z mých pocitů ... Neříkejte mi: ,,Ale to je jejich život, tak si to tak sakra neber!" .. Nebo: ,,Nemůžeš život brát tak vážně ... Moc to řešíš ... " ... Mám zcela jiný pohled na svět. Je to tak. Já se s tím smířila, možná. Zkuste to taky. (Jako jo, kamarádi si tohle nepřečtou, o blogu neví ... ale stejně! .. Potřebovala jsem to vyřvat do světa .. ) Já se chci jen zastavit na chvíli ... A mít klid.

Prázdninové depkaření

17. srpna 2017 v 19:05 | quack
Vůbec nevím, kdy jsem naposled měla takovou depku. Pamatuji si, že za pubertu jsem jich měla hrozně moc a nikdy jsem nepochopila, jak vlastně odezněly. Pak jsem měla depku při každém rozchodu a náhodném setkání s mými ex. Takže soudím, že poslední depka byla okolo Vánoc. Protože Vánoce jsou vždy depresivní a ztratila jsem tam přítele.

Každopádně tahle prázdninová deprese, ta je taky moc úžasná. Začala asi tím, že jsem šla na rande a pak na druhé s jedním klukem, ale nedopadlo to podle očekávání, protože pro mě to bylo spíš jakože půjdeme ven jako kamarádi, ale pro něj ne. Nějak jsme se moc neshodli. Nelíbí se mi, když kluci na mě hrozně spěchají .. Připadám si pak, že s ním prostě musím chodit a milovat ho, jinak nastane konec světa. Prostě proč? Já mám na vše čas, když se na mě tlačí, jsem nervózní, nesvá, trápí mě to a vnitřně je mi špatně. Chlapec to pak naštěstí pochopil, že hned se ke mě tulit, chytat mě za ruku nebo hladit na noze nebylo úplně optimální 1. rande a byla jsem ráda, když se mi omluvil. No kamarádi asi už moc dobří nebudeme, i když ten návrh měl. Tak jsem si řekla, že ok, je to smutný letní románek, však na rande jsem byla a to se počítá. Ale víc nic.

No a pak mi maminka odjela do Litvy s bráškou a já měla strach o tatínka. V práci a na praxi mi nevyšlo volno, abych jela za ním domů. Což mě mrzí do teď. Jeho nálady byly jak na horské dráze a bylo mi líto, že když měl špatný den, nebyla jsem tam pro něj. Připadám si jako strašně sobecká dcera, která prostě pro práci zanedbává vlastní rodinu. Úplně nemožná. Tatínek mi sice psal, že jsem úžasná a jak mě má rád (a já ho taky a moc!), ale nevím, jestli se koutkem duše na mě nezlobil.

No a další část depky je taky kvůli kluka. Tolik jsem o něm básnila, psala si a chodila na akce, že když mi naznačil jeho kamarád, že je na kluky, tak mě to srovnalo se zemí. Vůbec, ale vůbec na to nevypadá, nechápu, jak je schopen se tak přetvařovat na heteráka. Proč to dělá? Vím, že mě má taky nějak rád, stejně jako já jeho, prostě jsme se za ten půl rok stali fakto dobrými kamarády, ale toto jsem nezvládla. Už když se k sobě tulíme, blbneme, chodíme ven a pijeme nebo do čajky na vodárnu ... Plánjeme cesty všude možně. No tak ok, tak je to kamarád do deště. Po delší době zas věřím nějakému klukovi a není v celibátu ... A je to takhle. Nevím, jak se mi to tak stalo, že přitahuju k sobě gaye a celibáty a ... Vlastně to bratr dnes krásně vystihl, že je všude hodně ryb, ale on si připadá jak na poušti. Občas někde něco seschlého a nechutného, ale jinak nic. Tak jsem mu napsala, že to mám stejně, občas ale narazím na kaktus. Odpověď ve stylu "který ale nepíchá", byla tak nějak smutně trefná. Tak snad ... Jednou na své poušti najdu nějakého dalšího trosečníka a nebude to fata morgána. Anebo prostě najdu rybník s rybami. Ale toho kamaráda je taková škoda! Ale to, že krásně zatlouká už vystihuje fakt, že po něm jde fakt hodně bab, má prostě něco v sobě. Prevít. (Nemůžeš být třeba bisexuál? ... )

No a když jsme stále u chlapců. Tak právě další moje zlatíčko kamarád, kterého jsem taky poznala někdy v lednu, ale přirostl mi k srdci ... Má podezření na roztroušenou sklerozu. Proč vždy tak super lidi musí mít něco tak šíleného? Plánujeme hory, ale možná to pozměníme.

Další a poslední část depky je z mé nynější brigády. Jsem tam za kus hadru. Obíhám 3 prodejny a snažím se všude vyhovět, ale je to náročné ... A když já potřebuju volno, tak to nejde. Proto přicházím o akce, na které bych fakt moc chtěla ... (Nebo o čas s rodinou ... ) A nikomu tam na mě nezáleží. Sice výplatu jsem teď dostala krásnou, ale za jakou cenu, když jsem tam musela doplácet nějaké nesmysly. Nebaví mě to. Ještě to je práce s lidmi .. Kdo nezkoušel, nepochopí, jak to umí být psychicky náročné. Vedoucí je navíc tak nějak jiná. Má podivné nároky, umí být protivná a umí udělat z člověka naprosté hovno i po telefonu. I pomocí SMS. Děsím se každého hovoru s ní.

Tak to tak dopadá, že je na mě toho moc. Jako ano, pěkně jsem si vydělala a to, že je gay neznamená, že spolu toho nemůžeme hodně prožít. Kamarád navíc nikdy není na škodu, ale zkrátka šok. Doufám, že se začátkem semestru se mi život zas nějak srovná. Přijdou naprosto jiné trable ... Drtí mě to zatím ale pěkně. Hold dlouho jsem byla šťastná.
 
 

Reklama