Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Cena života

19. května 2016 v 21:57 | quack |  Různé kecy a můj život
Každý si cenu svého života dřív nebo později uvědomí. Někdy je už na to ale příliš pozdě.

Tento blog už zažil nějaké články o tom, že mám nemocného tatínka a jak moc ho mám ráda. Jen dvou lidí si vážím nadevšechno na světě - mých rodičů. Maminku obdivuju, že zvládá i to, co se mi zdá nemožné. Je neuvěřitelně silná. Tatínek je pro mě bojovník s osudem (i když tam se dá započítat i maminka).

Neumím a nechci si představit den, kdy už tu jeden z nich nebude. Osud zamíchal karty tak, že víc se bojím o otce, kvůli jeho nemoci. Děsit mě ale umí i bez ní. Dnes se mi vyboural na kole ... A já přemýšlím ... Kdy život přestává mít pro člověka smysl? Kdy si řekne, že dál už nemůže, že už nechce?

U tatínka mi připadá, že svůj život pomalu chce vzdát .. Možná je to jen vystrašený hlásek někde u mě v hlavě, možná na tom prostě něco je. Je mi líto, že se trápí. A možná proto už tady asi dvě hodiny brečím a přemýšlím, co tady tímto článkem chci vlastně dokázat.

Bojím se dne, kdy za mnou opět přijde s takovým tím pohledem, že ho všechno bolí a svět ho už nebaví. Nevím, je to sobecké po něm chtít, ať se trápí (tedy ať to nevzdává a je tu s námi) dál? Pustit ho ale prostě nechci. Je to můj otec. Bude mou radostí, když tady bude i dalších sto let. Ale zdravý! Chci se s ním smát a hrát hry a dívat se na film a jet na kole a chci ho mít na promoci a chci, ať tu je na mé svatbě a ať si pak pochová vnouče a ... zkrátka ať je tu se mnou napořád.

Přijde mi prostě neomalené, bláznivé, nebezpečné, bez rozmyslu ... Hloupost prostě .. Jet na kole s pivem v krvi a to ještě po tom, když ráno nebylo tak světlé. Já vím, osud je nevyzpytatelný, co se má stát, stane se .. Ale ... Nevěřím, že za některé věci si svým způsobem nemůžeme sami. Tolik nehod by se nestalo, kdyby někdo neřídil opilý, kdyby někdo vypnul plyn, kdyby někdo .. Nevím co .. Neztratil naději? Chuť žít?

Kamarádka mi momentálně píše, že všechno bude dobré. Naděje umírá poslední. A hlavní je stát při sobě - on je tu pro nás a my pro něj... Občas mě napadá, jestli tatínek nad tím přemýšlí .. Jak moc nás bolí některé jeho kroky. Jak já soucítím s každou jednou jeho bolestí. Jak přemýšlím každou noc, co nejsem doma, jestli je v pořádku. A když doma jsem, jak poslouchám, jak se občas v noci rozkašle a doufám, že se zase normálně nadechne. Jak často dopoledne ve škole přemýšlím, jestli mu nenapsat, jen tak ... Ale zároveň ho nechci vysilovat a unavovat a nebo něčím rozčílit či rozesmutnit. Protože co když těch chvil tolik nezbývá? ... I mě může zítra srazit auto ... A jak často přemýšlím, co jsme spolu prožili ... A co jsme prožít mohli, ... Co pro mě kdy všechno udělal ..

Na dnešní vteřinu, kdy jsem slyšela slova "naboural", "pohotovost" a "bezvědomí" ... Zkrátka jen tak nezapomenu ... Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce a ztuhla jsem na místě. Najednou šok přešel a změnil se v slzy v očích a strach. Žádná jiná emoce v tu chvíli neexistovala ... Nejhorší je ten prvnotní stav nevědomosti.

Doufám, tati ... Že víš, co pro mě znamenáš ... A že život jednou (za dlouho ... prostě za hodně hodně hodně hodně dlouho) bude o slovy nepopsatelnou část těžší. Smutnější. Osamělý. Vybledlý.Stejně jako bez Tebe, mami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama