Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Červen 2018

Everything and nothing

13. června 2018 v 13:39 | quack |  Různé kecy a můj život
Něco málo z událostí posledních dnů ... Kde začít ... ?

Dejme tomu, že tento celý článkový blábol bude o koncích a začátcích ... Tak od toho největšího ... V pondělí jsem dělala přijímačky na mou Alma mater. To kdybych se po tom všem rozhodla přece jen zůstat. Všichni jsme to podělali. Dnes jsem to namátkou otevřela, na jeden obor jsem se nedostala ani za prd, na druhý, nad kterým jsem v minulosti hodně přemýšlela jsem se jaksi dostala. Bohužel stále není 100 %, že by mě stejně vzali (přijímají málo lidí a já jsem poslední v zeleném poli, co splnila aspoň počet bodů ... Ale pak jsou tu ti, co byli přijati automaticky a nikdo nevíme, kolik jich vlastně je). To je jedno. Já stejně chci do Zlína. Kosmetika a potravinářství. Krásný obor. Možná by mohl mít i pěkné uplatnění.

Ale má to tu druhou stranu. Od pár kamarádů jsem zaslechla, že se tam taky chystají, někteří teda jen dálkově, ale i na to prezenční tam lidi jdou. Na druhou stranu to znamená, že tady v Olo fakt hodně lidí nechám. A vím, jak to je - jo, budeme si psát nějaký čas a slibovat, že se brzy uvidíme ... A pak to utichne. A ano, někdy ta přátelství vydrží .. A někdy ne. Jsem připravená o některé lidi už přijít ... ? Některé jsem sotva poznala. Také teď, když jdu Olomoucí, přepadá mě chmurno ... To město má své kouzlo. Ty uličky, baráčky, lidi. Flóra. UPOL. Ty vzpomínky. Nemohu říct, že tu bylo jen špatně. Psala jsem to určitě už i minule, ale vážně se mi vrylo toto město pod kůži. A já vím, že to určitě dokáže i Zlín. Ale začátky jsou někdy ták děsivé. Zas nejsem malá holka a něco už zvládnu.

Další začátek a konec? Pondělní rande. Kývla jsem na to, ani nevím proč. Je to cyklista a to mi asi lichotilo. Bohůmžel už ta domluva byla hrozná. Nutno dodat, že o víkendu jsem byla v Německu a ušla tam něco málo kilometrů po celkem pitomé cestě a rupla mi tam noha. Takže včera jsem ještě nesla trochu následky a šla s ortézou. Moje garde přišlo, jako sportovec byl hrozně akční a hned začal přemýšlet, kam půjdeme a jestli nejdeme pěšky na sv. Kopeček a já se jen na něj podívala, jestli mu přeskočilo, když vidí, jak vedle pajdám? Nakonec jsem ho dotlačila na Flóru, bylo krásně, sedli jsme si a "povídali" ... Po tom, co na 5 minut pochopil, že jsem ráda, že můžu sedět, se asi urazil a tak jsem vedla veselý monolog. Hodinu a půl. Vlastně jsem se nedozvěděla nic, jen to, že umí i pár minut sedět v trapném tichu, ... Což já nenávidím a pak jsem to nevydržela a raději zas něco povídala. Pardon, vlastně tak co 10 minut se zeptal, jestli už jdeme někam dál, třeba na zmrzlinu. Nevím, proč to mám v sobě, ale zkrátka nemusím točenou zmrzlinu, ... Ani kopečkovou v létě nevyhledávám. Když už, tak přibližně 3krát za léto si koupím nanuk, .. Ale prostě mě na to nějak extra neužije. Taky jsem mu to mnohokrát psala. Ve chvíli, kdy mi řekl po šesté, že by někam šel a nejlíp na zmrzlinu jsem mu řekla, ať si jde. S nohou jsem ho také varovala předem, že prostě bych jen šla někam posedět. Napsal, že něco vymyslí. Nevymyslel. Jo a když už promluvil, komentoval cyklistu co projel. Na každého se podíval a zhodnotil. Po hodině a půl jsem si řekla, že to nemá dál cenu a prostě jsem se zvedla, že pajdám domů. Zvedl se s nadšením, že už nesedíme a vydal se se mnou. Ptala jsem se ho, jak se dostane domů. Odpověděl mi, že ani neví, kde je. A přitom říkal něco, že je odněkud z Olomouce. Nakonec přiznal, že v šantovce byl 2krát a že to tam ani nezná, ale že se tam chtěl kouknout a tak proto tam chtěl sraz ... Tak jsem si řekla, co je zase tohle za trubku ... Nakonec jsem se nějak vykroutila a odcupitala pryč. Nejvíc jsem se začala smát dnes u jeho zprávy kdy první zněla "rád jsem Tě poznal" a druhá "včerejší večer byl hrozně fajn" nebo tak něco. No to nemyslí vážně. Nebo snad jo? Pro mě to pokračování nemá.

Ale! Včera v práci jsem si řekla, že dlabu na všechno a zašla jsem si pro kebab na oběd. Naštěstí jeden je pěkně blízko a v mé půlhodince to v pohodě stíhám. Vešla jsem a zdálky na mě hulákal klasický cizineček, že už utíká, že mám počkat. Byl na pohled hrozně milý. Přijal mou objednávku a pořád se na mě vesele usmíval. Přišla jiná slečna, taková brunetka štíhlá, dlouhonohá, dlouhovlasá, prostě baba, co vedle ní mají jiné baby mindráky. Cizineček se na ni ohlídl, úsměv nikde, rychle ji vybavil a vrátil se ke mě. Ptal se mě, co dělám. Tak jsem řekla, že studuji, ale teď mám brigádu. Chtěl vědět víc, tak jsem naznačila víc. Usmál se a začal mi připravovat boxík. Zeptal se mě na jméno, tak jsem se usmála a řekla, že jsem Kateřina. Usmál se a řekl, že to je vznešené jméno a že se ke mě hodí a že to je pěkné. Tak jsem poděkovala a dál ho sledovala, jak mi připravuje oběd. Mezitím vzal ale do ruky talíř a zeptal se, zda zůstanu a pojím s ním. Řekla jsem mu, že to je hrozně milé, ale spěchám do práce, že mám krátkou pauzu. Vypadal ublíženě, ale zkusil to ještě jednou. Ale neukecal mě. Prodejnu mám bohůmžel hlídanou, kdyby to byla ta druhá, tak možnáááá, ale dnes to nešlo. Nakonec se zeptal, zda chci i kozí sýr. Nikdy jsem ho asi neochutnala a nabízel to jen tak ... Kývla jsem, že jsem na to byla vždy zvědavá. On se normálně snad ani do boxíku nedává, jen si u mě chtěl šplhnout. Nakonec mi řekl, jestli to chci zabalit a já, že ano, že musím utíkat. Tvářil se opět hrozně ublíženě a navíc mi tak přeplnil tu krabičku, že bylo bez šance to zavřít. Šla jsem s tím jak trubka, aby něco nevypadlo. Také se zeptal nakonec, že když jsem už nezůstala, zda mu dám číslo anebo facebook. Přemýšlela jsem, zda někdy po mě vůbec chtěl jen tak číslo? Úplně mi to zvedlo ego. Víte co, zpocená, ulepená z práce a někdo po Vás chce číslo? Hustý. Ale také jsem mu řekla, že se omlouvám, ale to nepůjde, že se budu stěhovat do Zlína. Řekl jen, že to pro něj není dálka, že to je kousek a mé srdce málem povolilo. Všivák jeden. Ale umíte si předtavit, co pravidelný kebab udělá s postavou? To by nešlo, takový vztah. Ale musím říct, že jsem přes den ještě nad hošíkem občas přemýšlela ...

Snad jen jedna věc mi ještě vrtá v hlavě a to je právě jedna kolegyně v práci. V sobotu mi volala do Německa, zda nemůžu přijet, že je jí hrozně zle. No nepřijela jsem. Pak jsem to řešila s jinou kolegyní a řekla mi, že se k ní dostalo, že celou sobotu měla v práci přítele .... a v neděli ráno napsala vedoucí půl hodiny před otevřením, že do práce nejde, že je ji zle. Na prodejně pracujeme samy. Vždy jen jedna, pokud se zrovna nestřídáme. Vedoucí ani nebydlí přímo v Olomouci, takže o radost víc. A nejvíce nás pobavily následné fotky kolegyně u jezera. Drzost? Podle mě naprostá debilita. Zajímalo by mě, jak to vedoucí vyřeší. Máme celkem podstav lidí, tak nevím, jestli bude jen kárání ... Ale už v sobotu po této slečně vedoucí vyjela po mobilu, že je nezodpovědná. Nutno dodat, že v nedělní ranní SMS pro vedoucí bylo, ať si třeba nasere. No je to normální? Možná pro holčinu je tohle pomalu, ale jistě konec. No s takovýmhle chováním, co jiného dělat.

Poslední část článku bude patřit majitelce bytu, kde přebývám. Má už 50 let pryč a najednou dala v práci výpověď bez toho, aby měla jisté místo někde jinde. A to má ještě nedospělou dceru a žádného muže a žádné finance navíc. Chtělo to odvahu. Ale štěstí ji přálo, náhlý konec v práci ji otevřel nové a lepší dveře. Začíná se teď sice taky učit něco nového, ale zatím vypadá velmi spokojeně a já ji to ze srdce přeji, aby byla šťastná a klapalo ji to. Někdy je zkrátka nejlepší všechno hoit za hlavu a začít znovu. Bude to tak i u mě?

Paní bakalářka

1. června 2018 v 19:11 | quack |  Různé kecy a můj život
Přišel čas ... konečně zde můžu napsat, že jsem zvládla zatím jednu z nejtěžších věcí v mém životě. Získání bakalářského titulu z chemie se zařadilo někde mezi to, jak jsem se sesypala kdysi ohledně mého kolena a nechtěla jsem vidět kolo, nechtěla jsem nikam jít, nechtěla jsem už nikdy na brusle ... Protože jsem měla strach. A strach stále mám, ze zemních bruslí a z lyží. Že špatně na koleno spadnu, rupne mi čéška konečně a já budu naprosto v háji. Další těžký mezník v mém životě bylo rozhodně onemocnění mého tatínka, kterého budu vždycky hrozně moc mít ráda, i když cítím, jak jsme se za poslední roky odcizili a že si s ním mnohdy nemám co říct ... Ale v poslední době jsme si párkrát volali a to bylo moc krásné. I s maminkou a vždy mi to prosvítilo den ... Další opravdu náročná věc, bylo celé mé studium na univerzitě.

Na své alma mater jsem strávila 4 roky. Zvládla jsem jednu změnu studia. Na druhém oboru to bylo o 90 % lepší a stejně jsem se často potila. V prváku byl pro mě rozhodující první semestr, byla to zkouška toho, zda vůbec na výšku mám nebo ne. Ale zvládla jsem. Až ze zimního semestru jsem přenesla organickou chemii (mrška jedna) ... V zimáku v druháku jsem potom neudělala jeden předmět, ale zase jsem udělala jeden dopředu ... a v letním jsem udělala napoprvé úplně všechno a měla jsem prázdniny už od 31. 5. .. O to náročnější byl třetí a poslední ročník, kde se nakupily starosti s bakalářkou a s opakováním předmětu. Ale i zimní semestr jsem zdárně dokončila, pobyla si v laboratořích a spřátelila se poměrně se svým vedoucím a i s jinými na katedře.

Sepsání bakalářky mi dalo celkem dost práce. Sestavila jsem celkem 188 grafů a z toho asi polovinu vyhodnotila a z toho použila ještě menší část. Pomohlo mi strašně moc lidí, ať už se čtením a tedy s formální stránkou, tak s grafy a také i s diskuzemi přímo nad chemickými věcmi nebo s přístroji. Nakonec jsem bakalářku vytiskla a po odevzdání zjistila, že stejně obsahuje mnoho stylistických chyb. Ale byla jsem stejně na ni pořád hrdá. Moje první vědecká práce. Pokud nepočítám maturitní, která je ale opravdu normálním lidem na nic. Doufám, že z mé bakalářky si jednou lidi budou brát spektra a budou si říkat: ,,Jo, Kateřina, ta musela být fakt dobrá." Usmívající se

Ve chvíli, kdy jsem úspěšně odevzdala bakalářku, přišlo na řadu pořádné učení se na státnice. Přes všechny strasti jsme nakonec dali dohromady aspoň seznamy otázek. Víceméně. Učila jsem se každý den 6-12 hodin v závislosti na dalších povinnostech a psychickém rozpoložení. Zhubla jsem a přibrala a vypadalo mi hrozně moc vlasů. A vlastně až v den obhajob jsem zjistila, že 6 z 10 lidí, co tam byli se mnou, to měli stejně. Další dva na tom byli ještě hůře a jen dva lidi byli prostě nějak v klidu. Vlastně mě celkem potěšilo, jak ti, co zvládali školu o něco málo líp jak já, panikaří stejně jako já a vyšli úplně bledí a vyděšení, stejně jako já. Nebyla tam najednou ta příčka těch premiantů a těch průměrných, ztratilo se to. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme mluvili jako děti a ne jako vědci. Všem nám vypadly naprosto základní věci. Slečně s něčím jako fotografickou pamětí dokázal stres vymlátit na chvíli z hlavy areny, což byla jedna z otázek, které jsme všichni chtěli víc než heterocykly a další sprosťárny. Mě potom naprosto odjebala anorganická chemie, kdy se mě ptali úplně na jiné věci, než jsem byla připravená. Nemohla jsem si ani vytáhnout hlavní skupinu, ale vytáhla jsem si otázku z přechodných prvků ... Byla to moje poslední zkouška, byla jsem už zpocená a vyplašená a nedala jsem dohromady ani definici přechodných prvků. Ale divila jsem se, že ze mě odněkud vymáčkl, co to je centrální atom, koordinační čísla, dokonce jsem zvládla rozkreslit žlutou krevní sůl. Nemůžu říct, že jsem byla jen ticho, i když ze mě padaly buď už hovadiny anebo jsem se zázrakem trefila. Pak mě už propustili a já jsem roztřeseně vyšla ven a za 20 minut byly výsledky. Můžu říct, že jsem s anorganiky vyšla s éčkem a taaaak odřeným zadkem, protože ani uši nestačily a budu to cítit ještě dlouho ... Jsem moc vděčná svému vedoucímu, že se za mě postavil ... Vím, že se za mě postavil. Málokdo by to udělal ... A i když byl občas protivný (kdo není), tak má srdce na správném místě. Nenechal mě ani u obhajoby se potopit. A tak to podle mě se správným vedoucím má být ..

UPOL mi hodně dal. Jsem ráda za všechny ty možnosti. Potkala jsem tu spoustu super lidí. Zažila spoustu dobrodružství. o to víc bylo bolestné, když mi škola zas ty lidi vzala. Každý rok se jen zúžil náš počet na trapné minimum a to 11 lidí na první termín státnic. Ze 73 ... Z toho jsme jen 10 zvládli vše. Doufám, že v sprnu se navýší naše řady. Všem jim moc přeji štěstí. No i všem ostatním, co kdy budou státnicovat.

Můžu za sebe říct, že se těším i děsím toho, změnit město a univerzitu. Miluju Olomouc. Vryla se mi pod kůži. Nechce se mi s ní loučit, ale chci si zkusit navazující obor a to potravinářství, což UPOL nemá. Změna je život a tady nejspíš bude ku prospěchu. Nemůžu říct, že v Olo nejsou lidi, které už prostě nemůžu vystát. Jsou tu taky lidi, které nějak miluju se vším všudy, ale ti se většinou taky nechtějí v Olomouci usadit a pokračovat. Každý začínáme jít zas svou cestou stejně jako po střední. A já se začínám těšit na to, jaké nové věci a zkušenosti mi přinese tohle ...

A stejně .. Je to fakt pravda, že jsem paní bakalářka Kateřina a zvládla jsem to z chemie? .. Hustý.