Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Únor 2017

Jak jsem darovala krev

20. února 2017 v 18:46 | quack |  Různé kecy a můj život
Byl to asi záchvat deprese, když jsem posílala mail se základními informacemi o mé maličkosti na událost Daruj krev s rektorem. Už mi pak bylo blbé to odvolat, tak jsem do toho namočila kamarádku a šly jsme.

Krev se darovala na Fakultní nemocnici v Olomouci. Asi půl hodiny jsem vůbec hledala na mapách a jízdních řádech, jak se tam jednoduše dostaneme. V 7:10 ráno jsme pak vyrazily vstříc svému osudu.

Někdy okolo 7:45 jsme se už motali na chodbách transfúzního oddělení. Odložily jsme si bundy a po instrukcích začaly vyplňovat dotazníky. Kamarádka měla všude "NE" ... A já v půlce případů "ANO" ... (Byla jsem na operaci, měla jsem infúzi, měla jsem nemoc plic nebo průdušek, mám alergii, měla jsem ekzém, etc.) .. Nasbíralo se to ani nevím jak. A pak jsem to asi 3krát znovu obhajovala, jak to s čím je a proč to je ... (Je ironické, že nakonec jsem já prošla a kamarádka ne .. )

Po té jsme se s kamarádkou trochu rozdělily, byla jsem dříve s dotazníkem, takže jsem šla dřív na první odběr, kde se zkoumá základní krevní obraz, případně nemoci (?) a pak jsem šla k doktorce na rychlé vyšetření. Tlak se mi měřil samozřejmě 3krát. Jednou nejel stroj, podruhé byl tlak vysoký (můj klasický strach né z doktorky, ale že mi to udusí ruku ... ) ... Tak jsem ji to vysvětlila, že to je normální, tak si se mnou pokecala o zbytku věcí z dotazníku a pak mě změřila znovu starým přístrojem a hle - bylo to ok ... Už mě totiž uklidnila. Pak mi byly dány další instrukce a já se už pomalu ztrácela. Začala mi vysvětlovat, že tam často chodí lidé, kteří měli pernou noc a chtějí jen jistotu, že nemají HIV, a proto na kartičce zaškrtnou, že nechtějí, ať se krev daruje, že nemají čisté svědomí ... A že i z jiných případů to mohu anonymně odmítnout, že to je moje věc. No ... Mé svědomí je asi čisté, zaškrtla jsem, že "ANO" - chci, ať mou krev někdo dostane a potkala jsem zase kamarádku. Ta ještě ani u doktorky nebyla. Ještě jsem si tam mohla dát rohlík a čaj, ale vůbec jsem si toho nevšimla a raději jsem pokračovala, kam jsem si myslela, že mám pokračovat. Umyla jsem si levou ruku ... A pak vstoupila do další čekárny (čtvrté? .. ). Tam se chvíli nic nedělo a pak jim došlo, že má karta se někde sekla. Tak mě nevolali přes číslo, ale jménem.

A bylo to tady. Po nějaké víc než půl hodině jsem se dostala na to osudné křeslo. Byla jsem napíchnutá a byl mi dán balónek do ruky, abych ho mačkala a krev proudila. Po předchozí zkušenosti s plazmou jsem čekala to nejhorší. Závratě, mdloby, ... A ono nic. Myslela jsem si, že tam sedím tak minutu a ono bylo hotovo (bylo to 10 minut ... ). Chvíli jsem si poležela, nic se nemá uspěchat. Mezitím tam jedna krev letěla do háje, protože pán snídal croissant a to se nemá před odběrem (tuk .. ) a zmátlo mě, že nevidím kamarádku. Ta mi mezitím psala sms, tak jak mě sestra odprovodila do jídelny, kde jsem dostala občerstvení, tak jsem ji odepsala. Přišla. Já tam obě zadělané ruce a ona nic. Teda jen tu jednu po odběru jedné ampulky. Tak mi vysvětlila, že ji nepustili, že má prý hodně krevních destiček a údajně je to z toho, že málo pije, ale že může přijít za 2 týdny ... Tak jsem ji říkala, že případně půjdeme spolu za 3 měsíce (darovat se může co 3 měsíce) a ať to tak nežene, že ji samotnou nenechám. Pokud si to nerozmyslí.

Po chvíli jsem dostala párky, čokoládu a nějaké multivitamíny. Docela jsem se těšila na balíček, který jsme měli dostat z naší univerzity. Finanční odměnu tam nedostává nikdo. Pomalu jsem pojedla, rozdýchala mírné občasné točení hlavy a pak jsme vyšly. Odchytila nás slečna s foťákem. Dala mi triko, kde trefně stojí "Nekrmte komáry, radši darujte!" .. Certifikát prvodárce, diář, kapku krve jako odznáček a další nějaké nesmysly a vyfotila nás u stojánu s logem naší školy. Kamarádka byla trochu nešťastná, ale když viděla občas mé nejisté kroky, asi nelitovala, aspoň na mě mohla dávat pozor. A musím říct, že nejhorší pak bylo vyjít schody do našeho bytu. Připadala jsem si jako kuřák nebo prostě důchodce. Strašně slabá a bylo mi z toho fakt na nic. Před školou jsem si lehla na hodinu (dostala jsem omluvenku, ale nejsem bábovka .. ) a to byla taky asi chyba .. Pak jsem byla nějak ještě malátnější. Ale neomdlela jsem dnes ani jednou a za to jsem na sebe moc hrdá ... Fakt hrozně. Darovat krev nedělá takové potíže jako darovat plazmu. Fakt ne. Celkově to beru jako celkem v pohodě záležitost. Až na to, že jsem si po pár hodinách sundala obvaz a náplast a ještě mi ukáplo trochu krve. No .. Stává se.

Nejvtipnější věc byla, když se mě hned na začátku ptali, jestli chci být pravidelný dárce. Protože mi přijde darcovský něco a mé číslo si uloží a budou volat tak jak tak, kdyby měli málo mé krve. (Jo, to je taky plus, konečně vím svou krevní skupinu) ... Řekla jsem jim, že nemám ponětí a asi se to dozvím, až bude po všem ... To jsou otázky toto ...

A co Vy? Byli jste někdy darovat krev? Nebo o tom přemýšlíte?

Když odchází kamarád ...

14. února 2017 v 21:38 | quack |  Různé kecy a můj život
Tento článek jemně navazuje na článek o skartování ... Jedná se o toho kluka, který právě odchází z našeho oboru.

Včera jsem se s ním šla rozloučit. Měli jsme být sami, sednout na pivo. Pokecat, zasmát se ... Rozloučit. Takový pohodový večer. On je zvláštní. Je starší než my ostatní. Nikdo ale ani nevěděl přesně o kolik a mi taky zatajil i den narozenin. S nikým se extra nebavil, jen mě a další asi 2 lidi si trochu pustil k tělu. Ale bylo mi líto, že by jen tak odešel a s nikým se nerozloučil, tak jsem se s ním dohodla, že to bude naše malé tajemství. Akorát jsme hned v hospodě narazili na tři spolužáky .. A tak z tajemství sešlo ..

O to tak ani nejde. Spíš mě dojalo, že se známe rok a půl, chtěla jsem na něj vzpomínat v dobrém a nějak se to zničilo. Myslela jsem, že se vrátí jen do Brna, ale jede trochu dál a časem by chtěl mimo ČR úplně .. Samozřejmě, kdo ví jak to bude, ale já mu to přeju ... Jen to znamená, že se zkrátka už neuvidíme ...I jsme si vyjasnili, že si nebudeme dávat trapné sliby, že se ještě někdy domluvíme ...

Je to člověk, který mi hodně pomohl právě před rokem a kous, když jsem nezvládala rozchod. Povídali jsme si často a s ním jsem pak udělala i rekord, kolik piv maximálně vypiju. Už v té době musel jezdit na víkendy pryč a pracovat, aby na škole mohl zůstat. O prázdninách mi pak napsal, že mu nedali přerušení studia a neuvidíme se celý semestr, ať má čím zaplatit školu. Těšila jsem se na únor, že se zase uvidíme v lavici, ale nestalo se. Věci se mu v životě pohly ještě horším směrem, než jsme si oba kdy mysleli. Najednou zůstal na všechno nějak sám ... A škola už pro něj nebyla priorita. Jen tak jsem mu namátkou jednou napsala, ... Protože jsme si od května pořádně nepovídali, ... A on napsal, že se už nevrátí a že je v Olomouci poslední týden. Vyděsilo mě to.

Víc mě vyděsilo, když jsem si z něj dělala včera srandu, že jak může vědět, jestli nemá někde dítě ... A on mi řekl, že ví, že má ... A začala naše brečící scéna. On ho totiž vůbec nevídá. Matka si to nepřeje. Je mu rok a půl, jmenuje se Honzík a viděli se chvilku na začátku roku. Řekla jsem mu, že mě to hrozně mrzí a jednou bude mít lepší rodinu, že za deset let bude zkrátka někde jinde. Řekl, že jo, to bude, nejspíš někde na hřbitově, protože už prodělal operaci se srdíčkem, není to moc ok a navíc naznačil, že má metastáze ... A rozlučková idylka byla ta tam ... To už jsem to nevydržela a plakali jsme spolu (a to fakt často ani nevidím, že by chlap brečel ... Hrozný pohled .. ) Neumím a nechci si představit, že prostě ... mi za pár let někdo jen tak zmíní, že M. už není mezi námi. Vždyť je to strašně divné, že je na vše nějak sám. Říkala jsem mu vždy že umím být vrba a může do mě nakecat co chce, ... Ale už se neumí svěřovat. Svěří se prostě až u piva, v den, kdy se vidíme naposled. Boží.

Odpouštím mu to kvůli toho, že ho mám ráda. A že mám dobité zápěstí ... A modrý palec. Protože jsme se bili a já ho hodila do křoví. A tak má on modřinu na noze. Památka. Odpouštím mu, protože jsem mu mohla kdykoli napsat, že je kretén a on to vzal. Nehádal se, nenamíchnul se, protože to asi věděl, že mu jen tím říkám, že ho mám ráda. Odpouštím mu, protože mě včera za ruku odprovodil domů, protože měl o mě strach. A dokonce za mě zaplatil, jen tak, protože chtěl. Odpouštím mu, protože mi utíral slzy a protože mi pak dal pusu na čelo, že jsem opravdu trdlo a nemám proč ho mít ráda. Odpouštím mu, protože to byl naprosto jiný kamarád než ostatní. Protože ho většina lidí na oboru nechápe stejně jako mě. Protože nakonec se mi se vším svěřil a já s tím nemůžu nic dělat. A odpouštím mu, protože mě donutil slíbit mu a přísahat, že se pokusím dokončit školu, protože mu to už znova nevyšlo a protože podle něj na to mám, i když mi rok a půl říkal, že jsem dutá a blbá .. . A odpouštím mu, protože mi nakonec přiznal, že je mu 28 a kdy má narozeniny a nechal mě si to zapsat do kalendáře. Odpouštím mu, protože mi nikdy nelhal. Je naprosto upřímný a je mu jedno, jestli mě to bolí nebo ne. Odpouštím mu, protože vím, že čas se mnou mu vypršel a musíme oba dál a čeká to i ostatní kamarády z vysoké školy. A odpouštím mu, protože kvůli něj jsem se začala bavit s dalšími lidmi, když on tam už nebyl ..

Odpouštím Ti M. ... A kdyby ses k tomuhle někdy náhodou dostal, což si fakt nemyslím ... Víš, že by to nešlo jinak ... Sereš mě a nemám Tě ráda, kreténe! ... (Volně přeloženo pro ostatní ... Přeji šťastný život, ať už má jakoukoli délku, pěkné zážitky a hlavně už jen všechno pěkné, Ty si to zasloužíš, trubko.)

Já nechci do skartovačky ...

8. února 2017 v 21:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Článek berte možná s rezervou ... A možná taky ne ...

Ten pocit, že nechci, aby mě někdo hodil do skartovacího přístroje, se objevil celkem náhodou .. Šla jsem na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Vzala jsem si lístek s číslem a čekala, až si mě zavolají. Následně jsem vstoupila a řekla jsem své přání. Při tisknutí slečna odešla a já se mohla koukat po kanceláři. A za ní na stole ležela složka. Složka nesla jméno mého spolužáka. Tedy, spolužáka, který odchází nebo už vlastně odešel.

A mi najednou bylo divně. Máme na vysoké škole všichni složku? Co v té složce je? Co se se složkama děje, když lidi odejdou? Když se tam už nezastaví? Skartují je? Když odejdu, když to nedám, půjdu do skartovačky? A paranoia byla na světě ...

Co když u každé zkoušky mají někde na děkanátu připravené naše složky? ... Nedal jsi to? *vžžžmm* a jsi zeskartován. Dal? Dobře, zařadíme Tě zpátky a uvidíme příště. A že někteří profesoři vyhazují a vyhazovat budou. Třeba se předhání, kdo bude mít více skalpů skartů.

Děsí mě ta představa té složky. A té skartovačky. I když jsem nedávno psala, že nevím, zda končím nebo ne ... Tahle představa mě vyděsila natolik, že o hodinu později na zkoušce jsem se potila o to více. Já do té skartovačky nechci! A to prosím ani nevím, jestli opravdu skartují studenty. Ale já jsem pako. Já si to myslet budu.

Jelikož mi to v hlavě leží už víc jak 24 hodin, dovedla jsem to ještě o myšlenky dál. Co když má každý člověk svou skartovačku? Sami uznejte, že jsou lidé, kteří Vás něčím namíchli, pohádali jste se, něco zkrátka nedopadlo a když už to konečně bylo možné, prostě jste je nechali zmizet ze života - dali jste je do pomyslné skartovačky. Čím víc nad tímhle přemýšlím, tím víc mi dochází, že za poslední 3 měsíce mě zeskartovalo víc lidí než normálně. A vůbec nevím, co se tak náhle změnilo. *vžžžmm* a už nejsem.

A kolik lidí jsem vůbec už zeskartovala já? Neměla bych ten koš už taky vysypat? A dají se vůbec ještě zeskartování lidé polepit zpět? Líbí se mi to víc než citát, že přátelství je jako tenká nit - když se přetrhne, dá se ještě vrátit, ale uzlík zůstane (nebo tak nějak) ... Přátelství je jako skartovačka - když Tě někdo zeskartuje, může se to ještě vrátit, ale zůstaneš slepený a upatlaný od lepidla (lepící pásky spíš). Lepené vztahy existují ... Je to tedy odkaz na skartovačky?

Už jsem na jednom oboru končila. Jenže jsem se hlásila hned na nový. Zajímalo by mě, jestli složku nechali tak a jen papíry v ní zeskartovali a vložili do ní nové. Já si totiž žádnou složku nevyzvedávala. A s bývalými kamarády je to podobné. Vlastně vůbec nevím, co se s těmi složkami a materiály uvnitř stalo. Se vzpomínkama z časů, kdy jsme se bavili. U mě je skartování úplně poslední krok a moc lidí se to netýká. Já sbírám ty složky a ukládám si je do paměti. Já jsem spíš přeplněný archiv s rozbitou skartovačkou, protože pár lidí asi už ani nemá nárok na to, aby zůstali a stejně v archivu jsou. (Ano, uznávám, i mi tyhle úvahy přijdou trochu ujeté .. )

Ale já prostě nechci do žádné skartovačky.