Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Demotivace

22. prosince 2015 v 23:12 | quack |  Různé kecy a můj život
Každý občas potřebuje slyšet slova chvály nebo útěchy .. Zkrátka něco, co zní jako důvěra někoho ve Vás ...

Jsem citlivá ... Citlivější než většina lidí, které jsem už měla tu čest poznat. Kdo chce, může to brát jako výhodu, ale pro mě je to většinou prokletí. Hodně věcí, které jsou vůči mě vyřčeny sakra hodně bolí. A někdy bolí dost dlouho ... Narážím tu i na věci ohledně mého rozchodu a toho, co následovalo ... Nebylo to příjemné (stále to není příjemné) a to tak, že ani nemám potřebu to vypisovat na web. Pořád jsem některé věci nevstřebala a tělo se s tím srovnává podle sebe ...

Možná se někdo ptá "jak?" .. I nad tím hodně uvažuju, jestli to vůbec posílat dál .. Nerada bych, aby na mě byl uvalen psycholog ... To fakt ne. Ne, že by mě to nenapadlo ... V poslední době častěji a častěji chodí ta myšlenka svěřovat se někomu cizímu, který třeba umí pomoct ... Ale složit se z nějakých těžkostí (a debilů) a skončit až u psychologa .. To jim přece nedopřeju, ne? Pro mě by to byla definitívní prohra .. Každopádně .. Jo .. Trpím záchvaty úzkostí .. Někdy jednou za týden... Jindy přijdou tři v jeden den .. Rozdýchávám je různě dlouho, i když vím, jak na to .. Člověk si vymyslí nějaké fígly, ale v tom záchvatu Vám to často hned na mysl nenastane .. To se Vám sevře hrdlo, točí hlava, zrychleně dýcháte, až to není možné .. A ... Napadají Vás nesmysly .. A tak podobně ... Je to psycho stav. Je to horší, když Vás to přepadne někde venku a ne v pohodlí domova. Je nejhorší, když Vás u toho někdo známý vidí ...

Všechny ty strachy se dají určitě nějak přemoct ... Ale mi přijde, že jsem na všechno nějak sama .. A když už se mi zadaří a splním předmět na mé VŠ dřív, než jsem vůbec doufala a celá rozjařená to řeknu mamince (že třeba můj život není tak marný a k ničemu, jak se mi posledních ... xy let ... zdá ... ), tak mi řekne, ať přijdu až dodělám rok .. Tak si zas klesnu poblíž k tomu dnu ... Tohle je pro mě strašná demotivace .. Nepovýší mě to ... Sesune mě to níž .. I kdybych ukončila rok, tak dostanu odpověď, ať přijdu, až dojdu do třeťáku, až napíšu bakalářku .. Až budu bakalářka ... Až budu magistra ... Až budu mít práci, manžela, děti, ... Vždycky bude vyšší příčka. Proč to nevzdat rovnou? Jestli mi rodič nevěří, že dostuduju, proč si mám myslet já, že to zvládnu? A co když je to další promarněný rok? Co když jsem to měla rovnou vzdát a zkusit si najít práci? Co když by bylo všem líp, kdybych sama vydělávala a odstěhovala se konečně natrvalo?

Vím, že jsem k ničemu. Ani chytrá, ani pěkná, ani nijak talentovaná (když zazpívám neohluchnete, když něco nakreslím, tak nebudete mít noční můry, ale není to nic na chlubení se) ... Můžu o sobě akorát říct, že mám asi strašně malé sebevědomí a netajím se tím. Jsem narušená. Jsem sama. Jsem smutná a nešťastná. Brečím si po nocích a o půlnoci v teplácích brouzdám sama po ulicích ... Hledám smysl svého života a nenacházím nic jiného než že když se postavím na nohy, musím zase padnout ... Pořád a pořád dokola. Ztrácím motivaci vůbec v něčem pokračovat ... Zdá se mi, že zase akorát ztrácím sama sebe jako už tolikrát ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama