Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Kdykoliv upadnu, vstanu (5. kapitola)

23. ledna 2011 v 12:11 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

5. Vodní dobrodružství 

Nataša na posteli usnula. Probudila se ráno, když zmatená chtěla jít do školy. Nakonec ji došlo, že je sobota, a že se tedy žádná škola nekoná.
Přemýšlela, co by tak mohla přes víkend dělat a napadlo ji, že půjde stanovat. Chtěla být sama a aspoň zapomene na nedokončený rozhovor a vůbec tu celou záležitost s Lukim. Mamka ji pustí, už je zvyklá, že její dcera občas chodí pod stan. Navíc ji přihlásila do skautu, takže byla v klidu.
Nataša se sbalila, už věděla, co všechno potřebuje a co je zcela zbytečné. Pak se rozloučila, vzala kolo, ať je rychleji na nějakém místě a vyrazila. Jela po stezce stále dál a dál až dojela na rozcestí, kde předtím nikdy nebyla. Koukla se na mapu a vybrala si na ni místo, kde by to mohlo být dobré. Jela po úzké cestičce a nakonec z ní sjela a po trávě dojela na místo, kde se jí líbilo.
Koukala kolem sebe, někde blízko má být řeka. Rozhodla se, že ještě kousek popojde, aby řeku měla blíž. Pak ji uviděla a zastavila se asi 10 metrů od ní. Začala vytahovat stan. Jeho různé části měla nějak přidělané ke kolu, něco na krosně, něco v krosně. Sama nechápala, jak vždy doveze všechny části.
Začala skládat stan, a aniž by si to uvědomila, zpívala si známou písničku od skupiny Chaozz:
,,Nasaju kouř do plic a nechám ho tam stát ..."
A za chvíli si už tuto píseň zpívala nahlas. Vždyť co, v okolí stejně nikdo nebyl. Maximálně nějaké srnky v nedalekém lese, či ryby v řece.
Za chvíli měla stan postavený, tak si lehla na trávu a pozorovala azurové nebe. Bylo vážně krásně. Připomnělo ji to odpoledne s Lukášem, takže sebou trhla, když se objevila bolest v hrudi a raději se rozhodla, že si zaplave v řece.
Zavezla do stanu, zavřela ho a začala hledat plavky. Musela vyházet všechny věci z krosny, jelikož si dala plavky až dolů. Vytáhla chleba a vysočinu, i buřty a pití, které se ji podařilo hodit si na nohu a pak už někde našla svoje plavky.
Rychle se převlíkla, vyskočila ze stanu a běžela k řece. Dala do vody jednu nohu, aby zjistila, jak moc je studená. Byla příjemná, a tak se do řeky postavila na obě nohy. Pozorovala, jak ji voda proudí kolem noh a občas zahlídla i malé rybičky.
Udělala další kroky a za chvíli byla v řece po kolena. Voda ji hezky ochladila a tak se těšila, jak se do ní ponoří až po krk. Kousek popošla a pak už to nevydržela a vklouzla do ní úplně. Jen tak se nechala unášet po proudu, když ji došlo, že odplula trochu moc.
Chtěla odplout trochu z proudu, ať se dostane zpět, jenže zjistila, že je někde v lese a mírnější proud tu není. Začala panikařit. Nevěděla, co teď a začala se rozhlížet. Všude na okraji byl velký svah. Nikde se nedalo vyšplhat. Najednou uviděla větev, která byla spadlá do řeky. Věděla, že se ji musí chytit. Snažila se k ní doplavat. Proud ji tam moc nechtěl pustit a větev se přibližovala.
Nataša začala kopat rukama i nohama, co jen mohla a taktak stihla uchopit větev. Ruka ji trochu ujela a o malou větévku se řízla, ale byla ráda, že se drží, a nepustila se. Přitáhla se k ní a snažila se na ní vydrápat. Měla strach, že křupne, a proto postupovala opravdu pomalu a opatrně. Větev zakřupala, ale Nataša už byla skoro venku, chytila se kořene od stromu, co se tyčil nad ní, když vtom se větev, kterou držela, zlomila a spadla do řeky. Nataša rychle reagovala a chytla se i druhou rukou kořene a zůstala viset nohama stále v řece.
Trochu se vydýchala a pak se zapřela nohama o svah a snažila se vyšplhat nahoru. Hlína ji klouzala pod nohama, ale nakonec se jí to povedlo a ona se ocitla na zemi. Ruku měla celou od krve, od toho jak se pořezala, byla celá špinavá, ale byla ráda, že ji neodplavila řeka někam daleko.
Jehličí ji do bosých noh bodalo a občasné špičaté kamínky jí též moc radost nedělaly. Jenže věděla, že to musí ujít. Přece nezůstane v nějakém lese celá špinavá od hlíny jako nějaká divoženka. Pajdala dál a přemýšlela, kde má asi stan a věci. Najednou na druhé straně řeky uslyšela zakřupání větví. Prudce se zastavila a očima sledovala druhý břeh. Pozorovala stromy, zem, všechno.
Nikde nic neviděla, ale tušila, že tam někde něco je. Koukala se ze strany na stranu a pak se její oči setkaly s jinými. První se lekla a uskočila dozadu, kde zakopla o pařez. Pak se sama sobě začala smát. Došlo ji, že ty oči byly stejně vystrašené jako její, a že se jednalo jen o veverku. Zvedla se a chvíli ji pozorovala. Než se naděla, veverka odskákala na další a další strom.
,,Zleknout se veverky. Ne, Natašo, Tobě vůbec nehrabe." Řekla si sama pro sebe.
Pokračovala dál a za chvíli mezi stromy uviděla světlo a došlo ji, že les pomalu končí. Sama nemohla uvěřit, že ji řeka odplavila tak daleko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 July. July. | Web | 23. ledna 2011 v 16:57 | Reagovat

Počátek této kapitoly by se též mohl jmenovat: "Můj ideální prázdninový den." Ovšem co se týče scény v řece, přirovnala bych ji právě k oné lásce. Stačí do ní ponořit nohu a náhle objímá celé tělo člověka, jenž propadnul tomuto vzácnému citu... ;-)

2 quack quack | Web | 23. ledna 2011 v 17:13 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář ... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama