Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Krvavé prokletí

17. února 2009 v 19:37 | aktakru |  Různé kecy a můj život
Toto je krátká povídka, kterou jsem kdysi použila na úkol do slohu, teď je ovšem napsaná už trochu jinak....

Probudila jsem se na trávě, kousek ode mě je velká louže, ve svitu vycházejícího slunce vidím, že ta louže je z krve. Cítím velkou bolest v rameni a na lýtku. Když pohnu hlavou, abych se podívala na rameno, hlasitě křupne. Rameno mám celé od krve. Je zvláštní, že vidím, jakoby díry po zubech.
Když jsem se pokusila postavit, silně zabolelo lýtko, když jsem se na něj podívala, vypadalo jako rameno. Na nedalekém kmeni stromu seděl muž, tedy spíš ještě kluk. Zeptala jsem se ho, co se stalo. Chvíli nereagoval, ale pak se otočil a řekl: ,,V noci byl měsíc v úplňku, a tady se odehrál boj, totiž, já... já jsem... vlkodlak... A kousl jsem tě do ramene, když si mě chtěla odkopnout, kousl jsem tě do lýtka, ale opravdu nevinně... Ale na to teď není čas, musíme jít..."
Nevěděla jsem kam, ale na to mi už odpověď neřekl. Vzal mě za ruku a přetáhl si ji za krkem, aby mě mohl podepírat, což bylo velmi dobré, protože se mi tak lépe šlo. Dále po nějakém čase, mi řekl, že se začnu měnit taky ve vlkodlaka, že mě se to teď už taky týká... Sice jsem mu moc nevěřila, ale v dnešním světě je už možné všechno.
Myslím, že uplynulo pár dní, než jsme došli na náš cíl. K útesu. Chvilku jsem se tázavě dívala na toho kluka, ale ten řekl jen: ,,Promiň, ale já se nedovedu dívat na to, co jsem způsobil lidem okolo mě, nejde se tomu ani ubránit, proto musím skočit, a věřím, že se potkáme v nebi, pekle, nebo v dalším životě... Doufám, že uděláš to samé a nebudeš žít s krvavým prokletím navždy..." Pak mě už jen políbil, rozběhl se a skočit z útesu.
Stála jsem jak přibitá k zemi, ani krok jsem nemohla udělat, ale za nějakou chvíli jsem se rozhodla skočit taky. Nejde to, nemůžu mít na svědomí další vlkodlaky...
Rozbíhám se, skáču...
Padám, padám... padám tak volně jako vznášející se pták... Najednou ostré kameny vyčnívající z moře, které se zarážejí do mého těla, silná bolest, ale nemůžu proti ní nic dělat... Jen počkat, až má duše vypluje z těla.... Když v tom rána jako z děla- spadla jsem z postele, cítím křeče, všechno mě bolí... Promítám sižky se snu a zjistím, že záhadný kluk se už někde objevil, někde v mém podvědomí, že by to byla vzpomínka na minulý život?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terkina Terkina | 17. února 2009 v 20:52 | Reagovat

Jo drsné, na to si pamatuju :o) Fakt bezvadná povídka....

2 quack quack | 18. února 2009 v 18:20 | Reagovat

Dík....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama