Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Kdykoliv upadnu, vstanu (9. kapitola)

29. ledna 2011 v 19:31 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

9. Ještě níž než na dno


Nataša už nevěděla jak dál. Kluka, kterého miluje, ztratila, protože on ji nechce a teď ještě ochrnula. Nemohla si zvyknout na ten zvláštní bezmocný pocit.
Už nikdy nepohne nohama. To už ji ta řeka mohla rovnou zabít. K čemu tady ještě má být? Ptala se stále sebe, jaký má asi osud a co ji ještě v životě podkopne nohy, s kterými teď už stejně mohla jen hýbat s cizí pomocí, maximálně nějak se svýma rukama?
Po týdnu neustálých testů a vyšetření měla nemocnice plné zuby. Cítila se strašně samotná. Kamarádky za ni nechodily a na jejím oddělení intenzivní péče jí nedovolili notebook, aby si aspoň mohla s někým psát. Vlastně na to ani neměla náladu. K čemu nějaká slova. Slova jsou tak zbytečná a ji povětšinou každé druhé slovo zabolelo u srdce.
Stále slýchala, že se ji musí udělat testy a vyšetření, ale že už to stejně asi nemá cenu, že bude navždy připoutaná na vozík.
Když už se konečně mohla vrátit domů, byla z ní už zatvrdlá osoba, které všechno bylo lhostejné, a brečela téměř díky všemu.
Doktoři ji dali na vozík a mamka ji tlačila. Za chvíli pocítila jemný vánek na svém těle. Tento pocit milovala. Větřík ji jemně zacuchal vlasy a ona zavřela oči. Matka věděla, že si to užívá, a tak zpomalila. Za chvíli ale už byly u auta a příjemný pocit byl ten tam.
Matka vzala Natašu do náruče a opatrně jí pomohla do auta. Nataša se cítila ještě hůře a nevydržela nápor slz pod víčky. Matka nevěděla, co ji říct. Došly ji už dávno útěchy, ale soucítila s ní.
Za chvíli dojely k domu, kde už čekala sestra Klára. Společně se všechny dostaly domů a Nataša se usadila do obývacího pokoje na pohovku. Ani se nepohnula. Matka za chvíli přišla a podala jí notebook. Nataša se na ni podívala a pak zase odklonila zrak.
,,Zlatíčko, kamarádky si s Tebou určitě chtějí popovídat, proč nechceš Ty s nimi?"
,,Jo, aby mi to celé zase připomněly?" A slzy tu byly opět.
,,Ale ne. Určitě Tě chtějí pozdravit, říct, co je nového ve škole a podobně, jen to zkus, když tak to hned můžeš zase vypnout."
Popravdě se jí po holkách celkem stýskalo. I když měla trochu strach, vzala si notebook, otevřela ho a spustila. Pomalu nabíhal a ji se zachtělo ho zas zavřít. Ale ne, to neudělá. Chce si popovídat s někým jiným než s mamkou a doktory.
Jakmile se jí všechno najelo, hned jí blikaly zprávy. Tu od Lukáše přeskočila a ani na ni nemrkla. Dál ji psala Mamimi.
,,Ahoj Nati! Jsem ráda, že jsi zase tady … Ale asi pro Tebe nemám moc dobré zprávy. Na druhou stranu zas nechci, aby ses to dozvěděla od někoho jiného ještě hůř podané."
Nataša měla strach, co přijde.
,,Víš, jak jsi byla pryč, tak se stalo pár věcí. Tebe ale asi bude nejvíce zajímat jedna. Ta asi nejhorší … Pamatuj si, že život jde dál, že i když jsou mraky, za nimi je stále Slunce, které vysvitne …"
Nataše se zvýšil srdeční tep, nevěděla, co bude, co ji čeká.
,,Nati, vím, že to bude asi hodně bolet, buď ale silná… Víš … Lidi jsou někdy strašně moc blbí. Já vůbec nevím, jak Ti to napsat, aby to nebylo tak hrozné, ale asi to nejde. Zkrátka Lukáš se naštval na nějakou holku, když byli oba opilí. Nějak to přepískli a ona ho pak začala vytáčet a burcovala ho, až se pořádně naštval a zabil ji. Asi byl z toho totálně mimo, a tak neudělal nic chytřejšího, než že … Se zabil taky … Nati, ale život jde dál, pamatuj, že …"
Dál už to Nataša nečetla, zaklapla notebook a rozbrečela se.
,,On je mrtvý! On se zabil! A mě tu nechal! Jak mohl…?" Ptala se sama sebe a začala křičet, aniž by si to uvědomovala. Matka hned přiběhla, chytla ji do náruče a uklidňovala, když si Nataša opakovala stále ta sama slova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 July. July. | Web | 30. ledna 2011 v 11:53 | Reagovat

Snad skličující, naléhavé, ovšem v jádru stále skrývající jistou naději :-) .

2 quack quack | Web | 30. ledna 2011 v 20:26 | Reagovat

[1]: Naděje umírá poslední ... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama