Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Zážitky a vzpomínky...

16. srpna 2010 v 17:04 | quack |  Různé kecy a můj život
Ahojte...

Je to zvláštní... Co mám tento blog, vždy jsem chtěla napsat článek na téma "tábor". Možná jsem někdy napsala něco málo, ale nikdy jsem to úplně nedopsala, nenapsala jsem úplně všechno...

Ono je to totiž i celkem těžké - jak mohu napsat do jednoho článku vše, co jsem zažila? Byla jsem tam pětkrát.... Pětkrát! Pětkrát deset dnů... Co hodina, to nový zážitek... Jak, co hodina? Co minuta! Tam je to pořád něco...

Já sama nevím, k čemu to mám přirovnat. Je to asi podobné jako ve škole - každou minutu se děje něco jiného, každou přestávku se směješ něčemu jinému nebo přemýšlíš nad něčím jiným. Tam je to podobné. Něco Tě občas trápí, ale jen občas, jinak se stále směješ...

Nemohu napsat, co všechno se mi tam přihodilo. Ale ať už to byl sebevětší trapas, za který jsem se jó styděla, dnes aspoň mám na co vzpomínat... A že toho je hromada... xD

Poznala jsem tam spoustu lidí, ještě teď jsi vzpomínám na dvě holčiny, s kterými jsem byla na chatce před pěti lety... Pěti lety... To je doba... Nechápu, jak to tak mohlo utéct...

Co rok, to jiní lidé... Je asi jasné, že tam rok co rok nejsou ti samí.. I když... Vždycky tam jsou lidé, kteří jsou něčím výš než ostatní, kteří se zabývají tím, abychom se my bavili. Těm se říká jednoduše Zábava. A ti se povětšinou mění. Ale právě tento rok byli ti kluci úplně stejní jako rok minulý.

Ano, možná jsem byla šťastná, že tam zůstal ten jeden kluk... Vidět ho po roce bylo... Bylo zvláštní. Já nevím, jak vám mám popsat tento pocit. Ano, mám ho ráda, teď už zase ano. Když jsem tam přijela, snažila jsem se o něj nějak moc nezajímat, brát ho zkrátka jako normálního človíčka, vždyť on není nikdo víc, než jen člověk. Jenže pak se to stalo. První dva dny pokuckával a já věděla, že je nemocný. A také, že byl. Proto také jsem ho dalších několik dní viděla jen na nástupech večer, jinak ležel v posteli. A to byla ta chyba. Kdyby byl zdravý a vídala bych ho den co den jako všechny ostatní, možná by mi zevšedněl už úplně, ale toto vše změnilo... Opět se mi v očích jevil jako sympatický mladý kluk...

Na konci, kdy už byl normálně mezi námi celý den, jsem se rozhodla, že ho půjdu obejmout, jako pár dalších lidí. Stála jsem těsně u něj a koukala se na něho. Pak jsme se objali a on mě pohladil rukou po zádech, jako by mě uklidňoval. Byl to tak zvláštní pocit. Pak mi ale už připadalo, že se držíme moc dlouho a tak jsem lehce odstoupila a poté zmizela z davu. Došla jsem ke kámošce a ta se mi začala smát - já se celá třásla... A třásla jsem se dál... xD

Další den ráno - den odjezdu - jsem přemluvila sestřenku, aby ještě naposled vytáhla foťák, abych se s ním mohla vyfotit... A tak se stalo, že s ním mám fotku. Ale byla jsem nervózní... Ale sestřenka mě ještě více popichovala...:
,,Když se s ním chceš vyfotit, tak za ním běž a řekni mu to..."
No... Mně většinou nevadí oslovit někoho, zvlášť, když ho znám od vidění a navíc jsem s ním i prohodila slůvka, ale teď to bylo něco jiného. V srdci ho mám ráda - jako nemiluji ho, jen ho mám prostě ráda... A nakonec jsem se odvážila.
,,Můžu se s Tebou vyfotit?" řekla jsem docela v klidu. Normálně, když jsem nervózní, tak koktám - teď ne.
,,Jasné, žádný problém..." zněla klidná odpověď s úsměvem.
On se stále usmívá... A tak se stalo, že s ním mám fotku, na kterou jsem se po příjezdu domů koukala stále..

Teď už jsem pomalu rozdýchala, že ho asi už nikdy neuvidím... Možná tak online na facebooku... Ale jsem moc ráda, že jsem ho poznala. I když má své mouchy, je to dobrý člověk. Nikdo není dokonalý, ani já ne...

No a vidíte to, aniž bych chtěla psát zrovna o něm, stalo se... xD Možná, že to má svůj důvod, možná jsem se konečně dokázala trochu vypsat a tímto to dát světu...

Mějte se krásně a kdykoliv se vám někdo dostane do srdíčka - nechte ho tam. Když se tam už dostal, má právo tam být... A věřte, že ho vytěsnit nejde, i když si to moc přejete. Ano, ze začátku všechny vzpomínky bolí a někdy bolí dlouho a hodně, ale vše časem povolí... ;) A z něj se stane vzpomínka... A nebo se z něj stane skutečnost, možná se časem zase potkáte - osud je nevyzpytatelný... ;) :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 30. prosince 2010 v 22:54 | Reagovat

Dobrý článek.

2 quack quack | Web | 30. prosince 2010 v 23:06 | Reagovat

[1]: Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama