Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Květen 2016

S poctivostí nejdál dojdeš? Ale kde že ...

31. května 2016 v 12:42 | quack |  Různé kecy a můj život
Už mě to nebaví ... Už opravdu ne.

Studuji na vysoké škole a u každého testu vidím lidi, kteří opisují ... Taháky, mobily, papíry, sešity .... Proč studují, když se to neučí? Jsem naivní?

Jsem vytočená z dnešní zkoušky u garantky našeho oboru ... Říkala jsem si, že jen takoví ti, co to vůbec nechytají, použijí nějaké pomůcky a ostatní se to budou učit jako já (a to nemohu říct, že všechno z toho chápu). Jen co jsem si vylosovala otázku a šla na potítko, ... Profesorka si pak hned zavolala další 3 spolužáky ... A samozřejmě si sedli vedle sebe, vytáhli mobily a už jeli. Já jsem seděla přímo před jejim kabinetem, takže i kdybych byla opisovací typ, tak mám smůlu.

Po 15 minutách jsem se zvedla, protože profka čekala přímo na mě, nikdo přede mnou už nebyl. Tak jsem zaklepala a vešla. JEn co mě uviděla, začala se mračit, tak jsem pochopila, že to bude těžké. ANi mi nic neřekla, sedla jsem si a čekala. Koukala se do PC a pak se otočila na mě a koukala a po minutě řekla, že proč nepovídám.

Představila jsem se, řekla jsem téma otázky a začala popisovat. Ani nekývala, ani nic.. Tak jsem nevěděla, jestli mluvím špatně nebo ne, zastavila jsem se. Řekla mi, že to je správně, že ji mám napsat rovnici. Napsala jsem rovnici a hned chtěla, ať ji to napíšu v diferenciálním tvaru a vysvětlím rozdíl a dál to pitvala. Po 5 minutách mluvila o věcech, které mi zkrátka vůbec nic neříkaly. Chtěla to ze mě vydolovat, ale nebylo co. Přečetla jsem jak doporučenou literaturu, tak její prezentace, ale nespojilo se mi to s ničím, po té řekla, že to je fyzikální otázka a né chemická, že si mám začít vzpomínat na hodiny fyziky. Na chvíli jsem se chytla, ale byla to jen chvíle. Po půl hodině, kdy jsme pořád byly u první otázky ze šesti se na mě podívala a řekla mi, že to nepůjde, že mám přijít příště.

Vyšla jsem na chodbu a ukázala ostatním, že nic ... Ti se tam radostně bavili mezi sebou, nikdo je už totiž vůbec nehlídal.

Počkala jsem, jak dopadli .. Jeden měl E ... Kamarádka za A a kluk, který si vytáhl otázku, ve které byla zahrnuta i ta má měl za C.... Že po něm chtěla jen znění zákona a ty dvě rovnice a dál to neřešila. Urazilo mě to. Měli přípavu asi hodinu, mohli si to opsat všechno (a taky, že opsali), dali to dokupy spolu a ještě je ani z toho pořádně nezkouší? Proč? Takže jsem měla taky hned na místě vytáhnout mobil a popsat třeba 3 A4 a jít dovnitř? Prostě čím jsem si to zavinila, že mě tam drtí na nějaké objemové práci a spojitosti s kdo ví čím a kamarádovi stačí nějaký hlod k tomu a může spokojeně jít. Bezva, bomba, cool ...

Chápu, stěžuju si do prázdna. Mohla jsem umět všechny ty věci, jenže jim ani extra nerozumím a po všech chce jen základy. Asi jsem černý Petr a někoho prostě musela vyhodit. S kamarádem se tam smála a říkala mu vtipy a na mě tam jen mručela. Nevím. TO je nějaké její pravidlo, že kdo víc opíše, ten si na tom víc dal záležet a tomu to prostě dá? JSem naštvaná, že všem tohleto prochází. Já bych jednou zkusila tahák a hned letím ze třídy, ale všichni ostatní na tahácích projdou přes 80 % předmětů. Kde jsi, karmo, když Tě chci? Protože ta je zdarma a někdy (doufááám!) se mi dřina vyplatí a oni dojedou.

Říkám si, jestli s tímhle přístupem z vedení má cenu vůbec ještě vysokou školu dělat. K čemu je věčné šrocení něčeho, co ostatní prostě opíšou a mají lepší známky a jedou na stípko? Na stípko, které mají prakticky z opsání. Kde se ztratila ta poctivost? Proč jen mě drtila z věcí pod čarou a u jiných stačilo pár základních vět? Nebaví mě to. A vytáčí mě to.

Cena života

19. května 2016 v 21:57 | quack |  Různé kecy a můj život
Každý si cenu svého života dřív nebo později uvědomí. Někdy je už na to ale příliš pozdě.

Tento blog už zažil nějaké články o tom, že mám nemocného tatínka a jak moc ho mám ráda. Jen dvou lidí si vážím nadevšechno na světě - mých rodičů. Maminku obdivuju, že zvládá i to, co se mi zdá nemožné. Je neuvěřitelně silná. Tatínek je pro mě bojovník s osudem (i když tam se dá započítat i maminka).

Neumím a nechci si představit den, kdy už tu jeden z nich nebude. Osud zamíchal karty tak, že víc se bojím o otce, kvůli jeho nemoci. Děsit mě ale umí i bez ní. Dnes se mi vyboural na kole ... A já přemýšlím ... Kdy život přestává mít pro člověka smysl? Kdy si řekne, že dál už nemůže, že už nechce?

U tatínka mi připadá, že svůj život pomalu chce vzdát .. Možná je to jen vystrašený hlásek někde u mě v hlavě, možná na tom prostě něco je. Je mi líto, že se trápí. A možná proto už tady asi dvě hodiny brečím a přemýšlím, co tady tímto článkem chci vlastně dokázat.

Bojím se dne, kdy za mnou opět přijde s takovým tím pohledem, že ho všechno bolí a svět ho už nebaví. Nevím, je to sobecké po něm chtít, ať se trápí (tedy ať to nevzdává a je tu s námi) dál? Pustit ho ale prostě nechci. Je to můj otec. Bude mou radostí, když tady bude i dalších sto let. Ale zdravý! Chci se s ním smát a hrát hry a dívat se na film a jet na kole a chci ho mít na promoci a chci, ať tu je na mé svatbě a ať si pak pochová vnouče a ... zkrátka ať je tu se mnou napořád.

Přijde mi prostě neomalené, bláznivé, nebezpečné, bez rozmyslu ... Hloupost prostě .. Jet na kole s pivem v krvi a to ještě po tom, když ráno nebylo tak světlé. Já vím, osud je nevyzpytatelný, co se má stát, stane se .. Ale ... Nevěřím, že za některé věci si svým způsobem nemůžeme sami. Tolik nehod by se nestalo, kdyby někdo neřídil opilý, kdyby někdo vypnul plyn, kdyby někdo .. Nevím co .. Neztratil naději? Chuť žít?

Kamarádka mi momentálně píše, že všechno bude dobré. Naděje umírá poslední. A hlavní je stát při sobě - on je tu pro nás a my pro něj... Občas mě napadá, jestli tatínek nad tím přemýšlí .. Jak moc nás bolí některé jeho kroky. Jak já soucítím s každou jednou jeho bolestí. Jak přemýšlím každou noc, co nejsem doma, jestli je v pořádku. A když doma jsem, jak poslouchám, jak se občas v noci rozkašle a doufám, že se zase normálně nadechne. Jak často dopoledne ve škole přemýšlím, jestli mu nenapsat, jen tak ... Ale zároveň ho nechci vysilovat a unavovat a nebo něčím rozčílit či rozesmutnit. Protože co když těch chvil tolik nezbývá? ... I mě může zítra srazit auto ... A jak často přemýšlím, co jsme spolu prožili ... A co jsme prožít mohli, ... Co pro mě kdy všechno udělal ..

Na dnešní vteřinu, kdy jsem slyšela slova "naboural", "pohotovost" a "bezvědomí" ... Zkrátka jen tak nezapomenu ... Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce a ztuhla jsem na místě. Najednou šok přešel a změnil se v slzy v očích a strach. Žádná jiná emoce v tu chvíli neexistovala ... Nejhorší je ten prvnotní stav nevědomosti.

Doufám, tati ... Že víš, co pro mě znamenáš ... A že život jednou (za dlouho ... prostě za hodně hodně hodně hodně dlouho) bude o slovy nepopsatelnou část těžší. Smutnější. Osamělý. Vybledlý.Stejně jako bez Tebe, mami.