Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Listopad 2017

Hypersenzitivita - 13 kroků k porozumění a pohled z mé strany

26. listopadu 2017 v 19:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Jelikož tady občas zmiňuju, že jsem hypersenzitivní, ráda bych tady dala menší článek o tom, jak co vnímám jinak. Základ článku jsem si půjčila od Alue.

Jak se chovají hypersenzitivisté?
1. Často pláčou
Mohou plakat, jsou-li šťastní, mohou plakat, jsou-li smutní a mohou stejně tak dobře plakat, jsou-li podráždění. Neznamená to, že je jim zle. Pouze všechno, co se jim děje, prožívají velice intenzivně a slzy jim pomáhají zmírnit emocionální napětí.

(Musím přiznat, že brečím často. Ne tolik jako dřív, ale když to přijde, tak to má grády. Většinou je to už ve stavu, kdy mi přijde, že se všechno nějak hroutí, že se nemám čeho lapnout. Ale brečím i u filmů, seriálů. Dokáže mě rozbrečet i koncert mé oblíbené skupiny a vždy si připadám trochu jako pako a snažím se to zakrýt. Slzím i při pěkných chvílích (třeba, když mě bratr promoce - jo, tolik si Tě vážím, bráško :D, když udělám těžkou zkoušku ...
2. Nemusejí nutně být introverty
Introverze může vysokou citlivost doprovázet, ale není to tak vždycky. Podle zjištění Elaine Aronové je ve skutečnosti 30 procent vysoce citlivých lidí extrovertních. Často právě oni potřebují ještě více pozornosti, neboť je pro ně velmi obtížné regulovat svůj emocionální stav, jsou více závislí na okolí a mohou pociťovat cosi jako opojení dojmy.

(Mám problém se zařadit do skupiny diskutujících. I když jsem v kroužku 4 lidí, mám problém cokoli říct, že se budou smát nebo že řeknu něco špatně. Když píšu, jsem extrovert, když jsem ve společnsoti, kde je mi dobře, jsem extrovert. Často se hlasitě směju, že si ze mě lidi dělají srandu, že jsem slyšet až do vedlejších budov, smích mám občas fakt problém korigovat.)

3. Potřeba rozhodnout se je znervózňuje
Umět se rychle a s jistotou rozhodovat - to opravdu není dáno lidem s vysokou senzitivitou. A to i když jde o takové banality, jako je výběr restaurace, kde mají poobědvat. Důvod tkví v tom, že mají velký strach ze špatného rozhodnutí: co kdyby jídlo bylo příliš drahé, hudba příliš hlasitá, obsluha by je ignorovala a jejich společníkovi by se tam nelíbilo!?

(Nemám ráda rychlá rozhodnutí. Vše si plánuju dopředu, aby mě nic nerozhodilo. Nemám ráda, když se sejdu s někým, máme vymyšlený program, ale něco to nabourá a najednou se musíme rozhodnout, co dál. Nemám ráda, když mi někdo zničehonic řekne, že někam musím jít, někde musím být. Nerada chodím do obchodu jen tak nárazově, většinou si předem vybírám, který zvolím, kde mají co ve slevě a podobně.)

4. Reagují i na ty nejmenší změny
Pokud své zprávy obvykle končíte smajlíkem, ale tentokrát jste na konec dali jen tečku, buďte si jisti, že vysoce citlivý jedinec si toho všimne - a znervózní. Hypersenzitivní lidé zpravidla velice vnímavě reagují na to, co se děje v jejich okolí a rychlostí blesku zaznamenají, když něco neprobíhá jako jindy.

(Pamatuju si na incident s jedním z mých ex. Na dobrou noc mi tentokrát neposlal smajlíka s pusou. Nemohla jsem usnout, přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, myslela jsem si, že se chce rozejít .. Snažím se nenavykat si na to, jak kdo píše, ale změny stejně poznám, pokud si s někým nějakou dobu píši. Naposled jsi mě rozladil taky Ty, bratře, protože Tvou empatickou zprávu bych nečekala ani za sto let. Ale to nebylo tak ve zlém.)

5. Vždycky jsou ochotni vás vyslechnout
Pokud potřebujete přátelské rameno, můžete se na ně směle obrátit. Vysoce citliví lidé se umějí zapojit do společenského rozhovoru, daleko lépe se jim však daří v roli vnímavého posluchače. Můžete si být jisti, že vás nebudou přerušovat, nedají se ničím rozptylovat a nebudou měnit téma.

(Jsem tu pro kohokoli a kdykoli. Sice si problémy pak přenáším na sebe a je mi z toho smutno, ale jsem tu vždy pro všechny. Brečívám s kamarádkou, směju se s kamarádem. Jejich problémy jsou mé problémy. Jako vrba to umím, občas i jako rádce. Ráda se zajímám o životy druhých a když mám k někomu blízko, chci je poslouchat a znát až do morku kostí se vším všudy.)

6. Nesnášejí hluk a hlasité zvuky
Vlak ve vysoké rychlosti, troubení automobilů, příliš společenští kolegové… To všechno vysoce citlivé lidi nejen prostě dráždí - oni trpí, jako by jim každý z těch zvuků někdo vtloukal kladívkem do hlavy. Podle názoru Elaine Aronové tkví příčina ve sníženém prahu citlivosti. Kvůli němu vnímají jakýkoli stimul silněji.

(Vím, jak mě vždy rozčiluje hlasitá hudba. I doma si ji pouštím jako nenápadnou kulisu. Když hraje někde dýl hlasitě, musím odcházet anebo mi začne hučet v hlavě, je mi slabo, divně. Mám ráda koncerty, ale ke konci dne je to pro mě náročné a většinou chci být prostě už doma v tichu. Nevadí mi stát v zadnějších lajnách, zjistila jsem, že čím jsem starší, tím na koncertech více trpím, ale na drhou stranu si je prostě nemůžu nechat ujít, protože vidět některé naživo je můj obrovský sen a miluju to.)

7. Jejich pracovní návyky nejsou úplně běžné
Ideální variantou pro vysoce citlivé lidi je práce doma nebo na jakémkoli tichém místě. To jim umožní soustředit se a udržet nervy v pořádku. Podle Elaine Aronové dokážou díky své pozorovací schopnosti promýšlet nové nápady a podávat je tak, že je ostatní musejí brát vážně. Jejich analytické schopnosti a vnímavost k postřehům jiných z nich dělají skvělé členy týmu (až do okamžiku, kdy se pokusíte svěřit jim zodpovědnost za důležitá rozhodnutí).

(Nezvládám se třeba soustředit ve školní knihovně, kde to pořád šumí a někdo ruší. Ráda si vezmu knihu domů a prostuduji o samotě. Vnímám tak více pojmy, co čtu a dohledávám si mnohem více informací. Je rozdíl, když jsem pracovala na náměstí, kde chodilo málo lidí anebo v obchodním centru, kde je pořád někdo. V OC jsem často rozhozena, je to pro mě náročnější, nemyslí mi to. Na náměstí mi to odsýpalo a vedoucí mě chválila za předělání prodejny na efektivnější.)

8. Nemají rádi lechtání nervů
Horor ani thriller není dobrou volbou, chcete-li pozvat vysoce citlivého člověka do kina. Velmi výrazná tendence ke spoluprožívání ve spojení se zvýšenou vnímavostí emocionálně zabarvených obrazů by mu mohla způsobit skutečný otřes.

(Nezvládám horory. Mám z nich několik traumat, které mě děsí do teď. Do kina na horor nepůjdu nikdy. Naopak mám ráda filmy na zamyšlení, které jsou do detailu vyladěné. Na druhou stranu nerozumím většině komedií, na kterých se lidi smějí celý den.)

9. Špatně snášejí kritiku
Snaha vyhnout se všemu, co by jim mohlo způsobit příliš silné rozrušení, je pro hypersenzitivní jedince vysoce typická. V důsledku toho se také sami snaží za každou cenu jednat tak, aby se nedotkli někoho jiného, nebo aby nevyvolali něčí nespokojenost.

(Potřebuji se všem zavděčit, přes to nejede vlak. Někdy mě to hrozně ničí, ale nezvládám, když je na mě někdo naštvaný, když na mě někdo řve, když mi někdo jakkoli vyhrožuje. Snažím se chovat tak, aby se nikdo nijak nezlobil, abych zapadla do pohody, když vím, že jsem pohořela, mám hrozný strach to někomu přiznat - třeba nepovedená zkouška a rodiče - děsí mě, že jsem klesla v jejich očích a že mě vydědí do Afriky.)

10. Všechno si velmi berou k srdci
Ve styku s vysoce citlivými lidmi se raději vyhněte posměchu. Jistěže mají rádi dobrý vtip a snaží se brát život s humorem, ale i pouhá narážka na to, že je s nimi snad něco v nepořádku, je znervózní.

(Pamatuji si do teď, jak se mi smáli na základní škole, že mám vlasy jako slámu, hnízdo, že jsou otřesné. Nosila jsem hrozně dlouho copky, protože jsem se za vlasy styděla. Když jdu vybírat boty nebo bundu, potřebuju někoho s sebou, aby mi poradil, jestli je to dobrá volba a nedobírali si mě ostatní. Jsem i nervózní z výběru šamponů nebo parfému kvůli jejich vůně.)

11. Jsou velmi citliví na bolest
Bolest je rovněž jedním z druhů stimulace. Není se tedy co divit, že ji vysoce citliví lidé vnímají silněji. Výzkum Elaine Aronové potvrdil, že u hypersenzitivních jedinců je práh bolesti velmi nízký a už pouhé očekávání bolesti (například v čekárně u zubaře) u nich může bolest vyvolat, ačkoli se jich nikdo ještě ani nedotkl.

(Tohle zažívám hlavně s kolenem. Občas si říkám, že půjdu pěšky ze školy a mám strach, že mě začne bolet, když špatně nakročím. Začne mě bolet už při těch myšlenkách. Zuby před zubařem mě bolí snad pokaždé. Také ruka, když vím, že jdu na odběr krve.)

12. jejich snem je hluboký vztah
Navazovat nové známosti je pro takto citlivé lidi obtížné. Stres z nejistoty, obavy z možných trapných situací, mučivé odhadování myšlenek toho druhého, to všechno je vyčerpává. Snaží se najít spolehlivého a citlivého partnera, s nímž by se cítili volně, a kterému by mohli zcela důvěřovat.

(Chci nového partnera, ale děsí mě poznávání. Že mě nepřijme takovou, jaká jsem, že mu začne něco brzy vadit, že mě jen využije. Potřebuju u druhého tu jistotu, že tu pro mě bude. Je těžké ji najít a je ještě horší se pak át, že ho ztratím. Potřebuju často povzbudit, jsem stresař. Chlapi tohle většinou nezvládají.)

13. Nedokážou se změnit
Zvýšená citlivost, hypersenzitivita, není nějaký rozmar, ani povahový nedostatek. Chování takto založených lidí je dáno biologicky. Pokud se ve vašem okolí někdo takový vyskytuje, snažte se k němu chovat s citem. Nejspíš si sám svou zvláštnost uvědomuje, a chová se proto opatrně a ostražitě. Ale samozřejmě čeká a velmi uvítá porozumění.

Zastav se a přivoň k růži

12. listopadu 2017 v 22:41 | quack |  Různé kecy a můj život
Nezvládám to.

Myslela jsem si, že léto se utřepe a přes školní rok to bude lepší. Není. Zezačátku to bylo takové divné. Lidi, co vypadli mi hrozně chyběli. Bylo to ve škole nějak prázdné a připadala jsem si jako hovínko, protože jsem najednou neměla svoji skupinku, se kterou jsem se ty 2-3 roky bavila. A nikdo se se mnou nechtěl bavit. Tohle se v rámci možností utřepalo, ale vůbec nepomáhá fakt, že svou bakalářku dělám na místě, kde jsem zcela sama a nemůžu se ani tam s nikým sbližovat.

Celkově škola mi dává snad zabrat víc než kdy jindy. S přiblblým úsměvem vzpomínám na základku. Všechno mi lezlo do hlavy, všechno jsem vždy uměla ... Kde se to vzalo, že jsem teď tak blbá? Teda občas mám nějaké cvaky - bliky, když profesor o něčem mluví a já najednou zjistím, že jsem o tom četla a kamarádka nechápe, kde se to vzalo ... Ale je to minimálně. Jinak si připadám, že i když dělám do chemie nějakých 7 let (toto letí, milé děti .. ), tak vím houbelec.

Snažím se mezi školou občas něco vydělat. Tak občas sedím v práci. Třeba zrovna dnes od rána do večera a nervy mám už fakt v kýblu. Demence lidí fakt nezná mezí a zkouší mou trpělivost. Z toho, že furt stojím v práci nebo v labině mě už zas slušně bolí nohy. Nedávno jsem se vzbudila s něčím jako křečí v koleni. Jo, zní to ujetě, ale prostě ostrá bolest, nemohla jsem nohu napnout natož ohnout ... Chtěla jsem řvát, asi jsem i mukla něco, pak mi došlo ale, kde jsem a že je dávno po půlnoci a zakousla se do polštáře. Ani nevím, jak jsem to nakonec odblokovala ... Ale vím, že ve snu se mi zdálo, že mi tu nohu někdo zrovna řeže.

Když jsme u těch snů. Fakt mě to nebaví. Zvykla jsem si na bezesné noci z naprosté únavy. Ale včera v noci, to byl taky masakr. Sen o tom, že mě někdo unesl, držel v zajetí. A pak se rozhodl mě konečně zabít. Udusit. Vzbudila jsem se protože jsem se nemohla nadechnout. Ležela jsem na zádech, ruce nějak vedle těla, na sobě peřina a deka, ale tlak na hrudi jako by na ni někdo seděl a ani po probuzení jsem nemohla popadnout dech. Dost děsivý zážitek!

Z neustálých stresů, že nestíhám do školy a nejde mi vyjít vstříc vedoucí a v práci nějaké trable, kamarádi nějak haprují, osobní život už prakticky žádný, .. Spolubydlící majitelka se mě nedávno zeptala, zda mám vůbec kamarády, že furt ležím v knihách ... No už i ona mi říká, že to na mě vidí, jak jsem zničená a unavená a že má o mě stach (a to mě zná měsí a půl). Věčně mi říká, ať se zastavím na chvíli, spočnu. Já se snažím, ale když nic moc přes den neudělám, tak pak večer mám naprosté výčitky a úzkosti a nemůžu pak spát a snažím se to dohnat a pak je to stejně zas všechno špatné. Nechodím už ani cvičit. Nemám na to sílu. Vypadla mi půlka vlasů, což je u mě dost. Musím nosit copky a podobně, mám úplně hrůzu z toho mít venku rozpuštěné vlasy, protože na hlavě mám zkrátka lysiny. Když jedu busem, prohlížím si lidi a říkám si: ,,Ty, ty i ty, .. Vy všichni máte více vlasů než já ... I ty, babčo, je ti asi 80 a stejně máš více vlasů než já .. I ty, dědo ... vy všichni ... " ... Úplně mi to leze na mozek, ale chci prostě své vlasy zpět! Je mi 23 a jsem zralá na to si vybírat paruku. Mám děsy z toho, že bych se měla ostříhat a že bych vlasy nedala do culíku, nemohla upravit, aby holá místa nešla vidět.. Každé ráno se koukám do zrcadel ... Demence, já vím .. Ale pro nás, holky, jsou vlasy korunka krásy! Nemůžu být holohlavá!

Pobavila mě také spolužačka, když mi přiznala, že by si nikdy nemyslela, že trpím na deprese. Prý jsem sluníčko, všude rozlévám tu dobrou energii. A já to jsem, já to nepopírám, ale beru si na sebe problémy ostatních a poznám na osatních ten stín. Když někdy zkusíte drogu, taky poznáte na ostatních, kdo to zkusil a kdo ne - víte, jak se dotyčný chová. Zrovna v poslední době na mě vidí skoro všichni, že fakt nejsem ve své kůži. Navíc u mého dobrého kamaráda se objevilo něco jako domácí násilí a já prostě nevím, co s tím. On neví, co s tím ... Nikdo neví, co s tím ... Je to další kousek do mé složité mozaiky, proč se nemůžu zastavit a myslet na chvíli na pěkné veselé věci. Vždy se najde nějaká další sračka. V pátek mě sjel dokonce vedoucí katedry. Za hroznou blbost, ale člověk z něj má prostě respekt a navíc řval a použil na mě slovo "zjebat" .. Což prostě nechápu,jak si to mohl dovolit, ale proč ne. Rozhodilo mě to na dalších 5 hodin. Je to paráda.

Závěrem? Nebaví mě být hypersenzitivní. Ve chvíli, kdy mi na někom záleží a mám k němu blízko, beru si jeho bolesti a strasti na sebe. A když proti mě někdo něco má, bolí to tak strašně hodně. Chtěla bych jednou potkat člověka, který tohle všechno bude chápat a bude to respektovat, nebude mě ničit. Ve chvíli, kdy si s někým fajn povídám a dostaneme se k tomu, mám to skoro denně na talíři. ,,No jo, Ty seš zase uražená, ty hypersenzitivistko, já zapoměl, člověk musí chodit kolem Tebe po špičkách ... " ... I tahle věta tak strašně hodně bolí! Nedělejte mi to... Neutahujte si z mých pocitů ... Neříkejte mi: ,,Ale to je jejich život, tak si to tak sakra neber!" .. Nebo: ,,Nemůžeš život brát tak vážně ... Moc to řešíš ... " ... Mám zcela jiný pohled na svět. Je to tak. Já se s tím smířila, možná. Zkuste to taky. (Jako jo, kamarádi si tohle nepřečtou, o blogu neví ... ale stejně! .. Potřebovala jsem to vyřvat do světa .. ) Já se chci jen zastavit na chvíli ... A mít klid.