Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Říjen 2009

Já jako upír

20. října 2009 v 21:17 | aktakru |  O mně...
Když se s bráchou trochu nudíme na obědě v restauraci, a já si všimnu jednoho letáčku, vznikne taková fotka:



Pro upíry mám slabost, jsou dobří a stejně vlastně nikdo neví, jací jsou... Všude máte napsané trochu jiné vlastnosti... Ale v jednom se všichni shodují - pijí krev... Všimněte si proto té srnky v zadu za mnou... Jo a nelekněte se mě... :o)

Kousek z mého dnešního dne

16. října 2009 v 22:14 | aktakru |  Různé kecy a můj život
O čem vám mám psát?
Kdo mi poradí? :o)
Z vás asi nikdo, že? :oD

Tak dnes třeba byla ve škole nuda, jak jinak... Vyučovací hodiny nic moc... Matika, čeština, přírodopis a dějepis + 2 hodiny těláku...

No v tělocviku to bylo drsné... První jsme podbíhali velké lano... První jen za sebe, pak dvojice... Trojice... No a dokonce nás to proběhlo 13 najednou! To bylo neskutečné... :o)
Pak jsme si házeli s medíkem (medicinbalem). A taky skákali přes švihadlo... To byla celkem nuda... Na závěr jsme hráli vybišku- všichni proti všem. To bylo husté... Byla jsem vybitá jednou, ostatní tam furt za vybití obíhali hřiště a já se furt držela uvnitř... :o) A nakonec učitelka zavelela, že všichni, co budou vybití, si naposled oběhnou hřiště a pak půjdou už do šatny... Tak se všichni hned vybili, tak můžou jít... V hřišti zůstaly 3 holky: Já, Aďa a Silvuša... Tak jsme si tam začaly jen házet a nevybíjely se... Rázem bylo v tělocvičně ticho a nakonec nás učitelka vyhnala... :o)

No a pak byl oběd, tam nic moc... Aďa si nalila pití do polívky... No šikulka no... :o)

Po obědě ještě hodina a půl volejbalu... Tam mi a Denči učitel řekl, že už nemáme chodit... Já jsem se podívala nechápavě na Dendu a ona se stejně podívala na mě... Učitel to objasnil tak, že prý jsme tak šikovné a tak nám to jde, že už nemá cenu chodit příště... :o)

Bylo to v pohodě... V tělocviku jsem se teda asi zničila, ale volejbal už byl poklidnější, čili to bylo už jen tak jako protáhnutí... Ale stejně si myslím, že mě zítra bude všechno bolet... Minimálně nohy... :o)

Tak to je ze školního času asi vše... Doma jsem byla asi o čtvrt na pět a to jsem se kukala na TV nebo pak seděla u PC... Prostě pohodička... :o)

Nějak tak o hororech

11. října 2009 v 20:04 | aktakru |  Různé kecy a můj život
V pátek jsme se dívali se třídou na Kruh. Určitě tušíte, co to je...

No a mě tak napadlo, proč se vlastně bojíme? Je to z toho, že v tom filmu je tma, je tam nepříjemná hudba, nebo zamoskované hororové postavy? Je to zvláštní... Horor může být sebevětší nepravděpodobná blbost a stejně se bojíme...

Třeba takový film Vetřelec. Je to nějaká příšera a my z ni stejnak máme strach, i když je opravdu nepravděpodobné, že by tady na našem světě mohla být. Nebo jsem viděla něco jako Oni přicházejí, nebo tak něco... Nevím. No a tam taky byly také monstra a stejnak se pak taťka bál jít do ložnice po tmě...

Ale člověk se může leknout, i když je v televizi světlo a hraje příjemná hudba a nebo je tam ticho... To když se pak třeba hlavní hrdina otočí a za ním někdo stojí.

Ale u některých hororů se třeba celou dobu smějete a pak se ani nebojíte... To se mi taky stalo. Byl to film Poslední noční můra: Freddyho smrt. Já se nebála, mě to spíš semtam přišlo srandovní. Někomu to může přijít strašidelné, když tam jsou vzkazy jako: ,,Jedna, dvě, Freddy jde" nebo pak ,,Sedm a osm- ztratíš rozum" ...

Ale leknout se můžete i v normálním životě...

Stala se mi taková příhoda na táboře a pak se to trochu rozkřiklo... Ale jen trochu... :-) (A moc se nesmějte...) -

No... Asi tak, byla stezka odvahy. Normálně to možná znáte tak, že se chodí po jednom a sbírají se nějaké úkoly, nebo tak něco... Na tomhle táboře to je jinak. Chodí se po oddílech a po cestě vás straší několik lidiček. No, ale u toho jsem se nebála, snažila jsem se tam rozesmívat mladší kamarádku a tak jsem tam dělala blbosti... No ale pak se mi to vymstilo, všichni se totiž lekli- až na mě. No a pak, jak jsme to prošli, tak jsme si sedli před pódium a čekali, než to projdou všechny další oddíly... No a protože jsme byli asi 3 oddíl, trvalo to dlouho... Tak jsem začala kámošce vyprávět takový hororový příběh. Jsem asi v polovině a vidím, že za mnou někdo je, tak si říkám, že to bude další oddíl, co se vrátil a nebo někdo jde poslouchat moje vyprávění. A najednou se mě to dotklo na krku... Já si říkám, tuž co to je za úchyla a tak jsem se podívala na ten obličej... A pak mi hlavou šlo něco jako toto: ,,Sakra, kdo to je? Taký hnusný obličej, to je spíš... Ježíš Marja!!!!" A chytla jsem upa panickou hrůzu, jsem se začala třepat a oddalovat od přestrojeného Honzíka... Nejlepší bylo, že se na mě všeci dívali a pak se mohli smíchy potrhat... Naštěstí byla tma, tak nikdo skoro nevěděl, že jsem to byla já... No ale pak už jsem se furt otáčela, abych se zas nelekla... Ale Honzík byl drsnej, on to normálně den na to rozkřikoval a ukazoval na mě...! A pak u autogramiády se u mě začal smát... Na co si asi vzpomněl? :)

No, to byl můj příběh... Máte taky nějaký? Nebo co si vy myslíte o hororech? Pište do komentů... :)

Nějak tak o poznávání lidí

9. října 2009 v 21:01 | aktakru |  Různé kecy a můj život
Chtěla bych tady zase něco napsat, ale co, že? To je vždycky problém, když zrovna nad ničím zajímavým nebádám, nebo mě zrovna něco nezaujalo...

Ano, mohla bych psát o tom, jak jsem dnes polila koberec mlékem, jak jsem jela na kole s bráchou do hodinářství, jak jsem se dnes zasmála s kamarádkou... Ale zajímaly by vás takovéhle prkotinky z mého života?

Dnes bych mohla napsat článek třeba o tom, jak lze za jeden den znát o člověka víc. To už je zajimavější, týká se to i vás, protože vy jste už za život taky poznali hodně lidí. Třeba první den jste zjistili jen jméno, a pak klasická otázka: ,,Jak se máš?" A pak třeba: ,,Co nového u tebe?" a nebo ,,Co teď děláš?" Tak to je většinou obyčejný začátek konverzace. Když už máte někoho bližšího, můžete napsat třeba rovnou toto: ,,Ahoj! Normálně nevíš, co se mi stalo! Víš jak jsem ti povídala o tom filmu? Už jsem konečně zjistila, jak se jmenuje ten jeden herec!" (Toto je jen příklad)...

Ale u těch neznámých je to jiné... To taky víte, že? Těžko by jste něco takového napsali někomu cizímu... Mě jednou napsal nějaký člověk a až za dva dny jsem zjistila, že je z Tunisu a že otázkám, co jsem mu psala a on úspěšně ignoroval, vůbec nerozumněl, protože neumí česky... :-) Ale jinak dobrý...

Je to stejnak zajímavé, a když jsem byla malá, tak jsem to nedokázala pochopit, že počítač je brána do světa... Můžete se přes něj spojit s kýmkoli. Sice se semtam ten někdo, třeba z Ameriky blbě hledá, ale nakonec to stojí za to, když vy se můžete dívat třeba na srnky ve Skalici a ten druhý právě může koukat na ohromné mrakodrapy, nebo právě koukat ze Sochy Svobody...

Nikdy nevíte, kdy se vám nějaký takový kontakt může hodit... Třeba bych jednou jela do Tunisu a shodou okolností bych se potkala s tím člověkem, s kterým jsem si popovídala přes internet. On by mi třeba i pomohl, kdybych potřebovala najít například obchod, nebo já nevím, co...

Ale na druhou stranu je to riskantní, protože nikdy nemůžete na sto procent vědět, že na druhé straně je ten správný člověk a že tam není nějaký magor...

Nějak nevím, co ještě dodat... Takže papa...