Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Neveselý zvláštní sen 2 ...

3. května 2010 v 18:09 | quack |  Různé kecy a můj život
... Ale ještě jsem stihla uslyšet procítěné "né" od kámošky a rodičů.... Pak jsem vůbec nic neviděla, neslyšela... Všechny hlasy rázem umlkly... Najednou jsem otevřela oči. Všichni na mě koukali, rodiče v objetí brečeli a Sisa u mě seděla, slzy ji tekly po tvářích a kapaly dolů na zem... Mlčela a koukala, neměla slov a ani asi sílu něco říct... Za chvíli se ke mě doplazila Denda, která rovněž neměla na nic síly... Objala Sisu a neměla sílu se dívat na mé nehybné tělo...


Koukala jsem na ně a jelikož jsem byla omámená jejich smutkem, vůbec mi nedošlo, že stále ležím. Posadila jsem se a řekla jsem, že mi nic není, že jsem živá. Nikdo se na mě nepodíval, všichni koukali někam za mě na zem. Podivila jsem se. To nikoho nezajímá, že jsem živá? To se všichni zajímají o cestu? Co s ní mají?


Otočila jsem se a podívala se, kam směřují jejich pohledy. ,,Vždyť ale..." byla jsem udivena. Nekoukali na cestu, koukali na mé tělo, které leží pode mnou. Ztuhla jsem. ,,Já jsem... Mrtvá." Konečně mi došlo, co se děje. Zvedla jsem se ze svého těla a ustoupila o pár kroků. Nikdo se na mě, vlastně na mou duši nedíval, nikdo mě nevidí. Přeběhla jsem k holkám. ,,Dendo! Siso! Ale já tu jsem!" Nechtěla jsem věřit, že mě nikdo neslyší. Klekla jsem si k nim a "objala" je.. Těžko se objímá, když už nemáte tělo...


Obě se s mým "objetím" zatřásly jakoby zimou a obě se sebe navzájem zeptaly, zda to cítila i ta druhá. Jejich odpovědi se shodovaly. ,,Ucítily mě..." Vydechla jsem... Najednou jsem se ale začala od nich vzdalovat a pochopila jsem, že letím do nebe...


Přelétla jsem přes vrstvu mraků, pak přes další a další, pak se všude kolem mě rozprostíralo jen bílé světlo. Najednou jsem začala vidět lidi - děti, dospělé, i úplně malé novorozence a staré lidi. Nevěděla jsem, kam jít. Začala jsem se procházet...


Koho bych tu vlastně mohla najít? Přemýšlela jsem a při tom se dívala okolo mě. Někdo na mě zamával... Byla to nějaká paní a vedle ní byl pán... Kdo by to mohl být? Prababička a pradědeček! Tak ty už si skoro vůbec nepamatuji. Opustili nás, když jsem byla ještě malá. Rozběhla jsem se za nimi a začala si povídat. Najednou mě napadla otázka: ,,Mohu se ještě podívat na zem? Chtěla bych ještě vídat rodinu i spolužáky, přece tu nebudu jen čekat na ... Ne, přece nechci, aby už přišli o život, jsem blbá..." A zesmutněla jsem. ,,Ano, můžeš jít na zem, kdykoliv budeš chtít..." ,,A jak se tam dostanu? Přece jen jsem jaksi o hodně výš..." ,,Stačí si to přát, myslet na to a pak se začneš snášet dolů..."


,,Přeji si, chci na zem..." A najednou se mraky pode mnou začaly posunovat. Za chvíli jsem prolétla mraky a pomalu dopadala na zem. I z výšky jsem viděla hlouček. Lidí tam bylo o trochu víc. Když jsem byla už skoro na zemi, všimla jsem si, že mé tělo právě bylo naloženo do pohřebního vozu. ,,Kam mě teď odvezou? Mé ubohé tělo." Byla jsem z toho vyvedená z míry. Jakmile mé tělo odjelo v autě, všichni se začali rozcházet...


Rodiče šli domů. Denda se Sisou nejspíš pak někdy taky, nevím, já šla za rodiči. Jakmile došli domů, bratr nechápal, co se děje. Mezi vzlyky mu to řekli. Nechápal, zda je to sranda, ale podle výrazů tváří pochopil, že je to pravda. Nahnaly se mu slzy do očí, i když se snažil být tvrdý, nedával to. Na jednu stranu mě dojaly jeho slzy, na druhou stranu jsem se mu dost divila. Nikdy to nevypadalo, že by mě měl nějak moc rád. Je mi jasné, že není pravda, že mě nenáviděl, ale i tak...


Taťka zavolal babičce a všechno ji řekl... Nemohla jsem se na to dívat, všichni jsou kvůli mě smutní, všichni brečí... Sedla jsem si do obýváku na bobek a dívala jsem se kolem sebe...


Druhý den bylo pondělí. Chtěla jsem vědět, jak reagují spolužáci, šla jsem do školy.


Na chodbách to bylo jako by nic,, ale když jsem vstoupila do třídy, měla jsem slzy v očích, nebo jsem aspoň chtěla... Všichni, úplně všichni v mé třídě byli v černém oblečení. Všichni seděli na svých místech a ani nemluvili, ani se neusmívali. Ticho rušilo jen občasné posmrkávání brečících spolužáků. Sisa, Denda, Aďa, Edita, Hanka, Miška a občas i další nechávali klouzat své slzy po tváři. Zrakem jsem narazila na svou lavici. Byla opuštěná a židle byla posunuta od lavice, snad všichni čekali, že příjdu a sednu si na své místo. Na lavici jsem měla množství květin, plyšáků a svíček. Měli tam i mou fotku. Nemohla jsem jinak, šla jsem si sednou na své místo a rozhlížela se dál po třídě. Většina lidí se mlčky koukala na mou lavici a židli, jako by mě viděly, ale brzy jsem pochopila, že je to nesmysl....


Do třídy nakoukla třídní učitelka. Nevěděla, jak uklidnit ty smutné tváře. Všichni na ni jen smutně koukali. Přišla k mé lavici se zapalovačem v ruce a zapálila všechny svíčky. Všichni věděli, že je to zakázané. Učitelka to objasnila tak, že to ředitelkou bylo dovoleno...


První hodina je čeština. Učitelka přišla do třídy a jelikož věděla, co se stalo, neusmívala se a taky byla smutná. Chtěla všem trochu zvednout náladu, ale nic se teď nehodilo. Začala tedy mluvit o životě a o tom, co nikoho nemine. Věděla, že to pro spolužáky není lehké, ale časem budou víc a víc zapomínat a nakonec se začnou zase usmívat, i když o něco méně... Vždyť někteří mě znají 9 let... Je to těžké si zvykat na to, že už tu s nimi teoreticky nejsem. Ach jo, jak ráda bych jim nějak řekla, že jsem tady...


Najednou se ozval zvuk oznamující, že ředitelka má pro nás nějaké sdělení: ,,Vážení kolegové, milí žáci..." takhle začíná každé hlášení... ,,Někteří už možná víte, že nás včera opustila skvělá kamarádka, chytrá studenta, milá a přátelská spolužačka Katka Rundtová. Prosím vás o netradiční věc. Prosím vás o to, abyste zítra přišli do školy v černém oblečení. Budem za ni držet smutek. Věřím, že někteří se s ní lépe rozloučí... A teď se prosím všichni zvedněte a dejme minutu ticha za Katku..."


Všichni se postavili a nikdo ani nemukl, nikdo se neusmál, jen občasné posmrkávání bylo povoleno. Dokonce i paní učitelka upustila slzy...


Hodina utekla, ani nevím jak. Učitelka odešla s nějakými slovy, které jsem ani nevnímala. Najednou jsem si všimla typicky zavřených a soustředěných očí od Markéty. ,,Možná by mě dokázala vycítit..." Zvedla jsem se a přešla k Markétě. Klekla jsem si před ní a položila ruce na její sevřené. Zaslechla jsem její zoufalé volání, zda tu někde jsem... I když jsem věděla, že je to nepravděpodobné, řekla jsem: ,,Market, jsem tady, jsem tu s vámi..." Prudce otevřela oči a zeptala se, jestli někdo něco říkal. Všichni ji záporně odpověděli a ona tedy řekla: ,,Katka je tady, slyšela jsem ji." Všichni se na ni koukly a řekly, ať si nedělá srandu a tak podobně. Markéta se nedala a řekla to všechno Silvě a ta to zkusila. To, že jsem tady s nimi, jsem musela opakovat 5krát, než mě zaslechla, ale nakonec mě vážně uslyšela a věřila tomu. Všichni byli veselejší. Zkoušela to Denda. Řekla jsem ji, že by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby mě vyvolali. Slíbila, že to zkusí.


Když věděli, že jsem s nimi, byli klidnější, ale řekla jsem jim, že si to mají nechat pro sebe, jinak by jim učitelé a další lidé říkali, že jsou blázni a podobně. Já jsem byla mezitím štěstím bez sebe, že mě slyšeli. Byla jsem ráda, že ví, že jsem tu s nimi. Slíbila jsem jim to a sliby se mají plnit...


Hned na odpoledne se Denda, Sisa, Markéta a Edita pokoušeli o mé vyvolání. Přemýšlela jsem, jaké to bude. Byli u Edity doma. Sedla jsem si na stoličku ke klavíru a pozorovala. Začaly a já byla o něco napjatější. Uvažovala jsem, jestli mě uvidí. Najednou řekli, že jestli tu jsem, ať zaklepu. Nevěděla jsem, jestli mi to vyjde. Přece jenom už nemohu nic chytit do ruky, nemohu obejmout... Zkusila jsem zaklepat. Bylo to spíš jemné zaťukání, ale holkám to zjevně stačilo. Pokračovaly. Najednou jsem se začala točit a vůbec jsem nevěděla kde jsem a co se děje. Všechno bylo rozmazané. Najednou jsem se objevila přímo uprostřed jejich kroužku. ,,Holky?" Zeptala jsem se polohlasně. Všechny najednou otevřely oči a dívaly se před sebe - na mě. ,,Kači? Já ... Já Tě vidím! Já Tě slyším!" Dendě se z očí začaly ronit slzy. Ptaly se mě, co je po životě, jestli jsem s nimi pořád, a podobně, avšak já jim mohla odpovědět jen na některé otázky. Nemohla jsem nic prozradit, třeba jako jaké je to v nebi a tak. Všechny byly moc šťastné, plakaly, ale já bych taky moc chtěla plakat... Konečně jsem si s někým popovídala. Byla jsem šťastná, když mi říkaly, že se jim moc stýská... Pak jsem ale řekla, ať už mě odvolají, že s nimi nemohu sedět celý den, musím dohlížet na rodiče, na sestřenku... Pochopily to a bylo opět smutno z toho, že je zase opouštím... I když jsem jim říkala, že jsem s nimi pořád, věděla jsem, že už to není takové, jako když jsem žila...


*
Pak jsem se opět probudila, tentokrát se slzami v očích... Vím, že toto by asi nebylo možné, i když... Kdo ví.. Jestli se mi bude zdát zase sen k tomuto tak ho opět sepíši, jestli ne a bude mít někdo zájem o pokračování, tak zkusím něco vymyslet beze spánku... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 duminecka duminecka | Web | 3. května 2010 v 18:17 | Reagovat

Proč bys to taky nezkusila? :)

2 aktakru aktakru | 3. května 2010 v 18:19 | Reagovat

Co? :) Vymyslet? Jo, klidně, co si nepamatuji, to domýšlím, jak to bylo.. :D To by šlo... :D

3 Piskotecek Piskotecek | 3. května 2010 v 18:48 | Reagovat

Nic nevymýšlej... nech věci tak jak jsou... toto mě ještě víc dojalo než to první...

4 aktakru aktakru | 3. května 2010 v 18:57 | Reagovat

Bobku... :( Já nechci, abys kvůli toho byla smutná a dojatá... :( Je to jen fantazie... Nic víc.. ;)

5 Piskotecek Piskotecek | 3. května 2010 v 18:59 | Reagovat

Tak ty jsis to nevymyslelea ne a co když to je budoucnost??

6 aktakru aktakru | 3. května 2010 v 19:02 | Reagovat

Já jsem jen něco domyslela... Není... Neboj...

7 Piskotecek11 Piskotecek11 | 3. května 2010 v 19:12 | Reagovat

Nehoda není náhoda... a už se mi to nechce radši rozebírat =O) jetště dospěji ke strašnému závěru...

8 aktakru aktakru | 3. května 2010 v 19:20 | Reagovat

Ne... Tohoto se teď děsím já, Ty vůbec nemusíš... Ty budeš žít dál... Já Tu budu stále s Tebou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama