Byla jsem na dovolené ve Slovinsku... Chtěla bych mu věnovat článek...
Všechno to začalo asi tak, že se mamka rozhodla, že pojedeme opět na zájezd s Juhaszem, jako před dvěma roky. Před tím jsme ale jeli do Rakouska. Teď jsme se vydali do již v nadpisu zmíněného Slovinska.
No a tak se stalo, že jsme 7. 8. stáli v 8 hodin večer před Tescem, kde pro nás měl přijet autobus s přívěsem pro kola. A také přijel.
Nebudu vám lhát - vůbec, ale vůbec se mi tam nechtělo. Nechtěla jsem jezdit na kole po nějakých horách, jako kdybych jich před tím v Jizerkách neměla dost. Ale co už, nemohla jsem nic dělat a tak jsem se uklidnila, řekla jsem si, že všechno bude v pohodě a ochotně pomáhala dávat věci do autobusu a kola do přívěsu.
V autobuse jsem se rozhlédla. Byla jsem tam nejmladší holka. Ale to se dalo čekat. Myslela jsem, že budu úplně nejmladší, ale byl tam ještě nějaký kluk.
Seděla jsem vedle mamky a jelikož se mi vážně nechtělo spát, stále jsem ji tam něco kecala... Ale nakonec jsem se tedy rozhodla ji už nechat spát.
Ani nevím jak, ale přejeli jsme hranice a najednou byli v Rakousku. A pak, nějak snad zázrakem bylo ráno a já byla ve Slovinsku.
1. den
Koukala jsem se kolem sebe. To byl tedy pohled! Tak vysoké hory jsem ještě neviděla! Pohled na Julské Alpy mi doslova vyrazil dech. A nebyla jsem sama.
Pak jsme zjistili, že nám pokoje dají až ve dvě hodiny odpoledne. A tak jsme si rozhodli, že cyklisté vyjedou v jedenáct hodin na jakýsi vodopád Slavica. V originále Slap Slavica. A také se tak stalo. Turisté tam šli také. Já s mamkou vyjela dřív, předpokládaly jsme, že nás stejně hned dohoní. No, dojeli nás až nahoře.
Brácha nám řekl názor na našeho vedoucího cyklistů, že prý šlape celkem dobře. No, pro mě víc než "celkem dobře"... Pak jsme se šli podívat přímo k tomu vodopádu a nakonec jsme sjeli zase zpět. Ale nejeli jsme jen k hotelu, na pokoje bylo ještě stále brzo a tak jsme jeli do Ribčev Lazu. Někteří jeli asi ještě dál, my zůstali u jezera, které jsme pak "objeli". (V uvozovkách, protože místy se jet nedalo a my nesli kola.)
A pak už hurá pro pokoje. Já měla pokoj s bráchou. Bylo to v pohodě. Pokoj číslo 421 a rodiče měli číslo 420 hned naproti.
O půl sedmé jsme pak šli na večeři. Bylo to dobré - švédský stůl. Po večeři jsme se pak my - cyklisté sešli a popřemýšleli nad tím, co podnikneme za trasu zítra. Zjistila jsem, že je nás celkem málo a jen jsem se bála, že budu nejpomalejší, protože jak jsem slyšela ty plány, zježily se mi vlasy na hlavě... Pak šla mamka s bráchou projít po okolí. A pak jsme někdy ulehli a spali...
(Jelikož by to byl moc dlouhý článek, bude každý den v jednom článku...) :)
ty jsi nepochopila, že ty Jizerky byly jako rozcvička na Slovinsko
