Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Září 2013

I s několika přáteli jsem vlastně sama

24. září 2013 v 21:19 | quack |  Různé kecy a můj život
Možná, že jen přišla podzimní deprese, možná, že je to tím, že mám na starosti víc věcí, než jsem schopna snést, možná je to nedostatkem spánku, možná více než týdenní bolestí zad a kolene .. Ale prostě mám náladu někde úplně dole ..


A zrovna, když se potřebuji svěřit někomu se svými úzkostmi, bolestmi, strachy, .. nikdo po ruce. Nikdo. Chat na sociální síti plný online lidí, kteří pořádně nevím, co tam vůbec dělají ... Momentální spolužáci, bývalí spolužáci ... K čemu vůbec? Ti, kterým můžu říct cokoli jsou někde kdoví kde .. A přítel měl momentálně návštěvu, takže obtěžovat ho výlevy mých depresí jsem nemohla, navíc má svůj život ..


A tak jsem vlastně sama. Sama ... Sama jsem si rozhádala snad celý svět proti sobě .. A všechny své já proti sobě .. Všechny věci proti sobě ..

Jsem paranoidní .. V poslední době čím dál víc ... A nesvědčí to ničemu dobrému .. A čekám, kdy mi to totálně všechno přeroste přes hlavu, kdy se mi zase zhroutí svět, kdy se to prostě všechno po*ere ...

A taky čekám, kdy mi zmizí i ta hrstka super lidí, kteří při mě zatím stále stojí .. Nervy na mě nemůžou mít pořád .. To se nedá.


A přemýšlím, kdy se mi objeví ta moje dobrá nálada, kdy se všechno srovná, kdy zmizí noční můry a kdy bude prostě zase všechno fajn ... Kdy?

Potrat ..

8. září 2013 v 20:33 | quack |  Různé kecy a můj život
Těžké téma týdne. Zvlášť, když nad dětmi zatím myslím tak nějak okrajově a ne, že bych teď hned jedno už chtěla mít a vychovávat. Je totiž brzo, ať už z pohledu dnešní doby, tak kvůli toho, že musím stihnout první aspoň odmaturovat. A nejlíp i vystudovat vysokou. Ale na děti se zatím těším a ne, že bych byla rozhodnuta jako některé (někteří), že děti nechtějí ani v budoucnu.


Každopádně kdybych otěhotněla ještě teď na střední, asi by mi hodně vrtalo hlavou, zda si své dítě nechat vzít a zabít ho a nebo ne. Stále by to byla postupem času lidská bytůstka, která by si pak žila vlastní život, a kterou bych z celého srdce milovala. Tedy ... Pokud by to bylo s někým, koho mám ráda. Kdyby mě nedej Bože někdo znásilnil, možná trochu jiný příběh. A kdyby byla s někým, koho miluji, stejně by to byla otázka, zda bychom ho uživili a podobně. A jak moc by mě (nás) držela rodina a jestli by mě vlastně oni nedohnali na potrat. Mí rodiče vím, že zatím vnoučátka nechtějí a já to chápu.


Stejně tu je ještě jedna otázka - povolit vůbec potraty? Není to vražda? Není to trochu vzdáleně podobné s eustanázií? Každý má právo na život. Plod o svém životě nemůže o moc víc rozhodovat než člověk v kómatu třeba s těžkou nemocí. Možná trochu blbé přirovnání, ale já nad tím teď přemýšlela jistou chvíli ..


Pročítala jsem asi 5 jiných článků na blogu a zajímavé řešení mi přišlo dítě porodit a pak dát na adopci .. Ale dokážete si představit dát to malé Vaše mimi někomu úplně jinému? Jistě, jsou páry, které děti mít nemohou a jsou pak rádi, když se někdo takový najde, ale to odloučení a vůbec pocit, že Vaše dítě vyrůstá jinde a ne u Vás musí být pár let (celý život?) ubíjející.



Jinak tedy mám bývalou spolužačku, co je o rok mladší než já a už má malou jednoroční Vanesku. Vypadá spokojeně, tedy ony obě. Jen mám o tu malou stejně strach, jestliže nemá pořádného taťku ani ona, ani malá, tak to musí být náročné. Ale jde o to, že měla možnost potratu a neudělala to, možná na to přišla pozdě, možná byla rozhodnuta rovnou, že se nesníží k tomu, aby malou zabila .. A myslím, že i když to má těžké, tak udělala dobře. Prý to jde s dětmi z kopce dle nějakých vědeckých průzkumů a časem to bude ještě horší .. A tak si říkám, stihnu třeba mít dítě do 10 let? A kdy je to vůbec optimální?

Návštěva hlavního města

7. září 2013 v 14:00 | quack |  Různé kecy a můj život
Zúčastnila jsem se asi posledního výletu se svou třídou. Bylo to občas trcohu drama, protože jako maturanti jsme měli hodně volnosti. Kupříkladu sraz byl rovnou v Praze, lístky jsme si kupovali sami, a tak podobně.


Ubytování naštěstí zařídily učitelky a to na kolejích zemědělky. Pokoje to byly fajn - po dvou lidičcích a byly propojené vždycky dva se záchodem a sprchou. Bydlela jsem na pokoji se svou spolusedící a přes WC jsme byli propojeni s dvěma klukami, kteří mi díky Bohu vůbec nevadí. No vlastně jsme na ty pokoje jeli hned po příjezdu do Prahy. A já tam porodila (rozumějte, že jsem prostě dělala blbosti a dobře jsem bavila aspoň svou spolubydlící a možná i vedlejší pokoj) ..


Po ubytování jsme se vydali brouzdat po Praze. Ať už to byl Orloj, kde byla podivná svatba, kde se novomanželé vážně hodně zběsile líbali, nebo návštěva Karlovy univerzity, kde jsem podle mě už byla na stejné přednášce, nebo cože to vůbec bylo .. Prostě .. Buď jsem tam byla v minulém životě a nebo v tomto, ale byla! A dokonce jsme tam i mikroskopovali, to jsem tam tedy předtím nekutila, ale tu gorilu a další kostry jsem viděla ..


Večer jsme pak šli do hospody, kde byla vážně zvláštní piva .. Někteří trochu přebrali, co jsem slyšela, já měla ale jen občas trochu problém s vnímáním, mluvením a chozením .. ( :D ) Ale co bylo hlavní, zazpívala jsem si s jedním spolužákem, vypila s ním medovinu, domluvila se na karaoke, a tak vůbec jsem se s ním skvěle bavila. Jen mě mrzí, že jsem s ním nestihla oběhnout celou křižovatku ..


Další den jsem se koukla do Národního divadla a tuším, že mi to nedá a někdy tam prostě na nějaké představení půjdu. Nádherné to tam je. A když už jsem se pokochala, tak jsem počítala ňadra a zadky. Výsledek byl 15 ňader a 2 zadky. A vznikla diskuze s mou spolubydlící, zda by bylo normální, chodit jen tak, bez trika ... A vlastně si nás nikdo asi ani nevšiml, když jsme si ta trika trochu vyhrnovali .. Takže to možná normální je .. ?


Pak jsme koukli na Petřín, i když skoro beze mě. Nestihla jsem (nebo mi nikdo neřekl, a tak mě to nenapadlo) koupit si jízdenku zatracenou, tak jsem chňapla spolubydlící a řekla ji, ať se mnou zůstane na chvíli, že s automaty prostě neumím a bojím se jich a ta potvora mi zdrhla. Neumíte si představit můj šok, když jsem zjistila, že najednou stojím mezi Němci a nějakými Rusy nebo co to a nikde nikdo ode mě. Jsem stresař a bojím se lidí. Když u sebe nemám nikoho, koho znám aspoň od vidění, a nejdu jen třeba do obchodu nebo tak, ale jsem na neznámém místě, panikařím a třesu se, pak se mi začne točit hlava a pak mám slzy v očích a jsem zmatená .. 10 minut naprostého hororu, kdy se na mě Němci začali dívat s podezřením, že sebou za chvíli šlehnu, začnu řvát všude okolo a nebo zkrátka se otočím a uteču. A najednou hlas, který jsem poznala. Učitelka z druhé třídy, co se na mě podívala, viděla hrůzu v mých očích a ujala se mě. Na minutu. Chtěla zavolat mé třídní, že mě tam nechali, ale než stačila vytočit, tak se otevřel turniket a bylo ji úplně jedno, že tam jsem.


Když jsem vyjela nahoru, neviděla jsem samozřejmě nikoho od nás a začala moje panika nanovo. Nechtělo se mi být s tou jinou třídou. Zavolala jsem spolubydlící, a přes všechen nesignál jsem pochopila, že mám hledat kouzelníka, kterého jsem neviděla, Petřín, který jsem neviděla a schody, které jsem neviděla .. Zkrátka zmatená na druhou. Poletovala jsem okolo té druhé třídy, kterou už jsem taky nezajímala a říkala si, že jsem totální vývrhel, který nikdo nechce, protože mě nehledá vůbec nikdo a nikdo na mě nikde nečeká. Řekla jsem si, že určím jednu světovou stranu a prostě tam půjdu, kamarádka pochopila, že jsem nervama úplně na dně a vyšla mi naproti. Když jsem po několika dalších nekonečných minutách našla aspoň ji, stres začal opadávat a nastávala vlna vzteku, když jsem řekla třídní, že už jsem tam a ta nevěděla, že mě nechala dole v panice. Řekla jsem ji, ať napíše raději té druhé třídě, že jsem je našla, že mě neztratili oni a odkráčela na lavičku. Napsala jsem mamce, že jsem se opět ztratila ve velkoměstě (už se mi to podařilo třeba i v Londýně .. ) a že jsem nikoho nezajímala a ta mi napsala, že bych si to měla vyřídit se svým zlatem a že zda neví, že jsem lehce ztratitelná a tak podobně. Vlastně spolubydlící mi taky řekla, že bych si to s ním měla vyřídit, že tohle se prostě nedělá mě někde samotnou nechávat a že by toho svého za to vylískala a seřvala. No vlastně jsem hodně přemýšlela, že mu vrazím, když se mě zeptal, co jsem tam vyváděla s tím automatem. Za ten můj stav doufám, že mi koupí tu slibovanou kytku a třeba mu celý ten den odpustím. (Jen tak mimochodem mi mamka na konci dne řekla, že mám přátele na ho*no .. A vlastně se divím, že mi znovu neřekla, že si mám najít lepšího .. )


Pak jsme se mrkli na Karlův most a přes tu naštvanost, která ve mě pořád byla, když jsme potkali dvacátou svatbu, i já se chtěla zase vdávat. Jako už u Orloje jsme zjistili, že bohužel bohudík nemáme prstýnek, ale já věděla, že už prostě chci domů, jinak úplně zblbnu. U chrámu sv. Víta jsem s kamarádkami začala dokonce řešit děti, že si dvě adoptujeme a to jsem zamítla, že když už, tak vlastní, ale to byla blbost, když jsme 3 baby .. Ale to jen tak pro zajímavost ..


Pak už jsme měli pomalu rozchod a mohli jsme jít, kam jsme chtěli. Já teda na oběd a pak pro suvenýr, ostatní kdo ví kde .. Odnesla jsem si fajnou magnetku od fajného chlapa. Později jsem pak sedla na vlak a dojela zpátky, sedla do auta, vysedla, opět do něj sedla a jela na trochu vysněný koncert skupiny Stratovarius s čímž jsem zakončila vůlet do Prahy a pak jela domů .. Konečně.