Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Leden 2011

Kdykoliv upadnu, vstanu (10. kapitola - konec)

30. ledna 2011 v 20:18 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu 

10. Vkročení do nového života 

Po pohřbu Lukáše byla Nataša do sebe úplně uzavřená a nepromluvila skoro vůbec nic.
Matka věděla, že Nataša to nemá lehké, a proto neváhala s jejím přihlášením do léčebny, když ji to doktoři navrhli. Nataša tam původně vůbec nechtěla chodit, byla nejradši, když mohla celý den sedět na zahradě a pozorovat ptáčky a přírodu. Jenže matka si nedala říct, a nakonec Nataša zjistila, že jí tam je vlastně fajn.

Byla ve skupině, kterou vedl příjemný pán jménem František Slanýž. Ve skupině měla 6 holek, které byly též na vozíku a 7 kluků, někteří byli na vozíku, ale byl tam taky jeden, který měl umělou ruku. Jmenoval se Roman a Nataši se hodně líbil.
Párkrát spolu prohodili slova. Jednou však měli udělat dvojice a oni byli spolu. První na sebe jen tak koukali. Roman se pak zeptal Nataši, co se jí vlastně stalo a ona, když ji bylo všechno lhostejné, řekla svůj příběh. Roman na ni koukal. Neslyšel nikoho, kdo by zažil něco takového. Když to dořekla, zeptala se na jeho příběh.
Usmál se.
,,To není tak dobrodružné, ani žádný další člověk v tom nemá prsty. Celé jsem si to zavinil já, jsem prostě blbý … Chtěl jsem být frajer, a tak jsem se rozjel na motorce na šílenou rychlost. Nějak jsem nevychytal cestu a naboural do stromu. Motorka mi zdeformovala se stromem ruku a nakonec musela pryč…" Koukl na protézu a přejel po ní rukou.
Nataša nevěděla co říct, neuměla si to představit. Sama na motorce ještě nejela. Ona by asi měla problém se vůbec rozjet.
Postupně se začali bavit o tom, jaké měli oba štěstí. Nataša se klidně mohla utopit a Roman zas mohl klidně přijít o hlavu. Aniž by to čekali, padli si do oka, a tak si na sebe vyměnili kontakty.
Sezení za chvíli skončilo a oni se museli rozloučit.
Když dojela domů, poprosila mamku, zda ji může přinést notebook. Mamka se nestačila divit. Nic však neřekla a donesla ji ho. Nataša chytla počítač, chvíli ho podržela a přemýšlela.
,,Tímhle všechno začalo. Díky tohoto jsem si začala psát s Lukim, díky tohoto jsem se do něj zamilovala. Pak jsme se díky toho domluvili na kola … Napsal mi, že mě nemá rád, že to byl omyl. Tady jsem se pak dozvěděla o odchodu dvou lidí z tohoto světa. Kdybych tuto proradnou věc nikdy neotevřela a nepřihlásila se, nikdy bych ho nepoznala, nikdy bych pak nezničila jedno přátelství a nikdy by se pak nezabili. Ach jo … Proč jen to otvírám znova? Roman … Jaký konec bude mít tahle nová kapitola mého života? Mám to risknout a otevřít … Nebo nechat na věky zavřené …?"
Člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale také se nikdy nedozví, jak by něco dopadlo, kdyby to neudělal. Vždy je tady ta možnost, že se něco totálně zvrtne, ale vždy se to může otočit k lepšímu. Je jen na nás, kterou cestu si vybereme - jestli budeme riskovat, anebo zůstaneme navždy znudění v koutě.
… Na notebooku se začaly načítat různé programy. Za chvíli ji blikla zpráva od Romana. Ona už se nebojí riskovat… Možná proto, že už snad ani nemá co ztratit…

Kdykoliv upadnu, vstanu (9. kapitola)

29. ledna 2011 v 19:31 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

9. Ještě níž než na dno


Nataša už nevěděla jak dál. Kluka, kterého miluje, ztratila, protože on ji nechce a teď ještě ochrnula. Nemohla si zvyknout na ten zvláštní bezmocný pocit.
Už nikdy nepohne nohama. To už ji ta řeka mohla rovnou zabít. K čemu tady ještě má být? Ptala se stále sebe, jaký má asi osud a co ji ještě v životě podkopne nohy, s kterými teď už stejně mohla jen hýbat s cizí pomocí, maximálně nějak se svýma rukama?
Po týdnu neustálých testů a vyšetření měla nemocnice plné zuby. Cítila se strašně samotná. Kamarádky za ni nechodily a na jejím oddělení intenzivní péče jí nedovolili notebook, aby si aspoň mohla s někým psát. Vlastně na to ani neměla náladu. K čemu nějaká slova. Slova jsou tak zbytečná a ji povětšinou každé druhé slovo zabolelo u srdce.
Stále slýchala, že se ji musí udělat testy a vyšetření, ale že už to stejně asi nemá cenu, že bude navždy připoutaná na vozík.
Když už se konečně mohla vrátit domů, byla z ní už zatvrdlá osoba, které všechno bylo lhostejné, a brečela téměř díky všemu.
Doktoři ji dali na vozík a mamka ji tlačila. Za chvíli pocítila jemný vánek na svém těle. Tento pocit milovala. Větřík ji jemně zacuchal vlasy a ona zavřela oči. Matka věděla, že si to užívá, a tak zpomalila. Za chvíli ale už byly u auta a příjemný pocit byl ten tam.
Matka vzala Natašu do náruče a opatrně jí pomohla do auta. Nataša se cítila ještě hůře a nevydržela nápor slz pod víčky. Matka nevěděla, co ji říct. Došly ji už dávno útěchy, ale soucítila s ní.
Za chvíli dojely k domu, kde už čekala sestra Klára. Společně se všechny dostaly domů a Nataša se usadila do obývacího pokoje na pohovku. Ani se nepohnula. Matka za chvíli přišla a podala jí notebook. Nataša se na ni podívala a pak zase odklonila zrak.
,,Zlatíčko, kamarádky si s Tebou určitě chtějí popovídat, proč nechceš Ty s nimi?"
,,Jo, aby mi to celé zase připomněly?" A slzy tu byly opět.
,,Ale ne. Určitě Tě chtějí pozdravit, říct, co je nového ve škole a podobně, jen to zkus, když tak to hned můžeš zase vypnout."
Popravdě se jí po holkách celkem stýskalo. I když měla trochu strach, vzala si notebook, otevřela ho a spustila. Pomalu nabíhal a ji se zachtělo ho zas zavřít. Ale ne, to neudělá. Chce si popovídat s někým jiným než s mamkou a doktory.
Jakmile se jí všechno najelo, hned jí blikaly zprávy. Tu od Lukáše přeskočila a ani na ni nemrkla. Dál ji psala Mamimi.
,,Ahoj Nati! Jsem ráda, že jsi zase tady … Ale asi pro Tebe nemám moc dobré zprávy. Na druhou stranu zas nechci, aby ses to dozvěděla od někoho jiného ještě hůř podané."
Nataša měla strach, co přijde.
,,Víš, jak jsi byla pryč, tak se stalo pár věcí. Tebe ale asi bude nejvíce zajímat jedna. Ta asi nejhorší … Pamatuj si, že život jde dál, že i když jsou mraky, za nimi je stále Slunce, které vysvitne …"
Nataše se zvýšil srdeční tep, nevěděla, co bude, co ji čeká.
,,Nati, vím, že to bude asi hodně bolet, buď ale silná… Víš … Lidi jsou někdy strašně moc blbí. Já vůbec nevím, jak Ti to napsat, aby to nebylo tak hrozné, ale asi to nejde. Zkrátka Lukáš se naštval na nějakou holku, když byli oba opilí. Nějak to přepískli a ona ho pak začala vytáčet a burcovala ho, až se pořádně naštval a zabil ji. Asi byl z toho totálně mimo, a tak neudělal nic chytřejšího, než že … Se zabil taky … Nati, ale život jde dál, pamatuj, že …"
Dál už to Nataša nečetla, zaklapla notebook a rozbrečela se.
,,On je mrtvý! On se zabil! A mě tu nechal! Jak mohl…?" Ptala se sama sebe a začala křičet, aniž by si to uvědomovala. Matka hned přiběhla, chytla ji do náruče a uklidňovala, když si Nataša opakovala stále ta sama slova.

Kdykoliv upadnu, vstanu (8. kapitola)

28. ledna 2011 v 18:11 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

8. Probuzení 

,,A bude v pořádku? Vždyť je to moje malá holčička!"
,,Nejspíš bude mít nadosmrti ochrnuté nohy. Je mi to líto."
,,Ne, to ne! To nemůže být pravda! Natašo! Né!"
Nataša se pomalu probouzela. Oční víčka měla strašně těžké. Nakonec se jí podařilo oči otevřít a pomalu rozpoznávala rozmazané věci okolo sebe. Poznala mamku, která se nad ní skláněla.
,,Ma-mi?"
,,Neboj, jsem u Tebe. Už je všechno v pořádku. Nemusíš se bát." Říkala s pláčem matka.
,,Kde jsem? Co - se sta-lo?"
Mamka ji všechno řekla. Povídala ji, jak ji našel pán Tobias Mucha, a jak měla velké štěstí, že se i se stanem zachytila o spadlý strom a přitom měla naštěstí stále hlavu nakloněnou tak, že mohla dýchat. A jak ji pak Tobias našel až za několik hodin, když šel zkoumat stav vody a jak pak hned volal pomoc. Znělo to neuvěřitelně. Jak mohla mít takové štěstí?
,,Ale víš, holčičko …" Mamka se rozbrečela.
,,Co je, mami? Vždyť jsem v pořádku."
,,Asi … Asi už nikdy nebudeš chodit. Ve vodě jsi asi narazila na kámen a ten ti poškodil páteř a přerušil míchu. Doktoři už s tím nemohou nic udělat."
Nataša oněměla. Matně si vzpomněla na šílenou bolest v zádech a nevěděla, co říct. Slzy se jí znova dostaly do očí a ona je nemohla zastavit. Snažila se pohnout nohama. Zjistila, že to vážně nejde. Už se nikdy nepostaví, už nepojede na kole, už si nikdy nezaběhá, nebude skákat … Zase se zhroutila až na dno.
Matka nevěděla, jak ji uklidnit. Jen ji jemně objala a plakala s ní.
,,Proč se mi hroutí svět? To nemůže být pravda. Já … Já … Já chci zemřít…"
,,To neříkej!" křikla najednou matka.
,,Co bych si bez Tebe počala? Bez mé malé holčičky… Neboj se, všechno bude zase dobré, všechno se spraví."
,,Ale mami …"
,,Ne, nic neříkej, šetři síly, musíš být stále moc unavená."
Nataša si uvědomila, že její oči se jí stále ještě klíží. Zavřela je a za chvíli usnula bezesným spánkem.

My dream - z hodiny angličtiny

27. ledna 2011 v 19:46 | quack |  Různé kecy a můj život
Napíši tady text v angličtině, který jsem psala s kamarádkou ve škole ... Měli jsme určená nějaká slova, ale stejně jsem si to přizpůsobila, aby to skončilo tak, jak jsem chtěla .. Uvažuji, jestli Vám tady dát překlad, myslím, že jsou to jednoduché věty, ale tak překlad najdete po otevření celého článku ... 

My dream

I was in the city in my dream. It was very dark. I saw a castle on the mountain near this city. I was going to centre on the square, when a bat flew above my head. I was scared. I went to a pub. There were very many people and they were drinking. I saw a woman. She looked like a witch. I think she was a waitress. I run away. There was a strange man outside. He was wearing a black coat. I think he was sad and not very old. Maybe he was thirty years old. He had a nice whistle in his hand. He was mysterious. After a few minutes he took his whistle and put it into his mouth. He was playing a nice loud magic song. I was standing on the street and I had to listen to song. Everybody was on the street with us. He was still playing and we followed him. He went with us to the chasm. I knew that he was Pied Piper ... And with this though I woke up and I heard beating of my heart in my room.

Lemon tree

27. ledna 2011 v 18:52 | quack |  Písně vybrané Lukim (Ukončeno)
Po 11 dnech písnička ... Kterou určitě znáte ...

Objevila se mi najednou ve zprávě na icq ... (Děkuji ... )


Kdykoliv upadnu, vstanu (7. kapitola)

26. ledna 2011 v 16:37 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu


7. Vichřice 

Nataša spala tvrdým spánkem. Po několika bezesných a proslzených nocích se to vlastně dalo celkem čekat. Její tělo už bylo strašně vyčerpané. Avšak z ničeho nic se probudila, jelikož se topila. Myslela si, že je to jen sen, že to je jen nějaká další noční můra. Opak byl pravdou. V noci přišla vichřice a to tak silná, že odnesla stan i s nebohou Natašou o pár metrů dál - bohužel na stranu, kde se nacházela řeka, a převrátila ji do ní.
Nic netušící Nataša se tak začala topit, uvězněná ve stanu. Byla dočista dezorientována, nevěděla kde je, co se děje, a hlavně - jak ven a pryč. Házela sebou ze strany na stranu, jak si s ní pohrával proud. Vůbec nechápala, jak mohla spát, když ji vítr posouval. Nejspíš měla špatně zajištěný stan. Tohle se ji ještě nikdy nestalo, nejspíš proto, že nikdy, když stanovala, nebyla taková bouře.
Měla strach, bála se, že to je její konec. Naštěstí si všimla, že ve stanu je ještě vzdušná kapsa, díky toho poznala, že dno je přímo pod ní a nebe je tedy nad ní. Snažila se nějak si dřepnout, nebo se prostě dostat ke vzduchu. Plíce ji bolely od toho, jak tam měla vodu. Dusila se, ale nevzdávala to.
Najednou ji ale prudce zabolelo v zádech. Nejspíš jí nějaký ostrý kámen poškodil páteř a tou bolestí upadla do bezvědomí.

Kdykoliv uapdnu, vstanu (6. kapitola)

24. ledna 2011 v 20:16 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

6. Poklidné odpoledne 

Nataša došla ke stanu, krev na ruce mezitím zaschla a bahno na jejím těle také, a tak se rozhodla opláchnout v řece. Šla jen do malého proudu a ponořila nohy do vody. Řeka jí špínu z noh vzala sama, ruku si raději opatrně umyla jen okolo rány. Ránu nechala tak, nechtěla na ní dávat vodu z řeky, raději na ni nalije trochu pitné vody z láhve. Vyšla z řeky, utřela se a převlíkla se z plavek, které dala sušit na sluníčko.
Zjistila, že ji poměrně vyhládlo, a tak začala přemýšlet nad tím, co si sbalila. Buřty si nechá na večeři, a k nim nějaký chleba. Pod různými věcmi, které nechala rozházené po stanu, když hledala plavky, našla nějaké tatranky a vysočinu. Vzala si tedy vysočinu a chleba a spokojeně jedla. Koukla na hodinky a zjistila, že už jsou čtyři odpoledne.
Když dojedla, vyhrabala knihu a začala číst. Najednou uslyšela zvuk traktoru někde v dáli.
,,Že by Zdeněk oral nějaké další pole?" Pomyslela si s úsměvem. Vzápětí ji zabolelo v hrudi při vzpomínce, jak tehdy seděla s Lukášem a oba se ho strašně lekli. Snažila se na to zapomenout, nenapadlo ji nic lepšího než to, že si vzala MP3 a pustila si písničky, aby neslyšela ten zvuk traktoru.
S písní se nesoustředila na knihu, a tak se otočila na záda a pozorovala nebe, na kterém zrovna letělo letadlo.
,,Kam asi letí? K moři?" Přemýšlela. Za měsíc budou prázdniny, takže je to vcelku možné. Také by se někam chtěla podívat, třeba na Krétu, vždy si myslela, že tam musí být krásně a fotky na internetu ji to jen potvrzovaly. Začala uvažovat o různých mytologických postavách, jelikož se o ně trochu zajímala. Zavřela oči a se sluchátky v uších na chvíli usnula.
Probudil ji až jemný vánek, který se ji dostal pod volné triko. Lekla se, protože si myslela, že na ni někdo šahá. Jakmile se vzpamatovala, zjistila, že by měla pomalu jít sbírat dříví na oheň, ať si má na čem upéct buřty.
Nasadila si boty, jelikož do lesa znovu bosá nechtěla, a začala hledat. Všude bylo jen samé jehličí, občas šišky. Naštěstí pak našla místo, kde bylo větví hodně. Nabrala si dříví celou náruč a dokonce našla i dlouhou větev, a tak ji vzala a vláčela za sebou. To ji na buřty vydrží.
Za chvíli byla zase u stanu a došlo ji, že ještě musí donést několik kamenů, které dá okolo ohně. Naštěstí byla u řeky, a tam je kamenů habaděj. Za chvíli měla vše nachystané a mohla zapálit dříví. Sirky našla hned, protože věděla, že si je dala do vrchní kapsy krosny. Počkala, až ustane vítr, a pak škrtla sirkou. První pokus nevyšel, a tak to zkusila znovu a podařilo se. Větvičky pomalu začínaly hořet a Nataša věděla, že už sirky může schovat. Sedla si k ohýnku a pozorovala, jak se postupně rozhořívá.
Za nějakou chvíli se rozhodla, že už pomalu začne ohřívat první už špekáček. Hned jak ho viděla, nožem zařezala a nakonec zapíchla na větvičku, se jí začaly sbíhat sliny. Za chvíli si všimla, že se začíná stmívat, a tak na chvíli zabodla klacek s buřtem do země a šla si připravit mikinu a dát si tepláky. Taky si už připravila ven sprej proti komárům, protože věděla, že určitě budou obtěžovat.
Pak se vrátila ke špekáčku, který mezitím změnil barvu a začal krásně vonět. Najednou si všimla jednoho komára, který si sedl na její ruku. Rychle reagovala a zaplácla ho. Vzala sprej a nastříkala si ho lehce na tělo a kolem sebe. Přece ji tu žádné potvory nebudou otravovat.
Za chvíli už vzala špekáček ze žáru ohně a dala si ho na chleba. Jelikož věděla, že bude pálit, tak si mezitím nachystala buřt druhý. Pak si vzala chleba a pomalu ukusovala. Slunce už pomalu zacházelo za obzor a Nataša si spokojeně jedla.
Když buřty zmizely v jejím žaludku a hvězdy na nebi ze sebe utvořili všechna souhvězdí, kromě těch, které byly zakryté tmavými hustými mraky, které se vzaly kdoví odkud, nezbylo ji nic jiného, než si obléct mikinu a spokojeně ulehnout do stanu.

Anglické vtipy

23. ledna 2011 v 14:17 | quack
Něco málo z angličtiny ... :) Celkem špatně se mi hledaly nějaké dobré vtipy, protože angličani mají opravdu prapodivné vtipy .. :D

Surgeon: Don´t worry, I´ve done this operation thousand times.
Patient: That´s good to hear.
Surgeon: It must work one day.

"Waiter, waiter! There´s a worm on my plate!"
"No, sir, that´s a sausage. "

Old is when "getting lucky" means you find your car in the parking lot.

Honolulu - it's got everything. Sand for the children, sun for the wife, sharks for the wife's mother. 


BEFORE MARRIAGE: You look so seductive in black
AFTER: Your clothes are so depressing

There is never time to do it right, but there's always time to do it over.

What is the thinnest book in the world? What Men Know About Women.

If there is a 50-50 chance that something can go wrong, then 9 times out of 10 it will.

If blind people wear dark glasses, why don't deaf people wear earmuffs?

Čeština - Téme týdne

23. ledna 2011 v 12:27 | quack |  Různé kecy a můj život
Hodně lidí můj rodný jazyk nemá rádo. Neříkám, že já dvakrát skáču do vzduchu radostí, když z češtiny mám psát nějaký test. Pokud se jedná o slohovou práci, tak proč ne, to mě neděsí, ale takové ty určování slovním druhů, větných členů, vět vedlejších ... To už je horší, ale i tak to zvládám. 

Čeština je prý jeden z nejtěžších jazyků. Je to možná fakt pravda, máme tolik různých pravidel, kterých se máme držet, tolik vyjímek ... Vyjmenovaná slova - kdo je ještě umí? Já jakože celkem jo, ale v mém věku jsem asi jen nějaká vyjímka, hodně lidí to už vypustilo z mozku.

Pak jsou tu pravidla s čárkami, kdy psát "s", kdy "z" ... Velká písmena ... Opakujeme to každý rok ve škole, znova a znova a stejně jsou slova, která mi vždy dělají problém.

Ale teď už opustím stránku gramatiky. Když slýchám písničky v rádiu, tak některé české se mi líbí kvůli textu, ale některé mě odráží úplně, protože některé texty jsou fakt ... Zvláštní. To raději poslouchám písně v angličtině. Jo angličtina je též krásný jazyk. Neříkám, že všechny texty v angličtině jsou dokonalé, znám písničku, kde se zpívá v překladu: ,,... Ztratilo se a nikdy nebylo nalezeno, spadlé listí, spadlé listí, spadlé listí na zemi ..." Ano, úplně normální ... 

Ano, angličtina má také spoustu nepochopitelných vyjímek a pravidel, hodně lidem proto nejde a některým zas jo ... Jednou se něco naučí a ví to napořád. Jiní se to učí znova a zas a stejně to za týden opět zapomenou ... Ono je to těžké s těmi jazyky. 

Co jsem se koukala na perštinu, je to ještě něco jiného, píšou zprava doleva a nemají samohlásky, jen takové přídavné znaky, ať se to dá přečíst .. A jejich písmo je také zvláštní, i když jim přijdou podivné znakay naše ...

Zkrátka myslím, že bychom měli být rádi, že máme takoýhle jazyk, někteří by ho chtěli mít za svůj rodný a my bychom ho někdy také rádi vyměnili. Ale co nám brání mluvit německy, francouzsky a nebo ještě úplně jinak?  

Kdykoliv upadnu, vstanu (5. kapitola)

23. ledna 2011 v 12:11 | quack |  Soutěžní a jiné (ne)smysly
Kdykoliv upadnu, vstanu

5. Vodní dobrodružství 

Nataša na posteli usnula. Probudila se ráno, když zmatená chtěla jít do školy. Nakonec ji došlo, že je sobota, a že se tedy žádná škola nekoná.
Přemýšlela, co by tak mohla přes víkend dělat a napadlo ji, že půjde stanovat. Chtěla být sama a aspoň zapomene na nedokončený rozhovor a vůbec tu celou záležitost s Lukim. Mamka ji pustí, už je zvyklá, že její dcera občas chodí pod stan. Navíc ji přihlásila do skautu, takže byla v klidu.
Nataša se sbalila, už věděla, co všechno potřebuje a co je zcela zbytečné. Pak se rozloučila, vzala kolo, ať je rychleji na nějakém místě a vyrazila. Jela po stezce stále dál a dál až dojela na rozcestí, kde předtím nikdy nebyla. Koukla se na mapu a vybrala si na ni místo, kde by to mohlo být dobré. Jela po úzké cestičce a nakonec z ní sjela a po trávě dojela na místo, kde se jí líbilo.
Koukala kolem sebe, někde blízko má být řeka. Rozhodla se, že ještě kousek popojde, aby řeku měla blíž. Pak ji uviděla a zastavila se asi 10 metrů od ní. Začala vytahovat stan. Jeho různé části měla nějak přidělané ke kolu, něco na krosně, něco v krosně. Sama nechápala, jak vždy doveze všechny části.
Začala skládat stan, a aniž by si to uvědomila, zpívala si známou písničku od skupiny Chaozz:
,,Nasaju kouř do plic a nechám ho tam stát ..."
A za chvíli si už tuto píseň zpívala nahlas. Vždyť co, v okolí stejně nikdo nebyl. Maximálně nějaké srnky v nedalekém lese, či ryby v řece.
Za chvíli měla stan postavený, tak si lehla na trávu a pozorovala azurové nebe. Bylo vážně krásně. Připomnělo ji to odpoledne s Lukášem, takže sebou trhla, když se objevila bolest v hrudi a raději se rozhodla, že si zaplave v řece.
Zavezla do stanu, zavřela ho a začala hledat plavky. Musela vyházet všechny věci z krosny, jelikož si dala plavky až dolů. Vytáhla chleba a vysočinu, i buřty a pití, které se ji podařilo hodit si na nohu a pak už někde našla svoje plavky.
Rychle se převlíkla, vyskočila ze stanu a běžela k řece. Dala do vody jednu nohu, aby zjistila, jak moc je studená. Byla příjemná, a tak se do řeky postavila na obě nohy. Pozorovala, jak ji voda proudí kolem noh a občas zahlídla i malé rybičky.
Udělala další kroky a za chvíli byla v řece po kolena. Voda ji hezky ochladila a tak se těšila, jak se do ní ponoří až po krk. Kousek popošla a pak už to nevydržela a vklouzla do ní úplně. Jen tak se nechala unášet po proudu, když ji došlo, že odplula trochu moc.
Chtěla odplout trochu z proudu, ať se dostane zpět, jenže zjistila, že je někde v lese a mírnější proud tu není. Začala panikařit. Nevěděla, co teď a začala se rozhlížet. Všude na okraji byl velký svah. Nikde se nedalo vyšplhat. Najednou uviděla větev, která byla spadlá do řeky. Věděla, že se ji musí chytit. Snažila se k ní doplavat. Proud ji tam moc nechtěl pustit a větev se přibližovala.
Nataša začala kopat rukama i nohama, co jen mohla a taktak stihla uchopit větev. Ruka ji trochu ujela a o malou větévku se řízla, ale byla ráda, že se drží, a nepustila se. Přitáhla se k ní a snažila se na ní vydrápat. Měla strach, že křupne, a proto postupovala opravdu pomalu a opatrně. Větev zakřupala, ale Nataša už byla skoro venku, chytila se kořene od stromu, co se tyčil nad ní, když vtom se větev, kterou držela, zlomila a spadla do řeky. Nataša rychle reagovala a chytla se i druhou rukou kořene a zůstala viset nohama stále v řece.
Trochu se vydýchala a pak se zapřela nohama o svah a snažila se vyšplhat nahoru. Hlína ji klouzala pod nohama, ale nakonec se jí to povedlo a ona se ocitla na zemi. Ruku měla celou od krve, od toho jak se pořezala, byla celá špinavá, ale byla ráda, že ji neodplavila řeka někam daleko.
Jehličí ji do bosých noh bodalo a občasné špičaté kamínky jí též moc radost nedělaly. Jenže věděla, že to musí ujít. Přece nezůstane v nějakém lese celá špinavá od hlíny jako nějaká divoženka. Pajdala dál a přemýšlela, kde má asi stan a věci. Najednou na druhé straně řeky uslyšela zakřupání větví. Prudce se zastavila a očima sledovala druhý břeh. Pozorovala stromy, zem, všechno.
Nikde nic neviděla, ale tušila, že tam někde něco je. Koukala se ze strany na stranu a pak se její oči setkaly s jinými. První se lekla a uskočila dozadu, kde zakopla o pařez. Pak se sama sobě začala smát. Došlo ji, že ty oči byly stejně vystrašené jako její, a že se jednalo jen o veverku. Zvedla se a chvíli ji pozorovala. Než se naděla, veverka odskákala na další a další strom.
,,Zleknout se veverky. Ne, Natašo, Tobě vůbec nehrabe." Řekla si sama pro sebe.
Pokračovala dál a za chvíli mezi stromy uviděla světlo a došlo ji, že les pomalu končí. Sama nemohla uvěřit, že ji řeka odplavila tak daleko.