Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Mé básně

Jsme ikony

16. října 2011 v 18:19 | quack
Asi mírně antiFB báseň ... No co už ... Jinak jestli máte nápad na jméno básně, tak sem s ním ..

Já a žít? Už ani tím si nejsem jistá.
Kde jsou ty časy, kdy jsem byla optimista?
Teď jen přežívám, o sobě nevím,
něco se děje - věci se mění.

Svět se dostal do zvláštního bodu.
Žijeme jen online, hezky doma na síti,
Dnes je podivnost svůj profil nemíti.

Jděte pryč s nějakými účty,
bez kterých většina lidí už neumí žít,
píší tam o sobě snad všechno,
ale já jen fotka a text nechci být.

Opravdu jsme už jenom fotky,
focené podivně před zrcadlem?
Fakt jsme jenom písmenka,
za kterými svou identitu schováváme?

Ve světě se válčí o život,
u nás se válčí ve šťouchání,
spamování - jasný útok,
další začne znenadání.

Jinak to už nevidím,
nejsem to jen já, co neumí žít,
a co se bojí svoje srdce otevřít.

... Je to snad celý svět,
téměř všichni lidé,
já, Ty, on i ona,
co jsme ve světě
už jen pouhá ikona.

Já vs. Já (znovu)

10. června 2011 v 20:47 | quack
Jdu po ulici, nikdo si mě nevšímá ...
Co bys chtěla v tom zachmuřeném světě?
Kromě mě, nikdo na tváři úsměv nemívá ...
I Tebe ten smích časem přejde ...

Další nový den začínám s písničkou na duši ...
Nejsi jedinná, co si ještě zpívá?
Jiný člověk jen slyší, jak mu srdce buší ...
Neboj, za chvíli už ta srdce nebudou živá ...

U mne se každé ráno něčím liší ...
Kdy přijdeš na to, že taky máš svůj stereotyp?
Ostatní lidé snad pořád jen tikot hodin slyší ...
Jestliže ho neslyšíš, užij si ten blahobyt!

Pravda, přiznávám, večery jsou trochu těžší ..
Copak se Ti večer děje?
Padá na mě deprese - uznávám, že čas běží ...
Takže Tvá malá dušička se večer třese?

Fajn - vyhráváš, uznávám i ten stereotyp ...
Ále, copak? Na co jsi jen přišla?
Ráno veselost, která přes den vyprchá ...
Se západem slunce jakoby Tvá pravá tvář vždy vyšla?

Navenek usměvavá, vevnitř tak jiná ...
Co to tady žvatláš? Ty a nesmát se?
Copak sis nevšimla, že to je jen maska?
Ale co to ... ? Ty pravou tvář bojíš ukázat se?

Není to strach ... Chci jen zachránit svět před smutkem.
Bojíš se ... Světa bez úsměvu, který já miluji.
Jak můžeš být tak zlá? S úsměvem jde všechno líp!
Neříkám, že na tom něco pravdy není ...
Ha, vidíš to!
Však tento citát za chvíli padne do zapomnění ..

Proč jen, proč nepustíš trochu úsměvu do sebe?
Mě úsměv zabíjí, to lži, slzy, ty mě hrozně baví ...
Přesný opak mě, to se asi nezmění, že?
To asi těžko, když jsem ta druhá lepší část Tebe ...

O sání ... xD

4. dubna 2011 v 18:43 | quack
Báseň napsaná kamarádce do sešitu při hodině němčiny ... Jen taková malá blbůstka ...


O sání

Sosat sáním vysávat,
sloním sakem podávat,
dostat, příjmout, nechávat,
balík poště podávat ...


Snad se líbí .. xD

Já vs. já

26. února 2011 v 22:03 | quack
Báseň na téma s druhým já ... :) Nic moc, ale lepší než nic .. :)

Bojím se tmy.
Tma je tak nádherná ...
Bojím se co bude.
Až zhasne lucerna?
Chci klidné sny.
Máš lepší noční můry ...
Jsem rád v lese.
Kde číhají stvůry ...
Nebe je klidné.
Jen ticho před bouří ...
Nechci usnout.
Však oči se Ti mhouří ...

Miluji jednoho člověka.
Podřadného druha?
Mlč už - ticho tam!
To s Tebou to jde ztuha.

Chci se vrátit domů.
To se Ti snad stýská?!
Celá zem se třese!
Překrásně se blýská!

Mám strach o vlastní krk.
Jak božský pocit, že ano?
Zítra výjdu k domovu.
Co můžeš teď - neodkládej na ráno ...

Bojím se, co bude zítra.
Co by mělo? Víš to snad?
Právě, že vůbec netuším.
Co kdyby smrt - chceš to znát?

Netrap mě už, zalez - nechci Tě!
Ale já jsem živý - nejsem duše umělá.
To je jedno, jdi už pryč ...
Budu tu vždy - jsem Tvé druhé já!

Ona

1. února 2011 v 20:59 | quack
Jen tak z ničeho ... A inteligentnější název mě nenapadl ... :) Nic extra ... Vlastně skoro děs bych řekla .. :D

Ona 

Vítr temně vane, 
s větvemi stromů si hraje, 
černá oblaka se přibližují, 
slunečním paprskům ubližují ...

Náhle se zjevila,
malá a tajemná, 
nikdo neví, odkud přišla, 
nikdo neví, co je zač. 

Jde si dál, neohlíží se,
zrak upřesný kdesi v dáli,
hlavu mírně skloněnou,
rudá šála obličej ji halí.

Pohled má děsivý,
vražedný snad,
oči však jemně modré,
jako anděl smrti chce si hrát.

Kráčí dál,
uvolněně a stejně napjatě,
něco čeká, cití to v těle,
i ostatní ví, že se něco děje.

Černá bunda tělo ji kryje,
a uvnitř toho těla,
asi její duše hnije,
smutná a zoufalá. 

Níž pak černé kalhoty,
s bundou trochu splývající,
tahle osoba snad není
v životě nikdy usmívající.

Na zem stále dopadající boty,
vysoké s mírným podpatkem,
ťukání prázdnou ulicí zní, 
teď už ve tmě, když všichni lidé sní.

Ona spát nemůže, jde stále dál,
prochází města, v srdci má žal,
nechce se koukat na krutý svět, 
ale nemůže se navrátit zpět.

Třeba ji i vy potkáte,
jednou, jak půjde kolem vás,
uvidíte okolo černý pás,
a mrazení přeběhne vám po tváři,
jak náhle rudý šál jak znamení,
ve pouličním světlě zazáří.  

Milostá óda o plastech ...

3. ledna 2011 v 15:49 | quack
Není to má báseň!! Ale byla mi věnována a bylo svoleno k jejímu uveřejnění .. :)

Ó pěju Vám, světice, vílo,.
Zde Vám předvedu všechny své plasty!
Mé nejdokonalejší dílo,
Toto je vyznání, ne žvásty!

Nevím, zda-li sympatizujete s odpadem,
tím milostným plastovým recyklátem!
Pokud nebudete chtít ani jednu plastovku, popadnem
nůž a do srdce zaboříme jak tesař dlátem!

Pro Vás cokoli! I netříděný kontejnér!
Věnuji Vám víc než plastu srdce,
Nabídnu víc než než tisíc keramických pér,
a když papír lásky nepodepíšete, zemřu trpce!

Vy ani nevíte, co znamená pro mě nabízet plast,
tak jemný, mnohobarevný a šustící!
Položím pro Vás život jako pro svou vlast;
jen Vy jste mého srdce svící!

Že jsem pouhý minnesengr a Vy zadaná žena?
Že můj plast Vám není hoden?
Že jste plachá, jak v moři pěna?
Prosím! Potřebuji Vaši přízeň!

Cože? Jak mě to nazýváte? Popelářem? Blbounem?
To si nezasloužím! Světice, vílo!
Nejsem žádným bezcitným pozounem,
v obličeji mám pořádně bílo!

Nechci být bez Vás! Bez plastů, bez OZA!
Své city navždy pod popelnici skrýt!
Nechci být jak potrefená koza!
Na měsíc navždy opuštěně výt!

Strkám poslední plast do kontejneru tříděného!
Oči zavřené plné slaných slz!
Navždy už pro svět jasně zavřeneho,
samou lítostí jsem si do kalhot vrz.

Tak jdu domů, odmítnut, sám.
Tak další co mě někam poslala,
nohy si na vrch stolu dám,
aby se další plastovka Dobré vody vypila!

A zase Vás potkám u popelnic lásky,
celá šťastná, Vy, vílo, světice!
Dříve než se objeví první vrásky,
skočíme spolu do popelnice!


Váš rytíř na recyklovaném koni,
který je ořem plastovým
<3

Léta páně 31. 12.
roku dvou tisícého desátého

Hádanka - kdo jsem?

17. prosince 2010 v 21:47 | quack
Schválně, jestli uhádnete, kdo co je popsáno v básni ... xDD Možná, že na to příjdete hned, možná ne ... xD Jsem zvědavá na vaše tipy ... :) (Pište do komentů ... :) )

Jsem věc celkem magická,
co postává někdy na stole,
dávám světlo či teplo,
a klid, když srdce bole.

Koukám na vás světlým okem,
které s pohybem lehce uhýbá,
když větší vánek zavane,
jasu mého oka ubývá.

Hodněkrát se stane,
když projdeš kolem rychleji,
oslepnu a usínám,
a svůj osud tiše proklínám.

Vím, že příjde den,
kdy mé tělo se zkrátka ztratí,
sama si ho ubírám,
a zpátky se už nenavrátí ... 

Kdo jsem?  

Zimní hrátky

15. prosince 2010 v 18:53 | quack
Po delší době nějaká básnička .. Berte to s rezervou, vím, že není dokonalá .. xDD


Vločky padají, sněhu přibývá,
jen teplo jejího těla ubývá,
však nemračí se, směje se,
s ním v bílém světle kouluje se...

Kulička prolétla jí nad hlavou,
jemný prášek snesl se ji na tvář,
chvíli bolest cítí, pak to lechtá jen,
krásný kousek světa je jimi odhalen ...

Sníh padá neuvěřitelně bílý,
tempem zasněné lesní víly,
zastaví se až o ni, o něj, či zemi,
nic jiného tady totiž není ...

Bílé pole, a na něm dva tajtrlíci,
On a ona, ona a on ...
Jsou spolu šťastní a nepotřebují víc,
a tak ji spokojen v zápalu hry líbá na líc ...

Už to nejsi Ty ...

13. listopadu 2010 v 14:44 | quack
Chtěla jsem napsat báseň a vznikla tato ... No, vlastně někde v myšlenkách mám i napsané proč, jen jsem čekala na nějaký nápad, jak začít a pak už to šlo samo ... :)))

Už to nejsi Ty ...

Den za dnem si jde dál,
pamatuješ? Nedávno se mnou si se smál,
dnes už ani nevíš, kdo jsem a proč jsem se na Tebe smála,
proč toho, že Tě neuvidím, jsem se stále bála...

Láska tu byla se mnou stále,
a jednou už bylo namále,
kdy jsem málem pravou barvu přiznala,
a jsou lásku jsem Ti vyznala...

Ale ty časy už jsou dávno pryč,
byla to rána, jak by práskl bič,
už to nejsi Ty, a těžko se k Tobě vrátím,
už si zase jen minulost,
klidně se s někým vsadím ...

Už to nejsi Ty, co vkrádá se mi do snů,
nepustím Tě tam znovu, jsou šanci jsi měl,
šel jsi stále ke mě a pak jsi změnil směr...

Nechci Tě už vidět, proč bych taky měla?
Máš svůj život, který sis vybral,
a já se už asi k Tobě nedostanu,
ani kdybych chtěla ...

Není mi to líto, možná někde v koutku duše,
ale já to místo nehledám, jen se směji ... Suše.
I to je smích, proč být stále smutná,
když vím, že ta nálada teď už není nutná?

Je to za mnou a raduji se z toho,
s Tebou jsem si toho užila ... Dejme tomu mnoho.
Už se nechci zabývat minulostí, už nechci někam zpět,
teď jsem volná a přede mnou je otevřený svět ...

Další soutěžní

12. listopadu 2010 v 19:02 | quack
Znova předělávám báseň, kterou jsem poprvé napsala asi před měsícem a něco ... Možná si na ni někteří vzpomínáte, byla strašně dlouhá o válce ... Tady je teď další pokus - 3. - o upravení této básně ... Prosím - kritizujte ... :D A to jméno, prosím, nikdo neřešte ... Znám asi 20 Lukášů a toto není ani o jednom z nich... A bylo to první jméno, co mě zrovna napadlo ... xD


Lukáš...
Lukáš jest jméno Tvé,
avšak jej hodně mužů nosí,
někteří jsou bohatí, jiní stále bosí,
však Ty - Tys dokonalost sama.

Když vzpomínám na naše první chvíle,
tak radostné se mi vždy zdají,
když pomyslím, že to bude jinak,
jen můj dech se mi tají.

Jedna chvíle - jedno slůvko,
jedna kladná odpověď,
v hospodě, když víno teklo,
z budoucnosti se stalo peklo.

Verbíři si Tě našli,
krásnou lží pak vábili -
stalo se to, co nikdo nechtěl,
dobrými dojmy Tě nabyli.

Jak mám teď žít bez Tebe,
Když vím, že to půjde stěží,
jak mám uchlácholit dceru,
když vím, že nemusíš přežít?

Stýská se mi po Tobě,
postrádám Tě každým dnem,
nedovolím však, aby ses stal
pouhou vzpomínkou či snem...

A tak čekám na Tvé další zprávy,
na dopisy, co vždy si psal,
svými texty jsi mne dojal,
a také za srdce mne vzal.

Teď, když nic nepřichází,
nevím, zda mám čekat dále,
chlácholím dcerku i sebe stále,
avšak Tvá přítomnost nám hodně schází...

Dcerka pláče a zprávy žádné,
mé srdce v hrudi nechce bít
a chřadne...

Stalo se to samo, neumím napsat víc,
už je to měsíc a nepřišlo do schránky nic,
měsíc bolesti, samoty a smutku,
ztráty, zoufalosti a mnoha slz,
vše je stejné a přece jen jiné,
na stole leží zvadlých růží trs.

Bojím se dne, noci i rána,
vím, že poslední hodina je již dávno dána,
nechci již usínat, nechci již snít,
mám strach, že život je jen tenká nit ...

Dnes ses měl navrátit,
válka skončila - již není,
ale myslím, že z Tebe zůstalo jen snění...

Jsem smutná a pláču každý den zas,
v noci, ráno, v každý denní čas,
na tváři ze slz mám stálý pramínek
a dcerka se jen ptá:
,,Kdy se vrátí tatínek?"
 
 

Reklama