Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Březen 2010

Cesta lesem

20. března 2010 v 18:27 | quack |  Různé kecy a můj život
Nedávno jsem napsala menší povídku, jak jsem zjistila, někteří se u toho báli, ale mě to moc strašidelné nepříjde... :D :D Co na to říkáte Vy?


Cesta lesem

,,Tak já jdu! Ahoj!" A zaklapla dveře...

Venku vál studený vítr, který ji pošimral na obličeji. Zatřásla se zimou a dala se do kroku. ,,Lesem to bude kratší..." řekla si. Vydala se po chodníku směrem k lesu. Tu cestu už zná, nejde tam poprvé. Zvedla hlavu, chtěla se podívat na hvězdy, ale ty byly obalené v neprůsvitné mlze...

Došla k okraji lesa a na chvíli se zarazila. Přemýšlela, jestli se raději nemá obrátit a jít raději kolem hlavní cesty. Bylo by to sice delší, ale cesta je osvětlená a občas tam i projede auto, nepřipadala by si tak samotná a bezbranná. Ale když už došla k tomu lesu... Přece se nebojí, je už dost velká. 17 let a za měsíc 18...

Nakonec do lesa vyšla. Našlapovala opatrně, na zem nebylo skoro vidět. ,,Kdyby aspoň ta mlha nebyla, měsíc by svítil a posvítil by mi i na cestu..." řekla si v myšlenkách... Pak začala rozebírat téma, co kdyby v tomto lese nebyla sama. Ale mohl by tu vůbec někdo, ve 2 hodiny ráno být? Co by tu kdo dělal? Začala utěšovat sama sebe. Ne, nikdo tu není, jsem tu sama... Možná by si sama uvěřila, kdyby někde, a ne pod jejíma nohama, nepraskla větvička.

Na chvíli se zastavila, rozhlížela se a snažila se přes mlhu, která padla ještě níž a doslova obklopila celý les a město, aspoň něco uvidět, nějaký náznak, že tam nikdo není a nebo, že to je jen nějaké zvířátko a ne nějaký nebezpečný člověk. Ale i kdyby teď praskla někde další větev, asi by to přes hlasité bytí svého srdce neslyšela. Rozhlížela se okolo sebe, nikde nic neviděla. Srdce se ji trochu uklidnilo a tak zase pomalu vyšla, ale ne už tak sebejistě jako předtím. ,,Mám se vrátit? Teď už jsem ale určitě za polovinou..." přemýšlela...

,,Tenhle strom znám dost dobře, už jenom kousek, do pěti minut jsem z lesa pryč..." zaradovala se. Jakmile ji prošla tato myšlenka mozkem, nedaleko od ní se zase ozvalo křupnutí větviček. Nechtěla už ztrácet čas a nechtěla už slyšet své vystrašené srdce v hlavě, začala panikařit a začala utíkat hlava nehlava lesem. Větvičky ji řezaly do rukou a do obličeje, studený vzduch ji znemožňoval dýchání a vystupující část kořene stromu způsobila to, že spadla a zařvala bolestí.

Byla v šoku. Nevěděla co dělat. Nemohla se soustředit na nohu, uslyšela praskání větviček. Pochopila, že směřují k ní. Rychlým pohybem prohmátla nohu a zjištění, že s ní nic nemá ji zlepšilo náladu, i když se tato radost ve strachu úplně ztratila.... Na nic nečekala a vyskočila na nohy a utíkala a utíkala. Nohy ji bolely, ale jelikož za sebou stále slyšela praskající větve, nezastavila se, ani nezpomalila, i když ji už plíce a nohy bolely dost hodně.

Za chvíli se dostala z lesa, ale stále běžela, nechtěla nic riskovat... Zastavila se až za nějakou dobu, po té, co se asi 40krát ohlídla, aby zjistila, že nikdo nikde není, aspoň do té vzdálenosti, co jde v té mlze vidět... Za chvíli už byla doma. Otevřela rozklepanou rukou dveře, vlezla dovnitř... Pak raději zamkla a když tak udělala, začala brečet z toho šoku, strachu a štěstí, že se ji nic nestalo a sesypala se na zem jako pytel brambor... brečela nezastavitelně a nesnažila se brečet potichu... Možná proto přeslechla tiché a tajemné zaťukání na dveře...

Básnička... :D

15. března 2010 v 18:18 | quack |  Mé básně
Jsem se tak dívala na tento blog a pak na jednu stránku a zjistila jsem, že jsem tu jednu básničku nedala.. :D :D Tak tady je jedna další básnička... :)



Mé myšlenky

Stále přemýšlím a doufám,

po opuštěném moři proplouvám,

mé myšlenky létají mi v hlavě,

střídají se dokolečka hravě...



Stále mi dávají stejné otázky,

copak už nemohu myslet na jiné?

stále se vydávám na dlouhé procházky,

na místa klidná, kde je vše tiché...



Mraky si mezitím na nebi plynou,

když se snažím myslet na věc jinou,

na jinou osobu, na jiného člověka,

nejde to, nemám na to ani zdaleka...



Asi se s tím musím smířit,

nebudu už jinak myslet,

však radostí budu vířit,

a tvářit nebudu se zkysle...



Proč trápit ostatní svou náladou?

Nemohou za nic, ani za mé myšlenky,

leda tak osůbka v těch představách,

však jeho oči mě už nikdy nenajdou....



Je tak daleko a přitom tak blízko,

občas mě to štve, občas jsem ráda,

ne, není tam láska, jen rozum mě plete,

to srdce říká, že ho mám za kamaráda...



Je to tak lepší, že ho moc neznám,

a nikdy ho víc nepoznám,

nikdy, opravdu to hledání klidně vzdám,

a na další lidi si snad už pozor dám...



Kdybych si nikoho nikdy neoblíbila,

nemučila bych se každý den,

v mozku bych otázky neblábolila,

a tuto realitu brala jen za špatný sen...