Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Kdykoliv upadnu, vstanu (1. kapitola)

16. ledna 2011 v 21:10 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

Nikdy jsem si nemyslela, že by nevinná počítačová aplikace mohla zapříčinit konec přátelství, a pak dokonce i konec dvou životů. Časy se ale mění - co se kdysi zdálo nemožné, je ve 21. Století úplně normální. Lidé si zkrátka neuvědomují, co všechno se může stát … Někdy se však nesmíme bát riskovat.

1. společná vyjížďka 


Nataša přišla ze školy. Odhodila aktovku do pokoje a šla si zapnout počítač a za chvíli se už ozývalo občasné ťukání, jak se pod jejími prsty prohýbaly klávesy, když zkušenými prstíky odepisovala kamarádovi.
,,Tak co? Kdy půjdeme na kola?" Ptal se ji tento měsíc už asi po desáté.
,,Já nevím. Dnes?" Odepsala bez váhání.
,,Klidně, v kolik a kde?" Objevilo se hned.
,,Nevím, až přijde mamka, tak Ti napíšu."
Psali si dál a čas běžel. Za hodinu přišla domů její mamka z práce a Nataša se ji hned zeptala, jestli může s Lukim ven:
,,Mami? Můžu na kolo?"
,,A s kým?"
,,S Lukášem. On už mě přemlouvá dlouho a vždy do toho něco vlezlo, buď jsem byla nemocná já nebo on nebo nevyšlo počasí."
,,A kde byste jeli?"
,,Ještě nevím, asi bychom objeli nějaký okruh." Řekla Nataša.
,,A kdy by ses asi vrátila domů?"
,,Nevím. Uvidíme podle trasy, ale do sedmi budu určitě doma."
,,Tak jo, když tak se aspoň občas ozvi. A pozor na auta!"
Nataša to hned napsala Lukimu, domluvili se na čase, zaklapla notebook a chvátala se převlíknout a připravit.
S Lukášem si psala už poměrně dlouho. Záleží na tom, jak to berete. Pro ni bylo "poměrně dlouho" tři měsíce. Pamatovala si na její první chat s ním. Psal ji tehdy o tom, že si má zvolit tu školu v Ostravě, že to bude pro ni nejlepší volba. Pak najednou nějak změnili téma a od té doby si psali téměř neustále.
Lukáš byl pohodový kluk, který měl menší psychické problémy. Ve škole se mu moc nedařilo a doma to neměl lehké. Nataša ho před tím znala jen jako bratra jejího spolužáka Rudolfa, se kterým se hodně bavila. Teď se jí však názor na něj změnil. Nikdy by nikomu nevěřila, kdyby ji tehdy někdo řekl, že se občas opíjí a pak už několikrát málem spáchal sebevraždu. Po několika vyměněných zprávách po večerech už tomu věřila. Věděla však, že je to hodný a pozorný kluk, který by ji nikdy neublížil, a tak s ním jela na kola, aniž by se něčeho obávala. Vlastně se hodně těšila.
,,Ahoj! Tak co? Připravený na výlet?" Zeptala se Lukáše s úsměvem, když se setkali na domluveném místě.
,,Jasně! Nohy jsem si už protáhl a nemohou se dočkat, až si zamakají do nějakého kopce." Odpověděl a pak vyjeli, aniž by věděli kam. Šlapalo se jim dobře a poznali se ještě více, než doteď přes počítače. Oba byli rádi, že jsou konečně spolu venku. Slunce jim krásně hřálo do zad a na nebi nebyl ani obláček.
Najednou se objevili na louce. Napadlo je, že se na chvíli zastaví a udělají si pauzu, a tak slezli z kol a vedli je po kamenné cestičce blíž k lesu, aby je nikdo nerušil. Na jedné straně byl za cestičkou celkem hustý les a na druhé straně bylo krásné vysoké pšeničné pole.
Kousek pšenice udusali, aby byli zakrytí úplně, sedli si a povídali si o všem možném i nemožném. Ještě nikdy nebylo ani jednomu z nich tak skvěle. Chtěli, aby si mohli takhle spolu povídat navždy.
,,Víš, že jsi strašně fajn holka?" Zeptal se najednou.
,,Víš, že jsi taky celkem fajn?" Usmála se na něj.
Zadívali se vzájemně do očí a jejich obličeje se začali přibližovat. Cvrkání cvrčků najednou pro oba utichlo, soustředili se jen na toho druhého. Jejich rty se jemně dotkli, když vtom na ně někdo zařval:
,,Co si o sobě jako myslíte? Že mi tady budete udusávat pšenici?! Máte štěstí, že jsem musel ještě do města, jinak bych sednul do traktoru, co mám 20 metrů odtud a málem bych Vás přejel, když jste asi úplně hluší, řvu tady na vás už asi minutu a vy nic! Co si o sobě vy mladí myslíte?! Sakra!"
Oba se vynervovaného zrzavého traktoristy s visačkou, na které bylo napsané "Zemědělství Klimkovec s.r.o." a pod tím jméno Zdeněk Skočdopole, který se k nim postavil v modrých roztrhaných monterkách s klasem pšenice v puse mezi děravými zuby, lekli, že vyskočili na nohy snad rychlostí světla, popadli kola, koktavě se omluvili a rychle zmizeli.
,,Já jsem se ho tak lekla. Uff, mi málem přivodil infarkt!" řekla teď už v žertu Nataša.
,,Mně též. Šílený to chlapík. A to jeho břicho. Pivní pupek jako správný traktorista."
Oba se zasmáli při vzpomínce na Zdeňka a byli rádi, že je tak vyděsil, protože kdyby se vážně s tím traktorem rozjel, tak by je asi přejel a navíc zjistili, že je celkem dost hodin, a že už musí pomalu vyjet zpátky domů. Oběma se nechtělo, ale nedalo se nic dělat.
Kousek od domu Nataši, zavolala Lukášovi jeho mamka, že má okamžitě přijet domů. Věděli tak, že ani z loučení nic nebude, protože se museli rozloučit hodně narychlo. Lukáš měl zkrátka strach přijít pozdě, věděl, že jinak bude zle. Nataša to respektovala a sama už taky hodně spěchala. Při jízdě si řekli rychlé "ahoj", a pak už oba jeli svou cestou.
Doma pak Nataša řekla trochu pozměněnou verzi mamce, která se ptala na výlet a pak zasedla k počítači a psala si zase s Lukim. Společně vzpomínali na Zdeňka Skočdopole a přemýšleli, zda už někdy někoho přejel a smáli se při představě, jak poskakuje na sedadle traktoru a zpívá si známou písničku o malotraktoru od skupiny MIG 21.
Za nějaké 4 hodiny neustálého dopisování byli oba utahaní, a tak se začali pomalu loučit. Ale znáte to, když si mají dva blízko, tak se z loučení stane půlhodinové dopisování. Oba dva se nemohli od obrazovek a písmen odtrhnout. Když se ale blížila půlnoc, oba už byli tak utahaní, že už nemohli dál. Padlo poslední ahoj a přání na dobrou noc a oba byli rázem offline.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 July. July. | Web | 17. ledna 2011 v 20:07 | Reagovat

Tleskám Ti Katko. Milé, bezelstné, upřímné... Jednoduše nádherné!

2 quack quack | Web | 17. ledna 2011 v 21:29 | Reagovat

[1]: Děkuji Ti, moc si toho vážím ... Přidám druhou kapitolu ...

3 Xindi Xindi | E-mail | Web | 5. února 2011 v 14:39 | Reagovat

to je krásné! řečtu si všechny kapitoly :))

4 quack quack | Web | 5. února 2011 v 14:41 | Reagovat

[3]: To by bylo fajn ... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama