Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Listopad 2012

Sonata arctica - The misery

27. listopadu 2012 v 20:24 | quack |  Texty písní a videa
Dočetla jsem knihu 1984 ... A jak strašně moc bych chtěla tady napsat, že tato píseň je pravdivá .. Nemůžu, nemůžu, nemůžu! Kdo tu knihu četl, ví, že člověk, když mu hrozí něco, čeho se nejvíce bojí, tak do toho raději dotáhne jiného člověka, kterého třeba miluje.

A já jsem si zrovna vždycky říkala, že pro některé lidi bych udělala mnohé. Ale když má člověk možnost natáhnout svůj život třeba jen o deset minut, udělá vše.

Ta píseň je stejně hezká .. Ale nemění to nic na tom, že se mi ten refrén teď už zdá trochu ... Hmm ... Nepravděpodobný čo něco v tom smyslu ..

If you fall I'll catch, if you love I'll love,
and so it goes, my dear, don't be scared,
you'll be safe, this I swear.
If you only love me back.

(Pro neangličtináře mým překladem:

Pokud upadneš, chytnu Tě, pokud mě budeš milovat, já Tebe taky,
tak to chodí, má drahá, neboj se,
budeš v bezpečí, to Ti slibuji,
jen když mě budeš milovat ... )


A stejně v to budu doufat a píseň se mi bude pořád líbit ...

Loneliness

27. listopadu 2012 v 20:14 | quack |  Různé kecy a můj život
Jo, tak to je téma pro mě jako stvořené, protože je smutné a já když píšu, zní to depresivně, ačkoli to tak (většinou) necítím.

Samota. Ono se to popravdě týká úplně každého tvora, který kdy žil. Můžete mít milión přátel, ať už tak nějak bližších a nebo ne, ale stejně na konci života odejdete sami ...

Každý se někdy cítí osaměle. Ať už kvůli toho, že člověk měl špatný den a ani nechce s nikým nechce mluvit, nebo naopak potřebuje s někým promluvit, ale není tu nikdo, kdo by ho vyslechl. A mi se tedy nestává často, že by se lidé trefili.

Upřímně mě to ale dokáže naštvat. Vážně někdy nemám náladu, ale s tím, jak se furt chlamu, tak je do mě rýpáno, ať povím hned, co se děje, s kým jsem se pohádala, kdo mi co provedl, když mám jeden den úsměv vypnutý .. Co ale, když se mi vážně nic nestalo? Jen jsem unavená, .. Ale musím se udržet a nevyjet na dotyčné, protože jsem jinak hned protivná a nějaká blééé ...

Chci se Vás zeptat ... Míváte taky občas dny, kdy se Vám prostě nic nechce? Nebo jsem jen já taková? Mi to přijde totiž občas na hlavu, že když mi někdo řekne, že se neděje nic, jen prostě nemá náladu, nechám to být a chápu, že prostě chce klid, přemýšlet nad nesmrtelností brouka a podobně ... Kdyby něco bylo a člověk by o tom chtěl mluvit, ozve se. Ale připadá mi, že to takhle chápu ve svém okolí jen já ... A asi jsem ujela od téma týdne, což je samota k tématu naštvanost či něco podobného ...

Ale od toho mám blog, abych občas vypustila trochu emocí do světa.

Když se ale tedy vrátím, musím říct, že jsem svou samotu vnímala hůř. Člověk si může zvyknout na všechno - když si Tulák po hvězdách dokonce přál svěrací kazajky a co nejvíc je utáhnout, proč bych si já nemohla zvyknout na to, že jsem vlastně sama? Často mě totiž lidé vystřídají. Přijde někdo pro ně lepší a já zůstávám zase sama. Vlastně mi to nevadí, já se totiž (snad) nikdy neopustím, i když s mou schizofrenií je možné všechno. Ono ale když si člověk nemá s kým povídat, tak nějaké vnitřní já se přece jen hodí. I když bývá občas protivné ..

Kdybych tento prapodivný článek chtěla ukončit, tak snad slovy, že je úplně normální se občas cítit osaměle. Stejně se nakonec najde nějaký ten člověk, který Vás samotné nenechá a stráví s Vámi zbytek života, jen vytrvat ... Jó kdybych jen věděla, kde je vlastně ten můj .. Jestli je, že jo ..

What the ... ?

24. listopadu 2012 v 13:34 | quack |  Různé kecy a můj život
Tak a teď vážně - co to sakra bylo za týden? Nebo za dny?

Vlastně to všechno začalo nějak ve středu - ráno jsem si v pohodě čekala na bus, když najednou na mě promluvila nějaká paní. Normálně mě nechávají všichni být. Ptala se, jestli už jen autobus na Paskov.

,,Hm .. Tak jeden určitě už jel, ale teď pojede za chvíli do Ostravy a jede přes Paskov."

,,Aha, tak to bychom stejně nestihli."

Cože?

Když něco nechápu, prostě to nechám být. Nemá cenu nad tím přemýšlet, když vím, že nic nevykoumám. Když už jsem zdárně dojela do Ostravy a čekala na tramvaj, přišla za mnou nějaká holka.

,,Promiňte, jede "desítka" normálně?"

,,Hm .. Proč by ne, nevím o ničem."

,,Takže jede přímo do Hrabůvky?"

,,Ano, měla by."

Nevěděla jsem, proč by měla jet jinak. Za chvíli mi přijela "třináctka" s kamarádkou vevnitř a já hupsla za ní. Po cestě nastoupil nějaký pán do tramvaje a ptal se řidiče, jestli se tak dostane někam někam. Řidič řekl, že ne, že musí pak přestoupit, zavřel dveře a jel. Chlap zařval, že má venku syna, takže řidič hned zastavil, otevřel dveře a bylo mu vše jedno. S kámoškou jsme nechápaly, že kdyby se třeba ten pán chtěl dostat jinam, že by ho prostě nabral a jel by s ním .. Však co to je za blbost ..

Na jedné zastávce jsme pak byly nuceny předčasně vystoupit, i když nám zbývaly ještě 4 zastávky - tramvaj jela jinam a my nevěděly proč. Vyšly jsme a divili se lidem, co se marně snažili dočkat přecpané náhradní dopravy - my se raději projdem. Procházely jsme všechny zastávky, ale nikde neviděly závadu. Cestou jsme dokonce potkaly učitele, který se rozhodl jít úplně jinou cestou a stejně jako my nechápal, co je.

Bylo zvláštní vidět stát všechny ty lidi na zastávkách, kteří netušili, že nic nepřijede. Začaly jsme uzavírat sázky na to, kolik lidí se dostaví včas do školy. Teď mohu říct, že jsme spolužáky podcenily.

Nakonec jsme zdárně došly do školy a zjistily jsme, že se ani učitelka nezdržela .. (Což nám bylo samozřejmě líto ... ) Taky jsem se dověděla, že to je kvůli třem bouračkám ... Už se mi stalo, že byla jedna bouračka a šla jsem pěšky, ale tři .. To je .. Zvláštní.

Škola vcelku uběhla, dostala jsem v angličtině jedničku za to, že jsem skoro nic neřekla a pak jsem se šťastně dostala s kamarádkou ke mě domů. Navlékla jsem se do šatů, ona mi uvázala korzet a jely jsme zpátky do Ostravy. Dokonce jsme se napoprvé trefily do správného busu, do kterého jsme jen tak narychlo skočily a dojely až ke kulturnímu domu, kde měla kamarádka šlusku.

Co Vám budu povídat. Večer proběhl skvěle. Tedy ... U čardáše mi spadl korzet, a tak jsem strhla trochu pozornosti a měla jsem depresi, ale jo, .. Bylo fajně a někdy okolo půl dvanácté v noci jsme dorazily ke mě domů.

Asi Vám nemusím povídat, že čtvrtek byl u mě hoooodně utahaný. Usínala jsem i ve stoje. Odpoledne jsem si lehla, a když mi pak v sedm volal taťka, měla jsem tušení, že je sedm ráno a zaspala jsem. Kupodivu jsem spala jen hodinu a bylo sedm večer.

V pátek jsem pak ráno zapomněla, že kámoška jde k doktorce, takže jsem jak tele čekala na tramvaj, kde nebyla. Ve škole jsem pak byla sama a poznala jsem, jaké to je, když vypadne ve škole proud a vy nevidíte na metr před sebe. Bylo to vcelku zábavné. Nejvíce mě překvapilo, že nás navštívil jeden absolvent a dělal si srandu, že test, který jsme dostali byl strašně lehký .. Samozřejmě mám z něho za pět. Odpoledne jsem se ještě brouzdala po Ostravě a pak v pohodě dojela domů ..

Ale proč zrovna tento týden byly tři bouračky najednou, spadl mi korzet, trefila jsem napoprvé správný bus, jedla ve škole dort, kde i vypadl proud, získala novou modřinu, narazila si kotník, a udělala sto tisíc dalších věcí .. To asi nikdo neví ... Ale aspoň to byl fajně neobvyklý týden.

Who am I?

18. listopadu 2012 v 19:50 | quack |  Různé kecy a můj život
Já ... Já jsem jen prostá obyčejná holka. Zřejmě nejsem ani v ničem zajímavá a to mi vyhovuje. Občas. Někdy se snažím strhnout aspoň trochu pozornosti, protože mě nebaví být stále přehlížená. Jednou z věcí, kterou si vyžaduji pozornost, je moje barevná hlava (napůl černá a napůl červená). Líbí se mi, jak se ještě stále občas někdo podiví, co to mám na hlavě. Ačkoli nemám ráda, když se okolo mě shromáždní víc než 8 lidí, je to na mě moc. Nemluvě o tom, když mám cosi prezentovat nebo jen tak vyprávět například před třídou.

Bojím se fakt hodně věcí. Spíš jakékoli blbosti. A často blbosti i říkám. Někdy to jsou přeřeky, jindy nikoli. Mám ráda ten pocit, že někoho umím rozesmát. Jen mi je nepříjemné, když se někdo směje přímo mi, když udělám něco špatně. Umím si ze sebe udělat srandu, ale nechtěné trapasy, které mi pak opakuje celá rodina, ... Z toho mám jen deprese.

Mám ráda zvířata, i když se mi některé vyloženě nelíbí - malá prasátka, sloni, hrošíci, koni, ... S tím na mě nechoďte. To takový husky, yorkshir, potkánek, kočka, papoušek, .. To jsou krásná stvoření!

Když jsem u zvířat, zmíním se o škole - studuji chemickou. Asi Vám unikla souvislost - jsem na přírodovědném lyceu. Zatím nevím přesně, co bych chtěla dělat dál, možná ekolog, či kynologie v Praze, ale stále by mě lákalo i nějaké překladatelství, i když to mi už asi zcela nevýjde. Ale angličtinu mám ráda. A asi to na mě jde občas vidět.

Když jsem u budoucnosti, mám jisté, třeba mírně praštěné sny. První je takový fajně holčičí - chci jít na koncert Avantasie a nejlíp i skupiny Edguy, protože Tobias Sammet je nejlepší. A chci jeho podpis a fotku s ním, ať můžu v klidu zemřít. Ale nemyslete si, chci na ty koncerty jen pro něj - pro ně všechny. Bez kytaristy a bubeníka a podobně by to nebylo ono, Tobi zpívá sice dobře, ale ten podklad tam musím mít. A jsem momentálně ráda, protože za 8 (!) měsíců Avantasii uvidím a uslyším! (A to si pište, že mi to nijak nepadne a budu tam s nejlepšími lidmi, které znám!) Jen mi bude strašně smutno, že mi to tak rychle uteklo ..

Další sen je navštívit pár míst - Řím, Nový Zéland, Rock of Cashel v Irsku, Skotsko a Norsko či Švédsko. A v budoucnu bych nejlíp bydlela v Anglii nebo v Norsku, ale s tím to bude asi složitější. Ale nic není nemožné. Chce to jen bohatého, nejlíp aspoň trochu anglicky mluvícího manžela, a všechno bude. Heh. S tímto snem bych spojila i to, že chci mít huňatou kuličku - Huskyho. Nejlíp ještě i s nějakým malým bobanem, jako je yorkshir, ale to už není nutné ..

Jinak žádné extra velké koníčky nemám. Občas si přečtu nějakou knihu, zkouknu film, zabrnkám si na kytaru, zopakuji si nějaké znaky ze znakové řeči, poslechnu si písničku, něco si přeložím, něco napíšu, ... Chtěla jsem zase začít plavat, ale když dnešní doba je tak líná ...

Momentálně mě nějak ani nenapadá, co tady ke mě ještě napsat .. Politický názor? A copak já vím? Jde to mimo mě. U voleb jsem dala hlas straně, o které jsem měla referát a tím to pro mě haslo. Náboženství? Upřímně, věřím tomu, že nějací Bohové jsou. Ať už z Řecka, Egypta, či severu, Číny, Indie, .. Prostě jsou. A nebo jsou vesmírné síly kosmické. Ale něco prostě je. Jen stále nevím, čemu mám věřit - je kříž vážně destruktivní? Co se občas koukám na různé fotky, chtěla bych třeba jeden velký černostříbrný nosit na krku. Je nějaké peklo? Nebo se převtělím pak do zvířete? Stromu? Kamene? Nevím. Nevím, prostě nevím. Ale ať je to jakkoli, snažím se nebýt v životě zlá, ačkoli mám v sobě hodně vzteku a zloby. Na osud třeba taky věřím. Snad i na karmu. Věřím i na to, že se dá pracovat s energií. Věřím i na to, že všechny pověsti a mýty a legendy jsou aspoň v něčem pravdivé. Proč by třeba nemohl žít Minotaurus? Proč by jednou nemohl nastat Ragnarok? Proč by tam někde v podsvětí nebyl Kerberos? Mám prostě ráda všechny ty mytologické příběhy ...

Na závěr mohu už jen napsat, že je tady zbytečné psát něco z mého života nebo o mě. Každý si stejně udělá na mě svůj názor. Pro každého jsem v něčem jiná - ukecaná, tichá, spolehlivá, kamarádská, nepřátelská, lstivá, sympatická, chytrá, blbá, mrcha, nevychovaná, skromná, zakřiknutá, s názorem, nebo třeba bez názoru .. A já to nikdy nikomu neberu ... Mějte se ... :)

Edguy - Matrix

17. listopadu 2012 v 12:04 | quack |  Písně (Edguy a Avantasia)
Nějak jsem pozapomněla na tuto rubriku ...

Proto tady dávám tuto úžasnou píseň, kterou si často pouštím, protože má prostě něco v sobě.


Text v celém článku.

One word

2. listopadu 2012 v 17:06 | quack |  Různé kecy a můj život
Jedno slovo .. Dost zajímavé téma. Je totiž vcelku možné, že si každý vybral úplně jiné, ale dost o tom pochybuji. I když jsem nepročítala ostatní blogy, mohu hádat, že většina volí slovo "láska". Kdybych byla zamilovaná opravdu opravdu moc, asi by mi taky patřilo, i když nevím, zda bych Vás chtěla obtěžovat zdlouhavým popisem toho, kdo, kde, kdy, jak, proč, nač, oč, zač ..

Možná jsem jen zase trochu udeptaná, ale já zvolím slovo "konec". Je to smutné slovo asi v každém spojení. Kdo by nebyl smutný při konci dovolené, konci lásky, konci života, ..

Slovo "konec" si volím hlavně kvůli toho, že jsem se včera dověděla, že jedna mi blízká osoba, i když asi o 40 let starší má rakovinu. Člověku to zmrazí úsměv na tváři a vrhne slzy do očí. Zvlášť, když jde o paní, která snad v životě nikomu nic neprovedla, umí skvěle mluvit francouzsky a anglicky, ráda cestuje a krásně se usmívá. Těšila jsem se vždy na to, jak vejde do třídy .. Bohužel tento školní rok nepřišla, ale stále jsem doufala, že se vyléčí a vrátí .. To jsem nevěděla, co za nemoc má. Prosím, prosím, prosím, ... UZDRAVTE SE MI!

Slovo "konec" jsem si pak zvolila i kvůli tomu, že končím s kurzem znakové řeči - nezvládám to časově. Ne, ne, ne.
Zkuste si studovat chemickou průmku, dojíždět, nějak dělat aspoň jednoduchou brigádu a do toho kutit kurz. Zjistíte, že pondělí až pátek máte totálně zabitý a v sobotu musíte rychle pozametat a povytírat. Nedej Bože, když se do toho přimotá další věc, jako třeba narozeniny či jiný oslava blízkého člověka. Ale holky z kurzu a celkově znakovky mi budou šíleně chybět. Zatím čekám jen na to, jak budu postupně zapomínat znaky, které jsem se za ty dva měsíce stihla naučit.

A do třetice - konec soutěže. Ono se to nezdá, ale za 18 dnů najít podklady, kontakty a další věci na sepsání 30 - 50 stránkové práce je vcelku málo. Ale musím říct, že když jsou na to tři lidé, jde všechno líp (pokud mají chuť tomu věnovat několik hodin). Přiučila jsem se spoutu věcí o zachranářských psech a vlastně i o psech úplně obyčejných. Poznala pár lidí, které sice asi zanedlouho vymažu nenápadně z Facebooku, ale nevadí. Taky jsem se ulila z pár vyučovacích hodin, ale nanervovala jsem se u výroby plakátu, nebo spíše plakátů. A závěrečné vyhodnocení bude v úterý, takže snad aspoň nějaké to první místo budeme mít. Dělám si srandu, i kdybychom neskončily první, tak by to bylo fajn - dostaly bychom aspoň trička, jako útěchu. Nepopírám ale, že být poslední by nás nechalo v pohodě.

Tím jsem nějak vyčerpala věci z tohoto týdne, které mě rozesmutnily a dají se spojit se slovem "konec". Doufám, že články jiných blogerů jsou optimističtější a že jsem Vám nezkazila náladu.