Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Září 2011

Symphony of Science - the Quantum World!

26. září 2011 v 17:19 | quack |  Písně vybrané Lukim (Ukončeno)
Víte jak se pozná člověk, co je šprt? Poslouchá písničky o vědě ... :D

Ale samozřejmě mu děkuji za ochotu .. :)


Život je život -> Life is life

23. září 2011 v 19:34 | quack |  Texty písní a videa
Jo, život je život, a je jen jeden (?), tak proč na všechno nedlabat, když vím, že tady stejně nebudu věčně (snad ... ) ...


Čím víc spěchám, tím jdu pomaleji ...

23. září 2011 v 16:58 | quack |  Různé kecy a můj život
Nadpis článku se může týkat cesty života, ale i cest v životě. Poslední dobou se mi stává, že když pospíchám na tramvaj, tak ji stíhám tak tak, ale když jdu normálním tempem, čekám ještě minutu. Ano, je to zvláštní, ale když tak přemýšlím, i takové přísloví "pospíchej pomalu", by se k tomu dalo přirovnat. Když se ženete, tak najednou jede milión aut a podobně.

To samé máte i v životě. Něco si třeba hodně přejete, a když už se třeba k tomu schyluje, spanikaříte a najednou prostě už šaháte na vrchol a v tu chvíli Vám uteče, protože jste moc šli moc rychle.

Příklad z mého života:

Po hodně dlouhé době jsem si psala s kamarádem, oba jsme se chtěli zase vidět, jenže jsem na to šla rychle a dopadlo to mírně katastrofálně. Nejspíš spolu zas pár let nepromluvíme. Možná jsem mu prostě jen neměla psát. Moje chyba.

Něco jsem se tím naučila. Tímto jsem šla proti osudu (to už poznám) a spěchala jsem, on sice možná také, ale to já nemohu posoudit. Zkrátka to skončilo tak, že jsem byla vygumovaná, vůbec jsem nevěděla, co jsme si vlastně psali, co z toho myslel kdo vážně, .. Měla jsem si užívat ticha, že po mě nikdo nic nikde nechce.

Víte ticho je strašně fajn. Už z několika věcí. Ono někdy mlčet je prostě nejlepší. Nic neřešíte, jen nějaké otázky, které ale řešíte v duchu. A máte na ně čas. Klidně si můžete depkařit, klidně se můžete navenek usmívat. Nikdo a nic Vás neruší. Kde není ticho, není klid a klid dnes potřebuje každý druhý člověk. Já ho tedy potřebuji často.

Ale na druhou stranu jsem pochopila, že některé věci se prostě nemají řešit. Všechny naše problémy jsou většinou úplně zbytečné a neměli bychom si jich ani všímat. Vždyť se nakonec všechno vyřeší a nebo to zmizí v minulosti. Prostě poslední dobou, když je ticho, přemýšlím nad tím, jak je to možné, že chci všechno dlabat. Jo, to ticho mě hodně naučilo, zbožňuji ho a vždy budu. A také v angličtině má úplně nádherný název - silence.


Fracta Chord

17. září 2011 v 15:29 | quack |  Písně vybrané Lukim (Ukončeno)
Malá reklama pana Džeje na začínající (?) skupinu Fracta chord ...


Sourozenec

10. září 2011 v 13:21 | quack |  Různé kecy a můj život
Já Vám nevím. Ti, kdo mají sourozence, nadavají, že ho nechtějí, a ti, co jsou jedináčci, by povětšinou dali království za to, aby měli aspoň jednoho.

Ano, mám staršího bráchu, ale narozdíl od jiných lidí, ho mám ráda a neměnila bych (s vyjímkami některých okamžiků, ale těch je už tak málo, že ani nevnímám, že nějaké jsou). Ono to máte těžké, i když se ho někdy chci tedy zbavit, stejně nakonec zjišťuji, že jsem s ním zažila spoustu blbostí a bylo to fájn.

Už třeba dětství u babičky, jak jsme lezli po stromech, nebo se ráchali v bazénu, stavěli bungry a každý rok měli plán na to, jak v zimě postavit iglú. S tím, že mi vždy bylo blbé dělat něco z toho sama, jsem ráda, že jsem s bráchou měla tu možnost.

Jistě, byly i těžší dny, kdy byl na mě naštván, že jsem ve školce vyměnila jeho hračku za nějakou jinou, ale tak ... stane se ... On mě zas vždy deptal tím, když si do pokoje přitáhl nějakého kámoše. Jelikož jsou starší, tak jsem z nich měla tak nějak strach a vyhábala jsem se jim, jak jen to šlo.

Ale tak oceňuji taky, že se mi občas snažil i něco vysvětlit do školy jinými slovy než: ,,Ty to nechápeš? Vždyť to je úplně jasné! Na to přijdeš."

Ale straší či mladší sourozenci tu jsou prostě od toho, aby nás občas naštvali, protože bez nich bychom se nehorázně nudili, no ne? I když bychom byli asi samostatnější, mírně rozmazlenější, ale já bych prostě jedináček být nějak nechtěla, i když si to už za chvíli zkusím, protože bráška bude přes týden na kolejích na vysoké škole .. Možná tak ale pochopím, proč jednou jeden kluk chtěl být z akce brzo doma, protože tam právě přijel jeho bratr z vysoké školy. Ale je možné, že to chápu už teď. (Bude mi asi místy chybět .. )

Pri oltári

3. září 2011 v 20:02 | aktakru |  Texty písní a videa
Dnes jsem jela na výlet a zpáteční cestou zazněla v rádiu tato píseň. Text to má celkem drsný, ale u mě to platí tak, že já jsem ta druhá, možná třetí, čtvrtá nebo snad i pátá ... To se neví, ale začíná mi to být jedno ..

Ano, mám rozházené myšlenky ... A štve mě, že je ta písnička takový slaďák .. Brácha mě svým hudebním stylem asi přece jen trochu zkazil ..


Vítězství hmoty nad duší

2. září 2011 v 16:45 | quack |  Různé kecy a můj život
Ano, mírně mě to deptá. V posledních dnech si uvědomuji, že kolem mě vládne všude vítězství hmoty než ducha.

Blbý příklad, ale stejně příklad: Dnes taťka nakupoval jídlo a pak zazvonil, ať mu pomůžem a tak. Doma jsem byla jen já s bráchou. Přepravky a pití jsme vytáhli nahoru a pak taťka řekl, že to mám s bráchou vybalit.

,,Já ne. Já teď obědvám." Ozvalo se a brácha zalezl. Než aby mi pomohl, půjde si dát do tlamy kus žvance radši poobědval. Já nevím, ale myslím, že by to minutku dvě počkalo. Ale tak dobře no. Stává se ... Já o své polívce na stole pomlčím ..

Ach jo. Je to možná egoista, když myslí na sebe a mě s taťkou nechá v kuchyni zápasit s přepravkami. A pak říká, že přece neumře hlady. Ale toto asi nemá cenu řešit. Vidím to i mimo domov.

Ale zas jako třeba mám kamarádku a ta šla na školu kvůli lásce. Trochu se tam trápí, ale co by pro něj neudělala. Ale u ní vím, že tu školu zvládne, i když toto je možná zas trochu přehnané vítězství ducha.

Když do toho vložím svou osobu, tak mohu napsat toto - mám pseuda, chtěla jsem je a nesmírně moc jsem se těšila, protože mám ráda ty chlupaté potvůrky ... A bylo mi jedno, že se na mě budou lidi pohrdavě dívat, když kolem nich projdu, začnou si šuškat a budu slýchávat fakt všechno možné ... Hlavní je, že je mám. (I když nejsou zrovna úplně to, co jsem čekala.) Prostě je mám ráda a ostatní je mi jedno. (Vítězství ducha nebo hmoty?)

Každopádně co člověk, to jiný pohled na svět. A nikomu ten jeho neberu, tak mi neberte vy ten můj ...

Zasedací techtle-mechtle

1. září 2011 v 14:33 | quack |  Deník obyčejné středoškolačky
Jak jste si asi ráčili povšimnout, začal nám další školní rok. A s tím se pojí nový zasedací pořádek.

Asi není moc lidí, co se předem nedomlouvalo na tom, s kým bude sedět. Já se třeba domluvila se Zdeňkou, která musí či chce či já nevím sedět před Jaworem. A tak nějak vzniklo, že budem v první lavici u dveří. Jenže Jawor si sedl ke stěně, a za ním je štos lidí, kteří ho chtějí mít před sebou, kvůli matiky, a kteří sedí s leváky a tak se nemůžou prohodit. Jenže já zas musím sedět u stěny, protože mám věčně opřenou nohu o sousedovou židli, jelikož koleno nemohu mít pořád natažené ani nějak ohlé a prostě je to úžasný pocit ho mít na vedlejší židli tak nějak dané, protože to koleno je debil po mě. A to je zádrhel. Kdybych se vyměnila se Zdeňkou, tak sedím totálně zády k učiteli, ti by na mě řvali, jako se to občas dělo i před rokem na druhé straně a z hodiny bych moc neměla.

Takže to padlo na to, že buď já se na všechno vybodnu a půjdu na stranu k uličce, nebo budu furt poslouchat kecy, jak Zdeňka bude propadat z matiky, i když minulý rok hodně testů počítala sama a stejně nepropadla. A i když jsem matiku též nechápala, nikdo mi neradil a prošla jsem. Chápu, kdyby tam chtěla sedět Verča, když dělala reparáty, ale dobré.

Nechtěla jsem se hádat - uhla jsem všem z cesty. Šla jsem do 6. lavice za Verčou. Nevím, zda přečtu věty z tabule, ale tak co. Hlavně nebudu vadit. Když už, jdu z bojiště. A všichni jsou spokojeni. (I když Verča do mě bude furt kecat a já do ní a už dnes mě měla učitelka chuť seřvat.) Každopádně jsem vzadu, sice u uličky, ale i natočená nebudu úplně zády ke katedře jako bych byla v první lavici .. Sic už s "těma vepředu" nemůžu kecat, ale člověk si zvykne ...

A jaké techtle-mechtle máte ve škole vy? :D