Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Prosinec 2013

Vztahy

17. prosince 2013 v 22:10 | quack |  Různé kecy a můj život
Téma týdne je "vztahy" .. Nechce se mi tady řešit ty přátelské a rodinné. Tak si dovolím napsat něco málo o mě a o mojem zlatíčku.

Chápu, že o vztahu se svým nynějším partnerem píše asi nyní hodně blogerek (možná i blogerů), omlouvám se tedy těm, co sem už zavítali z blogu, že si nic zajímavého nepočtou a bude to klasický článek psaný jakoby 13letou zamilovanou holkou.

S mým zlatíčkem to bylo trochu složité, ale nakonec jsme se dohromady dali (a že nám to trvalo 3 roky .. ). No ale když už jsme se začali rozhoupávat směrem k sobě ... Co říct, jsem baba ... Bylo to úžasné.

Dodnes mám motýlky v břiše, když si vzpomenu na to, jak mě poprvé chytil za ruku. Bylo to ještě v červnu. 6 hodin jsme seděli v parku a domů jsem přijela vcelku pozdě. Povídali jsme si o nesmyslech a mimo jiné i o tom, že musíme někdy jít bruslit (a to jsme později i splnili). K večeru začínalo být chladno, a tak jsem dala na něj své nohy a přitulili jsme se. To nebylo poprvé, protože už před tím jsme párkrát stáli jen tak v objetí (a na ty chvíle jsem se těšila a tušila je dopředu). Na zastávce jsme občas sdíleli stejnou lavičku pro jednoho .. Každopádně .. Seděli jsme v parku, a jak jsme se pak konečně celí stuhlí z 6 hodin sezení zvedli, tak mě chytil za ruku. Byla jsem z toho trochu vyjevená, ale bylo to příjemné. Kamarádky se mi smály den po té, že jsme si nedali pusu. Ale nebyla správná chvíle.

Prázdniny se blížily, ale stále jsme se k puse neměli, i když za ruce jsme už občas chodili normálně. Se začátkem prázdnin přišlo zjištění, že vydržet bez sebe 2 týdny moc nejde. A tak jsem se vydala za ním na Slovensko. A tam se stalo, že mě přemluvil, ať si usteleme pod širákem. A já souhlasila. A přišla první pusa .. Kterou jsem samozřejmě pokládala za spacák a došlo mi to o půl hodiny později. Takže ... Romantika ano, nebe plné padajících hvězd, ale já jsem prostě tele, že jsem nepoznala pusu.

Druhý den to už bylo jiné a nebyl to jen letmý polibek. A už jsem si nemyslela, že jeho rty jsou spacák. Avšak ani čtvrtý den se nikdo z nás dvou nevyslovil, jestli jsme už pár a nebo ne. To nám trvalo prosím měsíc. Byl to den, kdy jsme byly na těch bruslích. Večer jsem mu řekla, že už nás za kamarády dál brát prostě nemůžu. Shodli jsme se na tom, že spolu už vážně chodíme déle, ale datum jsme nechali tento ono. To jsme dorovnali až v listopadu. Jsme divní prostě. :D

Na Slovensko jsem za ním jinak jela třikrát. A vždycky jsem si to tam užila, i když jednou to bylo fakt na tábor a stálo mě to mnoho sil. Byli jsme spolu i na několika koncertech a na několika výletech. Občas si nerozumíme a rafnem se, ale nestává se to často a když už, tak se přes to líp nebo hůř přenesem. A asi jen tak nezapomenu, když u mě byl na návštěvě a povídali jsme si do půl 4. do rána a vstávali v 6 do školy.

On je prostě Boží. Chytrý. Milý. Sympatický. Hodný. Pozorný. (Samozřejmě, když takový opravdu chce být. :P ...)

Zlatíčko, jestli si tohle přečteš .. (Ostatní fakt nemusí .. ) Vážím si Tě strašně moc. Divím se Ti, že se mnou jsi už skoro půl roku. Není to se mnou pořád jednoduché a já to vím. Děkuji Ti, že moje chyby respektuješ a dokážeš s nimi žít, zvlášť, když jsem občas protivná i sama sobě ... Asi máš hodně pevné nervy a to se na člověku cení. Jsi moje sluníčko, co rozsvěcuje každý den a dlouho jím ještě budeš. Miluji Tě.


Darování plazmy

7. prosince 2013 v 20:17 | quack |  Různé kecy a můj život
Měli už jste někdy ten nápad, že půjdete darovat plazmu a nebo krev? A opravdu jste to udělali?

Mi to první přišlo trochu šílené, ale když o tom přemýšlíte už nějakou dobu, tak si říkáte, že to prostě hecnete a bude to. A když jsem do toho šla ještě s dvěmi kamarádkami, šlo to lehčeji. Jistě, bála jsem se, ale aspoň jsem v tom nebyla sama.

Celé mé darování plazmy bylo tak nějak bláznivé, takže si stále myslím, že se to vůbec nestalo a že to byl sen. Kdybych neměla na ruce tečku od jehly, nevěřila bych tomu.

Když jsme dorazily do centra, vyplnily jsme dotazníky, kde bylo všechno možné i nemožné. Krom jiného si nás prověřili ze znalostí o viru HIV a nemoci AIDS (jak vtipné, když o tom mám maturitní práci). Poptali se na různé nemoci a na to, jestli jsme už někdy jinde něco darovaly a pak nás naťukali do počítače. Pak jsme postupně šly k doktorce, aby si nás ověřili ještě mnohem víc a probrali s námi ty otázky a tak vůbec. To bylo vcelku pohodové, s doktorkou jsem se zasmála a odešla. A čekala, až si mě zavolají, že jsem jejich další oběť a vysosnou mi plazmu.

Vlastně jsem si ani dlouho neposeděla a už jsem šla. Jako první z nás tří. Ale nebyla jsem nejodvážnější, to ne. Bylo mi přiděleno lehátko, odložila jsem si věci a čekala. Přiběhla pak sestřička a začala mi útočit na ruku a povídat si se mnou. Vzala mi dva vzorky krve na pozdější testy (HIV, žloutenka .. ), zapojila na přístroj, vše vysvětlila a šla.

Ve chvíli kdy odešla, všimla jsem si okolního pípání a nemohla v tom najít pípání mého stroje a proto jsem furt nervózně koukala na světýlka, jestli mi nesvítí červené a nezastavuje se mi proud krve .. Kdyby totiž jo, musela bych mačkat balónek, aby se nesrazila.

První fáze, kdy se odebírá krev, byla vcelku v pohodě. Pak nastala ta druhá, kdy se krev už bez plazmy vrací do těla a to bylo na mě moc. Neudělalo mi to vůbec dobře, začala jsem padat do mdlob. Ani jsem už skoro nemohla zařvat na sestru. Ta si mě však všimla a už letěla a dávala mi instrukce, že si mám víc lehnout a pokrčit nohy. V tu chvíli to začalo ustávat a já byla zas happy.

Pak nastal zas proces "sosání" a já si hrála na mobilu. Další fáze, kdy se mi zas krev vracela už byla lepší. Při té třetí už to bylo pomalu zas škaredé. Naštěstí to přešlo samo a po chvíli mi řekla sestra, že už mě přijde odpojit. Točila se mi ještě trochu hlava, tak jsem poseděla, ale asi málo. Když jsem totiž pak přišla zpět do čekárny, zas se mi vracely mdloby ...

No nebudu to prodlužovat, švihla jsem tam s sebou! Zrovna 10 vteřin před tím, než přišlo moje zlatíčko! Tak jsem skončila na lůžku se zvednutýma nohama, pak se zvednutou hlavou a ležela a ležela, ... Holky mezitím už taky propustili a čekalo se na mě. A já tak chtěla jít, ale nikdo si mě nevšímal a bylo mi blbé jít bez dovolení. Naštěstí jsem se dočkala a řekli mi, že můžu jít.

Cesta domů pak už byla v pohodě. Kámošce se na chvíli na zastávce zamotala hlava, ale nakonec to taky rozhýbala a všichni jsme šťastně dorazili domů. A já měla štěstí, že přítel jel se mnou, protože jsem byla jistější a měla jsem si s kým povídat a nemyslela na to, že mě bolí ruka.

Jinak jsem den na to byla na tom vcelku bídně, nachladila jsem se. Kamarádka jedna na tom byla podobně. Třetí byla v pohodě, ale narozdíl od nás ji zmodrala ruka (udělala se ji modřina) v místě odběru .. Hold každý má něco ..

Rozhodně se darování plazmy/krve nebojte. Dá se to přežít a určitě nejste takové extrémní případy, které omdlévají po odběru, aby sestry měly nějaké vzrůšo.