Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Křičím do ticha .. A nikdo mě neslyší ...

6. března 2014 v 18:02 | quack |  Různé kecy a můj život
Třeba znáte takový ten den blbec, kdy se prostě pokazí úplně všechno, co může? Ale co když to není týden, ale dva týdny?

Táhne se to se mnou už tak od předminulé středy. Probudila jsem se absolutně nevyspaná, oči mě štípaly, hlava mě bolela a já se snažila vyhrabat do školy se slovy, že to přece zítra bude určitě lepší ... Nebylo.

Když člověk pořádně nespí, bolí ho celé dny v kuse hlava a prostě odmítá brát různé prášky proti bolesti, je to s ním špatné. Vleze Vám to strašně rychle na mozek. Točí se Vám hlava, nevnímáte pořádně, soustředit se nedokážete, natož pak být školou povinní a psát nějaké zatracené testy .. A maturitní práce? Hehe ..

Když se k tomuto stavu přidá ještě druhá rána do psychiky, jelikož navštívíte svou babičku, která je po operaci chlopně, se smutnýma očima Vám ukazuje šíleně dlouhou strašidelnou jizvu a povídá Vám, jak trpí a jestli to za to vůbec stálo, je člověku ještě hůř. Nemluvě o tom, že když se už s bolestí na hrudi vzdálí a přisedne k Vám děda. Chvíli je divné ticho a pak od něj slyšíte, jak potají pláče, protože dívat se na osobu, kterou jednoduše milujete a nemůžete ji pomoct jinak, než že ji přikrýváte, vaříte ji jídlo, pomáháte s oblékáním a podobně, je vážně šílené.

A já si to mám převzít v pořádku?

Babičky si vážím šíleně moc. Strávila jsem u ní nesčetně moc dnů o prázdninách, když jsem byla mladší. Hrozně ráda ji navštěvuji, i když mi to se školou nevychází tak často, jak bych chtěla. Je to osoba, o které nemůžu říct jediné špatné slovo a bojím se dne, kdy ji už nebude moct nikdo pomoct. Ale pevně věřím v to, že to bude za dlouho, protože babi i děda si zaslouží klidné stáří a ne žádné problémy a starosti.

Když se smíchají tyhle dvě skutečnosti, vzniká vcelku velký nápor na moji slabou psychiku a stává se pak, že jsem závislá na blízkých osobách víc než normálně. Obtěžovala jsem kamarádku svými starostmi, ale naštěstí je to moje vrba a já její, a nikdy se mi nestalo, že by se ke mě otočila zády a nechala mě plácat se ve vlastních slzách a starostech. Kdo to odnášel hůř byl chudák můj přítel, který musel snášet moje asi vcelku šílené výkyvy nálad, kdy jsem se s ním v klidu dívala na film a smála a za pár hodin se víceméne zhroutila, že mám strach, že se mnou nechce trávit čas a kdesi cosi. (Omlouvám se tímto strašně moc, ale fakt jsem byla trochu víc špatně.)

Trošku se divím, čeho všeho je můj mozek schopný. Naplácat do sebe kraviny a dusit tím mé city, to mu jde. Spíš je vtipnější pak celá ta shoda náhod, kdy si řeknete ,,tak a teď vypnu a jdu na kolo!" a tím se stane další podivná věc, že Vás seřve cizí člověk, že jste úplně blbí a slepí. A pak, když už si řeknete, že jste na tom tak bídně, že hůř to už nejde .. Srazí Vám ruku dveře od tramvaje a den na to z ní pro jistotu vypadnete s touhou si zvrtnout kotník ...

Nevím zkrátka, co to je za pitomé období, ale doufám, že ten mrak, co mám nad hlavou, už brzy odpluje a všechno se srovná do co možná nejvíc úžasných dní, které mě snad už brzy čekají ..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama