Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Neveselý zvláštní sen

1. května 2010 v 14:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Dnes se mi skoro celou noc zdál jeden sen...... Jakmile skončil, měla jsem i jiný, ale na ten si nepamatuji tak dobře...

Sny se mi zdají každý den, ještě nikdy jsem neměla bezesnou noc... Buď jsou to noční můry, u kterých se probudím tak, že si prudce sednu a otevřu oči a srdce mi bije jako o závod, nebo to jsou sny, u kterých se není o co bát... Dnešní sen, ač dejme tomu strašidelný byl, nebála jsem se...

Můj sen se odehrával v mém městě, všechny domy byly na svém místě, vystupovali tam normální lidé, mojí spolužáci a rodina. Vlastně ani nevím, jak ten sen začal, už jsem to nějak vypustila. Ale pamatuji si, že jsem někdy, když ten sen nebyl ještě ani v polovině, stála s rodiči u jednoho velkého obchodu, nedaleko mého baráku...

Stáli jsme tam a něco mluvili, když najednou se vedle nás zjevila ONA - ta, co se ji většina lidí bojí, ta, kterou doufám, že jen tak neuvidím, ta, která ukončí každý život. Asi víte o koho jde... Byla zahalená v černém, avšak neměla kosu, jak si ji většina lidí představuje... Viděla jsem ji nejspíš jenom já, ale byla jsem v klidu... Asi jsem byla už příliš v šoku, nebo jsem se již prostě nebála... Rodiče mluvili dál, ale já se na ně nemohla soustředit a čekala jsem, co bude dál... Najednou na mě šáhla její podivná ruka s drápy. Dotkla se mě na paži a v tu ránu jsem se zhroutila k zemi a pocítila bolest v těle... Mé srdce pomalu přestávalo bít... Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, nevěděla jsem, co bude dál. Pomalu jsem umírala, ale cítila jsem, že se nějakou zvláštní mocí bráním... ONA se ke mě sehla a dotkla se mě znova... Už jsem nic nevnímala, jen modré nebe, které jsem sice viděla celkem rozmazaně, ale aspoň jsem věděla, že ještě stále žiji...

Byla jsem čím dál víc blíže ke konci mého života... Ale najednou ONA zmizela a já se cítila o něco líp a začal se mi zaostřovat zrak... Viděla jsem kolem sebe mé rodiče, jak se nade mnou sklánějí a nechápou co se děje... Nevěděla jsem, zda se mi ulevilo proto, že už nejsem mezi živými a tak mě napadla jediná věc... Sáhla jsem si na krk a pokoušela se nahmatat pulz... Cítila jsem své srdce, které bilo strašně pomalu, ale každou chvíli se to zlepšovalo.. Bolest ustála a já věděla, že jsem v pořádku.... Ještě chvíli jsem ležela a až jsem byla schopná se posadit, sedla jsem si - ale věděla jsem, že si pro mě příjde později....

A měla jsem pravdu... Opět na tom samém místě jsme se znovu potkaly... Nechtěla jsem to zažít znova, nechápala jsem, proč mě nezabila předtím... Začala jsem před ní couvat, ale v tu ránu mi opět položila svou ruku na mou paži... Opět jsem se sesunula k zemi... Připadalo mi, že jsem slabší než předtím, ale mé tělo bylo teď o něco lépe připravené... Věděla to a dotkla se mě podruhé... Bolesti přibylo a já se cítila jako v obří křeči... Srdce už sláblo a ONA se mě dotkla potřetí...

Nejednou jsem se probudila jakoby znovuzrozená na tom parkovišti, daleko od hloučku, kde jsem zřejmě ležela. Přemýšlela jsem, proč nejsem v nebi, asi se ještě něco stane... Můj pohled na svět se změnil, před chvíli ještě bylo modré nebe a Slunce svítilo, teď to tu vypadalo o něco pochmurněji. Neviděla jsem odstíny modré, červené, žluté... Jen odstíny hnědé, oranžové, takové ale pochmurné... Za chvíli jsem zjistila, že mě nikdo nevidí, jsem asi po smrti... Začala jsem mluvit na lidi - nic. Žádné odpovědi, žádné pohledy na mě...

Po chvíli jsem se rozběhla za nějakým pánem a zařvala na něj: ,,Ha!" (Newím, proč, prostě sen...)
A on na mě koukl a řekl: ,,Ha ha!" Zeptala jsem se ho, zda mě vidí a slyší a on řekl, že jo a nechápal co mi je... V tu chvíli mi došlo, že se vracím do svého těla - zase ožiji...

Newím, proč... Ale potřetí jsem byla opět s rodiči na tom samém místě a opět se tam zjevila, avšak tentokrát jsem byla opravdu slabá, věděla jsem, že teď už se vážně nevrátím zpět do života... Dotkla se mě a já upadla... Opět v bolestech mi začaly téct slzy a já věděla, že už opuštím tento svět, věděla jsem, že už se znovu neprobudím, věděla jsem, že už nikdy neuvidím nikoho z vás, že už vám po mě zůstane jen vzpomínka... Začala jsem se loučit s rodiči, řekla jsem jim, že jsou dobří, že je mám moc ráda a že jestli je nějaký posmrtný život, že je budu hlídat a že budu s nimi, kdykoliv to půjde, i když vím, že mě neuvidí a ani asi neucítí, ale že se jim budu snažit dát nějaké znamení... Pak jsem zahlédla mezi slzami Sisu, mojí kamarádku, kterou mám moc ráda... Za ní byla Denda, ale ta se zhroutila z toho, když mě tak viděla... Začala jsem mluvit na Sisu... Začala jsem se loučit s ní...: ,,Siso, jsi moc fajn, mám Tě moc ráda, vždycky jsi mě dovedla rozesmát, vždycky jsme se měly o čem bavit, vždy jsme vyvedly nějakou kravinku a pak jsme dostávaly záchvat smíchu... S Tebou jsem toho zažila opravdu hodně a vím, že teď už nezažiji... Je konec... (V tom se rozbrečela) ... Prosím Tě, vyřiď všem, že je mám moc ráda, a že mě mrzí, že jsem se s nimi nemohla rozloučit... Jestli to půjde, budu vás navštěvovat ve třídě a budu vás chránit... Jestli to půjde, budu vám dávat odvahu a nebo znamení, že jsem s vámi, když bude nejhůř... Mám vás moc ráda, budete mi chybět..." Pak se mě dotkla podruhé... Sil jsem měla ještě méně, ale vyslechla jsem si ještě krásná slůvka od Sisy, která mi měla také co říct... Všichni přítomní začali brečet. Všichni věděli, jak je to těžké se s někým rozloučit... Naposled jsem všem řekla: ,,Sbohem... Bylo mi ctí se s vámi setkat... Chci tu zůstat, ale nemůžu, mějte se všichni dobře..." A v tom se mě dotkla potřetí a mé rty se už nepohly, mé oči se už nedívaly, slzy už mi netekly, křeče už ustaly a srdce už navždy utichlo... Ale ještě jsem stihla uslyšet procítěné "né" od kámošky a rodičů....

*
Tady v téhle chvíli tento sen skončil...
Nevím, zda existuje něco po životě, nejspíš jo, ale kdo ví...
Každopádně jsem se ráno zarazila a nechápala jsem, co to má znamenat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tdnur? tdnur? | 1. května 2010 v 18:14 | Reagovat

aha! s rodičemi a Sisou se rozloučíš a se mnou ne??

2 quack quack | 1. května 2010 v 18:18 | Reagovat

Tys tam nebyl... Určitě jsi zase seděl u compu, nebo jezdil na kole... :( Na mě kašleš, i když zrovna umírám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama