Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Prosinec 2016

Brigáda na České poště - doručovatelka

28. prosince 2016 v 16:54 | quack |  Různé kecy a můj život
O prázdninách jsem byla na České poště jako doručovatelka. S kolem. Koukám po internetu, že je celkem málo článků, které se tímto zabývají a možná by to někoho zajímalo, jak to probíhá, protože se tam bude hlásit. Tak tady to je.

Na poštu jsem se hlásila někdy na konci května. Odpadly mi všechny ostatní nabídky a moje teta, která je pošťačka mi řekla, ať to prostě zkusím. Ke konci června jsem šla na vstupní lékařskou prohlídku a potom jsem už šla na hlavní pobočku pošty, kde mi zdělili, ať si seženu kolo, nosič, košíky ... To mě celkem zarazilo, čekala jsem, že mi propůjčí nějaké jejich. Kolo naštěstí s pár nervy jsme doma vyřešili, na poště jsem si aspoň vymohla, aby mi tam dali jejich odrazky, protože jsem mezitím jezdila ještě do Olomouce na zkoušky.

Nastupovala jsem 1. 7. 2016. Prakticky jsem nevěděla, do čeho jdu. Do poslední chvíle se vedoucí rozčilovala, že neví, jaký rajón mi dát. Šla jsem tam asi o půl 7 ráno, nikdo mi totiž neřekl, v kolik mám dojít. Bylo to tak akorát, než jsem vůbec prošla přes vrátnici a našli vedoucí, trvalo to. Podepsala jsem papíry, že jsem převzala helmu a oranžovou reflexní vestu a dotlačili mě do haly, kde všichni hrozně kmitali, byl tam chaos na první pohled, hluk .. Vedoucí mě zavedla za dvěma ženami. Představila mi Aničku a řekla mi, že to je moje školitelka. A Gábinku, slečnu, která mě na daný rajón měla vozit. Anička byla přímá, férová, ... Trochu jsem se ji bála. Už v prvních 5 větách i mimo přivítání řekla, že je zvědavá, jak dlouho to vydržím. Mluvila stále sprostě. Ale zpětně jsem hrozně ráda, že jsem chytla jí. Zaučování jsem měla 10 dnů. Mezitím byl státní svátek a pak Anička byla naléhavě přesunuta na jiný rajón a já měla být už sama a lekla jsem se.

Ono být pošťákem není jen tak. Záhy jsem se dozvěděla, že je blbost, že budu chodit na půl sedmé, už půl páté bylo kolikrát pozdě. Ráno totiž musíte na svůj stůl přinést svou poštu na celý rajón a roztřídit si ji. Můj rajón byly kopcovité Bludovice - nenáviděla jsem je po prvním týdnu. Měly 8 částí. Takže svou poštu jsem dělila na 8 kupek. Devátá kupka byly doporučené dopisy. Anička mi říkala, že se nemám divit a nemám to vzdávat, když první dny budu chodit na Bludovickou poštu třeba i po 4. hodině odpoledne, že pošty může být milión, že si to můžu špatně zatřídit a hlavně se nemám vracet a ztrácet. Nejdůležitější je roznést doporučenou poštu ("réčka") a důchody/poukázky, ostatní počká - je to jen pošta. Její slova jsem si snažila nacpat do hlavy, ale hrozně mi vadilo, když jsem třeba už se drápala do prvního kopce a zjistila jsem, že jsem si založila něco špatně a dole mi něco uteklo. Bylo-li to réčko, tak šup znova dolů. i kdyby to byly předplacené časopisy. V Bludovicích je horda důchodců a jejich Chvilky pro Tebe a Překvapení a nevím co mě občas slušně vytáčely. Pronese se to. Navíc každý pošťák fasuje letáky. Opět na mě zaútočila Anička, že letáky mám dávat, kde mám poštu. Můj rajón obsahoval okolo 400 baráků. Dávat každý druhý den všude letáky .. Asi bych brzy skončila. Jediné, na co kladla důraz bylo Obi, protože tam bývají často kontroly. A mohl by být průser.

Pokud mě něco vyloženě štvalo, bylo to to, že ve chvíli, kdy nestíháš, je to Tvůj problém. Pošta mi platila jen 8 hodin práce. Uděláš-li všechno do 11, jsi borec, můžeš domů. Uděláš-li všechno v 6 večer, je to Tvůj problém, den na to zas vstváváš tak, ať o půl páté jsi v práci. Anička mě učila, jak si práci urychlit. Nemám-li v uličce žádnou důležitou poštu, nejela jsem tam. Den na to určitě něco přijde. Co jsem den po dni chodila po chodbách pro své kupky pošty, slýchala jsem, kdo co jak kde s prominutím osral. Jak někdo na lidi ani nezvoní, když tam je réčko, protože stejně tam nikdo není nebo neotvírá. Nebo naopak, jak to podepisují za ně. V tomhle já jsem byla poctivá. Jediný barák, kde jsem později nezvonila, byl od romské rodiny. Zkoušela jsem to asi deset dnů. Nic. Pak jsem to už nezkoušela a dala za pravdu holkám.

Další problémy byly ráno s tiskárnou. Všechny doporučené věci se musely naťukat do počítače. Ani Anička nebyla ajťák, takže její zaučení na PC probíhalo tak, že mi dala papír a měla jsem si napsat cestu, jak se proklikám, kam chci. Neříkala mi, že si mám najet na řádek Doporučená pošta, poté dejme tomu Zápis dopisů a tak (už si to nepamatuju), řekla mi prostě, že první zmáčku 1, pak 2, 2, 4 a jsem tam. Naťukám si dopisy a pak "šipečka nahoru" - jakože shift a šipka nahoru a něco dál. Vůbec jsem ji nerozuměla, a proto mi trvalo ten jejich program pochopit. Usmívající se

Poté byl na řadě tisk - výzev a celkového výpisu výzev. A nakonec to nahrát na flash - ten se pak dá na poště na rajónu. No. Flash se může nahrát až když jsou papíry vytisknuté. Dozvěděla jsem se to v posledním týdnu své práce. Smazala jsem si tím všechny svá réčka a ťukala vesele znova. Hold mě před tím nikdo nevaroval.

Když jsem měla svůj první týden úplně sama, tak jsem se dozvěděla, že kluk na rajónu za mnou končí, protože to psychicky nedává. Byl na autě a denně se vracel s přepravkou plnou pošty, kterou zkrátka nedoručil. I já jsem měla slabé chvilky, kdy jsem prostě už myslela, že zahodím kolo, poštu, důchody a půjdu na bus. Byla jsem vždy doluvena s Gábi, že až budeme mít hotovo, sejdeme se u ní. Byla ze mě nadšená, že nejezdím až ve 4 hodiny odpoledne, ale mermomocí jsem se snažila končit v době od 12 do 14 max. Dařilo se to, pokud nebyl začátek měsíce a nepřišly sipa. Nebo Obi. Nebo zkrátka lidem nepřeskočilo a nepřišlo mi ráno xy réček. Člověk si řekne, že to je blbá kopcovitá dědina a stejně réček jsem měla fakt dost. Když pak nastoupil kamarád a každý den měl asi 8 réček a končil v 10, 11 ráno ... Málem byla vražda.

Nutno říci, že jsem nepracovala celé 2 měsíce, ale jen 6 týdnů. 2 týdny jsem měla nemocenskou - pracovní úraz. Většina pošťaček mi říkala, že je někdy kousl pes. Čekala jsem to i u sebe. Ale ne, já jsem prostě jen žuchla na kole. Měla jsem asi 8 kilo pošty vzadu na nosiči a 3 kila vepředu. Měla jsem totiž jen jednu možnost, kde mi Gábi nechávala poštu, když toho bylo fakt moc a to až v 5. části rajónu. Takže nic moc, ale 6. a 8. část byly hrozně dlouhé, hodně baráků, takže mi to pomohlo a půlka vždy čekala v hospodě. Ten den toho bylo fakt moc. BYla jsem teprve na konci druhé části a bylo už 10 ráno. (Anička mi říkala, ať si to zkusím rozvrhnout, že cca 1 část - 30 minut. Ne vždy to šlo. Vyjížděli jsme jinak z hlavní pošty, když se poštěstilo v 8, když ne, tak později. Jednou, můj poslední den, v 10 ráno. Ale to musela ráno Gabča na noviny a nedalo se to jinak.) Každopádně kolo mě v zatáčce svezlo, šla jsem do smyku, na štěrku jsem neměla šanci to ustát. automaticky jsem vlepila pravou ruku (ano, jsem pravák) pod sebe a snažila se brzdit. Kolo mě úplně zablokovalo. Naštěstí tu ránu slyšeli nějací dělníci a začali mě zvedat. Sedla jsem si do trávy v úplném šoku. Pak mě dotáhli k nějaké babce do koupelny a ruku jsem si omyla. Vypadala hrozně. Zápěstí jsem měla celé naražené. Když se Vám na rajónu něco stane, musí se hned volat vedoucí a tak dále, ale já jsem toho nebyla schopna. Zmohla jsem se v šoku a breku zavolat Gábi, která rozvážela balíky na mém a vedlejším rajónu (tam i poštu). Vynadala mi, že už odjela, ale že se hned vrátí, pochopila, že já dál nemůžu. Cestou mi ještě stihla zavolat sanitku, zbytek mám nějak v mlze. Neodvezli mě ani k nám, ale do Havířova, protože to bylo blíž, tak jsem pak musela volat mamce a bratrovi, ať pro mě někdo dojede. Udělali mi rentgen, naštěstí to nebylo zlomené, ale naraženiny prý bolí víc. S rukou jsem měla problémy asi do října. Celý srpen jsem pak s kolem manévrovala, protože jsem rukou neudržela řidítka. Neunesla jsem kolikrát tašku s poštou, ale nechtěla jsem se vzdát. Pořád mám jizvu a nějaký štěrk v ruce. Už navždy budu vzpomínat na tuto brigádu. Vlastně za mnou přijeli i policajti, že jsem sama sobě způsobila dopravní nehodu a měla bych zaplatit pokutu. To tady nebudu dále rozepisovat, ale pobavila jsem s tím mnoho lidí.

Ale když se to veme kol a kol, pošťák má i nějaké výhody. Dýška jsem měla slušná. Výkyvy počasí neovlivníte, ale sami jste si venku pánem, vy si určíte, jak moc se flákáte, nebo makáte, ať jste brzy doma. Já jsem mohla jezdit autobusem domů, ale jen bych se o to víc hnala a nadávala na lidi, že mě zdržují. Ano, vracela jsem se domů ve 4 nebo v 5 odpoledne, ale protože jsem měla odvoz. Končila jsem fakt v 1 nebo ve 2, takže hodiny zaplacené celkem seděly. Měla jsem slíbené asi 10 a půl tisíce za měsíc. Ale jelikož si kolo pronajala pošta, měla jsem za to zaplacené a ještě tam byly nějaké další bonusy. Za nemocenskou jsem pak dostala 6 tisíc i s hodinami, co jsem nemohla pracovat. (Tím nechci podporovat, ať si schválně ublížíte, bolest to byla hrozná.) Samozřejmě mám i nějaké veselé historky, ale to je spíš na saostatný článek.

Velké mínus má to, že na poště se s Vámi nikdo neštve. Lidi jsou protivní a rádi si občas stěžují, i když jste v právu. Narazila jsem občas na hrozné mamlasy. Ale i na lidi, kteří se na mě vyloženě těšili a vždy byl čas s nimi na chvíli pokecat. Vytáčela mě i má vedoucí. Zkrátka jen řvala. A řvala. I když Vám lichotila, tak řvala. A některé pošťačky, co jsou tam už pár let se k Vám chovají, jako byste byli odpad. Jiné čekají, až vyhoříte. A že tam vyhoří hodně lidí. Pošta není pro každého. Ráno jsem vyloženě občas trpěla a chtěla jsem brečet. A občas i brečela. Ale ve chvíli, kdy jsem sedla do auta a jelo se na rajón, dalo se to. Nesmíte si ty urážky brát k srdci. Gabča se mi smála, jak jsem zezačátku se všemi mluvila mírně, i když mi nadávali, že jsem blbá a hůř a ke konci jsem jim to vracela stejným dílem. A že i na Gabču si lidi různě vyskakovali. Podle mě je pošťák celkem nedoceněné zaměstnání. Lidé si neuvědomují, že to není zas tak lehké. A za ty peníze jsou to fakt chudáci.

Každopádně poslední 3 dny pro mě byly už naprosté peklo. Nechtěla jsem tam, kolo se už rozbíjelo (pošťáci jsou fakt ničitelé kol a aut. Dokonce vlastně se nám stalo, že nám od auta odpadly dveře ... ). Předposlední den se mi urval nosič a píchlo mi kolo. Pošty fakt horda a konec v nedohlednu. Gábi byla nemocná a nedostala dovolenou a ten den vlastně píchla auto a vedení ji řeklo, ať si to vymění sama. Naštěstí její muž pracoval blízko, vzal kámoše a vyměnili ji kolo. Kždopádně já jsem už myslela, že se ji rozbrečím do telefonu. Ve chvíli kdy jsem pak volala tatínkovi, aby mi přijel vyměnit píchlou duši na mě to kolo prostě spadlo, ... Hodila jsem ho na zem a sedla si do trávy. Stejně jsem dál jet nemohla.No ... Každopádně s tím, že články přidávám, tak jsem to přežila. Mít jiný rajón bez těch kopců, možná na to vzpomínám v lepším světle. Je pravda, že jsem zhubla a nabrala jsem svaly, které sice pak šly zas pryč, ale co čekat, na kole jsem každý den měla asi 20 kilometrů. Někdy jen v nohách, když jsem někde běžela nebo šla. Líbilo se mi pracovat venku, to beru jako velké plus. I to, že jsem pracovala na kole mě moc bavilo. Ale hrůzy o tom, že jsem přeskočila nějaký dopis nebo že si nemou vzpomenout, kde je nějaký barák a kde mám sakra jet .. Nebo že jsem si nevzala všechnu poštu a nějaké réčko není zapsané .. Nebo že jsem špatně vyplatila poukázku anebo že nestíhám anebo že nevím co .. Mě pronásledují do teď.

Fotka z předposledního dne na poště:

Učím se říkat ,,Ne!"

6. prosince 2016 v 20:58 | quack |  Různé kecy a můj život
Zrovna dnes mám náladu fakt pod psa. Za týden máme zápočtový týden. I když jsem plánovala původně jen lehčí zkoušky a zápočty, dnes ráno jsem se rozhodla, že tam možná zkusím zařadit jednu z těch těžších, třeba mi štěstí bude přát, protože učitelé bývají na předtermínech ještě uvolnění a testy jsou občas lehčí.

No ale pak jsem šla do školy na poslední seminář z analytické chemie, tam nám řekla, že nám ještě hodí na internet jeden domácí úkol a já už tušila, že to nebude jen tak. Druhá a poslední dnešní moje hodina byla angličtina. Tam jsem se pro změnu dozvěděla, že musí test posunout, ať je čas na poslech. A to tak, že se mi to kryje právě s tou analytikou a prý mi nevyjde vstříc, buď mám přijít načas ... Anebo vůbec. Zápočťák tu ještě není a už jsou s ním problémy. :)

Po tomto střetu s mou profesorkou šel den od devíti k pěti a mi došlo, že svým vrstevníkům neumím moc říct "ne". Cokoli kdokoli chce, napíše mi a já to nějak zařídím, pošlu, vyřídím. I když shánění mě třeba stálo spoustu času a nervů. A diví se mi, že za to chci aspoň čokoládu nebo něco na oplátku. Mám cvičné testy například přímo od jednoho profesora a to jen proto, že jsem byla jedna z mála, co došla na přednášku. (Byli jsme 3 z 20.) Proč bych to měla hned všem posílat? Byl to můj čas, který jsem mohla jako ostatní strávit jinak. Oni tam přece mohli jít. Nikdo jim to nezakázal. A pak ještě ani nepoprosí a nepoděkují.

Dnes mě namítl spolužák, kterému jsem poslala materiály už asi na 7 předmětů ... Zeptal se mě, jestli mu neudělám webové stránky, které potřebujeme na zápočet ke zkoušce v jednom předmětu. Už to pro mě byla poslední kapka. Mám své starosti, své předměty, na které se chci učit. Svůj osobní život, který nemám potřebu strávit jen zavřená na bytě. Napsala jsem mu jednoduše, že nemám čas a on mi napsal drze, že jsem pěkně hnusná a jak si to představuju. Že na výšce by si lidi měli pomáhat. Napsala jsem mu, co naposled ale on udělal pro mě? Já mu pomohla už těmi materiály a ještě jsem s ním loni počítala příklady, se kterými měl problém. Asi 4 dny ... 4 celá odpoledne. Ve zkouškovém, kde jsem potřebovala uzavřít svou organiku, kterou nakonec nemám a další předměty, které ale naštěstí už mám .. Ale ve chvíli, kdy jsem mu napsala, že potřebuju dělat jiné věci - třeba ty své - jsem dostala spršku vět typu, že on to ale jinak nedá, že se bojí, že skončí, že neví, co bude dělat, že nikdo mu nepomůže a jak já jsem zlá, když prostě to chápu ... Takových lidí se ovšem najde v mém okolí víc, ... Takové ty vyžírky, co sosají všechno od všech, ale sami nejsou schopni ničeho. S některými mám funkční vztah "něco za něco" .. A je to moc príma. Ale dělat někomu webovky, které pak stejně sám neobhájí, protože nebude rozumět jedinému řádku .. Ne, díky. Když mě spolubydlící požádala o pomoc, že to nikdy neviděla, pomohla jsem ji. Řekla mi to ale 3 týdny dopředu, takže na udělání stránek byl měsíc času. Navíc se mnou loni řešila matiku a víme obě dvě, že jsme to zvládly jen tím, že jsme si navzájem pomohly - a ona mi o hodně víc než já ji. Každý svého štěstí strůjcem ... Když mě poprosil spolužák dnes, už jsem ho musela poslat do háje. Navíc mi to napsal ve chvíli, kdy jsem otevřela ten úkol z analytiky ... a vyskočilo na mě deset dlouhých, škaredých příkladů, kterým jsem napoprvé absolutně nerozuměla a dělala jsem je dnes 3 hodiny. Termín odevzdání je příští pondělí jinak. Mě to jen namíhlo, protože svůj čas potřebuju věnovat jiným věcem. Tento článek slouží jen jako mezipauza a trval mi asi 20 minut.

Nevím, je mi špatně z chování některých lidí. Něco chci, tak pro to něco dělám. Já bych se neuměla jen tak vozit po ostatních a čekat, jak to dopadne. Začínám si zvykat, že když mi někdo něco napíše, že potřebuje a nenapíše "prosím" ... Píšu rovnou ne. Záleží tedy na osobě, to ano. Ale nechci, aby se mi stalo, že letos mi v zimním semestru uteče nějaký předmět, protože svou energii budu dávat o jiných lidí. To se nedělá. To taky rovnou nemusím studovat. Takže budu pokračovat s učením mého "ne".