Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Květen 2010

Dnešní řidiči a uspěchaná doba

26. května 2010 v 21:07 | aktakru |  Různé kecy a můj život
Dnešní doba je strašně úspěchaná... Vlastně nevím, čím to je. Čas běží pořád stejně. Copak tedy v minulosti lidé tolik nespěchali?
Zaměstnání jsou povětšinou pořád stejná, pracovní doby také. Kdo tedy zná důvod, proč dnes lidé stále někam běhají a uhánějí a to ještě k tomu ve všechny denní doby? Možná, že jen přibylo lidí...
Když jsem dnes jela v autě s dědou do Paskova, tak se kolem nás proháněly auta rychlostí ... Nevím kolik.. Prostě hodně, my se totiž taky úplně neploužili... Ale proč jezdí tak rychle? Vždyť se každý den stává tolik dopravních nehod.
Je to lidská blbost, každý se chce snad jen předvést, jak rychle umí jet a pak na to doplatí třeba životem...
To taky budu jednou jezdit jak utrhnutej vagón (přirování mám od dědy)? No to bude šílené. Já doufám, že ale všichni odpovědní řidiči ještě nevymřeli a nezaplatili životem nějakou srážkou s rychlejšími.
Je to celkem hrůza, když si v klidu jedete a najednou "vžmmm" a "vžummm" ... Pořád jen někdo předjíždí... Co pak by jim něco uteklo? Některým možná, ale všem asi těžko...

Jaký na to máte názor Vy? (Omlovám se, jestli mi někde chybí písmenko, nebo tak, píšu na strejdové klávesnici a musím do ní silně bušit prsty, aby vůbec něco napsala... :D )

Platonická láska?

16. května 2010 v 19:26 | quack |  Mé básně
Platonická láska?

Je to láska, nebo není?

Je to pravda, nebo snění?

Nevymýšlím si to jen?

Nechci splnit ten svůj sen?



Je celkem fajn a při tom vůbec,

je hodný a pak zas zlý,

je štědrý a při tom sobec,

je chytrý a rázem tupec...



Je zvláštní s krásným úsměvem,

za chvíli vážný s přísným pohledem,

pak zas trdlo s milými slůvky,

co láká mě ven na borůvky...



Když v myšlenkách se objeví,

usmívám se a nevím o tom,

když pak zase odletí,

přemýšlím jen tak o tom...



Že by platonická láska?

Možná.. Nejspíš ano,

aspoň mám zas v noci

s kým myslet na ráno...

Místo, kde utichne sranda...

5. května 2010 v 19:42 | quack |  Různé kecy a můj život
Dnes jsem byla se třídou a dalšími žáky ze školy na výletě do Polska...

Asi všichni víte, kde je Polsko a asi všichni víte, nebo byste aspoň mohli vědět, co bylo v letech 1939-1945. A co že má Polsko společného s 2. světovou válkou? V Polsku je Osvětim... O tom už jste slyšeli?

Ráno mi vůbec nedošlo, že někam jedu, tak to u mě bývá pořád... No a jak jsem se vzpamatovala, šla jsem k Invě, kde jsme měli sraz. Jeli jsme autobusem. Cesta utekla celkem rychle. Pořád jsem se dívala z okna... Asi za hodinu a půl jsem z okna zahlídla cihlové baráky a všechen smích v autobuse utichl. Asi jsem nebyla jediná, co se dívala z oken... Učitelka něco řekla a pak jsme vystoupili. ,,Jestliže mi zalklo už teď, co bude až vejdu dovnitř?" položila jsem si otázku a něco podobného mi řekla Denda.

Byla tam spousta lidí. Češi, Poláci, Angličané a nějací Asiaté... Nastal tam občas fakt chaos. Měli jsme chvíli pauzu a tak jsem šla s Dendou koupit pohled za jeden zlotý. To bylo vše, co jsem dnes utratila v Polsku...

Potom nám učitelka řekla, ať si jdeme pomalu pro sluchátka a k nim i pro takovou krabičku. Nechápala jsem na co to je... Všichni si dávali sluchátka a zapojovali je do té krabičky (něco jako ipod... nebo tak..) A tak jsem to udělala taky. Vyšli jsme ven a já to pustila... Uslyšela jsem hlasy a tak jsem to zas vypla... Jenže všichni říkali, že slyší hlasy... Tak jsem to zas pustila a přemýšlela, co to je za jazyk... Pak nějaká paní řekla, ať si to dáme na osmičku a když se tak stalo, uslyšela jsem ji a naši skupinku... Paní průvodkyně na nás mluvila slovensky, ale nevadilo to. Měla mikrofon zachycený na límečku bundy a mluvila tak mám do sluchátek... Takže všichni slyšeli i když ona třeba byla i v jiné místnosti...

No a pak jsme tedy vyšli a jak jsem se tak rozhlídla, uviděla jsem téměř nad sebou nápis na bráně, který znám z učebnice i internetu... "Arbeit macht frei" - "Práce osvobozuje" ... Toto byl počátek naší cesty do koncentračního tábora Auschwitz. Průvodkyně nám popisovala, jak nedaleko hrál malý orchestr na přivítanou, aby se lidé nebáli... Mysleli si, že jedou na dovolenou, za prací... Práce je čekala, pokud je rovnou nezabili... Kufry jim odebrali a už je neviděli.

Je tam strašně moc budov. Něco málo byly nemocnice, kde však nebylo moc léků a ani lékařů. Měla jsem možnost nahlédnout do některých domů. Většinou tam měly velké fotografie na zdech a na nich nám popisovala, jak to tu celé bylo. Jedny z nejhorších fotek byly ty, na kterých byli strašně vyhublí lidé.. Neměli moc jídla a tak každý vážil 25-35 kilo. Zkuste si představit, jak asi vypadali. První ztratily tuky, potom svaly... Nakonec z nich nezůstalo skoro nic. Jen ti, kteří si uměli zařídit dobrou práci, měli šanci, že neumřou hlady...

Také jsme se podívali na zeď, u které byli zabíjeni lidé. Postavili se zády k té zdi a střelili je. Průvodkyně občas říkávala příběhy lidí. U této zdi nám pověděla, že tam byla rodina. První zastřelili nejmladší dceru, pak prostřední dceru , pak nejstarší dceru, pak matku a nakonec otce, který to všechno viděl...

Další pro oči celkem nepěkný pohled byl ten, když ve skleněných obrovských vitrínách byly 2 tuny lidských původních vlasů, hromada bot, i malých dětských botiček, hřebenů a šatů...

Taky jsme se dozvěděli, že doktor rád dělal experimenty a pokusy na dětech a hlavně dvojčatech, mnoho jich umíralo u něj...

Po nějaké době jsme došli k jednomu místu... K plynové komoře. Vešli jsme dovnitř. Místnost to nebyla malá ani obrovská, vlastně jsem nechápala, jak se tam mohlo vejít několik stovek lidí. Museli být úplně namačkání. Seshora se tam pak dával cyklon B... Místnost byla taková tajemná a taková vlhká... Bylo to zvláštní... A když jsme prošli dalšími dveřmi, byly tam obří pece a k nim takové malé koleje, po kterých jezdily jakési vozíky, na které nakládali mrtvé lidi. Jako bych měla déja vu - viděla jsem úplně přesně muže, jak dávají mrtvoly na ty vozíky a ty zasouvají do pecí... Zatřásla jsem hlavou a byla jsem zase zpět v roce 2010. Byla jsem ráda, když jsme vyšli ven a pak už i ven z tábora... Ještě jsme koukli do takového kina na nějaký krátký film o tomto táboru... Bylo tam vše, co jsme viděli a slyšeli.

Pak jsme šli k autobusu a jeli do dalšího, největšího komplexu Auschwitz, ale i největšího vyhlazovacího tábora za 2. světové války vůbec - Birkenau (Březinka). Ačkoliv slovo "Březinka" nezní nijak smutně, ošklivě, strašidelně a podobně, když tam někdo přijel, byla to pro něj jasná smrt. Koleje vedly rovnou dovnitř, za bránu. Tam jsme moc nepochodili. Jen jsme se podívali v jakých podmínkách žili - obrovské postele, na kterých spalo mnoho lidí. V budově byla zima. Muselo to být šílené...

Druhá budova, kterou jsme navštívili byla koupelna. Umyvadla už tam nebyla, ale "záchody" ano. Nevím, jak to mám popsat... Prostě představte si dlouhou, ale fakt dlouhou betonovou (?) desku a v ní kulaté díry, pod nimiž byla vykopána jáma... Ty kulaté díry byly vlastně záchody... Ženy prý měly ty díry větší a některé slabé ženy propadly a utopily se v tom, co tam ostatní nechávali... (Asi víte co...) Průvodkyně říkala, že nejlepší práce byla umývat to pod těmi záchody... Jelikož vás nemohli bičovat...

Pak už jsme se vrátili k autobusu a jeli směr ČR... Vidět ale stále zarmoucené spolužáky nebylo příjemné... I když jsem se jen pousmála na někoho, tak se tomu dotyčnému ani koutky nezvedly... I když někteří rozčilovali a dělali kravinky pořád, což se asi dvakrát nehodilo...

*

Nechápu, jak někdo mohl takhle zabíjet lidi. Je to nelidské a ty podmínky, co tam měli... Bože... Na jakém světě to žijeme? Občas jsem nevěřila očím, někdy uším... Ten doktor musel být velký nelida... Jak mohl jen tak dělat pokusy na lidech? Já mám občas jen strach třeba kámošce nasadit náušnici, ať ji to nebolí... Vím, každý je jiný, ale co je moc, to je moc... Celkem se mi i ulevilo, že né všichni ti "zlí" skončili dobře, někteří byli dokonce oběšeni právě v tom táboře... Jako ne, že bych úplně jásala, ale ... Doufám, že chápete, co jsem chtěla napsat...

Neveselý zvláštní sen 2 ...

3. května 2010 v 18:09 | quack |  Různé kecy a můj život
... Ale ještě jsem stihla uslyšet procítěné "né" od kámošky a rodičů.... Pak jsem vůbec nic neviděla, neslyšela... Všechny hlasy rázem umlkly... Najednou jsem otevřela oči. Všichni na mě koukali, rodiče v objetí brečeli a Sisa u mě seděla, slzy ji tekly po tvářích a kapaly dolů na zem... Mlčela a koukala, neměla slov a ani asi sílu něco říct... Za chvíli se ke mě doplazila Denda, která rovněž neměla na nic síly... Objala Sisu a neměla sílu se dívat na mé nehybné tělo...


Koukala jsem na ně a jelikož jsem byla omámená jejich smutkem, vůbec mi nedošlo, že stále ležím. Posadila jsem se a řekla jsem, že mi nic není, že jsem živá. Nikdo se na mě nepodíval, všichni koukali někam za mě na zem. Podivila jsem se. To nikoho nezajímá, že jsem živá? To se všichni zajímají o cestu? Co s ní mají?


Otočila jsem se a podívala se, kam směřují jejich pohledy. ,,Vždyť ale..." byla jsem udivena. Nekoukali na cestu, koukali na mé tělo, které leží pode mnou. Ztuhla jsem. ,,Já jsem... Mrtvá." Konečně mi došlo, co se děje. Zvedla jsem se ze svého těla a ustoupila o pár kroků. Nikdo se na mě, vlastně na mou duši nedíval, nikdo mě nevidí. Přeběhla jsem k holkám. ,,Dendo! Siso! Ale já tu jsem!" Nechtěla jsem věřit, že mě nikdo neslyší. Klekla jsem si k nim a "objala" je.. Těžko se objímá, když už nemáte tělo...


Obě se s mým "objetím" zatřásly jakoby zimou a obě se sebe navzájem zeptaly, zda to cítila i ta druhá. Jejich odpovědi se shodovaly. ,,Ucítily mě..." Vydechla jsem... Najednou jsem se ale začala od nich vzdalovat a pochopila jsem, že letím do nebe...


Přelétla jsem přes vrstvu mraků, pak přes další a další, pak se všude kolem mě rozprostíralo jen bílé světlo. Najednou jsem začala vidět lidi - děti, dospělé, i úplně malé novorozence a staré lidi. Nevěděla jsem, kam jít. Začala jsem se procházet...


Koho bych tu vlastně mohla najít? Přemýšlela jsem a při tom se dívala okolo mě. Někdo na mě zamával... Byla to nějaká paní a vedle ní byl pán... Kdo by to mohl být? Prababička a pradědeček! Tak ty už si skoro vůbec nepamatuji. Opustili nás, když jsem byla ještě malá. Rozběhla jsem se za nimi a začala si povídat. Najednou mě napadla otázka: ,,Mohu se ještě podívat na zem? Chtěla bych ještě vídat rodinu i spolužáky, přece tu nebudu jen čekat na ... Ne, přece nechci, aby už přišli o život, jsem blbá..." A zesmutněla jsem. ,,Ano, můžeš jít na zem, kdykoliv budeš chtít..." ,,A jak se tam dostanu? Přece jen jsem jaksi o hodně výš..." ,,Stačí si to přát, myslet na to a pak se začneš snášet dolů..."


,,Přeji si, chci na zem..." A najednou se mraky pode mnou začaly posunovat. Za chvíli jsem prolétla mraky a pomalu dopadala na zem. I z výšky jsem viděla hlouček. Lidí tam bylo o trochu víc. Když jsem byla už skoro na zemi, všimla jsem si, že mé tělo právě bylo naloženo do pohřebního vozu. ,,Kam mě teď odvezou? Mé ubohé tělo." Byla jsem z toho vyvedená z míry. Jakmile mé tělo odjelo v autě, všichni se začali rozcházet...


Rodiče šli domů. Denda se Sisou nejspíš pak někdy taky, nevím, já šla za rodiči. Jakmile došli domů, bratr nechápal, co se děje. Mezi vzlyky mu to řekli. Nechápal, zda je to sranda, ale podle výrazů tváří pochopil, že je to pravda. Nahnaly se mu slzy do očí, i když se snažil být tvrdý, nedával to. Na jednu stranu mě dojaly jeho slzy, na druhou stranu jsem se mu dost divila. Nikdy to nevypadalo, že by mě měl nějak moc rád. Je mi jasné, že není pravda, že mě nenáviděl, ale i tak...


Taťka zavolal babičce a všechno ji řekl... Nemohla jsem se na to dívat, všichni jsou kvůli mě smutní, všichni brečí... Sedla jsem si do obýváku na bobek a dívala jsem se kolem sebe...


Druhý den bylo pondělí. Chtěla jsem vědět, jak reagují spolužáci, šla jsem do školy.


Na chodbách to bylo jako by nic,, ale když jsem vstoupila do třídy, měla jsem slzy v očích, nebo jsem aspoň chtěla... Všichni, úplně všichni v mé třídě byli v černém oblečení. Všichni seděli na svých místech a ani nemluvili, ani se neusmívali. Ticho rušilo jen občasné posmrkávání brečících spolužáků. Sisa, Denda, Aďa, Edita, Hanka, Miška a občas i další nechávali klouzat své slzy po tváři. Zrakem jsem narazila na svou lavici. Byla opuštěná a židle byla posunuta od lavice, snad všichni čekali, že příjdu a sednu si na své místo. Na lavici jsem měla množství květin, plyšáků a svíček. Měli tam i mou fotku. Nemohla jsem jinak, šla jsem si sednou na své místo a rozhlížela se dál po třídě. Většina lidí se mlčky koukala na mou lavici a židli, jako by mě viděly, ale brzy jsem pochopila, že je to nesmysl....


Do třídy nakoukla třídní učitelka. Nevěděla, jak uklidnit ty smutné tváře. Všichni na ni jen smutně koukali. Přišla k mé lavici se zapalovačem v ruce a zapálila všechny svíčky. Všichni věděli, že je to zakázané. Učitelka to objasnila tak, že to ředitelkou bylo dovoleno...


První hodina je čeština. Učitelka přišla do třídy a jelikož věděla, co se stalo, neusmívala se a taky byla smutná. Chtěla všem trochu zvednout náladu, ale nic se teď nehodilo. Začala tedy mluvit o životě a o tom, co nikoho nemine. Věděla, že to pro spolužáky není lehké, ale časem budou víc a víc zapomínat a nakonec se začnou zase usmívat, i když o něco méně... Vždyť někteří mě znají 9 let... Je to těžké si zvykat na to, že už tu s nimi teoreticky nejsem. Ach jo, jak ráda bych jim nějak řekla, že jsem tady...


Najednou se ozval zvuk oznamující, že ředitelka má pro nás nějaké sdělení: ,,Vážení kolegové, milí žáci..." takhle začíná každé hlášení... ,,Někteří už možná víte, že nás včera opustila skvělá kamarádka, chytrá studenta, milá a přátelská spolužačka Katka Rundtová. Prosím vás o netradiční věc. Prosím vás o to, abyste zítra přišli do školy v černém oblečení. Budem za ni držet smutek. Věřím, že někteří se s ní lépe rozloučí... A teď se prosím všichni zvedněte a dejme minutu ticha za Katku..."


Všichni se postavili a nikdo ani nemukl, nikdo se neusmál, jen občasné posmrkávání bylo povoleno. Dokonce i paní učitelka upustila slzy...


Hodina utekla, ani nevím jak. Učitelka odešla s nějakými slovy, které jsem ani nevnímala. Najednou jsem si všimla typicky zavřených a soustředěných očí od Markéty. ,,Možná by mě dokázala vycítit..." Zvedla jsem se a přešla k Markétě. Klekla jsem si před ní a položila ruce na její sevřené. Zaslechla jsem její zoufalé volání, zda tu někde jsem... I když jsem věděla, že je to nepravděpodobné, řekla jsem: ,,Market, jsem tady, jsem tu s vámi..." Prudce otevřela oči a zeptala se, jestli někdo něco říkal. Všichni ji záporně odpověděli a ona tedy řekla: ,,Katka je tady, slyšela jsem ji." Všichni se na ni koukly a řekly, ať si nedělá srandu a tak podobně. Markéta se nedala a řekla to všechno Silvě a ta to zkusila. To, že jsem tady s nimi, jsem musela opakovat 5krát, než mě zaslechla, ale nakonec mě vážně uslyšela a věřila tomu. Všichni byli veselejší. Zkoušela to Denda. Řekla jsem ji, že by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby mě vyvolali. Slíbila, že to zkusí.


Když věděli, že jsem s nimi, byli klidnější, ale řekla jsem jim, že si to mají nechat pro sebe, jinak by jim učitelé a další lidé říkali, že jsou blázni a podobně. Já jsem byla mezitím štěstím bez sebe, že mě slyšeli. Byla jsem ráda, že ví, že jsem tu s nimi. Slíbila jsem jim to a sliby se mají plnit...


Hned na odpoledne se Denda, Sisa, Markéta a Edita pokoušeli o mé vyvolání. Přemýšlela jsem, jaké to bude. Byli u Edity doma. Sedla jsem si na stoličku ke klavíru a pozorovala. Začaly a já byla o něco napjatější. Uvažovala jsem, jestli mě uvidí. Najednou řekli, že jestli tu jsem, ať zaklepu. Nevěděla jsem, jestli mi to vyjde. Přece jenom už nemohu nic chytit do ruky, nemohu obejmout... Zkusila jsem zaklepat. Bylo to spíš jemné zaťukání, ale holkám to zjevně stačilo. Pokračovaly. Najednou jsem se začala točit a vůbec jsem nevěděla kde jsem a co se děje. Všechno bylo rozmazané. Najednou jsem se objevila přímo uprostřed jejich kroužku. ,,Holky?" Zeptala jsem se polohlasně. Všechny najednou otevřely oči a dívaly se před sebe - na mě. ,,Kači? Já ... Já Tě vidím! Já Tě slyším!" Dendě se z očí začaly ronit slzy. Ptaly se mě, co je po životě, jestli jsem s nimi pořád, a podobně, avšak já jim mohla odpovědět jen na některé otázky. Nemohla jsem nic prozradit, třeba jako jaké je to v nebi a tak. Všechny byly moc šťastné, plakaly, ale já bych taky moc chtěla plakat... Konečně jsem si s někým popovídala. Byla jsem šťastná, když mi říkaly, že se jim moc stýská... Pak jsem ale řekla, ať už mě odvolají, že s nimi nemohu sedět celý den, musím dohlížet na rodiče, na sestřenku... Pochopily to a bylo opět smutno z toho, že je zase opouštím... I když jsem jim říkala, že jsem s nimi pořád, věděla jsem, že už to není takové, jako když jsem žila...


*
Pak jsem se opět probudila, tentokrát se slzami v očích... Vím, že toto by asi nebylo možné, i když... Kdo ví.. Jestli se mi bude zdát zase sen k tomuto tak ho opět sepíši, jestli ne a bude mít někdo zájem o pokračování, tak zkusím něco vymyslet beze spánku... :)

Neveselý zvláštní sen

1. května 2010 v 14:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Dnes se mi skoro celou noc zdál jeden sen...... Jakmile skončil, měla jsem i jiný, ale na ten si nepamatuji tak dobře...

Sny se mi zdají každý den, ještě nikdy jsem neměla bezesnou noc... Buď jsou to noční můry, u kterých se probudím tak, že si prudce sednu a otevřu oči a srdce mi bije jako o závod, nebo to jsou sny, u kterých se není o co bát... Dnešní sen, ač dejme tomu strašidelný byl, nebála jsem se...

Můj sen se odehrával v mém městě, všechny domy byly na svém místě, vystupovali tam normální lidé, mojí spolužáci a rodina. Vlastně ani nevím, jak ten sen začal, už jsem to nějak vypustila. Ale pamatuji si, že jsem někdy, když ten sen nebyl ještě ani v polovině, stála s rodiči u jednoho velkého obchodu, nedaleko mého baráku...

Stáli jsme tam a něco mluvili, když najednou se vedle nás zjevila ONA - ta, co se ji většina lidí bojí, ta, kterou doufám, že jen tak neuvidím, ta, která ukončí každý život. Asi víte o koho jde... Byla zahalená v černém, avšak neměla kosu, jak si ji většina lidí představuje... Viděla jsem ji nejspíš jenom já, ale byla jsem v klidu... Asi jsem byla už příliš v šoku, nebo jsem se již prostě nebála... Rodiče mluvili dál, ale já se na ně nemohla soustředit a čekala jsem, co bude dál... Najednou na mě šáhla její podivná ruka s drápy. Dotkla se mě na paži a v tu ránu jsem se zhroutila k zemi a pocítila bolest v těle... Mé srdce pomalu přestávalo bít... Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, nevěděla jsem, co bude dál. Pomalu jsem umírala, ale cítila jsem, že se nějakou zvláštní mocí bráním... ONA se ke mě sehla a dotkla se mě znova... Už jsem nic nevnímala, jen modré nebe, které jsem sice viděla celkem rozmazaně, ale aspoň jsem věděla, že ještě stále žiji...

Byla jsem čím dál víc blíže ke konci mého života... Ale najednou ONA zmizela a já se cítila o něco líp a začal se mi zaostřovat zrak... Viděla jsem kolem sebe mé rodiče, jak se nade mnou sklánějí a nechápou co se děje... Nevěděla jsem, zda se mi ulevilo proto, že už nejsem mezi živými a tak mě napadla jediná věc... Sáhla jsem si na krk a pokoušela se nahmatat pulz... Cítila jsem své srdce, které bilo strašně pomalu, ale každou chvíli se to zlepšovalo.. Bolest ustála a já věděla, že jsem v pořádku.... Ještě chvíli jsem ležela a až jsem byla schopná se posadit, sedla jsem si - ale věděla jsem, že si pro mě příjde později....

A měla jsem pravdu... Opět na tom samém místě jsme se znovu potkaly... Nechtěla jsem to zažít znova, nechápala jsem, proč mě nezabila předtím... Začala jsem před ní couvat, ale v tu ránu mi opět položila svou ruku na mou paži... Opět jsem se sesunula k zemi... Připadalo mi, že jsem slabší než předtím, ale mé tělo bylo teď o něco lépe připravené... Věděla to a dotkla se mě podruhé... Bolesti přibylo a já se cítila jako v obří křeči... Srdce už sláblo a ONA se mě dotkla potřetí...

Nejednou jsem se probudila jakoby znovuzrozená na tom parkovišti, daleko od hloučku, kde jsem zřejmě ležela. Přemýšlela jsem, proč nejsem v nebi, asi se ještě něco stane... Můj pohled na svět se změnil, před chvíli ještě bylo modré nebe a Slunce svítilo, teď to tu vypadalo o něco pochmurněji. Neviděla jsem odstíny modré, červené, žluté... Jen odstíny hnědé, oranžové, takové ale pochmurné... Za chvíli jsem zjistila, že mě nikdo nevidí, jsem asi po smrti... Začala jsem mluvit na lidi - nic. Žádné odpovědi, žádné pohledy na mě...

Po chvíli jsem se rozběhla za nějakým pánem a zařvala na něj: ,,Ha!" (Newím, proč, prostě sen...)
A on na mě koukl a řekl: ,,Ha ha!" Zeptala jsem se ho, zda mě vidí a slyší a on řekl, že jo a nechápal co mi je... V tu chvíli mi došlo, že se vracím do svého těla - zase ožiji...

Newím, proč... Ale potřetí jsem byla opět s rodiči na tom samém místě a opět se tam zjevila, avšak tentokrát jsem byla opravdu slabá, věděla jsem, že teď už se vážně nevrátím zpět do života... Dotkla se mě a já upadla... Opět v bolestech mi začaly téct slzy a já věděla, že už opuštím tento svět, věděla jsem, že už se znovu neprobudím, věděla jsem, že už nikdy neuvidím nikoho z vás, že už vám po mě zůstane jen vzpomínka... Začala jsem se loučit s rodiči, řekla jsem jim, že jsou dobří, že je mám moc ráda a že jestli je nějaký posmrtný život, že je budu hlídat a že budu s nimi, kdykoliv to půjde, i když vím, že mě neuvidí a ani asi neucítí, ale že se jim budu snažit dát nějaké znamení... Pak jsem zahlédla mezi slzami Sisu, mojí kamarádku, kterou mám moc ráda... Za ní byla Denda, ale ta se zhroutila z toho, když mě tak viděla... Začala jsem mluvit na Sisu... Začala jsem se loučit s ní...: ,,Siso, jsi moc fajn, mám Tě moc ráda, vždycky jsi mě dovedla rozesmát, vždycky jsme se měly o čem bavit, vždy jsme vyvedly nějakou kravinku a pak jsme dostávaly záchvat smíchu... S Tebou jsem toho zažila opravdu hodně a vím, že teď už nezažiji... Je konec... (V tom se rozbrečela) ... Prosím Tě, vyřiď všem, že je mám moc ráda, a že mě mrzí, že jsem se s nimi nemohla rozloučit... Jestli to půjde, budu vás navštěvovat ve třídě a budu vás chránit... Jestli to půjde, budu vám dávat odvahu a nebo znamení, že jsem s vámi, když bude nejhůř... Mám vás moc ráda, budete mi chybět..." Pak se mě dotkla podruhé... Sil jsem měla ještě méně, ale vyslechla jsem si ještě krásná slůvka od Sisy, která mi měla také co říct... Všichni přítomní začali brečet. Všichni věděli, jak je to těžké se s někým rozloučit... Naposled jsem všem řekla: ,,Sbohem... Bylo mi ctí se s vámi setkat... Chci tu zůstat, ale nemůžu, mějte se všichni dobře..." A v tom se mě dotkla potřetí a mé rty se už nepohly, mé oči se už nedívaly, slzy už mi netekly, křeče už ustaly a srdce už navždy utichlo... Ale ještě jsem stihla uslyšet procítěné "né" od kámošky a rodičů....

*
Tady v téhle chvíli tento sen skončil...
Nevím, zda existuje něco po životě, nejspíš jo, ale kdo ví...
Každopádně jsem se ráno zarazila a nechápala jsem, co to má znamenat...