Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Dokud máme přátelé, máme celý svět

30. listopadu 2016 v 21:43 | quack |  Různé kecy a můj život
Dlouhá doba bez nějakého článku ... Už se mě blog.cz ptal, jestli jsem ještě mezi živými .. Tak tedy ...

Začínám si hrozně vážit svých kamarádů. Čím jsem starší, je mi jasnější, že bez nich bych už nic nezvládla. A občas důležité bylo, mít je dobře rozdělené. Kdysi zvládl totiž každý kamarád všechno, ale co jsme v dětství také řešili? Jakou novou hračku nám rodiče koupili nebo naopak koupit nechtěli, jaké zvířátko máme nebo bychom chtěli mít, jak nám co dělá ve škole problém nebo ne, že nechceme jíst brokolici nebo květák a vedli jsme dlouhé spory, když někdo neměl rád třeba krupicovou kaši a pro někoho to byla nejlepší bašta ...

S postupem věku se problémy začaly lišit (puberta). Já si jako holka neuměla představit, že s kamarádem budu řešit, kdo se mi líbí, kdo se mi nelíbí a proč nebo třeba jestli se začít malovat. Klučičí kamarádi se začali střídat jako na běžícím páse. No ... Kamarádky vlastně taky. Není jediná kamarádka ani kamarád, se kterou bych se bavila ještě ze základky. Jsou dva ze střední, s kterými se pravidelně vídám a píšu si, s jedním jdu občas i na hory, protože pít víno můžeme kdykoli, ale hory .. Jsou u nás větší oříšek. Nejvíc si ale vážím právě té kamarádky ... A pak ještě jedné, kterou znám 4 roky a poznala jsem ji mimo školu úplně. A nejšťastnější mě dělá moje spolubydlící, kterou znám 2 a půl roku a studuje stejný obor. Až s ní jsem začala chápat, že všechno, ale úplně všechno (dobré i zlé) nás má někam donést. A u ní vím, že to byl zkrátka osud, poznat jsme se měly a navzájem se doplňujeme a je nám krásně.

Opusťme ale ženské .. Protože mě to táhne k jednomu kamarádovi. Protože se pojí k tomu, jak život umí být vtipný a jak se s někým donekonečna můžete míjet a potkáte se prostě, až bude ta pravá chvíle. Chodili jsme na stejnou základní školu. Byl ale o 3 roky výše. Častkokrát jsme si ale hráli i jako malí na hřišti a vůbec jsme si to neuvědomovali (přišli jsme na to až vlastně před měsícem, že pravděpodobnost je opravdu velká). Vlastně pak jsme spolu chodívali občas ven, skrz naše kamarády. Protože já jsem chodila s kamarádkou do třídy, co měla bratra ve stejné třídě jako chodil on. Byla to tak moje 2. nebo 3. třída, pak jsme se už nevídávali. Jakmile ukončil základku, začal chodit na střední, co mám vedle svého bydliště. Takže jsme se asi 15 let míjeli pořád okolo a jen chvíli občas blíž. Pak jsem šla na střední do Ostravy, on mezitím ukončil střední, možná jsme se potkávali ráno a autobusové zastávce, protože v tu dobu se už přestěhoval z mého města do vedlejší vesnice. Když jsem byla ve 4. ročníku, on začal chodit do Olomouce na vyšší školu. Rok na to jsme se míjeli už okolo mé fakulty, ale já když jsem byla na kolejích, on byl na bytě. O rok později, když on už bydlel na kolejích, já si ale našla bydlení na privátě. Když jsem přestala doprovázet spolužáky do menzy, on tam začal obědvat. A ve chvíli, kdy já si našla privát na další rok vedle jeho vyšší školy, on ji ukončil a odešel z Olomouce. A nás prosím, spojila taková podivná věc, že mě na brigádu v létě nikam nevzali, jen na poštu. Kde on dělal už třetí prázdniny. Jen jsme se zahlédli nad kopou dopisů a časopisů ... A ty matné vzpomínky, které se někdy v dětství utvořily, vypluly na povrch.

Hned jsem ho našla na facebooku (jak jinak) a chtěla jsem o něm vědět víc. A on o mě také. Máme problémy se stejným kolenem, čteme stejné věci, oba máme rádi hory, jízdu na kole, sýry nad čokoládu, stejné filmy, prožili jsme si podobné věci nebo celkově máme podobné myšlení. Občas to je až děsivé. Ale baví mě i ty protiklady, bez nich by byl asi na zabití.

No proč to píšu. Po mnoha letech jsem potkala/poznala konečně zase kluka, se kterým vím, že mu můžu napsat jakoukoli blbost, problém, vtip ... A vždy to nějak pobere a pomůže nebo se jen zasměje. Občas mi přijde, že to není 4 měsíce, co jsme se poznali, ale že on je tady se mnou odjakživa. Vlastně něco jako moje kamarádka - spolubydlící. Od prvních vět jsme obě věděly, že si budeme rozumět a i když se známe 2,5 roku, známe se podivným způsobem celý život. A já jsem za ně šťastná. Po pubertě je to konečně zas to, co jsem chtěla - mít kamarády na každý problém, nerozdělovat. Je neuvěřitelně příjemné jít za ním domů, vyvalit se na gauč a sledovat filmy .. Popíjet víno, když máme dobrou náladu a neřešit svět. Je neuvěřitelně příjemné přijít na byt po celém dni školy a nemuset spolubydlící vysvětlovat, proč nemám náladu už si ani povídat. Nebo přijít na byt a společně s ní vařit nebo nadávat na různé eshopy, proč mají drahé věci. Fakt to některé kamarádky nepobírají, ale ona ... Ona vždy. Vím, že s oběma se zase někdy odloučím. S ní, až ukončím školu. S ním ... Kdo ví .. Asi až si jeden z nás někoho najde do vztahu, i když možná ani pak ne. A kdyby ano, vím, že přijde zas někdo další, protože moje cesta někam zkrátka vede a je nevyzpytatelná, ale dokud mám své přátelé, mám celý svět.

(A všem zmíněným kamarádům, kdyby se to k Vám dostalo a poznali byste se .. Díky, že jste ... )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama