Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Listopad 2009

Pro Skera

27. listopadu 2009 v 15:59 | aktakru |  Mé básně
Skero... Jo, to byl fajn myšák... Měla jsem ho ráda, i když mě kousal... Sbohem...


Pro Skera

I když mi srdce krvací sebevíc,
slůvko sbohem ti musím říct.

Pro tebe už ptáčci nezpívají,
vítr nevaje, oči neusínají.
Ty tvoje už navždy usly,
tvé nohy už cestu ušly.

Je mi líto, že to tak musí být,
bez tebe mi srdce nechce bít,
svět bez tebe rázem ztichnul,
u srdce mě špendlík píchnul,
když zavřel si své oči,
vím, že svět se dále točí,
pro mě však trochu méně bez tebe,
a tato báseň je proto pro tebe,
abys věděl, jak ráda tě stále mám,
tak ti toto jako sbohem dám...



Papa... :o(

Stín země

17. listopadu 2009 v 18:33 | aktakru |  Různé kecy a můj život
Stín země je kniha, která mi příjde dost zajímavá... Je to sci-fi o tom, jak by se změnil svět, kdyby v jedné bitvě vyhrálo Španělsko a ne Anglie a jak se do tohoto světa jedna holka dostala.

Jednou v tom našem světe jeden muž jménem Larry vynalezl stroj, který nějakým způsobem uměl poslat lidi i věci do druhého světa. Ta druhá zem byla ta stejná, jako je ta naše, akorát se tam historie změnila. Larry se jednou rozhodl, po dotírání Celie (jeho přítelkyně), že spolu do toho druhého světa nachvilku odejdou. Jenže Celii zajali. Poté se Celie stala otrokyní a byla prodána muži, kterému říkali Río. Ten s ní cestoval a poté ji zase prodal markýzovi. Celie s Markýzem otěhotněla a v jeho hradě byla snad doslova vězněna. Ovšem Celii se nakonec povedlo uprchnout. Río jí pak zastavil a řekl, že ji samotnou nenechá a tak cestoval s ní. Ona se snažila se dostat na místo, kde se s nyní už mrtvým Larrym objevili. Celii se už strašně stýskalo po teplé vodě, elektřině i po normálním jídle. Nakonec se zpátky do našeho světa dostala i s Ríem. Ten však nedokázal pochopit, co je to televize, rádio, co to vůbec elektřina je. Byl zmatený z aut, motorek, semafórů, mrakodrapů a dalších pro nás zcela normálních věcí. Río se nakonec rozhodl, že se chce vrátit do toho svého světa, že v tom našem je to tak šílené, že ho vůbec nechápe a ani neví, čeho se vlastně může dotknout a čeho ne. Když Río odcestoval zpět, před Celii byla otázka: Má říct pravdu profesorovi, který se marně snaží zjistit, k čemu ten stroj, který Larry vyrobil, slouží? Co by to mělo za následek, kdyby se takový stroj dostal lidem do rukou?

Je to opravdu dobrá a zajímavá kniha... Nad úvahami spojené s touto knihou jsem strávila nějaký ten čas, ale stálo to za to... Doporučuju přečíst...! :o)


Ještě vám tady přepíšu zadní stránku knihy:

DVA SVĚTY
V roce 1588 anglická flotila porazila
španělskou Armádu v bitvě, jež vedla
k rozmachu Anglie a úpadku
Španělska...

V roce 1588 Armada porazila Anglii
a na mnoho následujících staletí tak
Španělsku zajistila vládu nad celým světem...

Jeden z těchto světů byl pro Celiu
reálný, druhý ji sžíral nekonečnými
,,co kdyby?" a nejrůznějšími
spekulacemi až do chvíle... kdy se
v něm ocitla. Znenadání zbývala jediná
otázka: Jak dlouho může snášet život
otrokyně, chotě mocného šlechtice
- a velmi vyděšené těhotné ženy
- v civočině středověku?

Když přemýšlím, tak uvažuji...

5. listopadu 2009 v 20:30 | aktakru |  Různé kecy a můj život
(Divný nadpis, že?)

Když se nudím, nebo když nemůžu spát, když jdu po ulici, tak přemýšlím... Začnu něčím, co se mi třeba stalo ve škole, nebo mi nějaký člověk, nebo věc něco připomene a mozek mi začne pracovat s nějakým tématem... Ne jednou pak skončím u myšlenky, kde vystupují i upíři... Jak jinak... Už si na to zvykám...

Buď přemýšlím nad ságou Twilight, o Drákulovi, nebo o upírech jako celek... Pak mi třeba proběhne mozkem zpráva, že lidé mají přízemní potřeby. Totiž.... Když to napíšu takhle. Kdo četl Twilight ságu určitě ví, že ti upíři pijí krev cca co dva týdny... My jíme 6x denně a někdy i víckrát... Tam svačinka, tam čokoládka, nějaký oběd, pak k tomu bonbón... Pokud vím, tak upíři nemusí chodit na WC, protože všechnu krev vždycky využijí. A my? My na WC chodíme. My k životu potřebujeme kyslík... Upíři? Ti už dýchat vůbec nemusí, jejich orgány jsou mrtvé... Ale oni dýchají, je to už síla zvyku... :o) A co třeba spánek? My spíme a pokud nemáme dost spánku, jsme utahaní... Upíři nespí (Aspoň z Twilightu). Potom jsme o hodně pomalejší a taky máme horší smysly... Upíři jsou prostě lepší... Jak jinak...

Když to vemu ale takhle, my můžeme snít... My můžeme ochutnat milióny jídel, oni pijou furt to samé... Prostě ne všechny jejich vlastnosti jsou dobré... Už třeba nikdy nemohou slzit.. A co by za to někdy určitě dali... xD


Teď už odbočím od srovnávání upírů z Twilightu s lidmi.
Věděli jste, že upíři (jako teďka obecně) vlastně vůbec nemusí pít krev? Jenom, když je úplněk, tak dostanou strašnou chuť na krev a odnese to králík, pes nebo maximálně kravička od sousedů, ti to ale přiřadí zlodějům, nebo tak... Akorát teda složitější to mají ti upíři, kteří žijí v paneláku... Upíři mají většinou zašpičatělé špičáky, ale nejsou nějak šíleně dlouhé, protože by to bylo nápadné, vypadají úplně normálně. Mají taky většinou modré a nebo červené oči. Já myslím, že spíš modré, protože červené jsou dost nápadné, jedině pak mít krycí barevné čočky... :o)

Pověra o tom, že upíři pijou jen krev vznikla u Vlada III. alias Drákuly. Jsou dvě možnosti:
Buď to bylo tak, že když bojovali, tak jim došla voda a jim nezbylo nic jíného, než pít krev,
nebo to bylo tak, že Drákula bych strašně krvežíznivý a v krvi se vyžíval...

Drákula je prostě záhadný a nejznámější upír...

Tak to je asi zase nachvíli vše... :o) Ahojte!!

Nechte mě žít.... :o(

4. listopadu 2009 v 18:18 | aktakru |  Různé kecy a můj život
Tak prý jsem emo holka...
Divíte se?
Já ani ne... Teda... Vlastně jo!

Když dnešní lidé uvidí někoho s černými vlasy, je ten člověk prostě emo. To se mi černá nemůže jen líbit?

Dřív jsem prošla po ulici, když jsem se na někoho usmála, usmál se taky. Když se teď na někoho podívám, buď odvrátí tvář, nebo na jeho tváři uvidím nedůvěřivost... Nechápu to, to si mé černé vlasy a bundu prostě přiřadili k emo stylu a nechtějí se mnou nic mít...? Je to divné, takhle být odsuzovaná... :( Když jsem tak přišla domů, mamka hned, co mě uviděla, řekla, že jsem emo... A brácha s taťkou? To samé... I ve škole mi tak říkají a když ne zrovna emo, tak Samaro... Jedno lepší než druhé...

Když jsem šla do volejbalu, jedna holka na mě taky hned, že jsem emo. A pokračuje s tím... Víte jak mě zdraví? - ,,Čau emo!" Jednoduše odpovídám ahoj...

Není mi jedno, že jsem odsuzovaná jen kvůli toho, že mám černé vlasy. Pruhované ponožky nosí každý druhý a psát nějakou hatlamatilkou mě dvakrát neláká, ale jednou jsem to zkusila. Řezat se do ruky, či se pokoušet o sebevražu vážně nechci, stejně jako být na holky a když ne to, tak na holky i na kluky, nebo se tak aspoň chovat. Až budu podržovat všechny pravidla, klidně mi Emo říkejte, ale teď by jste mohli brzdit... Není to příjemné, ale časem si jde na to zvyknout...

Jestli si toto nějaký Emo kluk, nebo Emo holka přečetla, tak jim upřímně gratuluji, že to všechno zvládají, protože někdy je to vážně humus a vůbec se nedivím, že jedno z pravidel je taky "vlasy aspoň do poloviny obličeje"... Kdo by se neskrýval před těma desítkama pohledů? A taky bych se jim chtěla omluvit, protože si myslím, že jsem je tímto mohla taky trochu urazit... Promiňte...

Vždyť já jsem jiná, ještě nejsem Emo holkou na sto procent... A nemyslete si, že mám sebevražedné sklony, či co...

FRONTIS NULLA FIDES - NEDŮVĚŘUJ VZHLEDU (Nejsou všichni takoví, jak si myslíte...)

Měj te se!

Příběh z prázdnin

4. listopadu 2009 v 17:56 | aktakru |  Různé kecy a můj život
Copak vám tu mám napsat? Kdo to ví??

Já to nevím... Ale tuším, že ze začátku zase budu psát koniny a pak už o nějakém tématu...

Víte co? Já vám tu napíšu příběh z prázdnin, díky kterého jsem získala druhé místo ve školní soutěži a taky časopis Óčko zdrarma na celý školní rok... :)

Jak jsem se učila surfovat

Na dovolené jsem byla na Krétě, kde je otevřené moře a tak tam jsou ohromné vlny (já jsem tak velké ještě na vlastní oči neviděla). Jednou jsme se k moři vidali. Já jsem si vzala lehátko a pustila se do vln. Dobré vlny jsou, když se ještě nepřevrátí, přes ty se můžete v klidu dostat dál. Bohužel jsem byla zrovna v místě, kde se ty vlny převracely. Řekla jsem si: ,,Neboj, to dáš, ještě kousek a jsi za nimi!" Raději jsem si na to lehátko nějak lehla, abych mohla při plavání používat ruce i nohy a taky, aby mi to lehátko neuplavalo s vlnou. Jenže! Najednou vlna, která se převrátila pode mnou! Možná by to bylo v pohoděm kdyby mě ta vlna pustila, kdybych nekřičela a kdyby se na mě v tu chvíli nedívala celá pláž. Zkončila jsem asi 5 metrů od pláže... Já se však nedala a přes různé cizojazyčné výkřiky, jak to bylo úžasné, jsem se vydala zpět do moře. Proplavala jsem až za ty vlny, které se převrácejí a najednou vedle mě nějací dva anglicky mluvící chlapi. Jeden řekl něco v tom smyslu, že to bylo velmi srandovní a pak začal vysvětlovat tomu druhému, co to asi jako jediný neviděl, co jsem udělala. Avšak nejvíce mě i mou rodinu pobavilo, že den na to zkoušelo asi 15 lidí.


Líbí? Je to podle pravdivé události... xD