Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Odletěli do nikam

2. ledna 2008 v 20:47 | aktakru |  Zajímavosti a záhady
Odletěli do nikam
Když se řekne Bermudský trojúhelník, každý si jistě hned vybaví nevysvětlitelné mizení lodí a letadel. 5. prosince 1945 jich zmizelo hned šest. Nejprve letka pěti letadel typu Grumman Avenger a o několik hodin později i letadlo, které je mělo najít - hydroplán Martin Mariner. I tato událost zůstává jednou z dosud nevysvětlených záhad XX. století.
Všechno začalo úplně nevinně. Letka avengerů odstartovala ve 14,10 hod k cvičnému letu ze své mateřské základny Fort Lauderdale na Floridě. Piloti dostali vcelku jednoduchý úkol - letět nejprve 160 mil na východ, potom 40 mil na sever a vrátit se zpět na základnu. To vše i s cvičným bombardováním mělo trvat asi dvě hodiny. Kolem čtvrté odpoledne tedy měla být letadla zpátky na základně. V 15,45 však kontrolní věž zachytila nanejvýš naléhavé hlášení avengerů:
"Náš stav je havarijní, nevidíme zem, opakuji nevidíme zem!" Velitel letky kapitán Taylor vzápětí dodal: "Nemůžeme určit naší polohu, nevíme, kde jsme, zabloudili jsme." Dostal pokyn, aby letěl na západ, takže dříve nebo později by se v každém případě dostal nad americkou pevninu. Tento jednoduchý rozkaz však kapitán Taylor splnit nedokázal. Doslova věži ohlásil: "Nevíme, kde je západ, všechno je divné, nemůžeme určit směr, také oceán vypadá jinak než jindy." V 16,25 věž zachytila poslední hlášení: "Nevíme, kde jsme, snad 220 mil na severovýchod od základny, pravděpodobně my..."
V té chvíli již avengerům na pomoc startuje Martin Mariner. Po několika běžných hlášeních se odmlčel i on. Následujícího dne po ztracených letadlech nebo jejich troskách pátralo na 300 letadel a 21 lodí. Marně.
Celý tento případ vzbudil obrovský rozruch. I když zpráva vyšetřovací komise čítá přes 400 stran a měla by být naprosto vyčerpávající, zůstává mnoho rozporů. Například je pravda, že velitel Taylor byl do této oblasti převeden teprve nedávno a že ostatní piloti byli teprve kursisti bez větších zkušeností. I ten nejméně zdatný pilot však dokáže každé odpoledne samostatně letět na západ, protože zamíří prostě rovnou do Slunce. Z hlášení kapitána Taylora, že nic kolem letadla není jako obvykle, že není vidět země (myslel tím moře?) ani Slunce a že kompas i palubní hodiny vypověděly službu. Za této situace si neporadí ani ten sebelepší pilot. Optimálním řešením by bylo nouzové přistání na mořské hladině. Už proto, že avengery měly k takovému přistání všechno potřebné vybavení a posádky měly s sebou padáky, plovací vesty i záchranné čluny. Poslední hlášení velitelského avengeru bylo zachyceno v 21,56 hod, tedy téměř tři hodiny poté, co letadlům muselo dojít palivo. Pokud alespoň jeden avenger nouzově přistál na hladině, jak je možné, že ho nenalezlo žádné z pátrajících letadel nenalezlo? V krajním případě dokáží trosečníci přežít v člunu i několik desítek dnů. Tady však nezůstala na hladině jediná troska, jediná vesta, jediný člun, nic. Během několika hodin, nejpozději do rozednění druhého dne, všechno zmizelo.
Poněkud jasnější se zdá být osud záchranného hydroplánu. Podle svědectví kapitána parníku Heinz Mills letadlo vybuchlo ve vzduchu. Loď potom na hladině našla několik trosek a olejovou skvrnu. Posádku se zachránit nepodařilo.
Ztracené avengery se od té doby staly jedním z klíčových případů zmizení v Bermudském trojúhelníku. Následující roky nepřinesly v pátrání po ztracených letadlech v podstatě nic nového. Asi nejvýznamější objev se podařil hledačům podmořských pokladů newyorské firmy Scientific Search Project (Projekt vědeckého pátrání). V roce 1991 hledali jednu zlatem bohatě naloženou španělskou galeonu a při tom našli na mořském dně všech pět ztracených avengerů. Na ocasních plochách měli identifikační znak své základny FT, na jednom stroji se dokonce podařilo rozeznat číslici 28, identifikační číslo kapitána Taylora. Vraky letadel se nacházejí jen 250 metrů hluboko, necelých 15 km od Fort Lauderdale.
Tím by mohlo být vše vyřešeno, kdyby se ovšem nevynořily další pochybnosti. Tyto vraky totiž vůbec nemusely být ztracenými avengery. Když šly tyto mimořádně spolehlivé stroje po dvanácti letech služby v roce 1954 do šrotu, některé z nich byly svrženy do moře. Jejich identifikační znaky se shodovaly se znaky ztracených avengerů, protože pocházely ze stejné základny. A pokud jde o číslici 28, není jisté, zda se ji po téměř padesáti letech pobytu letadla ve slané mořské vodě podařilo správně přečít. I kdyby však tyto potopené avengery byly ty ztracené, není ještě vše vysvětleno. V několika případech byly pohřešované lodě a letadla sice nalezeny, ale bez posádky. A my nevíme, jestli v oněch potopených vracích letadel jsou i jejich posádky nebo ne. A i kdyby ano, nikdy nebudeme moci vyloučit, že se na několik minut či hodin i se svými stroji ocitly v nějaké úplné realitě. A nemohly proti tomu vůbec nic udělat. V tom případě je snad raději lepší věřit, že tuto hromadnou havárii skutečně způsobilo jenom špatné počasí.
(http://www.zahadno.mysteria.cz/ -odtud mám některé záhady)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Mi Tomáš Mi | 12. ledna 2008 v 16:45 | Reagovat

pro Katku

Velikonoční ostrov, země dlouhých uší

Velikonoční ostrov leží asi 4350 kilometrů východně od Tahiti, 4200 kilometrů západně od chilského Valparaisa a 3200 kilometrů jihozápadně od Galapág v jižním Pacifiku, nachází se tedy v nejopuštěnějších a nejneobydlenějších končinách světa, jak poznamenal v knize Aku-Aku Thor Heyerdahl, který sem v letech 1955-56 podnikl výpravu.

Poprvé se o ostrovu západní svět dověděl, když jej 5. dubna 1722 objevil holandský mořeplavec admirál Jacob Roggeveen. Stalo se tak na Velikonoční neděli, a odtud nová pevnina získala své jméno. Od té doby Velikonoční ostrov přitahuje značnou pozornost vědců, zejména díky tajuplným obrovským sochám (moai), kterých je téměř tisíc. Kdo je vytvořil a kdy?

Vědci se dnes domnívají, že Velikonoční ostrov byl poprvé osídlen kolem roku 400 po Kristu. V dalších staletích ostrované vytvářeli dokonalé terasy obrácené k slunci, a malé sošky, zpodobující motivy z předkolumbovských And (tedy z období před Kolumbovým objevem Nového světa). Kolem roku 1100 však přeměnili terasy na obřadní plochy (ahu) a vytvořili první kamenné obry, vytesané přímo ze stěn kráteru spící sopky Rano Raraku.

Tyto sochy pak spustili po svahu dolů, kde je dotvořili, ohladili, pak je přepravili na ahu a postavili je na nejvyšší místo, tváří do vnitrozemí. O jejich účelu se stále vedou spory, avšak podle dnešních obyvatel ostrova představovaly zemřelé vládce a byly nadány nadpřirozenou silou (mana). Zajímavé je, že na Velikonočním ostrově byly zaznamenány určité geomagnetické anomálie. Nemohly tedy tyto monolyty sloužit jako zásobníky zemské energie, jak se předpokládá u stojících kamenů v Británii i jinde ve světě?

Zpočátku se sochy od sebe lišily tvarem, ale pozdější exempláře zobrazují stále téhož muže (jehož totožnost není známa). Každá byla otesána pouze k horní části nohou a zobrazuje ho s výrazným obočím, dlouhou úzkou čelistí, vyčnívající bradou, orlím nosem, velmi dlouhými ušními boltci a se zvláštním červeným kloboukem na hlavě (pukao). Ty se tesaly z kamene malé sopky Puna Pau. Většina soch vážila 25 až 40 tun a byla vysoká 3,5 až 7,5 metru. Postupem doby ostrované vytvářeli stále větší kolosy. Jeden nedohotovený exemplář, dosud ležící v kráteru Rano Raraku, váží asi 270 tun a je dlouhý 21 metrů.

Je to jedna z asi 400 nedokončených soch nalezených v kráteru. Důvodem, proč nikdy nebyly dotvořeny, byly krutá občanská válka mezi Hanau Eepe neboli Dlouhýma ušima, kteří na ostrově představovali vládnoucí vrstvu, a Hanau Momoko neboli Krátkýma ušima, kteří byli jejich poddanými V roce 1680válka vyvrcholila bitvou na poloostrově Poika, v níž zvítězily krátké uši a všechny Dlouhé uši vyvraždily. O 42 let později skončila Roggeveenovým objevením dlouhá izolace ostrova. V roce 1774 tu přistál kapitán Cook a zjistil, že v uplynulých 50 letech byly během bojů kamenní obři sraženi z podstavců a leželi porůznu na zemi – avšak v roce 1862 přišla horší pohroma.

Tehdy unesla peruánská otrokářská loď většinu mužů Velikonočního ostrova, aby je odvezla do svých dolů. Většina zajatých otroctví nepřežila, a ti, kteří se díky zásahu tahitského biskupa mohli vrátit, byli nakaženi neštovicemi. Toto virové onemocnění značně postihlo už tak skromnou populaci ostrova: v roce 1877 zde žilo pouze 111 domorodců. Jedním z následků prodělaného martyria byla skutečnost, že vlastně zemřeli všichni, kdo dovedli číst tamní obrázkové písmo (zvané rongo-rongo), vyrývané do dřevěných desek. Dodnes zůstalo nerozluštěné. V roce 1888 uplatnilo Chile nárok na ostrov a od té doby populace ostrovanů podstatně vzrostla, takže dnes jich je více než 2000. Vědecké týmy pomohly znovu vztyčit asi 30 obrovských soch.

Avšak odkud přišli první obyvatelé Velikonočního ostrova? Podle domorodé kultury a mytologie lze určit, že pocházejí výhradně ze západní Polynézie, a jejich předkové žili v Asii. Thor Heyerdahl se však s touto stručnou historií nespokojil a během svých výzkumů na Velikonočním ostrově v polovině 50. let získal některé zajímavé důkazy potvrzující jeho přesvědčení, že k osídlení tohoto odlehlého ostrova mohlo také dojít z východu a mohli ho provést peruánští obyvatelé z předincké doby.

Důkazy na Velikonočním ostrově, které hovořily ve prospěch Heyerdahlovy hypotézy, představovala přítomnost sladkovodní rostliny zvané totora, která roste v Andách u jezera Titicaca, a rovněž výskyt sladkých brambor, rané kresby rákosových člunů a sošek, připomínajících kresby nalezené ve starověkém městě Tiahuanaco u bolivijských hranic s Peru, původní kult slunce zde i v raných peruánských kulturách, výskyt osob světlé pleti a zrzavých vlasů zde i v Andách; skutečnost, že dlouhé ušní boltce, jaké mají kamenní obři, jsou zmiňováni i v andských legendách o tihuanackém bohu Kon-Tiki Viracocha. Heyerdahl chtěl prokázat, že podobná migrace byla i v tak dávné době možná, proto postavil prám v raně peruánském stylu z balzového dřeva (nazvaný Kon-Tiki) a na své slavné plavbě roku 1947 přeplul Pacifik z Peru až k souostroví Tuamotu.

Zeměpisec Robert Langdon rovněž přispěl k této otázce, neboť roku 1988 zjistil, že tapioka, která pochází z jihoamerické rostliny manioka, byla součástí jídelníčku obyvatel Velikonočního ostrova již v roce 1770, kdy u ostrova přistála expedice kapitána Felipe Gonzalese. Bohužel je tento pozoruhodný fakt evidentní, neboť roku 1908 historik Bolton Corney ve vyprávění o této výpravě špatně přeložil místní pojmenování manioky, a omyl zůstal neopraven až do Langdonova objevu o 80 let později.

Přesto však teorie o původním jihoamerickém osídlení tohoto ostrova není ve vědeckých kruzích plně přijímána, takže tajemství původu civilizace Velikonočního ostrova i nadále zůstává nevyřešeno. Ironií je, že odpověď na tyto hádanky možná máme na dosah ruky, avšak je pevně uzamčena v dochovaných vzorcích nerozluštěného písma rongo-rongo a dokud (pokud vůbec někdy) k němu získáme klíč, nebudeme mít nikdy jistotu.

Další záhady lze uvést z oblasti

2 aktakru aktakru | 13. ledna 2008 v 18:22 | Reagovat

Dík za tento strašně dlouhý komentář, o Velikonočním ostrově jsem slyšela....

3 Tomáš Mi Tomáš Mi | 13. ledna 2008 v 18:37 | Reagovat

Nemáš zač

4 aktakru aktakru | 14. ledna 2008 v 16:53 | Reagovat

ale jo- Děkuji za tvou volnou chvíli, dík za komentář, dík za námět.

5 L:M: L:M: | 9. března 2008 v 12:58 | Reagovat

zajimave

6 aktakru aktakru | 9. března 2008 v 18:03 | Reagovat

jj

7 L:M: L:M: | 6. dubna 2008 v 18:05 | Reagovat

a tady je moje zahada-proc jsem pako?!

8 aktak aktak | 11. dubna 2008 v 19:33 | Reagovat

To je fakt těžké....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama