Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Říjen 2010

Čas stále běží aneb o jedné vteřině

31. října 2010 v 20:52 | quack |  Různé kecy a můj život
Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na PoP T2T... (Asi to skoro nikomu nic neřekne... Je to hra...)

PoP T2T je zkratka názvu jednoho dílu jedné hry, která normálním nezasvěceným lidem přijde jako blbost, ale ti lidé, co ji viděli, slyšeli, hráli mají (doufám) jiný názor... Třeba mně vlastně tak nějak trochu pozměnila život. Až s ní (a s jejím hlavním hrdinou) jsem začala přemýšlet o čase a osudu...

O čase jsem tady už psala, stejně jako o osudu a třeba i naději... Všechno se to dá také přenést na tu hru...

Hlavní hrdina se snaží změnit svůj osud. A že to jde jó těžce - Osud se přece nedá změnit ... A také to tam je řečeno - You cannot change your fate... Nakonec je dokonce nucen zabít sám sebe v minulosti. Mno... Celý jeho příběh se motá okolo času. Stále s ním válčí. A jestli nakonec vyhraje Vám nenapíši... :)

No, ale jak nadpis tohoto článku říká: čas stále běží aneb o jedné vteřině... A tak se k tomu vrátím...

Přemýšlela jsem (a že to dělám ráda) nad myšlenkou, zda je nějaká vteřina stejná s nějakou jinou...

Vteřina ... Jedna ... Druhá ... Třetí ... Běží si dál a nehledí za sebe... V každé se dělo něco jiného ... V jedné jsem psala to, v jiné ono, jednou jsem se nadechovala, jindy vydechovala, jednou jsem mluvila, jednou jste četli tento článek, za nějaký čas budete číst článek úplně jiný... Kdesi v Austrálii někdo spí, někdo tam zrovna jí brambory a řízek, v Americe se někdo kouká na horor a přece se už nikdy nestane to samé. Lidé budou starší, i když třeba jen o deset minut, ale jak by se mohlo o několik minut později stát to samé? To bych já musela vymazat a znovu napsat tento článek, ten v Austrálii navrátit brambory a řízek na talíř (no to snad ne...), ten v Americe přetočit horor.... A to by už bylo podivné, kdyby těch několik miliard lidí udělalo naráz to samé.. A stejně by to nebylo jako dřív...

Hold, čas stále běží... Žádná vteřina stejná nebude... Natož minuta... Ani milisekunda se už znovu nestane... Leda, že by se vrátil čas... Ale to by byla stále ta jedna vteřina a ne nějaká jiná.. (Teď nevím, zda jste mou myšlenku pochopili.. :D )

Ale přece nebudeme vracet čas kvůli jedné vteřiny, i když i ona může udělat mnoho..

Mno vteřina je sice jen malá část času, ale přece jen velmi mocná.. Dá se za ní stihnout udělat mnoho a mnoho a mnoho věcí... Třeba teď jsem 5 vteřin jen tak seděla a uvažovala co dál... Mohla bych skočit, mohla bych mrknout, mohla bych zařvat... Ale někdy se pouhou vteřinou změní budoucnost... Může to rozhodnout jen třeba 5 vteřin, 1 den, nebo třeba 15 let... Nikdy nevíte, co čím ovlivníte... Něco uděláte před půl rokem a následky se dostaví až teď... Je to strašně zvláštní, ten čas... Asi ho nikdy úplně nepochopím. Je to vlastně jedno velké tajemství... Bohužel ... Nebo bohudík?

Jak se může zhroutit den...

29. října 2010 v 21:58 | quack |  Různé kecy a můj život
Jak se může zhroutit den? Způsobů je určitě mnoho...

Můj dnešní den, který začal vesele se zcela podivně jednou blbou zprávou začal hroutit...

Ta jedna zpráva udělala mnoho věcí. Zkazila mi večer a vlastně i celý den, který byl tak skvělý...

Způsobilo to, že jeden kluk dostane asi přes držku, já jsem ztratila skvělého kamaráda, který je fajn, i když má též své mouchy (ale kdo nemá, že?), ale dá se to s ním vydržet... Nikdy jsem ho nebrala jako něco víc, ale vždy to byl kluk, s kterým jsem pokecala a jela na kole... Nebyl nijak zlý, ale to vidí jen Ti, kteří ho znají...

S tou SMS nastal zvrat. Totiž kámoš mu vzal mobil a fakt vzal, to vím, a poslal mi sprostou SMS. To jsem věděla, že to není on. Volala jsem jeho sestře a ta to potvrdila, že on by to nenapsal. Pak to sám potvrdil. Říkal, že si to s tím dotyčným vyříká. Nevím proč to ale chce dotáhnout až k rvačce... Pro mě se bít nemusí, jestli je to tenhle důvod, já to rozdýchám...

Pak se mi omluvil na jedné stránce, kde jsem se připojila a mám ho v přátelích a vyměnili jsme si pár zpráv... Pak z něj vylezlo, jestli bych chtěla vědět, co že se dozvěděl... Po delší chvíli napsal, že prý po něm jedu.. Napsala jsem, že je sice fajn, ale slovo "jedu" bych nepoužila a pak už jen napsal, že má v hlavě chaos a že raději jde a já něco podobného... Pak jsem se zeptala na ten zdroj a on napsal, že se s ním stejně nebaví a že to neřekne... Bohužel, jediný který mě v tu chvíli napadl, byla moje super kamarádka...

Nevím, zda jsem ji něco udělala, ale jestli ano, tak tedy nevím co... A doufám, že to je někdo třetí, i když mě nikdo nenapadá...

Mno... Když jsem to řekla mamce, tak mi okamžitě zakázala si s ním psát... Ano, je mi to možná líto, ale protože si myslím, že je v tom celkem nevinně... Ale co už... Nějak se to srovná...

Každopádně na tom skončí minimálně jedno přátelství, mezi ním a tím písálkem, který má tak úžasný smysl pro humor... Ale co... Mně už kolikrát vzal někdo mobil, nebo se přihlásil na můj účet a psal ostatním nesmysly...

No, pak asi skončilo i mé a jeho přátelství, to je ve hvězdách... I když já jsem mu odpustila, chápu to, že na světě jsou prostě lidé, co se motají tam, kde nemají...

No a pak možná skončí ještě jedno přátelství... To je také ve hvězdách... Buď mu to řekla ona, nebo ne.. A nevím, zda si to nechám vysvětlit, připadá mi to, jako by mi dala kudlu do zad...

Hold časy se mění... A nic netrvá věčně... A snad se to už co nevidět uzavře celé a začne nová kapitola životů, co jsou do tohoto zapletení...

Vlastně jsem jen já ovlivnila tyto všechny lidi.. Kdybych nebyla, nepsal by mi on, následně kamarád, informátor by nikdy neřekl dotyčnému tu zprávu, kterou ani nevím, kde sebral a další človíček by byl na nějaké dny bez modřin...

No jo no... Asi musím být něco extra... :/

Mějte se krásně a mějte jen málo zvrtnutých večerů a dnů...

25. 10. 2010

26. října 2010 v 21:23 | quack |  Deník obyčejné středoškolačky
Asi mně klepne. Je vůbec v Ostravě měsíc, kdy nějaké auto nevrazí do tramvaje?

Den začal v pohodě. I když bylo pondělí, vstala jsem s úsměvem na tváři a někdy potom vyšla na vlak. Cesta mi utekla - vždyť to taky není tak daleko a pak už mluvila s kamarádkou Kikou, která jezdí o školu vedle.

Vlak nám přijel se zpožděním, což už se občas stává. Ale hlavní bylo, že přijel, a že jsme nakonec i dojely do Ostravy.

Na zastávce tramvaje jsme trochu mrzli - pršelo a nebylo zrovna moc teplo. Kika téměř skákala radostí, když zahlédla tramvaj. Byla to ta větší, kde je občas problém najít místo a tak si sedla jen Kika a já stála vedle ní - obě jsme byly spokojené, já totiž v tramvaji ráda stojím (nevím proč). S námi tam nasedl ještě spolužák Lukáš a když jsem si ho už všimla, tak jsem mu zamávala a on mně. V tramvajích jsem většinou slepá a nevšimnu si nikoho známého a pak si ze mě dělají srandu, že jsem "ignorantka" . :D Já za to ale nemohu... xD

Mno, to jsem odskočila. Takže jsme byli v tramvaji, kde bylo fajné teplo a najednou "bech" ! Kousek mě to vyhodilo dopředu, ale neodnesla jsem si žádné zranění - někteří krásně padali na sebe a pak se nemohli rozmotat, ale to vážně nebyl můj případ..

Chvíli jsme čekali a modlili se, ať to není bouračka, jako už tolikrát. No ... Jasně, že ano. Nějaká paní, jak jsme později zjistili, bourala do tramvaje a tím všechno zastavila.

Hm ... Mno bezva ... Najednou jsme museli jít pěšky, když jsme byli asi 6 zastávek od té naší.

A víte co je nejlepší? Když ani nejste nějak znalci v ulicích Ostravy a najednou máte jít na vlastní pěst. Šli jsme normálním směrem, kam by jela tramvaj a najednou jsme uviděli zastávku, na kterou se řítila "trojka". Koukli jsme se na zastávky a zjistili jsme, že 2 zastávky se můžeme svézt.

Zahlédla jsem Lukiho a tak jsem řekla: ,,Utíkéééj!" A běželi jsme..
Utíkali jsme hlava nehlava, ruka neruka, paní nepaní a za sebou jen slyšeli: ,,Ale no táák, mládeži! Trochu opatrněji!" A mezitím prokličkovali k tramvaji... Rychle se do ní nějak nacpali a jeli.

Bylo tam pěkně plno a tak jsme pak byli šťastní, že můžeme ven (nebo aspoň já...). Udělali jsme dobře, že jsme šli o zastávku dřív z tramvaje, protože jinak by nás to zavezlo na druhou stranu Arény a to bychom se asi ztratili už totálně.

Šli jsme dál a najednou se vynořila na křižovatce "sedmička". Lukáš se trochu vybodl na semafór a vběhl na cestu, přes cestu až doběhl tak tak do tramvaje. Já s Kikou jsme jen ťapali a koukali, jak nám mizí z očí...

Je to celkem potvora, my jsme si to krásně došli do škol a on mezitím jen tak v pohodě jel v tramvaji.

Mno .. Totálně zmoklá (jelikož neuznávám deštníky) jsem se dostala v 7:56 do školy a modlila se, ať ta paní školnice nezačne zase trochu ječet... No a co se nestalo... Ta potvůrka jménem Lukáš, mně zamávala klíči od šatny před obličejem... Ale aspoň mně pak otevřel šatnu.

První hodina byla tělocvik a tak jsem musela ještě rychle do skříňky pro tělocvik a pak rychle převlíknout - mno... Došla jsem do šatny u tělocvičny, sundala aktovku a vtom zazvonilo. Rychle jsem na sebe hodila tepláky, triko a boty a fičela ze šatny.

Kámoška nechápala, proč jsem tak zmoklá a proč jdu tak pozdě, a tak jsem ji to hezky vysvětlila a popsala... Trochu se zasmála, a tak proč ne, že? :D

.... Tak .... To je asi vše k tomuto ránu ... Mno bylo to zajímavé a opět hra s časem... :)

22. 10. 2010

23. října 2010 v 13:49 | quack |  Deník obyčejné středoškolačky
Jó tak včera byl také zajímavý den. Zvlášť to ráno. :)

Vstala jsem - No ... Probudila jsem se o půl hodiny později než jsem měla. A tudíž mně ujel první vlak, kterým jsem měla jet. Řekla jsem si, že je to fakt super a rychle vyskočila z postele, i když jsem věděla, že ten vlak už fakt nestihnu.

Věděla jsem, že mám čas i nemám čas. :D Bylo to velice zvláštní. Vyšla jsem a šla pomalu směrem k nádraží. Přibližovala jsem se k němu a najednou jel vlak do Ostravy - on měl zpoždění! Kdybych šla rychleji, jako chodím normálně, tak bych ho normálně stihla!

Došla jsem na správné nástupiště a věděla jsem, že to bude všechno o fous.

Asi za 10 minut jel můj vlak. Nasedla jsem a jela.

V Ostravě jsem byla asi o půl osmé. Škola se zavírá 7:55 a pak se otvírá 8:10. Tramvaj jede asi 15 minut. Ke škole jdu od tramvaje asi 5 minut. Tramvaj jela 7:35. Zkrátka všechno úplně o fous.

Tramvaj přijela a já do ní rychle skočila a u každé zastávky jsem se strachovala, jelikož mi to připadalo jako celá věčnost.

Na mé zastávce jsem vysedla a rychle pospíchala ke škole. Naštěstí ještě nezavřeli dveře, jinak bych to nestihla. Ve škole jsem byla 7:57.

Poprosila jsem jednu paní, jestli by mi otevřeli šatnu, jelikož šatnáři už dávno zavřeli. Ta mi řekla, že se nemám divit, že už je hodně hodin, a že jdu pozdě a tak dále. Tak jsem se ji omluvila, že dojíždím, a že za to může vlak, a tak a ta se vtipně zeptala, odkud že to jako dojíždím, s pohrdavým tónem v hlase. Tak jsem hrdě řekla, že jsem z Frýdku-Místku. Neměla na to co říct s jedem v hlase a tak řekla jen:

,,Ale to je Váš problém!"

Pak mně dala ten klíč, napsala si mé jméno a pustila mně. Rychle jsem se přezula a hodila bundu na věšák a šla jsem zase za ní. Poděkovala jsem ji a utíkala do třídy.

Ten den jsme psali 3 testy. A měli 5 hodin. Psali jsme v prvních třech hodinách a kupodivu z nich budu mít 3 jedničky! :D Takže vlastně celkem fajn den.. :D

To je tak vše k tomuto dni. Tak zase někdy příště... :)

Na soutěž 2

23. října 2010 v 12:45 | quack |  Mé básně
Trochu jsem to protáhla a něco přidala, ale stejně to chce asi další změny... Ale i tak - Je to lepší, nebo horší?
Lukáš…
Lukáš jest jméno Tvé,
Avšak jej hodně mužů nosí,
Někteří jsou bohatí, jiní stále bosí,
Však Ty - Tys dokonalost sama.

Vzpomínám na naše první chvíle,
Které jsem s Tebou strávila,
Byla to láska na první pohled,
Tvá slova i přítomnost mě mámila.

Chtěla jsem být stále s Tebou,
Nikdy bych od Tebe neodešla,
Ale někdy jiná možnost není,
Byl to pouze okamžik,
Avšak s ním se všechno mění.

Nechápu to, proč Ty?
Proč jsi jen musel jít?
Proč si řekli verbíři,
že Tě musí mít?

Jak mám teď žít bez Tebe,
Když vím, že to půjde stěží?
Jak mám uchlácholit dceru,
Když vím, že nemusíš přežít?

Stýská se mi po Tobě,
Postrádám Tě každým dnem,
Nedovolím však, aby ses stal
Pouhou vzpomínkou, či snem.

Já nemohu zapomenout,
Z mých myšlenek Tě vypustit,
Nemohu si v klidu lehnout
A ve dne Tvojí fotku opustit.

Čekám na Tvé další zprávy,
Na dopisy, co vždy jsi psal,
Tvými texty jsi mne dojal,
A také lehce za srdce mne vzal.

Však dlouho už nic nepřišlo,
Pošťák jen ramena zvedá,
Čekám, doufám, strachuji se,
Ptám se sama sebe,
Proč mi jen někdo znamení nedá?

Však nic se neděje a psaní žádné,
Mé srdce v hrudi nechce bít
a chřadne,
Ale já se nevzdávám a naději si dodávám,
Ale přece jen vím, že věřit trochu přestávám…

Čas stále běží a nenechá se zastavit,
Můžeme mu jen svoji tvář nastavit,
Stalo se to úplně samo, neumím napsat víc,
Už je to měsíc a od Tebe nepřišlo mi nic.

Měsíc bolesti, samoty a smutku,
Ztráty, zoufalosti a mnoha slz,
Chci Tě vidět ve dveřích a do náruče skočit,
Chci se s Tebou v radosti dokolečka točit.

Uběhl však další čas
A mé slzy dál stékají zpod mých řas,
Tečou si dál, jen níž a níž,
Ačkoliv nejsem věřící,
Držím v ruce kříž.

Bojím se dne, noci i rána,
Vím, že poslední hodina je již dávno dána,
Nechci již usínat, nechci se probudit,
Nechci už přemýšlet, nechci již snít,
Mám strach, že život je jen tenká nit.

Dnes ses měl navrátit,
Válka skončila - již není,
Ale myslím, že z Tebe zůstalo jen snění.

Půl roku jsi mi nenapsal,
Pět let žiji bez Tebe,
I když vím, že toto si už nepřečteš,
Mé srdce už tak vesele netepe.

Jsem smutná a pláču každý den zas,
V noci, ráno, v každý denní čas,
Na tváři ze slz mám stálý pramínek
A dcerka se jen ptá:
,,Kdy se vrátí tatínek?"

Na soutěž

22. října 2010 v 17:00 | quack |  Mé básně
Ahojte,
rozhodla jsem se zkusit další soutěž, pokusila jsem se tedy napsat báseň - má to být smutná báseň, doufám, že je tedy smutná... Byla bych ráda, kdyby jste mi psali i nějakou kritiku, kdyby se Vám něco nelíbilo, abych to mohla zpravit... :)
Proč jsi musel odejít, proč jsi musel jít?
Proč si řekli verbíři, že Tě musí mít?
Stýská se mi po Tobě,
Postrádám Tě každým dnem,
Nedovolím však, aby ses stal
Pouhou vzpomínkou, či snem.

Já nemohu zapomenout,
Z mých myšlenek Tě vypustit,
Nemohu si v klidu lehnout
A ve dne Tvojí fotku opustit.

Čekám na Tvé další zprávy,
Na dopisy, co vždy jsi psal,
Tvými texty jsi mne dojal,
A také lehce za srdce mne vzal.

Však dlouho už nic nepřišlo,
Pošťák jen ramena zvedá,
Čekám, doufám, strachuji se,
Ptám se sama sebe,
Proč mi jen někdo znamení nedá?

Však nic se neděje a psaní žádné,
Mé srdce v hrudi nechce bít a chřadne,
Ale já se nevzdávám a naději si dodávám,
Ale přece jen vím, že věřit trochu přestávám…

Čas stále běží a nenechá se zastavit,
Můžeme mu jen svoji tvář nastavit,
Stalo se to úplně samo, neumím napsat víc,
Už je to měsíc a od Tebe nepřišlo mi nic.

Měsíc bolesti, samoty a smutku,
Ztráty, zoufalosti a mnoha slz,
Chci Tě vidět ve dveřích a do náruče skočit,
Chci se s Tebou v radosti dokolečka točit.

Uběhl však další čas
A mé slzy dál stékají zpod mých řas,
Tečou si dál, jen níž a níž,
Ačkoliv nejsem věřící,
Držím v ruce kříž.

Bojím se dne, noci i rána,
Vím, že poslední hodina je již dávno dána,
Nechci již usínat, nechci se probudit,
Nechci už přemýšlet, nechci již snít,
Mám strach, že život je jen tenká nit.

Dnes ses měl navrátit,
Válka skončila - již není,
Ale myslím, že z Tebe zůstalo jen snění.
Půl roku jsi mi nenapsal,
Pět let žiji bez Tebe,
I když vím, že toto si už nepřečteš,
Mé srdce už tak vesele netepe.

Jsem smutná a pláču každý den zas,
V noci, ráno, v každý denní čas,
Na tváři ze slz mám stálý pramínek
A dcerka se jen ptá:
,,Kdy se vrátí tatínek?"

Nelogické... :D

20. října 2010 v 21:22 | quack |  Mé básně
Lodička, kruh, babička,
škola, stůl a lampička,
lišejník, počítač, kočička,
koník, pes a opička,
deka, polštář, peřina,
stránka, papír, vteřina,
smajlík, láska, obrázek,
smích, pláč, hmyz a ocásek...
Okurka, paprika, jahoda,
zmrzlina je lahoda,
kniha, myš a kámoška,
pod kopcem je "sámoška".
Logika, mozek, hlavička,
u stromu je lavička...

Něco začíná...

19. října 2010 v 20:24 | quack |  Mé básně
Tak jsem šla ze školy domů... Nebe zatažené, hlava bolí, nikde nikdo... A toto mě nějak napadlo... Připadalo mi to jako ticho před válkou... Ale asi tuto myšlenku zavinili havrani, co mě sledují a pronásledují... Proto říkám, že asi se mnou chystají válku...

Něco začíná...
Jen kapky dopadají na zem,
jen vítr šustí ve větvích,
jen voda v řece teče si dál,
jen mraky putují po nebi,
však čas, jak by stál...

Ptáci utichli,
zalezli do hnízd,
jen někteří mi létají nad hlavou,
hlavou, dnes tak moc bolavou,
ve studeném vzduchu,
však putuji dál...

Něco začíná,
i příroda to cítí...

Něco začíná...

Je tady válka...

Téma týdne - Hřbitov

17. října 2010 v 14:22 | quack |  Různé kecy a můj život
Ahoj.

Zajímalo by mě, proč je téma týdne "Hřbitov"... Každopádně na to odpověď asi nedostanu.

Když jsem se dívala na další blogy, na kterých autoři napsali články na téma týdne, podivila jsem se. Měla jsem štěstí na blogy, kde byly třeba jen dva řádky. Tomu říkáte článek? Vždyť si představte, že bych teď už skončila a dala zveřejnit...

Já vím, že na toto téma se blbě píše, ale přece jen se snad něco napsat dá. Hřbitov je přece ohromně tajemné a magické místo. Někteří se tam bojí jít i přes den, někteří tam chodí vyzpovídat se ke svým členům rodiny, kteří už bohužel nejsou mezi námi na světě.

Vlastně je to strašně zvláštní místo. Některým ani nedochází, že když se tam prochází, okolo je spousta mrtvých lidí. Už asi vím, proč se tam někteří bojí jít, vždyť tato představa je hodně zvláštní.

Hřbitov je v každém městě i větší vesnici. Je to místo, které se občas používá na natáčení aspoň kousku filmu. A to nemusí být jen horory. Adamsova rodina přece také není zrovna horor a mají hřbitov jako zahradu u domu... Ve filmu Fantom opery je též scéna na hřbitově, a pokud se nemýlím, tak i v jednom Spidermanovi... Stačí se jen zapřemýšlet a přijdete na další filmy.

I když nás toto místo občas odpuzuje, přece jen nás i něčím přitahuje. Možná otázkou, na kterou se jednou za život zeptá každý: ,,Co je po životě?" Ale asi na ni odpověď nedostaneme. Možností je totiž více...

A vidíte, napsala jsem tak akorát dlouhý článek - ani 2 řádky, ani 152 řádků.. :) A myslím, že teď už si mohu dovolit skončit... A doufám, že další téma týdne bude lepší... xD

11. 10. 2010

12. října 2010 v 18:57 | quack |  Deník obyčejné středoškolačky
Tento den se konaly maturity a tak jsme měli náhradní program - šli jsme do kina na film Katka. Měli jsme se dostavit přímo ke kinu, kde jsem asi nikdy nebyla...

Domluvila jsem se s kamarádkou, že se potkáme na jedné zastávce a také se tak stalo. Počkaly jsme si na tramvaj a pak nasedly a vyjely. Možná, kdyby neměli ty zastávky nějak posunuté, tak bychom byly vysedly na správné zastávce a ne o zastávku dál. No... Rozhodly jsme se, že se kousek porozhlédneme, že přece to kino někde být musí, že to není jinak možné...

Už jsme se málem vydaly cestou necestou úplně někam jinam, když si najednou kamarádka všimla, že zastávka má nějaké jiné jméno - ne Kino Luna, ale Svorností. Tak jsem se koukla na ten stojan též a nechápala jsem. Tak jsme se koukli na řády a fakt jsme to přejely. Naštěstí nám tramvaj jela asi za 5 minut zase zpět...

V kině, kde jsme nakonec šťastně dorazily, jsme strašně litovaly, že jsme tam šly. Film je natočen dobře, ale nepůsobilo to na mě dobře, když tam nadávali, pobili se a ještě stále kouřili a brali drogy atd. Nakonec jsem byla šťastná, že už můžeme jít. Drogy jsou prostě svinstvo.

Cestou zpátky jsme nasedli na trochu blbou tramvaj, která vůbec nezastavovala na zastávce, kde jsme měli vysednout. No a tak jsem se podívala zase na jinou část Ostravy... :D Naštěstí tam s námi jely další holky ze třídy a ty nás na vhodné zastávce vyhnaly z tramvaje a řekly, čím máme jet dál... xD No, když to zkrátím - nakonec jsme se přece jen šťastně dostaly domů... :)