Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Kdykoliv upadnu, vstanu (8. kapitola)

28. ledna 2011 v 18:11 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

8. Probuzení 

,,A bude v pořádku? Vždyť je to moje malá holčička!"
,,Nejspíš bude mít nadosmrti ochrnuté nohy. Je mi to líto."
,,Ne, to ne! To nemůže být pravda! Natašo! Né!"
Nataša se pomalu probouzela. Oční víčka měla strašně těžké. Nakonec se jí podařilo oči otevřít a pomalu rozpoznávala rozmazané věci okolo sebe. Poznala mamku, která se nad ní skláněla.
,,Ma-mi?"
,,Neboj, jsem u Tebe. Už je všechno v pořádku. Nemusíš se bát." Říkala s pláčem matka.
,,Kde jsem? Co - se sta-lo?"
Mamka ji všechno řekla. Povídala ji, jak ji našel pán Tobias Mucha, a jak měla velké štěstí, že se i se stanem zachytila o spadlý strom a přitom měla naštěstí stále hlavu nakloněnou tak, že mohla dýchat. A jak ji pak Tobias našel až za několik hodin, když šel zkoumat stav vody a jak pak hned volal pomoc. Znělo to neuvěřitelně. Jak mohla mít takové štěstí?
,,Ale víš, holčičko …" Mamka se rozbrečela.
,,Co je, mami? Vždyť jsem v pořádku."
,,Asi … Asi už nikdy nebudeš chodit. Ve vodě jsi asi narazila na kámen a ten ti poškodil páteř a přerušil míchu. Doktoři už s tím nemohou nic udělat."
Nataša oněměla. Matně si vzpomněla na šílenou bolest v zádech a nevěděla, co říct. Slzy se jí znova dostaly do očí a ona je nemohla zastavit. Snažila se pohnout nohama. Zjistila, že to vážně nejde. Už se nikdy nepostaví, už nepojede na kole, už si nikdy nezaběhá, nebude skákat … Zase se zhroutila až na dno.
Matka nevěděla, jak ji uklidnit. Jen ji jemně objala a plakala s ní.
,,Proč se mi hroutí svět? To nemůže být pravda. Já … Já … Já chci zemřít…"
,,To neříkej!" křikla najednou matka.
,,Co bych si bez Tebe počala? Bez mé malé holčičky… Neboj se, všechno bude zase dobré, všechno se spraví."
,,Ale mami …"
,,Ne, nic neříkej, šetři síly, musíš být stále moc unavená."
Nataša si uvědomila, že její oči se jí stále ještě klíží. Zavřela je a za chvíli usnula bezesným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 July. July. | Web | 28. ledna 2011 v 20:48 | Reagovat

Neustále doufám v navrácení onoho lehounkého nádechu celého příběhu... Ovšem píšeš nádherně! ;-)

2 quack quack | Web | 28. ledna 2011 v 21:22 | Reagovat

[1]: Ještě 2 kapitoly ... :-D Snad se bude líbit závěr ... ;-)

3 Tobias Mucha Tobias Mucha | 1. prosince 2011 v 21:09 | Reagovat

Hezké :-)

4 quack quack | Web | 8. prosince 2011 v 19:04 | Reagovat

Děkuji .. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama