Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Místo, kde utichne sranda...

5. května 2010 v 19:42 | quack |  Různé kecy a můj život
Dnes jsem byla se třídou a dalšími žáky ze školy na výletě do Polska...

Asi všichni víte, kde je Polsko a asi všichni víte, nebo byste aspoň mohli vědět, co bylo v letech 1939-1945. A co že má Polsko společného s 2. světovou válkou? V Polsku je Osvětim... O tom už jste slyšeli?

Ráno mi vůbec nedošlo, že někam jedu, tak to u mě bývá pořád... No a jak jsem se vzpamatovala, šla jsem k Invě, kde jsme měli sraz. Jeli jsme autobusem. Cesta utekla celkem rychle. Pořád jsem se dívala z okna... Asi za hodinu a půl jsem z okna zahlídla cihlové baráky a všechen smích v autobuse utichl. Asi jsem nebyla jediná, co se dívala z oken... Učitelka něco řekla a pak jsme vystoupili. ,,Jestliže mi zalklo už teď, co bude až vejdu dovnitř?" položila jsem si otázku a něco podobného mi řekla Denda.

Byla tam spousta lidí. Češi, Poláci, Angličané a nějací Asiaté... Nastal tam občas fakt chaos. Měli jsme chvíli pauzu a tak jsem šla s Dendou koupit pohled za jeden zlotý. To bylo vše, co jsem dnes utratila v Polsku...

Potom nám učitelka řekla, ať si jdeme pomalu pro sluchátka a k nim i pro takovou krabičku. Nechápala jsem na co to je... Všichni si dávali sluchátka a zapojovali je do té krabičky (něco jako ipod... nebo tak..) A tak jsem to udělala taky. Vyšli jsme ven a já to pustila... Uslyšela jsem hlasy a tak jsem to zas vypla... Jenže všichni říkali, že slyší hlasy... Tak jsem to zas pustila a přemýšlela, co to je za jazyk... Pak nějaká paní řekla, ať si to dáme na osmičku a když se tak stalo, uslyšela jsem ji a naši skupinku... Paní průvodkyně na nás mluvila slovensky, ale nevadilo to. Měla mikrofon zachycený na límečku bundy a mluvila tak mám do sluchátek... Takže všichni slyšeli i když ona třeba byla i v jiné místnosti...

No a pak jsme tedy vyšli a jak jsem se tak rozhlídla, uviděla jsem téměř nad sebou nápis na bráně, který znám z učebnice i internetu... "Arbeit macht frei" - "Práce osvobozuje" ... Toto byl počátek naší cesty do koncentračního tábora Auschwitz. Průvodkyně nám popisovala, jak nedaleko hrál malý orchestr na přivítanou, aby se lidé nebáli... Mysleli si, že jedou na dovolenou, za prací... Práce je čekala, pokud je rovnou nezabili... Kufry jim odebrali a už je neviděli.

Je tam strašně moc budov. Něco málo byly nemocnice, kde však nebylo moc léků a ani lékařů. Měla jsem možnost nahlédnout do některých domů. Většinou tam měly velké fotografie na zdech a na nich nám popisovala, jak to tu celé bylo. Jedny z nejhorších fotek byly ty, na kterých byli strašně vyhublí lidé.. Neměli moc jídla a tak každý vážil 25-35 kilo. Zkuste si představit, jak asi vypadali. První ztratily tuky, potom svaly... Nakonec z nich nezůstalo skoro nic. Jen ti, kteří si uměli zařídit dobrou práci, měli šanci, že neumřou hlady...

Také jsme se podívali na zeď, u které byli zabíjeni lidé. Postavili se zády k té zdi a střelili je. Průvodkyně občas říkávala příběhy lidí. U této zdi nám pověděla, že tam byla rodina. První zastřelili nejmladší dceru, pak prostřední dceru , pak nejstarší dceru, pak matku a nakonec otce, který to všechno viděl...

Další pro oči celkem nepěkný pohled byl ten, když ve skleněných obrovských vitrínách byly 2 tuny lidských původních vlasů, hromada bot, i malých dětských botiček, hřebenů a šatů...

Taky jsme se dozvěděli, že doktor rád dělal experimenty a pokusy na dětech a hlavně dvojčatech, mnoho jich umíralo u něj...

Po nějaké době jsme došli k jednomu místu... K plynové komoře. Vešli jsme dovnitř. Místnost to nebyla malá ani obrovská, vlastně jsem nechápala, jak se tam mohlo vejít několik stovek lidí. Museli být úplně namačkání. Seshora se tam pak dával cyklon B... Místnost byla taková tajemná a taková vlhká... Bylo to zvláštní... A když jsme prošli dalšími dveřmi, byly tam obří pece a k nim takové malé koleje, po kterých jezdily jakési vozíky, na které nakládali mrtvé lidi. Jako bych měla déja vu - viděla jsem úplně přesně muže, jak dávají mrtvoly na ty vozíky a ty zasouvají do pecí... Zatřásla jsem hlavou a byla jsem zase zpět v roce 2010. Byla jsem ráda, když jsme vyšli ven a pak už i ven z tábora... Ještě jsme koukli do takového kina na nějaký krátký film o tomto táboru... Bylo tam vše, co jsme viděli a slyšeli.

Pak jsme šli k autobusu a jeli do dalšího, největšího komplexu Auschwitz, ale i největšího vyhlazovacího tábora za 2. světové války vůbec - Birkenau (Březinka). Ačkoliv slovo "Březinka" nezní nijak smutně, ošklivě, strašidelně a podobně, když tam někdo přijel, byla to pro něj jasná smrt. Koleje vedly rovnou dovnitř, za bránu. Tam jsme moc nepochodili. Jen jsme se podívali v jakých podmínkách žili - obrovské postele, na kterých spalo mnoho lidí. V budově byla zima. Muselo to být šílené...

Druhá budova, kterou jsme navštívili byla koupelna. Umyvadla už tam nebyla, ale "záchody" ano. Nevím, jak to mám popsat... Prostě představte si dlouhou, ale fakt dlouhou betonovou (?) desku a v ní kulaté díry, pod nimiž byla vykopána jáma... Ty kulaté díry byly vlastně záchody... Ženy prý měly ty díry větší a některé slabé ženy propadly a utopily se v tom, co tam ostatní nechávali... (Asi víte co...) Průvodkyně říkala, že nejlepší práce byla umývat to pod těmi záchody... Jelikož vás nemohli bičovat...

Pak už jsme se vrátili k autobusu a jeli směr ČR... Vidět ale stále zarmoucené spolužáky nebylo příjemné... I když jsem se jen pousmála na někoho, tak se tomu dotyčnému ani koutky nezvedly... I když někteří rozčilovali a dělali kravinky pořád, což se asi dvakrát nehodilo...

*

Nechápu, jak někdo mohl takhle zabíjet lidi. Je to nelidské a ty podmínky, co tam měli... Bože... Na jakém světě to žijeme? Občas jsem nevěřila očím, někdy uším... Ten doktor musel být velký nelida... Jak mohl jen tak dělat pokusy na lidech? Já mám občas jen strach třeba kámošce nasadit náušnici, ať ji to nebolí... Vím, každý je jiný, ale co je moc, to je moc... Celkem se mi i ulevilo, že né všichni ti "zlí" skončili dobře, někteří byli dokonce oběšeni právě v tom táboře... Jako ne, že bych úplně jásala, ale ... Doufám, že chápete, co jsem chtěla napsat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denča Denča | 6. května 2010 v 18:49 | Reagovat

:( Bylo to smutné a ještě teď jsem z toho špatná... :(

2 quack quack | 6. května 2010 v 19:16 | Reagovat

Já jsem to už nějak překousla... Snad...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama