Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Když Vám tělo říká: ,,Stůj!!"

19. března 2016 v 12:46 | quack |  Různé kecy a můj život
Znáte ten pocit, když byste chtěli někam jít, něco podniknout, něco změnit ... Ale jste už tak unavení, že tělo prostě sabotuje? Ne? Závidím Vám!

Už minimálně měsíc mám děsné problémy se spaním. Ne, že to na sobě jen pociťuju a vím, že nespím, když se co hodinu dívám na mobil a mezitím se jen převaluji a nebo si čtu či brouzdám po webu, ale už mi to říkají i mé chytré hodinky. Na jednu stranu je to podivné každý den na nich po ránu najít čísla jako 4:30 ... 4:05 ... 4:50 ... 3:30 ... Pokud by to neznačilo, kolik hodin a minut spánku mi zaznačily.

Cvičím minimálně dvakrát týdně. Když to vychází, tak i víckrát, ale s mým rozvrhem a s tím, že jsme na to dvě ... Se to občas nedaří. Teď jsme šly s kamarádkou na nějaké posilování v pondělí. Dokola jsme tam skákaly, dělaly angličáky a neměly se zastavovat. Jelikož mi v hlavě pořád znělo "I přes bolest jít se má" ... Tak jsem makala a makala, zatímco kamarádka postupně ztrácela tempo, až se nakonec ztratila sama a sedla s vyčerpáním (omluvou ji je, že ji bolelo nějak v kříži při některých pohybech). Skončily jsme tak jak tak zpocené, vyčerpané ... Doufala jsem, že se mi bude krásně spát, konečně třeba celou noc ... Chyba lávky.

Další den mě bolelo pár svalů jako každý týden. Tělo se mi zpevňuje, ztrácím špeky moje, co jsem nabrala za posledních 5 let a nabírám zpátky tu svalovinu. Na cm to jde poznat, na kg nikoli. Pak nastaly nějaké problémy přes týden, takže druhé cvičení (plavání) se odehrálo až ve čtvrtek.

Měla jsem podivně moc energie, i když nevím vůbec, odkud sakra pramenila - jsem prostě už typický zombie, který jde na automat z nevyspání. Nutila jsem kamarádku do dalších a dalších temp, jako by na tom ležel celý svět. Už mě proklínala ona i hlásek v hlavě: ,,Kačo, sakra, už zpomal. Je to už jen relax ... Pálí Tě paže i stehna, .. Neblbni!" .. Jenže další den jsem měla vstát ve 4 ráno a potřebovala jsem se vybít.

Né, že by to pomohlo. V sedm večer jsem si vzala prášek na spaní a ulehla, že to třeba pomůže. O půlnoci jsem se probudila zpocená a zmateně jsem začala hledat své chytré hodinky, protože na ruce pro jednou nebyly. Když jsem prohledala postel a okolí, zjistila jsem, že celou dobu spokojeně leží na posteli a já půl hodiny jančím zcela zbytečně. Hold, stane se. Lehla jsem pak unavená a "zdrogovaná" a okamžitě zase usla. Ve 4 ráno jsem se cítila nějak svěže, protože mě poháněl pocit, že musím, prostě musím vstát a doplazit se ke škole.

V autobuse to na mě ale lehlo, tak jsem si místy četla, místy jsem si klímbala. Jeli jsme do Bosche v Českých Budějovicích z Olomouce. Takže cesta na 3 hodiny. Tam jsme to celé prochodili, dokonce jsem na místě poznala, že jsem si zase zahrávala se svou alergií, udělalo se mi blbě, nějak jsem se začala trochu dusit, zamotala se mi hlava. Kamarád si na mě pak začal dávat pozor, abych sebou nehodila na zem. Byla jsem z toho ale ještě vyčerpanější.

Zpátky jsme pak vyjeli se zpožděním a zpoždění (celou hodinu) jsme nabrali ještě po cestě. Normálně by mi to nevadilo, ale já se potřebovala dostat ještě z olmíku domů, což občas není žádná sranda. Zvlášť, když víte, že musíte stihnout tu jedinou možnou tramvaj, jinak nejedete nikam. A stejně budete mít jen 15 minut na to dojít na byt, sbalit všechny nesbalené věci a zmizet zpátky na tramvaj.

Chtě nechtě, musela jsem se rozběhnout. Bylo to strašně zvláštní cítit všechny ty svaly, které se teprve probouzejí k životu, jak se nemohou v lýtkách sesumírovat a jak se jim to nelíbí. (Běhat jsem přestala cca před rokem, vrátím se k tomu, až přestane sněžit ...Nebo třeba vůbec ... No i tak jsem neběhala se zátěží .. ) Do bytu mi vede 72 schodů. Většinou se před posledními 18 už celkem plazím a nemám dech, teď jsem to celé brala po dvou, protože každá vteřina dobrá. Proběhla jsem bytem, tahala krosnu a házela jsem do ní věci, které jsem potřebovala. Bohůmžel, špatný týden, tahala jsem asi 10 kg věcí ... A s tím běžela zase zpátky na tramvaj. Dolů po schodech mi pomáhala gravitace. Po rovince pak nic moc.

Říkala jsem si, že víc vyčerpaná už být nemohu. Zpětně vůbec nevím, co jsem si s maminkou povídala, prostě už jsem byla zas v tom polospánku, úplně mimo. Doma jsem si vybalila věci, dlabala na svět a prostě ulehla. Převalovala jsem se asi hodinu a pak konečně usla a říkala si: ,,Jo, dnes se mi bude spát už skvěle.." ...

Chyba. Velká chyba. Tělo si řeklo, že to běhání, skákání, plavání, alergie a tak vůbec mi už prostě nedaruje! A že mám jít ráno na hory? No to vůbec! Budila jsem se co hodinu snad, samé křeče ... Ruce, lýtka, ... Na tom vůbec nezáleželo. Leknutím z náhlé prudké bolesti mi vždy vyskočil i zbytek těla, takže námaha o to větší. No katastrofa. Budila jsem se snad ještě unavenější. To už prostě není ani možné.

I teď jsem zralá na to, zas jít okamžitě spát. Jenže buď bych neusla a kdybych usla, vzbudila bych se hned ve chvíli, jak by se okolo někdo mihnul. Hlava mi třeští zas už třetí den. A já si jen říkám, kam tohleto vede. (Snad jinam než do záhuby.) Nebaví mě už každý jeden den, kdy se neprobudím ráno prostě spokojeně vyspaná. Nebaví mě to věčné rozhodování, jestli si vážně mám sehnat něco na spaní a brát to každý den nebo ne. A je mi líto, že maminka šla na hory jen s bráškou a beze mě, ale na druhou stranu si snad spolu jen popovídají, protože se málo vídáme a já bych oba stejně jen brutálně zdržovala. Navíc jestli je nahoře zima a bahno a všechno, nevěřila a nevěřím si se svým kolenem. Štve mě to a štvu i sama sebe. Omlouvám se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tdnur tdnur | 31. března 2016 v 20:50 | Reagovat

křeče v noci? to už je hodně zvláštní..

2 quack quack | 31. března 2016 v 20:56 | Reagovat

[1]: Není to zvláštní ... Děje se to hodně lidem ...

3 elixilr elixilr | 16. října 2016 v 13:45 | Reagovat

čarodějky se zrodily z popela dračího tak požádej dabla samotného jenž umři!kdo si to přečet tak do 5 dnů umře musela jsem to napsat jinak bych umřela do 5 dnů kdo si to přečet tak to napište do jinýho blogu nebo umřete do 5 dnů a to fakt!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama