Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Prázdninové depkaření

Včera v 19:05 | quack |  Různé kecy a můj život
Vůbec nevím, kdy jsem naposled měla takovou depku. Pamatuji si, že za pubertu jsem jich měla hrozně moc a nikdy jsem nepochopila, jak vlastně odezněly. Pak jsem měla depku při každém rozchodu a náhodném setkání s mými ex. Takže soudím, že poslední depka byla okolo Vánoc. Protože Vánoce jsou vždy depresivní a ztratila jsem tam přítele.

Každopádně tahle prázdninová deprese, ta je taky moc úžasná. Začala asi tím, že jsem šla na rande a pak na druhé s jedním klukem, ale nedopadlo to podle očekávání, protože pro mě to bylo spíš jakože půjdeme ven jako kamarádi, ale pro něj ne. Nějak jsme se moc neshodli. Nelíbí se mi, když kluci na mě hrozně spěchají .. Připadám si pak, že s ním prostě musím chodit a milovat ho, jinak nastane konec světa. Prostě proč? Já mám na vše čas, když se na mě tlačí, jsem nervózní, nesvá, trápí mě to a vnitřně je mi špatně. Chlapec to pak naštěstí pochopil, že hned se ke mě tulit, chytat mě za ruku nebo hladit na noze nebylo úplně optimální 1. rande a byla jsem ráda, když se mi omluvil. No kamarádi asi už moc dobří nebudeme, i když ten návrh měl. Tak jsem si řekla, že ok, je to smutný letní románek, však na rande jsem byla a to se počítá. Ale víc nic.

No a pak mi maminka odjela do Litvy s bráškou a já měla strach o tatínka. V práci a na praxi mi nevyšlo volno, abych jela za ním domů. Což mě mrzí do teď. Jeho nálady byly jak na horské dráze a bylo mi líto, že když měl špatný den, nebyla jsem tam pro něj. Připadám si jako strašně sobecká dcera, která prostě pro práci zanedbává vlastní rodinu. Úplně nemožná. Tatínek mi sice psal, že jsem úžasná a jak mě má rád (a já ho taky a moc!), ale nevím, jestli se koutkem duše na mě nezlobil.

No a další část depky je taky kvůli kluka. Tolik jsem o něm básnila, psala si a chodila na akce, že když mi naznačil jeho kamarád, že je na kluky, tak mě to srovnalo se zemí. Vůbec, ale vůbec na to nevypadá, nechápu, jak je schopen se tak přetvařovat na heteráka. Proč to dělá? Vím, že mě má taky nějak rád, stejně jako já jeho, prostě jsme se za ten půl rok stali fakto dobrými kamarády, ale toto jsem nezvládla. Už když se k sobě tulíme, blbneme, chodíme ven a pijeme nebo do čajky na vodárnu ... Plánjeme cesty všude možně. No tak ok, tak je to kamarád do deště. Po delší době zas věřím nějakému klukovi a není v celibátu ... A je to takhle. Nevím, jak se mi to tak stalo, že přitahuju k sobě gaye a celibáty a ... Vlastně to bratr dnes krásně vystihl, že je všude hodně ryb, ale on si připadá jak na poušti. Občas někde něco seschlého a nechutného, ale jinak nic. Tak jsem mu napsala, že to mám stejně, občas ale narazím na kaktus. Odpověď ve stylu "který ale nepíchá", byla tak nějak smutně trefná. Tak snad ... Jednou na své poušti najdu nějakého dalšího trosečníka a nebude to fata morgána. Anebo prostě najdu rybník s rybami. Ale toho kamaráda je taková škoda! Ale to, že krásně zatlouká už vystihuje fakt, že po něm jde fakt hodně bab, má prostě něco v sobě. Prevít. (Nemůžeš být třeba bisexuál? ... )

No a když jsme stále u chlapců. Tak právě další moje zlatíčko kamarád, kterého jsem taky poznala někdy v lednu, ale přirostl mi k srdci ... Má podezření na roztroušenou sklerozu. Proč vždy tak super lidi musí mít něco tak šíleného? Plánujeme hory, ale možná to pozměníme.

Další a poslední část depky je z mé nynější brigády. Jsem tam za kus hadru. Obíhám 3 prodejny a snažím se všude vyhovět, ale je to náročné ... A když já potřebuju volno, tak to nejde. Proto přicházím o akce, na které bych fakt moc chtěla ... (Nebo o čas s rodinou ... ) A nikomu tam na mě nezáleží. Sice výplatu jsem teď dostala krásnou, ale za jakou cenu, když jsem tam musela doplácet nějaké nesmysly. Nebaví mě to. Ještě to je práce s lidmi .. Kdo nezkoušel, nepochopí, jak to umí být psychicky náročné. Vedoucí je navíc tak nějak jiná. Má podivné nároky, umí být protivná a umí udělat z člověka naprosté hovno i po telefonu. I pomocí SMS. Děsím se každého hovoru s ní.

Tak to tak dopadá, že je na mě toho moc. Jako ano, pěkně jsem si vydělala a to, že je gay neznamená, že spolu toho nemůžeme hodně prožít. Kamarád navíc nikdy není na škodu, ale zkrátka šok. Doufám, že se začátkem semestru se mi život zas nějak srovná. Přijdou naprosto jiné trable ... Drtí mě to zatím ale pěkně. Hold dlouho jsem byla šťastná.
 

Sešla jsem z cesty?

1. června 2017 v 19:05 | quack |  Různé kecy a můj život
Včera byly u nás státnice od našeho oboru. Jsem teď druhák, státnice bych správně měla mít tedy za rok, ale s tím, že jsem měnila obor, vlastně jsem letos mohla státnicovat. Jenže před 3 lety jsem se rozhodla pro jiný obor, který jsem nezvládla. Občas si to vyčítám, měla jsem totiž podanou přihlášku a byla jsem přijatá i na obor nynější. Ale mé ego bylo tehdá velké a chtěla jsem zkusit to těžší.

Jasný, můžu si říkat, že bych nepoznala všechny ty lidi, no poznala bych jiné. Stejně se s některými třeťáky bavím a jsou hrozně fajn. Ti, kterým jsem včera moc držela palce, to včera zvládli bravůrně a jsou bakaláři a ano, mám za ně obrovskou radost. Nebo hlavně za toho jednoho, který si celé tři roky taky slušně protrpěl a na státnice moc nestíhal. Takže je to frajer. Akorát mě to mrzí, že te titul taky nemám v kapse. A mrzí mě, že to pořád musím mít nakloněné jako on a tak nějak se spíš sápu k titulu, než že bych šla vzpřímeně a vyrovnaně. Takže včera, když mi napsal prosté "mám toooo", tak mě prvně oblily slzy radosti a štěstí a potom to byl záchvat paniky, jestli mě to třeba taky čeká nebo tady promarním 4 roky ..

No a nejde jen o školu, když tak přemýšlím, kde jsem všude mohla udělat chybu a sejít z cesty (osudové). Ani nevím, proč jsem na chemii, horší je, že nevím, co bych bez ni dělala. Jenže s tou střední a 3 roky na univerzitě.... Možná mě ani tolik už nebaví? Nebo ne aspoň všechny její oblasti. A nejlepší je, že když už mě některá její odrůda baví, tak z ní pakticky nikdy nemůžu přejít přes zkoušku. Ale aspoň mě to baví v praxi. Což je další problém - momentálně se nikam nemohu dostat na praxe.

A je toho víc. Dojímá mě, jak udělám jednu malou změnu v životě a má to neskutečný dopad. Před měsícem jsem se byla podívat kamarádoi na koťátka. Taková blbost a o měsíc později to zavinilo, že už to není kamarád a strhl s sebou dalšího kamaráda. To se asi tak občas stává. Na druhou stranu jsem si tento rok dva nové našla ... Takže jde jen o nějakou záměnu? Tak jak tak mám momentálně trochu ze všeho nahnáno. Když to přeženu, třeba se tak jako stane, že třeba budu chtít jít nakoupit, ale nepůjdu do alberta, ale do billy a někoho tam potkám, ten to někomu řekne a za půl roku později z toho vzejde nějaký malér, ... Já nevím ... Doví se to učitelka a nedá mi zkoušku. Haha. A přitom s těmi koťátky mi říkala intuice, že to bude něčím čarovné. Proč nedávám na intuici, kterou mám za svůj život už celkem vycvičenou? Třeba doufám, že se plete, jasně.. Ale kolikrát se pletla? Naše pocity nám dávají najevo co dělat a co ne. A já je stejně neposlouchám. No vlastně i s prvním oborem jsem měla takové pocity divné, ... No a proč bych to nějak řešila, že. Zajímalo by mě, kolikrát jsem vlastně něco v sobě neuposlechla. Bylo to tak už na střední? Nebo až po ní? Je můj nynější obor dobrá volba? Jsem na něm průměrná - ani ta špička, ale ani ta co se pořád topí. Takže zatím celkem dobré. Zatím. No zkrátka jsem teď ve stavu, kdy bych vlastně hrozně, hrozně, hrozně moc chtěla dojít ke státnicím a udělat je a mít aspoň jeden titul. A zkusit pak ten druhý. Paní bakalářka. Paní magistra ... No myslím si, že tak často mi někdo háže klacky pod nohy, že bych si to zasloužila? Věřím si. Zvládla jsem opravnou zkoušku, hurá, mám všechno z prváku! A ten bývá občas krutý. Chci se prokopat. I když nevím, zda je to směr, kterým jsem se měla vydat.

Jak jsem vysadila hormonální antikoncepci

2. května 2017 v 17:00 | quack |  Různé kecy a můj život
Dlouho jsem zvažovala, zda tento článek nějak sepsat nebo ne. Už proto, jak citlivé téma to umí být. Tak proto kdo tohle vyloženě nehledal, asi to nečtěte. Chci tímto trochu pomoci divkám/ženám, které uvažují nad braním či vysazením HA.
 


Jak jsem darovala krev

20. února 2017 v 18:46 | quack |  Různé kecy a můj život
Byl to asi záchvat deprese, když jsem posílala mail se základními informacemi o mé maličkosti na událost Daruj krev s rektorem. Už mi pak bylo blbé to odvolat, tak jsem do toho namočila kamarádku a šly jsme.

Krev se darovala na Fakultní nemocnici v Olomouci. Asi půl hodiny jsem vůbec hledala na mapách a jízdních řádech, jak se tam jednoduše dostaneme. V 7:10 ráno jsme pak vyrazily vstříc svému osudu.

Někdy okolo 7:45 jsme se už motali na chodbách transfúzního oddělení. Odložily jsme si bundy a po instrukcích začaly vyplňovat dotazníky. Kamarádka měla všude "NE" ... A já v půlce případů "ANO" ... (Byla jsem na operaci, měla jsem infúzi, měla jsem nemoc plic nebo průdušek, mám alergii, měla jsem ekzém, etc.) .. Nasbíralo se to ani nevím jak. A pak jsem to asi 3krát znovu obhajovala, jak to s čím je a proč to je ... (Je ironické, že nakonec jsem já prošla a kamarádka ne .. )

Po té jsme se s kamarádkou trochu rozdělily, byla jsem dříve s dotazníkem, takže jsem šla dřív na první odběr, kde se zkoumá základní krevní obraz, případně nemoci (?) a pak jsem šla k doktorce na rychlé vyšetření. Tlak se mi měřil samozřejmě 3krát. Jednou nejel stroj, podruhé byl tlak vysoký (můj klasický strach né z doktorky, ale že mi to udusí ruku ... ) ... Tak jsem ji to vysvětlila, že to je normální, tak si se mnou pokecala o zbytku věcí z dotazníku a pak mě změřila znovu starým přístrojem a hle - bylo to ok ... Už mě totiž uklidnila. Pak mi byly dány další instrukce a já se už pomalu ztrácela. Začala mi vysvětlovat, že tam často chodí lidé, kteří měli pernou noc a chtějí jen jistotu, že nemají HIV, a proto na kartičce zaškrtnou, že nechtějí, ať se krev daruje, že nemají čisté svědomí ... A že i z jiných případů to mohu anonymně odmítnout, že to je moje věc. No ... Mé svědomí je asi čisté, zaškrtla jsem, že "ANO" - chci, ať mou krev někdo dostane a potkala jsem zase kamarádku. Ta ještě ani u doktorky nebyla. Ještě jsem si tam mohla dát rohlík a čaj, ale vůbec jsem si toho nevšimla a raději jsem pokračovala, kam jsem si myslela, že mám pokračovat. Umyla jsem si levou ruku ... A pak vstoupila do další čekárny (čtvrté? .. ). Tam se chvíli nic nedělo a pak jim došlo, že má karta se někde sekla. Tak mě nevolali přes číslo, ale jménem.

A bylo to tady. Po nějaké víc než půl hodině jsem se dostala na to osudné křeslo. Byla jsem napíchnutá a byl mi dán balónek do ruky, abych ho mačkala a krev proudila. Po předchozí zkušenosti s plazmou jsem čekala to nejhorší. Závratě, mdloby, ... A ono nic. Myslela jsem si, že tam sedím tak minutu a ono bylo hotovo (bylo to 10 minut ... ). Chvíli jsem si poležela, nic se nemá uspěchat. Mezitím tam jedna krev letěla do háje, protože pán snídal croissant a to se nemá před odběrem (tuk .. ) a zmátlo mě, že nevidím kamarádku. Ta mi mezitím psala sms, tak jak mě sestra odprovodila do jídelny, kde jsem dostala občerstvení, tak jsem ji odepsala. Přišla. Já tam obě zadělané ruce a ona nic. Teda jen tu jednu po odběru jedné ampulky. Tak mi vysvětlila, že ji nepustili, že má prý hodně krevních destiček a údajně je to z toho, že málo pije, ale že může přijít za 2 týdny ... Tak jsem ji říkala, že případně půjdeme spolu za 3 měsíce (darovat se může co 3 měsíce) a ať to tak nežene, že ji samotnou nenechám. Pokud si to nerozmyslí.

Po chvíli jsem dostala párky, čokoládu a nějaké multivitamíny. Docela jsem se těšila na balíček, který jsme měli dostat z naší univerzity. Finanční odměnu tam nedostává nikdo. Pomalu jsem pojedla, rozdýchala mírné občasné točení hlavy a pak jsme vyšly. Odchytila nás slečna s foťákem. Dala mi triko, kde trefně stojí "Nekrmte komáry, radši darujte!" .. Certifikát prvodárce, diář, kapku krve jako odznáček a další nějaké nesmysly a vyfotila nás u stojánu s logem naší školy. Kamarádka byla trochu nešťastná, ale když viděla občas mé nejisté kroky, asi nelitovala, aspoň na mě mohla dávat pozor. A musím říct, že nejhorší pak bylo vyjít schody do našeho bytu. Připadala jsem si jako kuřák nebo prostě důchodce. Strašně slabá a bylo mi z toho fakt na nic. Před školou jsem si lehla na hodinu (dostala jsem omluvenku, ale nejsem bábovka .. ) a to byla taky asi chyba .. Pak jsem byla nějak ještě malátnější. Ale neomdlela jsem dnes ani jednou a za to jsem na sebe moc hrdá ... Fakt hrozně. Darovat krev nedělá takové potíže jako darovat plazmu. Fakt ne. Celkově to beru jako celkem v pohodě záležitost. Až na to, že jsem si po pár hodinách sundala obvaz a náplast a ještě mi ukáplo trochu krve. No .. Stává se.

Nejvtipnější věc byla, když se mě hned na začátku ptali, jestli chci být pravidelný dárce. Protože mi přijde darcovský něco a mé číslo si uloží a budou volat tak jak tak, kdyby měli málo mé krve. (Jo, to je taky plus, konečně vím svou krevní skupinu) ... Řekla jsem jim, že nemám ponětí a asi se to dozvím, až bude po všem ... To jsou otázky toto ...

A co Vy? Byli jste někdy darovat krev? Nebo o tom přemýšlíte?

Když odchází kamarád ...

14. února 2017 v 21:38 | quack |  Různé kecy a můj život
Tento článek jemně navazuje na článek o skartování ... Jedná se o toho kluka, který právě odchází z našeho oboru.

Včera jsem se s ním šla rozloučit. Měli jsme být sami, sednout na pivo. Pokecat, zasmát se ... Rozloučit. Takový pohodový večer. On je zvláštní. Je starší než my ostatní. Nikdo ale ani nevěděl přesně o kolik a mi taky zatajil i den narozenin. S nikým se extra nebavil, jen mě a další asi 2 lidi si trochu pustil k tělu. Ale bylo mi líto, že by jen tak odešel a s nikým se nerozloučil, tak jsem se s ním dohodla, že to bude naše malé tajemství. Akorát jsme hned v hospodě narazili na tři spolužáky .. A tak z tajemství sešlo ..

O to tak ani nejde. Spíš mě dojalo, že se známe rok a půl, chtěla jsem na něj vzpomínat v dobrém a nějak se to zničilo. Myslela jsem, že se vrátí jen do Brna, ale jede trochu dál a časem by chtěl mimo ČR úplně .. Samozřejmě, kdo ví jak to bude, ale já mu to přeju ... Jen to znamená, že se zkrátka už neuvidíme ...I jsme si vyjasnili, že si nebudeme dávat trapné sliby, že se ještě někdy domluvíme ...

Je to člověk, který mi hodně pomohl právě před rokem a kous, když jsem nezvládala rozchod. Povídali jsme si často a s ním jsem pak udělala i rekord, kolik piv maximálně vypiju. Už v té době musel jezdit na víkendy pryč a pracovat, aby na škole mohl zůstat. O prázdninách mi pak napsal, že mu nedali přerušení studia a neuvidíme se celý semestr, ať má čím zaplatit školu. Těšila jsem se na únor, že se zase uvidíme v lavici, ale nestalo se. Věci se mu v životě pohly ještě horším směrem, než jsme si oba kdy mysleli. Najednou zůstal na všechno nějak sám ... A škola už pro něj nebyla priorita. Jen tak jsem mu namátkou jednou napsala, ... Protože jsme si od května pořádně nepovídali, ... A on napsal, že se už nevrátí a že je v Olomouci poslední týden. Vyděsilo mě to.

Víc mě vyděsilo, když jsem si z něj dělala včera srandu, že jak může vědět, jestli nemá někde dítě ... A on mi řekl, že ví, že má ... A začala naše brečící scéna. On ho totiž vůbec nevídá. Matka si to nepřeje. Je mu rok a půl, jmenuje se Honzík a viděli se chvilku na začátku roku. Řekla jsem mu, že mě to hrozně mrzí a jednou bude mít lepší rodinu, že za deset let bude zkrátka někde jinde. Řekl, že jo, to bude, nejspíš někde na hřbitově, protože už prodělal operaci se srdíčkem, není to moc ok a navíc naznačil, že má metastáze ... A rozlučková idylka byla ta tam ... To už jsem to nevydržela a plakali jsme spolu (a to fakt často ani nevidím, že by chlap brečel ... Hrozný pohled .. ) Neumím a nechci si představit, že prostě ... mi za pár let někdo jen tak zmíní, že M. už není mezi námi. Vždyť je to strašně divné, že je na vše nějak sám. Říkala jsem mu vždy že umím být vrba a může do mě nakecat co chce, ... Ale už se neumí svěřovat. Svěří se prostě až u piva, v den, kdy se vidíme naposled. Boží.

Odpouštím mu to kvůli toho, že ho mám ráda. A že mám dobité zápěstí ... A modrý palec. Protože jsme se bili a já ho hodila do křoví. A tak má on modřinu na noze. Památka. Odpouštím mu, protože jsem mu mohla kdykoli napsat, že je kretén a on to vzal. Nehádal se, nenamíchnul se, protože to asi věděl, že mu jen tím říkám, že ho mám ráda. Odpouštím mu, protože mě včera za ruku odprovodil domů, protože měl o mě strach. A dokonce za mě zaplatil, jen tak, protože chtěl. Odpouštím mu, protože mi utíral slzy a protože mi pak dal pusu na čelo, že jsem opravdu trdlo a nemám proč ho mít ráda. Odpouštím mu, protože to byl naprosto jiný kamarád než ostatní. Protože ho většina lidí na oboru nechápe stejně jako mě. Protože nakonec se mi se vším svěřil a já s tím nemůžu nic dělat. A odpouštím mu, protože mě donutil slíbit mu a přísahat, že se pokusím dokončit školu, protože mu to už znova nevyšlo a protože podle něj na to mám, i když mi rok a půl říkal, že jsem dutá a blbá .. . A odpouštím mu, protože mi nakonec přiznal, že je mu 28 a kdy má narozeniny a nechal mě si to zapsat do kalendáře. Odpouštím mu, protože mi nikdy nelhal. Je naprosto upřímný a je mu jedno, jestli mě to bolí nebo ne. Odpouštím mu, protože vím, že čas se mnou mu vypršel a musíme oba dál a čeká to i ostatní kamarády z vysoké školy. A odpouštím mu, protože kvůli něj jsem se začala bavit s dalšími lidmi, když on tam už nebyl ..

Odpouštím Ti M. ... A kdyby ses k tomuhle někdy náhodou dostal, což si fakt nemyslím ... Víš, že by to nešlo jinak ... Sereš mě a nemám Tě ráda, kreténe! ... (Volně přeloženo pro ostatní ... Přeji šťastný život, ať už má jakoukoli délku, pěkné zážitky a hlavně už jen všechno pěkné, Ty si to zasloužíš, trubko.)

Další články


Kam dál