Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Různé kecy a můj život

Brigáda na České poště - doručovatelka

28. prosince 2016 v 16:54 | quack
O prázdninách jsem byla na České poště jako doručovatelka. S kolem. Koukám po internetu, že je celkem málo článků, které se tímto zabývají a možná by to někoho zajímalo, jak to probíhá, protože se tam bude hlásit. Tak tady to je.

Na poštu jsem se hlásila někdy na konci května. Odpadly mi všechny ostatní nabídky a moje teta, která je pošťačka mi řekla, ať to prostě zkusím. Ke konci června jsem šla na vstupní lékařskou prohlídku a potom jsem už šla na hlavní pobočku pošty, kde mi zdělili, ať si seženu kolo, nosič, košíky ... To mě celkem zarazilo, čekala jsem, že mi propůjčí nějaké jejich. Kolo naštěstí s pár nervy jsme doma vyřešili, na poště jsem si aspoň vymohla, aby mi tam dali jejich odrazky, protože jsem mezitím jezdila ještě do Olomouce na zkoušky.

Nastupovala jsem 1. 7. 2016. Prakticky jsem nevěděla, do čeho jdu. Do poslední chvíle se vedoucí rozčilovala, že neví, jaký rajón mi dát. Šla jsem tam asi o půl 7 ráno, nikdo mi totiž neřekl, v kolik mám dojít. Bylo to tak akorát, než jsem vůbec prošla přes vrátnici a našli vedoucí, trvalo to. Podepsala jsem papíry, že jsem převzala helmu a oranžovou reflexní vestu a dotlačili mě do haly, kde všichni hrozně kmitali, byl tam chaos na první pohled, hluk .. Vedoucí mě zavedla za dvěma ženami. Představila mi Aničku a řekla mi, že to je moje školitelka. A Gábinku, slečnu, která mě na daný rajón měla vozit. Anička byla přímá, férová, ... Trochu jsem se ji bála. Už v prvních 5 větách i mimo přivítání řekla, že je zvědavá, jak dlouho to vydržím. Mluvila stále sprostě. Ale zpětně jsem hrozně ráda, že jsem chytla jí. Zaučování jsem měla 10 dnů. Mezitím byl státní svátek a pak Anička byla naléhavě přesunuta na jiný rajón a já měla být už sama a lekla jsem se.

Ono být pošťákem není jen tak. Záhy jsem se dozvěděla, že je blbost, že budu chodit na půl sedmé, už půl páté bylo kolikrát pozdě. Ráno totiž musíte na svůj stůl přinést svou poštu na celý rajón a roztřídit si ji. Můj rajón byly kopcovité Bludovice - nenáviděla jsem je po prvním týdnu. Měly 8 částí. Takže svou poštu jsem dělila na 8 kupek. Devátá kupka byly doporučené dopisy. Anička mi říkala, že se nemám divit a nemám to vzdávat, když první dny budu chodit na Bludovickou poštu třeba i po 4. hodině odpoledne, že pošty může být milión, že si to můžu špatně zatřídit a hlavně se nemám vracet a ztrácet. Nejdůležitější je roznést doporučenou poštu ("réčka") a důchody/poukázky, ostatní počká - je to jen pošta. Její slova jsem si snažila nacpat do hlavy, ale hrozně mi vadilo, když jsem třeba už se drápala do prvního kopce a zjistila jsem, že jsem si založila něco špatně a dole mi něco uteklo. Bylo-li to réčko, tak šup znova dolů. i kdyby to byly předplacené časopisy. V Bludovicích je horda důchodců a jejich Chvilky pro Tebe a Překvapení a nevím co mě občas slušně vytáčely. Pronese se to. Navíc každý pošťák fasuje letáky. Opět na mě zaútočila Anička, že letáky mám dávat, kde mám poštu. Můj rajón obsahoval okolo 400 baráků. Dávat každý druhý den všude letáky .. Asi bych brzy skončila. Jediné, na co kladla důraz bylo Obi, protože tam bývají často kontroly. A mohl by být průser.

Pokud mě něco vyloženě štvalo, bylo to to, že ve chvíli, kdy nestíháš, je to Tvůj problém. Pošta mi platila jen 8 hodin práce. Uděláš-li všechno do 11, jsi borec, můžeš domů. Uděláš-li všechno v 6 večer, je to Tvůj problém, den na to zas vstváváš tak, ať o půl páté jsi v práci. Anička mě učila, jak si práci urychlit. Nemám-li v uličce žádnou důležitou poštu, nejela jsem tam. Den na to určitě něco přijde. Co jsem den po dni chodila po chodbách pro své kupky pošty, slýchala jsem, kdo co jak kde s prominutím osral. Jak někdo na lidi ani nezvoní, když tam je réčko, protože stejně tam nikdo není nebo neotvírá. Nebo naopak, jak to podepisují za ně. V tomhle já jsem byla poctivá. Jediný barák, kde jsem později nezvonila, byl od romské rodiny. Zkoušela jsem to asi deset dnů. Nic. Pak jsem to už nezkoušela a dala za pravdu holkám.

Další problémy byly ráno s tiskárnou. Všechny doporučené věci se musely naťukat do počítače. Ani Anička nebyla ajťák, takže její zaučení na PC probíhalo tak, že mi dala papír a měla jsem si napsat cestu, jak se proklikám, kam chci. Neříkala mi, že si mám najet na řádek Doporučená pošta, poté dejme tomu Zápis dopisů a tak (už si to nepamatuju), řekla mi prostě, že první zmáčku 1, pak 2, 2, 4 a jsem tam. Naťukám si dopisy a pak "šipečka nahoru" - jakože shift a šipka nahoru a něco dál. Vůbec jsem ji nerozuměla, a proto mi trvalo ten jejich program pochopit. Usmívající se

Poté byl na řadě tisk - výzev a celkového výpisu výzev. A nakonec to nahrát na flash - ten se pak dá na poště na rajónu. No. Flash se může nahrát až když jsou papíry vytisknuté. Dozvěděla jsem se to v posledním týdnu své práce. Smazala jsem si tím všechny svá réčka a ťukala vesele znova. Hold mě před tím nikdo nevaroval.

Když jsem měla svůj první týden úplně sama, tak jsem se dozvěděla, že kluk na rajónu za mnou končí, protože to psychicky nedává. Byl na autě a denně se vracel s přepravkou plnou pošty, kterou zkrátka nedoručil. I já jsem měla slabé chvilky, kdy jsem prostě už myslela, že zahodím kolo, poštu, důchody a půjdu na bus. Byla jsem vždy doluvena s Gábi, že až budeme mít hotovo, sejdeme se u ní. Byla ze mě nadšená, že nejezdím až ve 4 hodiny odpoledne, ale mermomocí jsem se snažila končit v době od 12 do 14 max. Dařilo se to, pokud nebyl začátek měsíce a nepřišly sipa. Nebo Obi. Nebo zkrátka lidem nepřeskočilo a nepřišlo mi ráno xy réček. Člověk si řekne, že to je blbá kopcovitá dědina a stejně réček jsem měla fakt dost. Když pak nastoupil kamarád a každý den měl asi 8 réček a končil v 10, 11 ráno ... Málem byla vražda.

Nutno říci, že jsem nepracovala celé 2 měsíce, ale jen 6 týdnů. 2 týdny jsem měla nemocenskou - pracovní úraz. Většina pošťaček mi říkala, že je někdy kousl pes. Čekala jsem to i u sebe. Ale ne, já jsem prostě jen žuchla na kole. Měla jsem asi 8 kilo pošty vzadu na nosiči a 3 kila vepředu. Měla jsem totiž jen jednu možnost, kde mi Gábi nechávala poštu, když toho bylo fakt moc a to až v 5. části rajónu. Takže nic moc, ale 6. a 8. část byly hrozně dlouhé, hodně baráků, takže mi to pomohlo a půlka vždy čekala v hospodě. Ten den toho bylo fakt moc. BYla jsem teprve na konci druhé části a bylo už 10 ráno. (Anička mi říkala, ať si to zkusím rozvrhnout, že cca 1 část - 30 minut. Ne vždy to šlo. Vyjížděli jsme jinak z hlavní pošty, když se poštěstilo v 8, když ne, tak později. Jednou, můj poslední den, v 10 ráno. Ale to musela ráno Gabča na noviny a nedalo se to jinak.) Každopádně kolo mě v zatáčce svezlo, šla jsem do smyku, na štěrku jsem neměla šanci to ustát. automaticky jsem vlepila pravou ruku (ano, jsem pravák) pod sebe a snažila se brzdit. Kolo mě úplně zablokovalo. Naštěstí tu ránu slyšeli nějací dělníci a začali mě zvedat. Sedla jsem si do trávy v úplném šoku. Pak mě dotáhli k nějaké babce do koupelny a ruku jsem si omyla. Vypadala hrozně. Zápěstí jsem měla celé naražené. Když se Vám na rajónu něco stane, musí se hned volat vedoucí a tak dále, ale já jsem toho nebyla schopna. Zmohla jsem se v šoku a breku zavolat Gábi, která rozvážela balíky na mém a vedlejším rajónu (tam i poštu). Vynadala mi, že už odjela, ale že se hned vrátí, pochopila, že já dál nemůžu. Cestou mi ještě stihla zavolat sanitku, zbytek mám nějak v mlze. Neodvezli mě ani k nám, ale do Havířova, protože to bylo blíž, tak jsem pak musela volat mamce a bratrovi, ať pro mě někdo dojede. Udělali mi rentgen, naštěstí to nebylo zlomené, ale naraženiny prý bolí víc. S rukou jsem měla problémy asi do října. Celý srpen jsem pak s kolem manévrovala, protože jsem rukou neudržela řidítka. Neunesla jsem kolikrát tašku s poštou, ale nechtěla jsem se vzdát. Pořád mám jizvu a nějaký štěrk v ruce. Už navždy budu vzpomínat na tuto brigádu. Vlastně za mnou přijeli i policajti, že jsem sama sobě způsobila dopravní nehodu a měla bych zaplatit pokutu. To tady nebudu dále rozepisovat, ale pobavila jsem s tím mnoho lidí.

Ale když se to veme kol a kol, pošťák má i nějaké výhody. Dýška jsem měla slušná. Výkyvy počasí neovlivníte, ale sami jste si venku pánem, vy si určíte, jak moc se flákáte, nebo makáte, ať jste brzy doma. Já jsem mohla jezdit autobusem domů, ale jen bych se o to víc hnala a nadávala na lidi, že mě zdržují. Ano, vracela jsem se domů ve 4 nebo v 5 odpoledne, ale protože jsem měla odvoz. Končila jsem fakt v 1 nebo ve 2, takže hodiny zaplacené celkem seděly. Měla jsem slíbené asi 10 a půl tisíce za měsíc. Ale jelikož si kolo pronajala pošta, měla jsem za to zaplacené a ještě tam byly nějaké další bonusy. Za nemocenskou jsem pak dostala 6 tisíc i s hodinami, co jsem nemohla pracovat. (Tím nechci podporovat, ať si schválně ublížíte, bolest to byla hrozná.) Samozřejmě mám i nějaké veselé historky, ale to je spíš na saostatný článek.

Velké mínus má to, že na poště se s Vámi nikdo neštve. Lidi jsou protivní a rádi si občas stěžují, i když jste v právu. Narazila jsem občas na hrozné mamlasy. Ale i na lidi, kteří se na mě vyloženě těšili a vždy byl čas s nimi na chvíli pokecat. Vytáčela mě i má vedoucí. Zkrátka jen řvala. A řvala. I když Vám lichotila, tak řvala. A některé pošťačky, co jsou tam už pár let se k Vám chovají, jako byste byli odpad. Jiné čekají, až vyhoříte. A že tam vyhoří hodně lidí. Pošta není pro každého. Ráno jsem vyloženě občas trpěla a chtěla jsem brečet. A občas i brečela. Ale ve chvíli, kdy jsem sedla do auta a jelo se na rajón, dalo se to. Nesmíte si ty urážky brát k srdci. Gabča se mi smála, jak jsem zezačátku se všemi mluvila mírně, i když mi nadávali, že jsem blbá a hůř a ke konci jsem jim to vracela stejným dílem. A že i na Gabču si lidi různě vyskakovali. Podle mě je pošťák celkem nedoceněné zaměstnání. Lidé si neuvědomují, že to není zas tak lehké. A za ty peníze jsou to fakt chudáci.

Každopádně poslední 3 dny pro mě byly už naprosté peklo. Nechtěla jsem tam, kolo se už rozbíjelo (pošťáci jsou fakt ničitelé kol a aut. Dokonce vlastně se nám stalo, že nám od auta odpadly dveře ... ). Předposlední den se mi urval nosič a píchlo mi kolo. Pošty fakt horda a konec v nedohlednu. Gábi byla nemocná a nedostala dovolenou a ten den vlastně píchla auto a vedení ji řeklo, ať si to vymění sama. Naštěstí její muž pracoval blízko, vzal kámoše a vyměnili ji kolo. Kždopádně já jsem už myslela, že se ji rozbrečím do telefonu. Ve chvíli kdy jsem pak volala tatínkovi, aby mi přijel vyměnit píchlou duši na mě to kolo prostě spadlo, ... Hodila jsem ho na zem a sedla si do trávy. Stejně jsem dál jet nemohla.No ... Každopádně s tím, že články přidávám, tak jsem to přežila. Mít jiný rajón bez těch kopců, možná na to vzpomínám v lepším světle. Je pravda, že jsem zhubla a nabrala jsem svaly, které sice pak šly zas pryč, ale co čekat, na kole jsem každý den měla asi 20 kilometrů. Někdy jen v nohách, když jsem někde běžela nebo šla. Líbilo se mi pracovat venku, to beru jako velké plus. I to, že jsem pracovala na kole mě moc bavilo. Ale hrůzy o tom, že jsem přeskočila nějaký dopis nebo že si nemou vzpomenout, kde je nějaký barák a kde mám sakra jet .. Nebo že jsem si nevzala všechnu poštu a nějaké réčko není zapsané .. Nebo že jsem špatně vyplatila poukázku anebo že nestíhám anebo že nevím co .. Mě pronásledují do teď.

Fotka z předposledního dne na poště:

Učím se říkat ,,Ne!"

6. prosince 2016 v 20:58 | quack
Zrovna dnes mám náladu fakt pod psa. Za týden máme zápočtový týden. I když jsem plánovala původně jen lehčí zkoušky a zápočty, dnes ráno jsem se rozhodla, že tam možná zkusím zařadit jednu z těch těžších, třeba mi štěstí bude přát, protože učitelé bývají na předtermínech ještě uvolnění a testy jsou občas lehčí.

No ale pak jsem šla do školy na poslední seminář z analytické chemie, tam nám řekla, že nám ještě hodí na internet jeden domácí úkol a já už tušila, že to nebude jen tak. Druhá a poslední dnešní moje hodina byla angličtina. Tam jsem se pro změnu dozvěděla, že musí test posunout, ať je čas na poslech. A to tak, že se mi to kryje právě s tou analytikou a prý mi nevyjde vstříc, buď mám přijít načas ... Anebo vůbec. Zápočťák tu ještě není a už jsou s ním problémy. :)

Po tomto střetu s mou profesorkou šel den od devíti k pěti a mi došlo, že svým vrstevníkům neumím moc říct "ne". Cokoli kdokoli chce, napíše mi a já to nějak zařídím, pošlu, vyřídím. I když shánění mě třeba stálo spoustu času a nervů. A diví se mi, že za to chci aspoň čokoládu nebo něco na oplátku. Mám cvičné testy například přímo od jednoho profesora a to jen proto, že jsem byla jedna z mála, co došla na přednášku. (Byli jsme 3 z 20.) Proč bych to měla hned všem posílat? Byl to můj čas, který jsem mohla jako ostatní strávit jinak. Oni tam přece mohli jít. Nikdo jim to nezakázal. A pak ještě ani nepoprosí a nepoděkují.

Dnes mě namítl spolužák, kterému jsem poslala materiály už asi na 7 předmětů ... Zeptal se mě, jestli mu neudělám webové stránky, které potřebujeme na zápočet ke zkoušce v jednom předmětu. Už to pro mě byla poslední kapka. Mám své starosti, své předměty, na které se chci učit. Svůj osobní život, který nemám potřebu strávit jen zavřená na bytě. Napsala jsem mu jednoduše, že nemám čas a on mi napsal drze, že jsem pěkně hnusná a jak si to představuju. Že na výšce by si lidi měli pomáhat. Napsala jsem mu, co naposled ale on udělal pro mě? Já mu pomohla už těmi materiály a ještě jsem s ním loni počítala příklady, se kterými měl problém. Asi 4 dny ... 4 celá odpoledne. Ve zkouškovém, kde jsem potřebovala uzavřít svou organiku, kterou nakonec nemám a další předměty, které ale naštěstí už mám .. Ale ve chvíli, kdy jsem mu napsala, že potřebuju dělat jiné věci - třeba ty své - jsem dostala spršku vět typu, že on to ale jinak nedá, že se bojí, že skončí, že neví, co bude dělat, že nikdo mu nepomůže a jak já jsem zlá, když prostě to chápu ... Takových lidí se ovšem najde v mém okolí víc, ... Takové ty vyžírky, co sosají všechno od všech, ale sami nejsou schopni ničeho. S některými mám funkční vztah "něco za něco" .. A je to moc príma. Ale dělat někomu webovky, které pak stejně sám neobhájí, protože nebude rozumět jedinému řádku .. Ne, díky. Když mě spolubydlící požádala o pomoc, že to nikdy neviděla, pomohla jsem ji. Řekla mi to ale 3 týdny dopředu, takže na udělání stránek byl měsíc času. Navíc se mnou loni řešila matiku a víme obě dvě, že jsme to zvládly jen tím, že jsme si navzájem pomohly - a ona mi o hodně víc než já ji. Každý svého štěstí strůjcem ... Když mě poprosil spolužák dnes, už jsem ho musela poslat do háje. Navíc mi to napsal ve chvíli, kdy jsem otevřela ten úkol z analytiky ... a vyskočilo na mě deset dlouhých, škaredých příkladů, kterým jsem napoprvé absolutně nerozuměla a dělala jsem je dnes 3 hodiny. Termín odevzdání je příští pondělí jinak. Mě to jen namíhlo, protože svůj čas potřebuju věnovat jiným věcem. Tento článek slouží jen jako mezipauza a trval mi asi 20 minut.

Nevím, je mi špatně z chování některých lidí. Něco chci, tak pro to něco dělám. Já bych se neuměla jen tak vozit po ostatních a čekat, jak to dopadne. Začínám si zvykat, že když mi někdo něco napíše, že potřebuje a nenapíše "prosím" ... Píšu rovnou ne. Záleží tedy na osobě, to ano. Ale nechci, aby se mi stalo, že letos mi v zimním semestru uteče nějaký předmět, protože svou energii budu dávat o jiných lidí. To se nedělá. To taky rovnou nemusím studovat. Takže budu pokračovat s učením mého "ne".

Dokud máme přátelé, máme celý svět

30. listopadu 2016 v 21:43 | quack
Dlouhá doba bez nějakého článku ... Už se mě blog.cz ptal, jestli jsem ještě mezi živými .. Tak tedy ...

Začínám si hrozně vážit svých kamarádů. Čím jsem starší, je mi jasnější, že bez nich bych už nic nezvládla. A občas důležité bylo, mít je dobře rozdělené. Kdysi zvládl totiž každý kamarád všechno, ale co jsme v dětství také řešili? Jakou novou hračku nám rodiče koupili nebo naopak koupit nechtěli, jaké zvířátko máme nebo bychom chtěli mít, jak nám co dělá ve škole problém nebo ne, že nechceme jíst brokolici nebo květák a vedli jsme dlouhé spory, když někdo neměl rád třeba krupicovou kaši a pro někoho to byla nejlepší bašta ...

S postupem věku se problémy začaly lišit (puberta). Já si jako holka neuměla představit, že s kamarádem budu řešit, kdo se mi líbí, kdo se mi nelíbí a proč nebo třeba jestli se začít malovat. Klučičí kamarádi se začali střídat jako na běžícím páse. No ... Kamarádky vlastně taky. Není jediná kamarádka ani kamarád, se kterou bych se bavila ještě ze základky. Jsou dva ze střední, s kterými se pravidelně vídám a píšu si, s jedním jdu občas i na hory, protože pít víno můžeme kdykoli, ale hory .. Jsou u nás větší oříšek. Nejvíc si ale vážím právě té kamarádky ... A pak ještě jedné, kterou znám 4 roky a poznala jsem ji mimo školu úplně. A nejšťastnější mě dělá moje spolubydlící, kterou znám 2 a půl roku a studuje stejný obor. Až s ní jsem začala chápat, že všechno, ale úplně všechno (dobré i zlé) nás má někam donést. A u ní vím, že to byl zkrátka osud, poznat jsme se měly a navzájem se doplňujeme a je nám krásně.

Opusťme ale ženské .. Protože mě to táhne k jednomu kamarádovi. Protože se pojí k tomu, jak život umí být vtipný a jak se s někým donekonečna můžete míjet a potkáte se prostě, až bude ta pravá chvíle. Chodili jsme na stejnou základní školu. Byl ale o 3 roky výše. Častkokrát jsme si ale hráli i jako malí na hřišti a vůbec jsme si to neuvědomovali (přišli jsme na to až vlastně před měsícem, že pravděpodobnost je opravdu velká). Vlastně pak jsme spolu chodívali občas ven, skrz naše kamarády. Protože já jsem chodila s kamarádkou do třídy, co měla bratra ve stejné třídě jako chodil on. Byla to tak moje 2. nebo 3. třída, pak jsme se už nevídávali. Jakmile ukončil základku, začal chodit na střední, co mám vedle svého bydliště. Takže jsme se asi 15 let míjeli pořád okolo a jen chvíli občas blíž. Pak jsem šla na střední do Ostravy, on mezitím ukončil střední, možná jsme se potkávali ráno a autobusové zastávce, protože v tu dobu se už přestěhoval z mého města do vedlejší vesnice. Když jsem byla ve 4. ročníku, on začal chodit do Olomouce na vyšší školu. Rok na to jsme se míjeli už okolo mé fakulty, ale já když jsem byla na kolejích, on byl na bytě. O rok později, když on už bydlel na kolejích, já si ale našla bydlení na privátě. Když jsem přestala doprovázet spolužáky do menzy, on tam začal obědvat. A ve chvíli, kdy já si našla privát na další rok vedle jeho vyšší školy, on ji ukončil a odešel z Olomouce. A nás prosím, spojila taková podivná věc, že mě na brigádu v létě nikam nevzali, jen na poštu. Kde on dělal už třetí prázdniny. Jen jsme se zahlédli nad kopou dopisů a časopisů ... A ty matné vzpomínky, které se někdy v dětství utvořily, vypluly na povrch.

Hned jsem ho našla na facebooku (jak jinak) a chtěla jsem o něm vědět víc. A on o mě také. Máme problémy se stejným kolenem, čteme stejné věci, oba máme rádi hory, jízdu na kole, sýry nad čokoládu, stejné filmy, prožili jsme si podobné věci nebo celkově máme podobné myšlení. Občas to je až děsivé. Ale baví mě i ty protiklady, bez nich by byl asi na zabití.

No proč to píšu. Po mnoha letech jsem potkala/poznala konečně zase kluka, se kterým vím, že mu můžu napsat jakoukoli blbost, problém, vtip ... A vždy to nějak pobere a pomůže nebo se jen zasměje. Občas mi přijde, že to není 4 měsíce, co jsme se poznali, ale že on je tady se mnou odjakživa. Vlastně něco jako moje kamarádka - spolubydlící. Od prvních vět jsme obě věděly, že si budeme rozumět a i když se známe 2,5 roku, známe se podivným způsobem celý život. A já jsem za ně šťastná. Po pubertě je to konečně zas to, co jsem chtěla - mít kamarády na každý problém, nerozdělovat. Je neuvěřitelně příjemné jít za ním domů, vyvalit se na gauč a sledovat filmy .. Popíjet víno, když máme dobrou náladu a neřešit svět. Je neuvěřitelně příjemné přijít na byt po celém dni školy a nemuset spolubydlící vysvětlovat, proč nemám náladu už si ani povídat. Nebo přijít na byt a společně s ní vařit nebo nadávat na různé eshopy, proč mají drahé věci. Fakt to některé kamarádky nepobírají, ale ona ... Ona vždy. Vím, že s oběma se zase někdy odloučím. S ní, až ukončím školu. S ním ... Kdo ví .. Asi až si jeden z nás někoho najde do vztahu, i když možná ani pak ne. A kdyby ano, vím, že přijde zas někdo další, protože moje cesta někam zkrátka vede a je nevyzpytatelná, ale dokud mám své přátelé, mám celý svět.

(A všem zmíněným kamarádům, kdyby se to k Vám dostalo a poznali byste se .. Díky, že jste ... )

S poctivostí nejdál dojdeš? Ale kde že ...

31. května 2016 v 12:42 | quack
Už mě to nebaví ... Už opravdu ne.

Studuji na vysoké škole a u každého testu vidím lidi, kteří opisují ... Taháky, mobily, papíry, sešity .... Proč studují, když se to neučí? Jsem naivní?

Jsem vytočená z dnešní zkoušky u garantky našeho oboru ... Říkala jsem si, že jen takoví ti, co to vůbec nechytají, použijí nějaké pomůcky a ostatní se to budou učit jako já (a to nemohu říct, že všechno z toho chápu). Jen co jsem si vylosovala otázku a šla na potítko, ... Profesorka si pak hned zavolala další 3 spolužáky ... A samozřejmě si sedli vedle sebe, vytáhli mobily a už jeli. Já jsem seděla přímo před jejim kabinetem, takže i kdybych byla opisovací typ, tak mám smůlu.

Po 15 minutách jsem se zvedla, protože profka čekala přímo na mě, nikdo přede mnou už nebyl. Tak jsem zaklepala a vešla. JEn co mě uviděla, začala se mračit, tak jsem pochopila, že to bude těžké. ANi mi nic neřekla, sedla jsem si a čekala. Koukala se do PC a pak se otočila na mě a koukala a po minutě řekla, že proč nepovídám.

Představila jsem se, řekla jsem téma otázky a začala popisovat. Ani nekývala, ani nic.. Tak jsem nevěděla, jestli mluvím špatně nebo ne, zastavila jsem se. Řekla mi, že to je správně, že ji mám napsat rovnici. Napsala jsem rovnici a hned chtěla, ať ji to napíšu v diferenciálním tvaru a vysvětlím rozdíl a dál to pitvala. Po 5 minutách mluvila o věcech, které mi zkrátka vůbec nic neříkaly. Chtěla to ze mě vydolovat, ale nebylo co. Přečetla jsem jak doporučenou literaturu, tak její prezentace, ale nespojilo se mi to s ničím, po té řekla, že to je fyzikální otázka a né chemická, že si mám začít vzpomínat na hodiny fyziky. Na chvíli jsem se chytla, ale byla to jen chvíle. Po půl hodině, kdy jsme pořád byly u první otázky ze šesti se na mě podívala a řekla mi, že to nepůjde, že mám přijít příště.

Vyšla jsem na chodbu a ukázala ostatním, že nic ... Ti se tam radostně bavili mezi sebou, nikdo je už totiž vůbec nehlídal.

Počkala jsem, jak dopadli .. Jeden měl E ... Kamarádka za A a kluk, který si vytáhl otázku, ve které byla zahrnuta i ta má měl za C.... Že po něm chtěla jen znění zákona a ty dvě rovnice a dál to neřešila. Urazilo mě to. Měli přípavu asi hodinu, mohli si to opsat všechno (a taky, že opsali), dali to dokupy spolu a ještě je ani z toho pořádně nezkouší? Proč? Takže jsem měla taky hned na místě vytáhnout mobil a popsat třeba 3 A4 a jít dovnitř? Prostě čím jsem si to zavinila, že mě tam drtí na nějaké objemové práci a spojitosti s kdo ví čím a kamarádovi stačí nějaký hlod k tomu a může spokojeně jít. Bezva, bomba, cool ...

Chápu, stěžuju si do prázdna. Mohla jsem umět všechny ty věci, jenže jim ani extra nerozumím a po všech chce jen základy. Asi jsem černý Petr a někoho prostě musela vyhodit. S kamarádem se tam smála a říkala mu vtipy a na mě tam jen mručela. Nevím. TO je nějaké její pravidlo, že kdo víc opíše, ten si na tom víc dal záležet a tomu to prostě dá? JSem naštvaná, že všem tohleto prochází. Já bych jednou zkusila tahák a hned letím ze třídy, ale všichni ostatní na tahácích projdou přes 80 % předmětů. Kde jsi, karmo, když Tě chci? Protože ta je zdarma a někdy (doufááám!) se mi dřina vyplatí a oni dojedou.

Říkám si, jestli s tímhle přístupem z vedení má cenu vůbec ještě vysokou školu dělat. K čemu je věčné šrocení něčeho, co ostatní prostě opíšou a mají lepší známky a jedou na stípko? Na stípko, které mají prakticky z opsání. Kde se ztratila ta poctivost? Proč jen mě drtila z věcí pod čarou a u jiných stačilo pár základních vět? Nebaví mě to. A vytáčí mě to.

Cena života

19. května 2016 v 21:57 | quack
Každý si cenu svého života dřív nebo později uvědomí. Někdy je už na to ale příliš pozdě.

Tento blog už zažil nějaké články o tom, že mám nemocného tatínka a jak moc ho mám ráda. Jen dvou lidí si vážím nadevšechno na světě - mých rodičů. Maminku obdivuju, že zvládá i to, co se mi zdá nemožné. Je neuvěřitelně silná. Tatínek je pro mě bojovník s osudem (i když tam se dá započítat i maminka).

Neumím a nechci si představit den, kdy už tu jeden z nich nebude. Osud zamíchal karty tak, že víc se bojím o otce, kvůli jeho nemoci. Děsit mě ale umí i bez ní. Dnes se mi vyboural na kole ... A já přemýšlím ... Kdy život přestává mít pro člověka smysl? Kdy si řekne, že dál už nemůže, že už nechce?

U tatínka mi připadá, že svůj život pomalu chce vzdát .. Možná je to jen vystrašený hlásek někde u mě v hlavě, možná na tom prostě něco je. Je mi líto, že se trápí. A možná proto už tady asi dvě hodiny brečím a přemýšlím, co tady tímto článkem chci vlastně dokázat.

Bojím se dne, kdy za mnou opět přijde s takovým tím pohledem, že ho všechno bolí a svět ho už nebaví. Nevím, je to sobecké po něm chtít, ať se trápí (tedy ať to nevzdává a je tu s námi) dál? Pustit ho ale prostě nechci. Je to můj otec. Bude mou radostí, když tady bude i dalších sto let. Ale zdravý! Chci se s ním smát a hrát hry a dívat se na film a jet na kole a chci ho mít na promoci a chci, ať tu je na mé svatbě a ať si pak pochová vnouče a ... zkrátka ať je tu se mnou napořád.

Přijde mi prostě neomalené, bláznivé, nebezpečné, bez rozmyslu ... Hloupost prostě .. Jet na kole s pivem v krvi a to ještě po tom, když ráno nebylo tak světlé. Já vím, osud je nevyzpytatelný, co se má stát, stane se .. Ale ... Nevěřím, že za některé věci si svým způsobem nemůžeme sami. Tolik nehod by se nestalo, kdyby někdo neřídil opilý, kdyby někdo vypnul plyn, kdyby někdo .. Nevím co .. Neztratil naději? Chuť žít?

Kamarádka mi momentálně píše, že všechno bude dobré. Naděje umírá poslední. A hlavní je stát při sobě - on je tu pro nás a my pro něj... Občas mě napadá, jestli tatínek nad tím přemýšlí .. Jak moc nás bolí některé jeho kroky. Jak já soucítím s každou jednou jeho bolestí. Jak přemýšlím každou noc, co nejsem doma, jestli je v pořádku. A když doma jsem, jak poslouchám, jak se občas v noci rozkašle a doufám, že se zase normálně nadechne. Jak často dopoledne ve škole přemýšlím, jestli mu nenapsat, jen tak ... Ale zároveň ho nechci vysilovat a unavovat a nebo něčím rozčílit či rozesmutnit. Protože co když těch chvil tolik nezbývá? ... I mě může zítra srazit auto ... A jak často přemýšlím, co jsme spolu prožili ... A co jsme prožít mohli, ... Co pro mě kdy všechno udělal ..

Na dnešní vteřinu, kdy jsem slyšela slova "naboural", "pohotovost" a "bezvědomí" ... Zkrátka jen tak nezapomenu ... Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce a ztuhla jsem na místě. Najednou šok přešel a změnil se v slzy v očích a strach. Žádná jiná emoce v tu chvíli neexistovala ... Nejhorší je ten prvnotní stav nevědomosti.

Doufám, tati ... Že víš, co pro mě znamenáš ... A že život jednou (za dlouho ... prostě za hodně hodně hodně hodně dlouho) bude o slovy nepopsatelnou část těžší. Smutnější. Osamělý. Vybledlý.Stejně jako bez Tebe, mami.

Když Vám tělo říká: ,,Stůj!!"

19. března 2016 v 12:46 | quack
Znáte ten pocit, když byste chtěli někam jít, něco podniknout, něco změnit ... Ale jste už tak unavení, že tělo prostě sabotuje? Ne? Závidím Vám!

Už minimálně měsíc mám děsné problémy se spaním. Ne, že to na sobě jen pociťuju a vím, že nespím, když se co hodinu dívám na mobil a mezitím se jen převaluji a nebo si čtu či brouzdám po webu, ale už mi to říkají i mé chytré hodinky. Na jednu stranu je to podivné každý den na nich po ránu najít čísla jako 4:30 ... 4:05 ... 4:50 ... 3:30 ... Pokud by to neznačilo, kolik hodin a minut spánku mi zaznačily.

Cvičím minimálně dvakrát týdně. Když to vychází, tak i víckrát, ale s mým rozvrhem a s tím, že jsme na to dvě ... Se to občas nedaří. Teď jsme šly s kamarádkou na nějaké posilování v pondělí. Dokola jsme tam skákaly, dělaly angličáky a neměly se zastavovat. Jelikož mi v hlavě pořád znělo "I přes bolest jít se má" ... Tak jsem makala a makala, zatímco kamarádka postupně ztrácela tempo, až se nakonec ztratila sama a sedla s vyčerpáním (omluvou ji je, že ji bolelo nějak v kříži při některých pohybech). Skončily jsme tak jak tak zpocené, vyčerpané ... Doufala jsem, že se mi bude krásně spát, konečně třeba celou noc ... Chyba lávky.

Další den mě bolelo pár svalů jako každý týden. Tělo se mi zpevňuje, ztrácím špeky moje, co jsem nabrala za posledních 5 let a nabírám zpátky tu svalovinu. Na cm to jde poznat, na kg nikoli. Pak nastaly nějaké problémy přes týden, takže druhé cvičení (plavání) se odehrálo až ve čtvrtek.

Měla jsem podivně moc energie, i když nevím vůbec, odkud sakra pramenila - jsem prostě už typický zombie, který jde na automat z nevyspání. Nutila jsem kamarádku do dalších a dalších temp, jako by na tom ležel celý svět. Už mě proklínala ona i hlásek v hlavě: ,,Kačo, sakra, už zpomal. Je to už jen relax ... Pálí Tě paže i stehna, .. Neblbni!" .. Jenže další den jsem měla vstát ve 4 ráno a potřebovala jsem se vybít.

Né, že by to pomohlo. V sedm večer jsem si vzala prášek na spaní a ulehla, že to třeba pomůže. O půlnoci jsem se probudila zpocená a zmateně jsem začala hledat své chytré hodinky, protože na ruce pro jednou nebyly. Když jsem prohledala postel a okolí, zjistila jsem, že celou dobu spokojeně leží na posteli a já půl hodiny jančím zcela zbytečně. Hold, stane se. Lehla jsem pak unavená a "zdrogovaná" a okamžitě zase usla. Ve 4 ráno jsem se cítila nějak svěže, protože mě poháněl pocit, že musím, prostě musím vstát a doplazit se ke škole.

V autobuse to na mě ale lehlo, tak jsem si místy četla, místy jsem si klímbala. Jeli jsme do Bosche v Českých Budějovicích z Olomouce. Takže cesta na 3 hodiny. Tam jsme to celé prochodili, dokonce jsem na místě poznala, že jsem si zase zahrávala se svou alergií, udělalo se mi blbě, nějak jsem se začala trochu dusit, zamotala se mi hlava. Kamarád si na mě pak začal dávat pozor, abych sebou nehodila na zem. Byla jsem z toho ale ještě vyčerpanější.

Zpátky jsme pak vyjeli se zpožděním a zpoždění (celou hodinu) jsme nabrali ještě po cestě. Normálně by mi to nevadilo, ale já se potřebovala dostat ještě z olmíku domů, což občas není žádná sranda. Zvlášť, když víte, že musíte stihnout tu jedinou možnou tramvaj, jinak nejedete nikam. A stejně budete mít jen 15 minut na to dojít na byt, sbalit všechny nesbalené věci a zmizet zpátky na tramvaj.

Chtě nechtě, musela jsem se rozběhnout. Bylo to strašně zvláštní cítit všechny ty svaly, které se teprve probouzejí k životu, jak se nemohou v lýtkách sesumírovat a jak se jim to nelíbí. (Běhat jsem přestala cca před rokem, vrátím se k tomu, až přestane sněžit ...Nebo třeba vůbec ... No i tak jsem neběhala se zátěží .. ) Do bytu mi vede 72 schodů. Většinou se před posledními 18 už celkem plazím a nemám dech, teď jsem to celé brala po dvou, protože každá vteřina dobrá. Proběhla jsem bytem, tahala krosnu a házela jsem do ní věci, které jsem potřebovala. Bohůmžel, špatný týden, tahala jsem asi 10 kg věcí ... A s tím běžela zase zpátky na tramvaj. Dolů po schodech mi pomáhala gravitace. Po rovince pak nic moc.

Říkala jsem si, že víc vyčerpaná už být nemohu. Zpětně vůbec nevím, co jsem si s maminkou povídala, prostě už jsem byla zas v tom polospánku, úplně mimo. Doma jsem si vybalila věci, dlabala na svět a prostě ulehla. Převalovala jsem se asi hodinu a pak konečně usla a říkala si: ,,Jo, dnes se mi bude spát už skvěle.." ...

Chyba. Velká chyba. Tělo si řeklo, že to běhání, skákání, plavání, alergie a tak vůbec mi už prostě nedaruje! A že mám jít ráno na hory? No to vůbec! Budila jsem se co hodinu snad, samé křeče ... Ruce, lýtka, ... Na tom vůbec nezáleželo. Leknutím z náhlé prudké bolesti mi vždy vyskočil i zbytek těla, takže námaha o to větší. No katastrofa. Budila jsem se snad ještě unavenější. To už prostě není ani možné.

I teď jsem zralá na to, zas jít okamžitě spát. Jenže buď bych neusla a kdybych usla, vzbudila bych se hned ve chvíli, jak by se okolo někdo mihnul. Hlava mi třeští zas už třetí den. A já si jen říkám, kam tohleto vede. (Snad jinam než do záhuby.) Nebaví mě už každý jeden den, kdy se neprobudím ráno prostě spokojeně vyspaná. Nebaví mě to věčné rozhodování, jestli si vážně mám sehnat něco na spaní a brát to každý den nebo ne. A je mi líto, že maminka šla na hory jen s bráškou a beze mě, ale na druhou stranu si snad spolu jen popovídají, protože se málo vídáme a já bych oba stejně jen brutálně zdržovala. Navíc jestli je nahoře zima a bahno a všechno, nevěřila a nevěřím si se svým kolenem. Štve mě to a štvu i sama sebe. Omlouvám se.

Tři věci, které mě v poslední době vytáčí

29. ledna 2016 v 20:10 | quack
Čím více se mi život mění, tím více nad ním přemýšlím ... Nad všemi nespravedlnostmi a předsudky. Některé věci mi totiž nejdou do hlavy.

Článek bude možná trochu osobnější, ale nikdo Vás nenutí ho číst.

První věc, co mi na dnešní době vadí a se kterou se setkávám častěji a častěji se točí okolo invalidního důchodu. Já v něm nejsem, ale mám kolem sebe 3 lidi, kteří ano. První je můj tatínek, kterého si velice vážím. Další dva případy jsou kamarádky (20 a 27 let, pro zajímavost). Vadí mi kecy ohledně toho, že i tito lidé mohou plnohodnotně pracovat a nebo ještě "vtipnější" názor, že to je placená dovolená, že se jen válí, nic nemusí, je to pohodička a dotyčný, který tohle říká, se zmíní, že by to bral taky, nic nemuset... Že by byl šťastnější a volnější ... Jako vážně? Invalidní důchod člověk asi nedostane jen tak, že nechce pracovat. On totiž většinou nemůže pracovat. A už tak obdivuju mého otce, že si stejně zařídil živnostňák a v rámci mezí pracuje dál, i když to někdy nejde. Totéž mladší kamarádka. Je po čtvrté v léčebně a stejně vypomáhá u maminky v práci, popřípadě rozvíjí svůj šachový koníček s mladšími ... Mrzí mě to, ale můj tatínek by nezvládl normální práci. A mrzí mě to ještě víc, ale jeho invalidní důchod není jen o tom, že lenoší a má volný den na všelijaké zážitky. Předloňské Vánoce s námi kvůli bolestem a podobně ani neslavil. Šťastný to život, co? Je mi líto mládeže, kteří jsou nešťastní, že nedostali nejnovější iphone ... Pro mě je největší dar, když jsme spolu.

Prosím, nechte si blbé řeči o invalidním důchodě pro sebe. Neberu ani jednoho z nich za nějaké vyžírky státu, jak to slýchávám. Takový život si nezaslouží a nikomu to ani nepřeji. Naopak je můj nesplněný sen, že se všichni tři vrátí do normálního plnohodnotného života. Je mi líto, že dvacetileté sluníčko je na tom tak špatně. Že druhé zlatíčko je po transplantaci ledvin. A můj tatínek, že s námi nemůže už zažívat takové chvíle, jako kdysi.

Druhá věc, která mě v poslední době zlobí je, že mladá holka, která je nezadaná, je divná. Víte.. On někdy ten vztah nejde. Já se pořád točím v porozchodové fázi, která mě prostě nechce pustit a nevím, jak se z ní dostat. Jak se mám tedy do někoho zase zamilovat? Asi třikrát do týdne mám děsivé sny se svým bývalým. A i když jsem dostala dvě pozvání na rande za poslední týden od dvou zajímavých lidí ... Ne, nemohu to přijmout. Navíc jediný, se kterým bych možná do vztahu šla .. No to se mi pitvat nechce, třeba se mi to ale jednou podaří ... A pak se s ním stejně rozejdu, protože na to prostě nemám. Stará rána ještě bolí a nechci vybít klín klínem jako pan dotyčný, co ránu způsobil. Nechte prostě nezadané chvíli dýchat. Třeba Vám to nejde do hlavy, ale buď nikoho nemohou potkat a nebo jim samota sama o sobě vyhovuje. První případ je dosti na nic a Vy je tím jen ještě víc zdrtíte. A druzí stejně nad tím mávnou rukou a neřeší. A pak je třetí případ jako já, kteří prostě ještě nejsou dostatečně volní a jen se pak zkoulí do kuličky a pobrečí si. Jestli jste potvory, tak do toho ... Já věřím tomu, že čas je léčitel nejlepší .. Časem se z toho dostanu (i když to bude třeba 10 let) a časem se objeví i někdo nový a zajímavý, se kterým zapomenu .. Kdo ví?

A třetí fakt (a pro mě nejtěžší pro napsání, protože nejvíc osobní a intimní, ale taky mě nejvíc v poslední době pobouřil), který tady chci zmínit - holka, která nebere antikoncepční pilulky je divná. Proberte se, chlapi. (U ženy jsem se s tímhle setkala minimálně.) Je vtipné (?), že my, baby, si máme huntovat vlastní tělo, jen pro Vaše pohodlí. Aspoň většinou to tak je. Chápu, že ženy začaly z 50 % brát HA kvůli PMS. Ale pak to prostě přešlo v to, že to je jako ochrana proti otěhotnění. Já jsem také měla dosti podivný cyklus v pubertě a doktorka se tím po čase vypořádala právě pomocí HA. V té době mi bylo 16 let a zjišťuju, že mezi mými kamarádkami jsem ji začala brát celkem pozdě. Většina začala v 15, dokonce pár už ve 14 ... A to tedy nechápu. Nechci znít jako někdo, kdo dělá osvětu, ale HA není zas tak zdravá věc. Pomineme fakty, že dělá z menstruace jen něco, co tak vypadá. HA má ale za následky i to, že holky se stávají neplodné a některé i umírají. (Přežijí to ve zdraví asi jen ty nejsilnější.) Trochu odbočím, ale je zajímavé, že většina lidí si ani prostě nečte o tom, co berou. (O tom, že nosní kapky mohou způsobit infarkt jsem taky četla náhodou.) A odbočím ještě víc - víte ještě, co je to cervarix? Injekce proti rakovině děložního čípku? A víte, jak jsem ráda, že i když mamka "vyhrožovala", že mi nechá dát, že se tak nestalo? Viděla jsem video nepříjemných vedlejších účinků, viděla jsem video, jako pocta holkám, které umřely po injekci ve spánku, či je našli rodiče v koupelně na zemi mrtvé... Je to svinstvo. Prosím, hledejte si o "lécích" informace. Nevíte, jak to v tomto světě chodí? Třeba Vás to trkne po tomto:

Bill Gates v roce 2010 na konferenci TED 2010 Conference Long Beach California:

,,Na světě je dnes 6,8 miliard lidí. Tohle číslo vyroste do 9 miliard. Pokud nyní odvedeme opravdu dobrou práci, co se týká nových vakcín, zdravotního systému a zdravotních služeb spojených s reprodukcí, můžeme toto číslo snížit o nějakých 10 nebo 15 procent."

A teď už zpět. Vadí mi, když má chlap problém s tím, že žena HA nebere. Když on se s někým chce sblížit ... Nemohl by udělat proto i něco on, aby nebyl otec? A výmluva, že mu to není příjemné, či že to je těsné a bláá neberu. Ženy si huntovat tělo několik let klidně mohou? Riskovat život? Ještě více mě dokáže rozčílit, když mi někdo řekne, že jsem tlustá (a že to je z toho, že špatně jím a necvičím). To, že jsem přibrala 10 kilo, právě když jsem změnila HA na jinou a že HA udržuje vodu v těle, ... To nikoho nezajímá. To, že je dotyčný ještě tlustší než já je taky asi úplně jiná debata. Hýbu se jako průměrný člověk, v Olomouci, kde studuji, jsem výhradně vegetarián a nemyslím si, že jím jako divá. Ano, existují ty šťastnější, na které to v tomhle ohledu vliv nemá. Ale já jsem díky HA začala mít i migrény a další problémy, ale to je vedlejší. Pokud neberu prášky, jsem out. Vzpamatujte se, lidi. Moc chlapů jsem takových naštěstí nepotkala, ale když už ano, mělo to grády. Ale mám zjišťěno, že chlap, který miluje, pochopí i to, že holka prášky nechce. A ještě s tím bude SOUHLASIT, aby je NEMĚLA! Jinak to pro mě není chlap, nad kterým mi stojí za to ztrácet čas ...

Děkuji za přečtení. Případný názor určitě potěší.

Demotivace

22. prosince 2015 v 23:12 | quack
Každý občas potřebuje slyšet slova chvály nebo útěchy .. Zkrátka něco, co zní jako důvěra někoho ve Vás ...

Jsem citlivá ... Citlivější než většina lidí, které jsem už měla tu čest poznat. Kdo chce, může to brát jako výhodu, ale pro mě je to většinou prokletí. Hodně věcí, které jsou vůči mě vyřčeny sakra hodně bolí. A někdy bolí dost dlouho ... Narážím tu i na věci ohledně mého rozchodu a toho, co následovalo ... Nebylo to příjemné (stále to není příjemné) a to tak, že ani nemám potřebu to vypisovat na web. Pořád jsem některé věci nevstřebala a tělo se s tím srovnává podle sebe ...

Možná se někdo ptá "jak?" .. I nad tím hodně uvažuju, jestli to vůbec posílat dál .. Nerada bych, aby na mě byl uvalen psycholog ... To fakt ne. Ne, že by mě to nenapadlo ... V poslední době častěji a častěji chodí ta myšlenka svěřovat se někomu cizímu, který třeba umí pomoct ... Ale složit se z nějakých těžkostí (a debilů) a skončit až u psychologa .. To jim přece nedopřeju, ne? Pro mě by to byla definitívní prohra .. Každopádně .. Jo .. Trpím záchvaty úzkostí .. Někdy jednou za týden... Jindy přijdou tři v jeden den .. Rozdýchávám je různě dlouho, i když vím, jak na to .. Člověk si vymyslí nějaké fígly, ale v tom záchvatu Vám to často hned na mysl nenastane .. To se Vám sevře hrdlo, točí hlava, zrychleně dýcháte, až to není možné .. A ... Napadají Vás nesmysly .. A tak podobně ... Je to psycho stav. Je to horší, když Vás to přepadne někde venku a ne v pohodlí domova. Je nejhorší, když Vás u toho někdo známý vidí ...

Všechny ty strachy se dají určitě nějak přemoct ... Ale mi přijde, že jsem na všechno nějak sama .. A když už se mi zadaří a splním předmět na mé VŠ dřív, než jsem vůbec doufala a celá rozjařená to řeknu mamince (že třeba můj život není tak marný a k ničemu, jak se mi posledních ... xy let ... zdá ... ), tak mi řekne, ať přijdu až dodělám rok .. Tak si zas klesnu poblíž k tomu dnu ... Tohle je pro mě strašná demotivace .. Nepovýší mě to ... Sesune mě to níž .. I kdybych ukončila rok, tak dostanu odpověď, ať přijdu, až dojdu do třeťáku, až napíšu bakalářku .. Až budu bakalářka ... Až budu magistra ... Až budu mít práci, manžela, děti, ... Vždycky bude vyšší příčka. Proč to nevzdat rovnou? Jestli mi rodič nevěří, že dostuduju, proč si mám myslet já, že to zvládnu? A co když je to další promarněný rok? Co když jsem to měla rovnou vzdát a zkusit si najít práci? Co když by bylo všem líp, kdybych sama vydělávala a odstěhovala se konečně natrvalo?

Vím, že jsem k ničemu. Ani chytrá, ani pěkná, ani nijak talentovaná (když zazpívám neohluchnete, když něco nakreslím, tak nebudete mít noční můry, ale není to nic na chlubení se) ... Můžu o sobě akorát říct, že mám asi strašně malé sebevědomí a netajím se tím. Jsem narušená. Jsem sama. Jsem smutná a nešťastná. Brečím si po nocích a o půlnoci v teplácích brouzdám sama po ulicích ... Hledám smysl svého života a nenacházím nic jiného než že když se postavím na nohy, musím zase padnout ... Pořád a pořád dokola. Ztrácím motivaci vůbec v něčem pokračovat ... Zdá se mi, že zase akorát ztrácím sama sebe jako už tolikrát ...

Dopis sobě

1. prosince 2015 v 15:02 | quack
Kači,

chápu, bolí to ... Vždyť to sama cítím. Teď. Teď to bolí, ale přebolí to ... Věř tomu. Vím, že Tě nebaví to slyšet od všech okolo, na to, když to teď píšu sama sobě ... Ale něco na tom bude. Podívej se, kde jsi byla před dvěmi měsíci. Vykopávala ses z rozchodu, který jsi moc nečekala. Za tu dobu ses změnila. Pochopila jsi, že se dá žít i bez něj. Proč Tě to pořád tedy tak utápí? Je to jen jeden člověk z miliónu ...

Chápu to, zažili jste mnoho, ale tolik Ti ublížil. Zpátky ho nechceš, to víš už od chvíle rozchodu a v hlavě Ti to zůstalo, i když jsi ho milovala sebevíc. Můžeš vzpomínat na pěkné chvíle, protže za dva a půl roku jich vůbec nebylo málo... Ale nezapomínej, že to byl občas prevít. Samozřejmě i Ty jsi udělala nějaké chyby, nikdy za všechno nemůže jen jeden. Vztah je o dvou ..

A to, že si našel po měsíci jinou? Chlapi to tak občas mají, ale dívej, on má 20, ona 16.. Moc to neřeš. Třeba jen přebíjí svou bolest. A Ty ses líbala s jiným dřív. Takže proč se za ním pořád otáčet? Tys aspoň nikomu neublížila, on zničil jeho nejlepšího kamaráda, když mu ji prakticky přebral. Vůl zůstane volem, no znáš to. Tohle už není Tvůj problém. Mohl se s ní líbat už když byl s Tebou a to neudělal. Nemusel Ti to ani říkat, ale bylo mu příjemněji, abys to zjistila od něho. Ví, co Tě bolí a co ne a stále Tě určitým způsobem chrání, tak si ty své myšlenky, že Tě třeba nikdy nemiloval, schovej za klobouk!

A znáš to - v nouzi poznáš přítele. Podívej se okolo, kolika lidem ses vyzpovídala s bolestí a kolik Tě z ní tahá - všichni, co za něco stojí. A není jich málo, jak sis původně myslela. Máš pěkné zázemí, drž se toho.

Jsi pěkná, chytrá, i když jinak průměrná žena. Ale stále vidíš, že máš své kouzlo a to přitahuje všechny okolo. Dostáváš na ulici jmelí jen tak, aby viděli Tvůj úsměv, podrží Ti dveře, aniž by museli a stačí se na někoho usmát a úsměv je oplacen. Po tom, co ses rozešla jsi přišla na to, kolika chlapům ze svého okolí nejsi lhostejná, tak co pořád řešíš? Že zůstaneš sama? Nikdy neuškodí si dát pauzu a srovnat hlavu, ale ve chvíli, kdy se rozhodneš zas nabídnout své srdce, najde se to druhé, aby s Tebou zkusilo nový vztah. A že určitě bude pěkný. Nemusí být věčný, zlato, jsi ještě mladá, i když se chceš usadit. Někdy ale na to nejlepší musíme počkat a něco si prožít, aby to teprve potom bylo to pravé. S Lukim jsi zažila hodně věcí, hodně Tě naučil a Ty jeho také. Jste dvě nové osoby, když se to tak veme. Využij toho a rozvíjej se dál. Jsi volná! Máš celý svět před sebou. Nikdo Tě tu nedrží! Můžeš na prázdniny pryč, aniž by ses bála, že vztah na dálku nevydrží! Vezmi nabitou svobodu a využívej ji. Výlet do Prahy může být jen začátek!

Neztrácej hlavu .. Pořád dokola .. Ničí Tě to ... Proč se chceš zničit? On za to nestojí. Rozešli jste se navzájem - proč asi? Protože oba jste viděli, že to tak nejde ... Navíc on není typ na dlouhé vztahy, teď už to víš. Jiný nebude. Takže jsi vlastně borka, že to s Tebou vydržel tak dlouho. Vsadím se, že delší vztah jen tak nezažije. Zkus zas volně dýchat. Zkus se od něj už oprostit. Jde to těžko, ale jde to. Každým dnem děláš nové pokroky ... A teď už Tě nemá čím ranit! Už k němu nepatříš a dokonce už k němu na chvíli patří jiná. A i když jsi říkala, že toho všeho lituješ ... Nelituj. Kdybys to neprožila, něco by sakra chybělo ... A klidně se zamysli, jaká jsi byla před ním a jaká jsi teď. Rozdíl co? Jsi silnější, svá.

Vím, že máš teď strach se znova zamilovat. Ale nemusíš jít do vztahu hned a vybít klín klínem. Nejsi ubohá a ten vztah by nestál za to! Víš to moc dobře. Až bude správný čas, ten další se najde. A bude super a bude pěkný a bude s ním sranda. A Ty budeš šťastná, i když šťastná umíš být i sama. Zkus to být zas chvíli sama. Vím, že se Ti to nelíbí, ale potřebuješ to. Každý se z rozchodu dostává jinak. Je to jen Tvoje věc. Oni to neprožili. Nezakazuj si smutnit, ale nedělej to často. Každý konec bolí, ale je to jen nový začátek. A kdo ví, co to všechno ještě přinese? Všichni Ti přejí pěkné věci. Tak v to také věř! A věř i sama sobě. Jen Ty totiž víš, co jsi zač, jaká jsi a co chceš od života. Nikdo jiný Ti do tohohle mluvit nesmí.

A neboj, všechno bude zase parádní a dobrý. :)

Životní láska

17. října 2015 v 20:59 | quack
Po tom, co jsem ukončila dvou a půlletý vztah s osobou, na které mi sakra záleželo, dost o vztazích přemýšlím. Nechápu jednu věc na životě. Čím si někdo zaslouží, že dokonalého partnera pozná v 17 letech a už ho do smrti nevymění, zatímco jiný čeká třeba do 40 let? Proč mají někteří tu krásnou (z mého pohledu) výhodu, že nemusí dokola hledat a ztrácet? ..

I u bývalého jsem si myslela, že to prostě vydrží. Bylo nám spolu krásně, miloval mě a já jeho. I když nechci, občas vzpomínám ... Ty chvíle s ním byly krásné. Prakticky jsme spolu bydleli .. Pomáhali jsme si, měli jsme důvěru ... Je mi líto, že se to prostě sesypalo a skončilo ...

Jsem závistivá a přijde mi prostě nefér, že musím začínat někde znova ... Chci mít vedle sebe nějaké další zlatíčko ... Někoho, komu se mohu vybrečet na rameno, najdu u něj pochopení, chuť se smát, ... S kým toho moc zažiju ... Chci být zamilovaná, oddaná a zas někomu věrná ... Chci se zas s někým vznášet v oblacích. Ale co když ani ten další nebude to pravé a odputuje do zapomnění? Co když zrovna mi je souzeno, abych se dívala věčně okolo na kamarádky a kamarády, co uzavírají sňatky, zakládají rodiny, zařizují společné bydlení ... A já mezitím budu sama?

Jsem mladá, ale stejně vím, že já jsem ten typ, co se chce usadit ... Chci dostudovat školu a založit rodinu ... Těším se na prcka ... Zároveň si chci užívat s partnerem ... Chci někdy na zájezd s drahou polovičkou, někde se válet na vrcholu hory, co spolu vyjdem, nebo jen se plácat v řece nebo někde kdekoli - hlavně, ať je to s někým, s kým to bude stát za to ... Chci mít krásný pevný vztah, plný lásky a důvěry ... Jsem taková, co do vztahu dává všechno, ale nevidím, že mě to ničí .. Už kvůli toho doufám, že někdo další pochopí všechny mé potřeby a bude stejně dávat, jako brát ... Rovnocenný vztah je v dnešní době vzácný, ale věřím, že je někde muž, co mě bude respektovat a milovat takovou, jaká jsem ... I s bývalým to tak nějakou dobu bylo ... Dokud .. Zkrátka dokud.

Proč už dávno nemohu být s někým úžasným? Co dělám špatně? Už jsem měla 4 partnery... Není to málo, ani moc ... Ale mi to stačí ... Vím, jaký chci vztah ... A chci být někde šŤastná ... Moc neumím, ale hlavně nechci být sama .. Mi je nejlíp v páru ... Tak prosím Tě ... Ty můj pravý - kde jsi?
 
 

Reklama