Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Březen 2013

Spectres - Avantasia

31. března 2013 v 20:22 | quack |  Písně (Edguy a Avantasia)
29. 3. (na mé narozeniny), vyšlo nové album projektu/skupiny Avantasia, které se jmenuje The mystery of time. A naprosto mě okouzlila hned první píseň - Spectres (přízraky). Přiznám se, všechny písně jsem už slyšela, i když mi ještě moje album nepřišlo, ale stejně se moc těším, až to svoje CD vložím so PC a poslechnu si ho celé znova .. A znova .. A znova ..


Někteří se už nechali slyšet, že to je nejlepší CD od Avantasie .. A čovedče .. Asi fakt, že jo .. Jen jedna píseň zatím trochu vadí mým uším, ale to vezme čas .. A ostatní se mi líbily už při prvním poslechu, což se mi u celých CD moc nestává ...

A taky už je slíbená píseň .. (Text v celém článku)



Runaway train

23. března 2013 v 20:18 | quack |  Různé kecy a můj život
Občas si říkám, že vlak mého života je tak trochu splašený, neovladatelný ... Život je totiž nevyzpytatelný, takže nemůže jet po klidných kolejích. A pokud jde o hezké věci, které mě mají překvapit, nestěžuji si.

Ono je to jako houpačka, někdy jste dole, někdy nahoře. Snaží se ale vyrovnávat - když jste dlouho dole, přijde něco, co Vás vyzdvihne do výšin a naopak. Snažím se držet uprostřed, ale copak se mi to takhle může dařit? První byla jedna babi v nemocnici, teď je tam druhá. Zatímco jsem ve škole na druhé pololetí začala jedničkama, dvojkama, ztratil se ten průměr v nánosech čtyřek a pětek. Po té, co jsem si zamilovala hlas Tobiase S., jeho myšlenky, hudbu, ... Překvapí pro mě zatím moc nepochopitelnou písní, kterou budu muset teprve ještě vstřebat .. A že se hodně lidí nechalo slyšet, že to je s*ačka a horší věci.

S tou písní to vlastně bylo vcelku vtipné. Seděla jsem si v buse a těšila se domů, kde budu čekat na zveřejnění písně i s klipem. A najednou takový ten divný pocit, tušení, že byl nejspíš už zveřejněn. Můj internet v mobilu byl rázem zapnutý, FB se načítal a hned první věc na zdi - nový videoklip. Zveřejněn před 30 sekundami. Oči vykulené, sluchátka hned odpojená od MP3 a uši napjaté. Píseň začala hrát a já si jen řekla: ,,Co to sakra jééé?!" A to už ani nevím, jestli nahlas nebo ne. Ale to jsem mírně odbočila.

Každopádně ta náhoda se mi líbila. Chci tím jen říct, že jsem měla asi moc velkou radost z toho, že bude uvěřejněna píseň, na kterou jsem se hodně těšila a vkládala jsem do ní hodně. Něco (Někdo?) tam nahoře mi hned vzápětí ukázalo, že jsem se těšila až moc. Proto mám strach, co se stane třeba na mém vysněném koncertě této skupiny v červenci, protože se hodně moc těším ..

Jinak v poslední době jsem vcelku přemýšlela i nad lidma, kteří ke mě do vlaku nasedli, ale po nějaké době vystoupili nebo si přesedli dál. Přijde mi to vlastně už vcelku k smíchu, jak se některá přátelství "navždy" změnila na přátelství kdysi. Tolik blbých slibů, že se budeme navždycky bavit a nikdy se neotočíme k sobě zády a další kydy. Jelikož jsem teď v třeťáku a příští rok dělám maturitu, přemýšlím častěji a častěji s kým mi nějaké to přátelství v jakémkoli smyslu vydrží. Hodně lidí z vlaku vystoupí, to je mi naprosto jasné, další pro změnu přijdou, ale přemýšlím, jestli utváření přátelství na 4 roky mělo nějakou cenu u některých ..

Na konec tohoto článku musím napsat, že by mě zajímalo, jestli jednou do mého vlaku zavítá vysněný hafan, jestli mé koleje povedou do Anglie nebo USA nebo kamkoli, kam se chci podívat nebo jestli někde nabourám nějak víc a stane se ze mě blázen, jestli někdy přijdu na to, co se stane, když se dá ohřát kávovar do mikrovlnky, abych to mohla říct tomu, kdo mě na tuto myšlenku přivedl, jestli se naučím konečně pořádně anglicky, jestli se dokopu do dalšího kurzu znakové řeči, do kurzu kreslení a hry na kytaru, jestli si vážně nechám udělat to tetování a koupím si ty glády, jestli se jednou vdám a nebo třeba jestli mé články budou mít někdy v budoucnu nějaký smysl ..

Píseň Runaway train


Black wings - Avantasia

16. března 2013 v 13:03 | quack |  Písně (Edguy a Avantasia)
A další do sbírky písní od skupin Edguy a Avantasia. Tentokrát píseň Black wings, která mi momentálně zní v hlavě dnem i nocí. Text v celém článku. Vlastně si pořád zpívám jen tu jednu část, kterou zpívá T. Sammet. (And out in the rain, .. )



A place where I want to live

16. března 2013 v 11:53 | quack |  Různé kecy a můj život
Těžké téma týdne, když o tom nemám zcela jasnou představu. Tedy ano, mám pár nápadů na to, kde bych chtěla v budoucnu žít, ale právě to, že jich je víc, mi to všechno jen zhoršuje ...

Jelikož mám vcelku ráda angličtinu a občas si sama se sebou anglicky povídám, chtěla bych bydlet někde, kde angličtinu použiji. Proto jako první místo, kde bych chtěla třeba i žít, je někde ve Velké Británii. Vlastně by mi nevadilo žít někde u Londýna, nebo třeba i v Irsku, ale ne přímo v centru. Někde kousek dál by to bylo ideální, abych se mohla v klidu procházet po nějakých lesích, loukách, prostě v přírodě a né se ztrácet mezi baráky. Londýn jsem už navštívila a až bych se aspoň trochu vyznala v metru a v busech, možná bych si to tam zalíbila ještě víc. Byla jsem tam ani ne před rokem a zase bych se chtěla podívat na London Eye, Tower Bridge, do Oxfordu, navštívit Maddam Tussaud (bléé název, nevím, jak se to píše .. ) a najít konečně tu figurínu Johnnyho Deppa .. Opět pozdravit hodnou úžasnou kouzelnou babičku, co se o mě a kamarádky starala .. Koupit si tam zas ty jejich chipsy, kde očekáváte to co u nás a né 5 sáčků chipsů s různými příchutěmi, zase si pořádně vychutnat ty jejich snídaně a úžasný džus a na oběd sadwiče ... Pozorovat lišku na zahradě .. Prostě se mi stýská a doufám, že mi to za rok vyjde na prázdniny jako au pair tam jet ..


Další místo, kde bych chtěla žít je někde na severu. Norsko, Švédsko, Finsko. Jsou to drahé země (teda aspoň Norsko, jak se nám ve škole snažil naznačit náš učitel .. ), ale když už bych tam nemohla bydlet, tak bych se tam vážně ráda podívala. Prostě jen tak. Někoho lákají Kanárské ostrovy, já chci na sever. A nevadilo by mi naučit se nový jazyk.


Další místo v pořadí je Německo. Třeba máme zelenější trávu, ale i to Německo má něco do sebe. Teď nechci vyjmenovávat všechny německé metalové skupiny nebo jen jejich zpěváky, které obdivuji, protože už když jsem tam byla před pár lety na výměnném pobytu a metal jsem ještě extra neposlouchala, a líbilo se mi tam. Školu, kterou jsem tam párkrát navštívila nemohu s tou mou nynejší ani srovnat, protože o tom úžasném areálu už si mohu nechat jen zdát. A ty baráčky všechny, ty jahodové plantáže, co jsem tam občas míjela a pak ty jahodové buchty, co jsem tam papala. No mňam! A když se mi omrzela vesnička s nádherným lesem, Hanau a Frankfurt mě očarovaly nanovo. Sice v němčině trošku tápu, ale to by se poddalo.

Možná pro mnoho lidí zvláštní, ale jako poslední místo, které v tomto článku uvedu, je ta naše Česká republika. I když vlastně blogaři jsou převážně ti mladší, a co se občas kouknu na nějaký ten článek, tak vidím, že tady taky nemají stání. Ono je to vlastně vcelku smutné. Rodná země a většina lidí chce pryč. Přivádí mě to k myšlence, jestli někde na světě mají taky puberťáci sny o tom, že nebudou žít v rodné zemi a přestěhují se do České republiky. Občas sice potkávám anglicky mluvící lidi, kteří se mě ptají na cestu nebo se baví s někým jiným, ale zas tak moc jich není. A ono ČR přece není tak děsné, nebo ano?

Be careful! I am a driver!

6. března 2013 v 15:50 | quack |  Různé kecy a můj život
Někdy před dvěmi měsíci jsem začala chodit do autoškoly .. První jsem měla nějaké hodiny teorie, pak jsem si napsala test na křižovatky a alou za volant ..

Samozřejmě jsem se u první, druhé, třetí, ... jízdy bála. Přece jen jsem velký stresař, takže to bylo pro mě utrpení. Navíc jsem měla 5 jízd za týden. Hnus. Ale ten týden jsem tak nějak zvládla a týden na to jsem měla jízdy jen dvě. Jednou mi pak řekl vcelku nepříjemný chlap, že buď v sobě probudím nějakou agresivitu, nebo nemám šanci na úspěch. No ani jsem se nevzpamatovala z těch slov a měla jsem za sebou už 12 jízd ze 14 a přitom jsem si připadala pořád jako tele. Ale zrovna po té hodině mi bylo řečeno, že bych jízdy měla dát, pokud budu rozhodnější ..


Pak už přišla poslední jízda. Ta, u které hodně lidí zbytečně zmatkuje. A světe divse - já jsem byla v klidu. Byla jsem totiž ráda, že tím budu mít jízdy odbyté a už nenatrefím na ty protivíny, už nebudu jezdit pořád jiným autem, už se mi nebudou měnit termíny jízd ... Poslední jízda mi utekla hodně rychle a byla hodně pohodová. A když se mě pak učitel zeptal, zda nechci jezdit dál s nimi vzadu a v pohodlí, řekla jsem si, že mi vlastně to vození těch žáků bude chybět. Člověk se tím uklidňoval, že nejezdí tak blbě, ale zároveň jsem měla párkrát štěstí a viděla věci, které byly špatně u mě ..


No a dnes - 2 měsíce od první teorie a měsíc od první jízdy jsem dělala zkoušky. A že to bylo občas o nervy.

Štěstí u mě stálo asi už od rána - stihla jsem bus, sedla jsem si, našla jsem ten magistrát, připojila jsem se k nějaké skupince holek a v klidu jsem s nimi vyčkala do půl osmé. Dozvěděla jsem se, že jedna z nich je tam podruhé, nedala testy ani jízdy a měla z toho srandu. Upřímně mi to pomohlo, protože její příběh rozesmál úplně všechny a uvolnilo to atmosféru. Druhá holka dala už jízdy, ale testy musela zopakovat a další tam byly stejně jako já poprvé.

Jakmile docupitala naše vedoucí autoškoly, tak jsme se drápali do 5. patra po schodech, kde jsme měli dělat testy. Jedna paní nás všechny dokonale vystrašila, když říkala, že někdy teď od března se zkouší zase i ze znalostí ovládání a údržby vozidla ... Samozřejmě nikdo z učitelů tam už nebyl a nikdo tak nevěděl.


A pak se otevřely dveře. Vyšel chlap, vyjmenoval několik lidí a ti ho museli následovat. Samozřejmě já a 4 další se tam už nevešli, takže jsme jak trdlíci čekali dál. Holka, co šla podruhé jen na ty testy, říkala, že jim to bude trvat tak 20 minut, že minule čekala sama a po dvaceti minutách ji tam pustili, napsala test, rozbrečela se, rozklepala, brečela při jízdách, které nakonec dala, ale že když nedá testy ani teď, dostane výpověď.


Jak někteří už vycházeli, nenápadně jsme četli jejich tváře. Většina se usmívala, ale pamatuji si jednoho, který si nechal vytisknout své špatné odpovědi a měl tak 3 A4 .. Pak přišel jakýsi další chlap, odvedl si 2 lidi někam do háje a dlouho jsme je neviděli. Báli jsme se, že to je ta údržba. (Nakonec ani nevím, co se tam dělo, ale údržba se nekonala, i když mi pak inspektor v autě tu možnost přezkoušení nabídl .. )


Potom jsem se za tajemné dveře dostala i já s těmi dalšími 4 pozůstalými. Byla jsem tak vykolejená, že úvodní kraviny s kolečkama jsem nevnímala, a když pak začal normální test, tak jsem si na nic moc nevzpomněla. U desáté otázky jsem byla už tak nervózní, že ani nevím, jak jsem se dostala k poslední otázce. S klepající rukou jsem zmáčkla na ukončení testu a ... A 90 % ani nevím odkud! Kluk vedle mě měl krásných 100 % a i ten další měl nějakých 96 % .. Všichni tři jsme najednou nenápadně řekli: ,,JO!!" a čekali, až nás zavolají.


Jelikož jsem z toho měla neuvěřitelnou radost, tak mi cestou ven vypadla peněženka, a tak jsem pobavila inspektory i dva trápící se kamarády/spolužáky. Napsala jsem asi 4 SMSky, ať se roznese do světa, že mám aspoň půlku cesty za sebou a sedla si zase zpátky na lavičku. Za chvilinku jsem slyšela hlas Denisy, která před dvěmi týdny vycházela z těch samých dveří s rozmazanou řasenkou ... Vyšla úplně stejně, celá se třásla a smohla se jen na to, že si sedla vedle mě, dala si obličej do dlaní a začala říkat, že ji rodiče zabijí ..


Pro nás 4, kteří jsme to dali to bylo vcelku nepříjemné a všichni jsme se začali znova bát jízd, na které jsme díky testům zapomněli. Denča se pak sebrala a odešla domů s přáním, ať máme štěstí.

Čas se pak vcelku zastavil. Nebo aspoň děsně moc zpomalil. Do auta jsem sedla až někdy o půl 12 a to jsem už dlouho přemýšlela, že se prostě seberu a odjedu domů, protože jsem zapomněla knihu a neměla co dělat. Mezitím jsem se pořád trochu modlila, ať se někde objeví šedý avensis, na kterého sice budu vždycky nadávat, ale člověk si na tu rachotinu tak zvykl, že ničím jiným jet nemohl ...


A on se vážně objevil hned po té, co mi paní učitelka zavolala, že se mám připravit a přijít k autu. Přede mnou jela ještě jedna paní, která celou cestu jela vcelku pomalu jen na dvojku a zapomínala blinkry. Inspektor ji i tak nechal prospět a já si řekla, že když to dala ona, musím též. Sedla jsem za volant přesně v 12:08 .. Srdce mi bušilo, knedlík byl v krku, pot mi asi rašil na čele a já po pěti minutách nevěděla ani jak se jmenuji. Ale pořád jsem si říkala, že to nějak zvládnu .. A když ne, svět se nezboří, rodiče mě nezabijí ..


Sranda to byla - vyjížděla jsem z benzinky, kterou nemám ráda, musela jsem se rozjet do kopce, což nemám ráda, jela jsem do jednosměrky, které nemám ráda, musela jsem zařadit i čtyřku, (samozřejmě u trojky jsem dala jedničku a učitelka mi šáhla na řadící páku, takže jsem to nemohla sama hned spravit, jak jsem zvyklá), na kruháči jsem jela moc rychle, takže jsem vjela do obrubníku a rozesmála skupinku studentů, a inspektorovi se samozřejmě nelíbilo, že pořádně neotáčím hlavou, když se rozhlížím .. Což byly tedy 3 věci, které jsem udělala špatně, ale není to velký prohřešek, jako třeba nezastavení na STOPce, nedání přednosti, jízda na červenou, a tak mi to dal. Upřímně, sama bych se asi vyhodila .. Vlastně jsem to první ani nepochopila .. Vyčítal mi tyto tři chyby a paní učitelka mi podala ruku a řekla, že mi gratuluje .. Pak mi to docvaklo, utekla jsem pryč od volantu, chňapla kabát a batoh i s cizím kabátem, takže jsem se vrátila a pak rychle utekla do podchodu, ať už mě nevidí ..

Pak mi ale došlo, že jsem nemusela vjet do "průjezd zakázán", nemusela jsem nějak moc couvat, nejela jsem ve spleti jednosměrek a ani jsem nejela přes jednu úchylnou křižovatku nebo nějak déle přes tramvajové koleje. Vlastně to byla vcelku fajn jízda, i když bych byla radši za jízdu někde víc mimo centrum, ale co už, však jsem to zvládla!

5 minut po tom, co jsem vlastně udělala jízdy, jsem hned volala kamarádkám a mamce a začalo mi to docházet .. Nečekala jsem to, protože hodně lidí, co dělá řidičák v Ostravě to napoprvé nedá. A mi to prostě vyšlo. Ano, paní učitelka mi občas nenápadně pomohla, nebo spíš mě ujistila v tom, co jsem chtěla udělat v další vteřině (přeřadit, přibrzdit, .. ). Každopádně jsem ji moc vděčná za to, že byla ke mě hodná, a když jsem ji řekla, že mi jeden učitel vadí, tak už jsem ho v autě nepotkala. Já dnes aspoň konečně chápu všechnu tu chválu na tuto autoškolu.

Teď už se jen děsím toho, že mě rodiče vytáhnou do auta, které už nebude mít u spolujezdce ty samé pedály a budou postupně víc a víc nervní, že mi nejde něco, co ten starý gřáp uměl sám od sebe. Kouzelné auto, fakt, že jo ..