Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Prázdninový kec

7. srpna 2018 v 23:07 | quack |  Různé kecy a můj život
Zdravím Vás. Vítejte u nového článku, který vstupuje na blog s novým záhlavím a s větší šířkou. (Je mi jasné, že jste to ani nepostřehli, protože pravidelných čtenářů mám málo a také Vás určitě zajímá hlavně obsah mých slov a né obal.) Ale o této změně jsem se chtěla zmínit, abych to i sama mohla případně v budoucnu dohledat. Staré záhlaví obsahovalo mé oblíbené zpěváky - Joacima z Hammerfall, Tobiase z Edguy/Avantasie a Tonyho ze Sonaty Arcticy. Ne, nevyrostla jsem z nich ... Akorát už tu strašili dlouho. Nahradil je jeden Angličan a ještě k tomu herec. A ano, asi jsem nemocná, protože celá rodina a přátelé ví, že přece přes Johnnyho Deppa u mě nejede vlak! ... Ale už i on mě nějak pomalu opouští a vyměnila jsem ho o 18 let mladší maso. Usmívající se A jelikož mám ráda pejsky i kočky, tak je to zas tak roztřetinkované ... Ale oblíbených herců mám stále habaděj ... Jinak přemýšlel někdo nad citáty pod záhlavím? Taky jsou tam již (pšššt mami) nějaou dobu, ale nechtějí se mi mazat, pořád je mám ráda. Latinský bude tak od 9. třídy, kdy jsem na latině ujížděla. A druhý anglický je ještě ze hry Prince of Persia - Sands of time. Měla bych dospět. Asi na tom zapracuju a někdy to taky změním. Možná.

Tak a co nového u mě? Už je to víc než měsíc, co jsem změnila město a přestěhovala se zase o kousek dál. Zatím je to tady zvláštní. Poznávám nové lidi a místa. Někdy je to k breku, někdy se směju. Mám brigádu a celkem pohodové kolegyně, ale jen jedna je v mém věku, ale aspoň si mám s kým pokecat a zítra jdeme dokonce ve trojko na oběd. Jsem držkatá, a i když opět střídám pracovní prostředí, lidé mě začínají poznávat a někteří si mě už stihli oblíbit. Musím říct, že před víc než rokem jsem nevěděla, kam mě brigáda jako prodavačka dotáhne a jestli to bude vůbec k něčemu, ale zpětně to byl opravdu chytrý tah. Není to prodej v supermarketu, mám volno kdy chci a nemám za zadkem vedoucí. Peníze se dají, pokud není manko a hlavně se člověk seznámí aspoň s někým a zasměje se. Taky jsem byla ráda, že v novém městě tato firma taky funguje a hned si mě vzali pod křídla a s nadšením! Bez brigády bych tady byla asi malý milý uzlíček nervů. Navíc jedna z mých vedoucích je naprosto pohodová, a i když nemám směnu, ráda za ní jdu třeba na hodinku pokecat. To jsem v Olomouci neměla, všechny prodejny byly trochu z ruky, tady mám jednu asi 5 minut od baráku. Každopádně jsem tak první na ráně, komu se volá, když se něco sesype. Teď mi například volala vedoucí, že je nemocná a potřebuje zaskočit. Peníze fajn, ale jsem už z toho celkem unavená. Navíc je to prodejna bez vody a bez klimatizace a to v létě opravdu chcete.

Bydlení je jinak taky relativně ok, po těch pár týdnech se konečně ukázaly nějaké mouchy - třeba polovina baráku je v pohodě a polovina je úplně blbá .. To mě docela zaskočilo, protože první dojem udělaly tyto strany přesně opačný. Ale to nevadí. Stejně se skoro s nikým nepotkávám. Možná se to změní až skončí prázdniny, ale zdá se mi, že jsem tady buď jediný student nebo jsme tady 3. Kdo ví. Neptám se. A myslím, že přes školu budu na bytě ještě méně - trochu se totiž děsím rozvrhu, který dostanu až v září. Ale stejně se zatím do školy nějak těším. Na tu změnu. Na to, až se třeba začnu učit něco určitého do hloubky - jako třeba výrobu chleba. Smějící se A ne pořád nějak hrozně obecně, jak mi to přišlo na bakalářském studiu. Kdo ví, koho tam pro změnu poznám, ale doufám, že se tam taky s někým nasměju a padnu do oka. Doufám a věřím, že se mi to povede dotáhnout do konce a budu mít druhý titul a s maminkou pojedu do Skotska, jak mi slíbila. No a pak možnáááá budu přemýšlet nad doktorátem. Jakože zatím je tam velký otazník, ale v hlavě ta myšlenka je, kdyby navazko vyšlo.

Co se týče toho Skotska, hrozně se mi ten nápad líbí, ale je to až za dva roky případně. A nevím, jak Vy, ale já mám třeba už představu na příští rok. Bude to Ukrajina. Bude to Oděsa. A pokud to cvakne, tak to bude i s procházkou přes Rumunsko, přes Cluj/Kluž. Transylánie. Oděsa je zatím na 80 %. Rumunsko na 50 %, jelikož to dost záleží na tom, jak dokáže být láska silná. (Nezní to tak blbě doufám ... Ale kamarádka má vztah s Rumunem a zvala mě už letos na roadtrip, ale utratila jsem dost za Estonsko a další nesmysly.) ... A Ukrajina, kdyby to vyšlo, tak se mrknu rovnou na ten Černobyl anebo si najdeme další zajímavá místa. Ale Oděsa je u vody, těším se konečně i do toho moře! Protože letos jsem u něj sice taky byla, ale víc na severu a v době, kdy tam byla opravdu zima. Jinak uvítal by tu někdo článěk o Estonsku? Opravdu jsem se na něj chystala, protože mě namíchlo, že se špatně na netu shání některé informace a celkově tam češi hrozně málo jezdí a někomu by to třeba pomohlo. A Estonsko je kouzelné a já ho doporučuju všemi 20 prsty. Klidně mi napište zprávu na mail, pokud se Vám příčí psát komentáře (ale opravdu je poctivě čtu a všechny!).

No a tímto bych se asi zas na nějakou dobu odmlčela. Jak si užíváte prázdniny Vy?
 

Vztahy a tak něco.

13. července 2018 v 20:12 | quack |  Různé kecy a můj život
Sice jsem původně chtěla napsat něco o Estonku - kam se podívat v Tallinnu a v Tartu a jak to tam přežít, ale rozhodla jsem se to zatím posunout na neurčito. A omlouvám se za název, já nějak pořádně nevím, o čem píšu a proč a tak. 10krát jsem to přepsala.

V poslední době se mě opět lidé začínají ptát na mé vztahy. Možná je to létem, možná je to nevím čím, ale stále mě zaráží, co je divného na tom, že nemám nějaké specifické vztahy. A úplně nenávidím, když někomu řeknu, že jsem teda jakože sama a ono se mi to omluví, že se ptalo, že mě nechtělo urazit ... ? Mě to neuráží. Já si myslím, že někdy je mnohem jednodušší být sám. Dnes jsem šla po ulici a míjela jsem mladý pár. Baba se krotila, ale pečlivě říkala partnerovi, že to ona věší prádlo a vytahuje myčku a proč to on někdy neudělá a já se musela pousmát. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem dnes prala jen své fusekle a další věci a pověsila jsem si to s radostí sama a uklízím, kdy chci a je to všechno jen můj bordílek ... Mám ráda svůj život. Ano, někdy si postěžuju, ale mám přátelé, co drží blízko u mě a nepřipadám si sama.

Se svou novou spolubydlící jsme samozřejmě už na téma "vztahy" taky narazily, ale nechala jsem mluvit spíš jí, nepotřebuju říkat soukromé věci na potkání. Překvapilo mě, že má o 15 let mladšího kluka. A ji překvapilo, že k tomu nemám žádnou blbou poznámku. Každého věc, s kým chodí. A mi se jejich vztah líbí, sama mi říkala, jak se navzájem ovlivňují a učí. A pobavilo mě, že její tchýně je o 2 roky starší než ona sama a netuší, jak se k ní chovat (umíte si to představit?). Je to milá osoba, měla dva dlouhodobé vztahy a teď zkrátka se ji přihodilo tohle. Nejsou spolu ani rok, ale jsou zkrátka zatím šťastní. Povídala jsem to kamarádce a ta mi jen řekla, že to je pseudovztah - zkrátka oba jen chtějí být ve vztahu, ale láska to není. Nechápu, že je tak z fleku odsoudila - ani je nezná. Ale myslím si, že spolubylící to má v hlavě v pohodě, neskočili po sobě hned, prostě se do sebe zakoukali. Pořád se tomu směje a občas přemýšlí, zda je to pravda. To chápu. Ale je šťastná a září, když o něm mluví.

Na druhou stranu kamarád prošel rozchodem po krátkém vztahu a pořád mi píše, jak ho miluje a chce ho zpátky. Už z toho šílím. V tom vztahu byl hadr. Partner s ním zametal, nelíbilo se mu na něm vše a nakonec to ukončil. Nevím už, co mu na to říkat, nemá ani koníčky, takže radím najít si něco, co ho bude bavit, protože jinak člověk moc přemýšlí a nežije, jen přežívá. Nic ho nebaví, nezajímá, jen vstane, jde na brigádu nebo do školy a večer spát ... A tak pořád dokola. Když má volný den, tak jen tak sedí doma a neví, co dělat. Tohle je život? Bohužel nebydlím ve stejném městě, abych ho třeba někdy někam vytáhla ... Ale píše mi snad každý den, že se chce odmilovat anebo aspoň znovu zamilovat do někoho, že neumí být sám. Myslím si, že ale umět být sám se sebou je základ. Taky jsem se to chvíli učila, ale nyní svou společnost zbožňuju a dost se se sebou nasměju i zrelaxuju. (Jo, schválně píšu jako pako.) Ale popravdě i ve vztahu potřebuju čas na sebe a na své koníčky, jak by taky ne? Akorát po mém nejdelším vztahu mi došlo, jak moc jsem na sebe zanevřela a pak jsem se taky hledala. A tohle by asi potřeboval i on, najít se. Je vůbec v dnešní době normální nemít žádný koníček? Je mi úplně jedno, jestli to budou videohry nebo třeba pokemon go ... Dnešní doba je divná a možnosti jsou velké. V dnešní době je i nakupování koníček. Nebo natáčení videí o čemkoli.

Kamarádi se mi také divili, že zvládnu ze dne na den změnit město, kde nikoho neznám. Zvládla. A dokopala jsem se už i k brigádě a paní vedoucí si mě už oblíbila a to se mnou byla asi jen 3 hodiny. Říká mi Kačenko a Zázrak. Přišla jsem ji spasit v pravou chvíli, jak jinak. A když jsem ji řekla, že tady nemám přátelé, tak mi řekla, že kecám, že mám ji a to mi musí na chvíli stačit, protože je úžasná. Rozpačitý A já taky a hned si nějaké další najdu. Pobavilo mě to, ale je fakt, že se mi líbilo s někým jen tak tlachat. Seznámila mě s dalšími asi 7 lidmi. Takže i když mám Zlaté jablko kousek, snažím se tam vždy jen rychle proskočit, ať mě hned všichni nezastavují. Pozornost mi lichotí jen občas. A když máte nákup a zastaví Vás security, tak to vypadá špatně. Těším se tak na začátek školního roku. Předměty zatím vypadají děsivě i zajímavě, ale hlavně ti lidi budou noví a kdo ví, s kým si tam padnu do oka a co za blázny najdu. Zápis jsem už přežila, ale nedalo se moc dobře rozlišit, kdo je který obor. No každopádně si tady každý den dělám vycházky, abych město pochopila a poznala do začátku školy co nejlíp - nebo aspoň nejbližší uličky. A není to tak obtížné. Celkem se tu směju. Samozřejmě občas teskním, když na ulici vidím někoho, kdo se podobá někomu jinému. Ale jsou to jen chvilky, otřepu se, mrknu a je to pryč. Ale zpráva kamaráda, jak se už balí do Zlína a těší se za mnou mě hrozně potěšila. Snad jsou za rohem další a další hezké a pohodové zítřky ...

Everything and nothing

13. června 2018 v 13:39 | quack |  Různé kecy a můj život
Něco málo z událostí posledních dnů ... Kde začít ... ?

Dejme tomu, že tento celý článkový blábol bude o koncích a začátcích ... Tak od toho největšího ... V pondělí jsem dělala přijímačky na mou Alma mater. To kdybych se po tom všem rozhodla přece jen zůstat. Všichni jsme to podělali. Dnes jsem to namátkou otevřela, na jeden obor jsem se nedostala ani za prd, na druhý, nad kterým jsem v minulosti hodně přemýšlela jsem se jaksi dostala. Bohužel stále není 100 %, že by mě stejně vzali (přijímají málo lidí a já jsem poslední v zeleném poli, co splnila aspoň počet bodů ... Ale pak jsou tu ti, co byli přijati automaticky a nikdo nevíme, kolik jich vlastně je). To je jedno. Já stejně chci do Zlína. Kosmetika a potravinářství. Krásný obor. Možná by mohl mít i pěkné uplatnění.

Ale má to tu druhou stranu. Od pár kamarádů jsem zaslechla, že se tam taky chystají, někteří teda jen dálkově, ale i na to prezenční tam lidi jdou. Na druhou stranu to znamená, že tady v Olo fakt hodně lidí nechám. A vím, jak to je - jo, budeme si psát nějaký čas a slibovat, že se brzy uvidíme ... A pak to utichne. A ano, někdy ta přátelství vydrží .. A někdy ne. Jsem připravená o některé lidi už přijít ... ? Některé jsem sotva poznala. Také teď, když jdu Olomoucí, přepadá mě chmurno ... To město má své kouzlo. Ty uličky, baráčky, lidi. Flóra. UPOL. Ty vzpomínky. Nemohu říct, že tu bylo jen špatně. Psala jsem to určitě už i minule, ale vážně se mi vrylo toto město pod kůži. A já vím, že to určitě dokáže i Zlín. Ale začátky jsou někdy ták děsivé. Zas nejsem malá holka a něco už zvládnu.

Další začátek a konec? Pondělní rande. Kývla jsem na to, ani nevím proč. Je to cyklista a to mi asi lichotilo. Bohůmžel už ta domluva byla hrozná. Nutno dodat, že o víkendu jsem byla v Německu a ušla tam něco málo kilometrů po celkem pitomé cestě a rupla mi tam noha. Takže včera jsem ještě nesla trochu následky a šla s ortézou. Moje garde přišlo, jako sportovec byl hrozně akční a hned začal přemýšlet, kam půjdeme a jestli nejdeme pěšky na sv. Kopeček a já se jen na něj podívala, jestli mu přeskočilo, když vidí, jak vedle pajdám? Nakonec jsem ho dotlačila na Flóru, bylo krásně, sedli jsme si a "povídali" ... Po tom, co na 5 minut pochopil, že jsem ráda, že můžu sedět, se asi urazil a tak jsem vedla veselý monolog. Hodinu a půl. Vlastně jsem se nedozvěděla nic, jen to, že umí i pár minut sedět v trapném tichu, ... Což já nenávidím a pak jsem to nevydržela a raději zas něco povídala. Pardon, vlastně tak co 10 minut se zeptal, jestli už jdeme někam dál, třeba na zmrzlinu. Nevím, proč to mám v sobě, ale zkrátka nemusím točenou zmrzlinu, ... Ani kopečkovou v létě nevyhledávám. Když už, tak přibližně 3krát za léto si koupím nanuk, .. Ale prostě mě na to nějak extra neužije. Taky jsem mu to mnohokrát psala. Ve chvíli, kdy mi řekl po šesté, že by někam šel a nejlíp na zmrzlinu jsem mu řekla, ať si jde. S nohou jsem ho také varovala předem, že prostě bych jen šla někam posedět. Napsal, že něco vymyslí. Nevymyslel. Jo a když už promluvil, komentoval cyklistu co projel. Na každého se podíval a zhodnotil. Po hodině a půl jsem si řekla, že to nemá dál cenu a prostě jsem se zvedla, že pajdám domů. Zvedl se s nadšením, že už nesedíme a vydal se se mnou. Ptala jsem se ho, jak se dostane domů. Odpověděl mi, že ani neví, kde je. A přitom říkal něco, že je odněkud z Olomouce. Nakonec přiznal, že v šantovce byl 2krát a že to tam ani nezná, ale že se tam chtěl kouknout a tak proto tam chtěl sraz ... Tak jsem si řekla, co je zase tohle za trubku ... Nakonec jsem se nějak vykroutila a odcupitala pryč. Nejvíc jsem se začala smát dnes u jeho zprávy kdy první zněla "rád jsem Tě poznal" a druhá "včerejší večer byl hrozně fajn" nebo tak něco. No to nemyslí vážně. Nebo snad jo? Pro mě to pokračování nemá.

Ale! Včera v práci jsem si řekla, že dlabu na všechno a zašla jsem si pro kebab na oběd. Naštěstí jeden je pěkně blízko a v mé půlhodince to v pohodě stíhám. Vešla jsem a zdálky na mě hulákal klasický cizineček, že už utíká, že mám počkat. Byl na pohled hrozně milý. Přijal mou objednávku a pořád se na mě vesele usmíval. Přišla jiná slečna, taková brunetka štíhlá, dlouhonohá, dlouhovlasá, prostě baba, co vedle ní mají jiné baby mindráky. Cizineček se na ni ohlídl, úsměv nikde, rychle ji vybavil a vrátil se ke mě. Ptal se mě, co dělám. Tak jsem řekla, že studuji, ale teď mám brigádu. Chtěl vědět víc, tak jsem naznačila víc. Usmál se a začal mi připravovat boxík. Zeptal se mě na jméno, tak jsem se usmála a řekla, že jsem Kateřina. Usmál se a řekl, že to je vznešené jméno a že se ke mě hodí a že to je pěkné. Tak jsem poděkovala a dál ho sledovala, jak mi připravuje oběd. Mezitím vzal ale do ruky talíř a zeptal se, zda zůstanu a pojím s ním. Řekla jsem mu, že to je hrozně milé, ale spěchám do práce, že mám krátkou pauzu. Vypadal ublíženě, ale zkusil to ještě jednou. Ale neukecal mě. Prodejnu mám bohůmžel hlídanou, kdyby to byla ta druhá, tak možnáááá, ale dnes to nešlo. Nakonec se zeptal, zda chci i kozí sýr. Nikdy jsem ho asi neochutnala a nabízel to jen tak ... Kývla jsem, že jsem na to byla vždy zvědavá. On se normálně snad ani do boxíku nedává, jen si u mě chtěl šplhnout. Nakonec mi řekl, jestli to chci zabalit a já, že ano, že musím utíkat. Tvářil se opět hrozně ublíženě a navíc mi tak přeplnil tu krabičku, že bylo bez šance to zavřít. Šla jsem s tím jak trubka, aby něco nevypadlo. Také se zeptal nakonec, že když jsem už nezůstala, zda mu dám číslo anebo facebook. Přemýšlela jsem, zda někdy po mě vůbec chtěl jen tak číslo? Úplně mi to zvedlo ego. Víte co, zpocená, ulepená z práce a někdo po Vás chce číslo? Hustý. Ale také jsem mu řekla, že se omlouvám, ale to nepůjde, že se budu stěhovat do Zlína. Řekl jen, že to pro něj není dálka, že to je kousek a mé srdce málem povolilo. Všivák jeden. Ale umíte si předtavit, co pravidelný kebab udělá s postavou? To by nešlo, takový vztah. Ale musím říct, že jsem přes den ještě nad hošíkem občas přemýšlela ...

Snad jen jedna věc mi ještě vrtá v hlavě a to je právě jedna kolegyně v práci. V sobotu mi volala do Německa, zda nemůžu přijet, že je jí hrozně zle. No nepřijela jsem. Pak jsem to řešila s jinou kolegyní a řekla mi, že se k ní dostalo, že celou sobotu měla v práci přítele .... a v neděli ráno napsala vedoucí půl hodiny před otevřením, že do práce nejde, že je ji zle. Na prodejně pracujeme samy. Vždy jen jedna, pokud se zrovna nestřídáme. Vedoucí ani nebydlí přímo v Olomouci, takže o radost víc. A nejvíce nás pobavily následné fotky kolegyně u jezera. Drzost? Podle mě naprostá debilita. Zajímalo by mě, jak to vedoucí vyřeší. Máme celkem podstav lidí, tak nevím, jestli bude jen kárání ... Ale už v sobotu po této slečně vedoucí vyjela po mobilu, že je nezodpovědná. Nutno dodat, že v nedělní ranní SMS pro vedoucí bylo, ať si třeba nasere. No je to normální? Možná pro holčinu je tohle pomalu, ale jistě konec. No s takovýmhle chováním, co jiného dělat.

Poslední část článku bude patřit majitelce bytu, kde přebývám. Má už 50 let pryč a najednou dala v práci výpověď bez toho, aby měla jisté místo někde jinde. A to má ještě nedospělou dceru a žádného muže a žádné finance navíc. Chtělo to odvahu. Ale štěstí ji přálo, náhlý konec v práci ji otevřel nové a lepší dveře. Začíná se teď sice taky učit něco nového, ale zatím vypadá velmi spokojeně a já ji to ze srdce přeji, aby byla šťastná a klapalo ji to. Někdy je zkrátka nejlepší všechno hoit za hlavu a začít znovu. Bude to tak i u mě?
 


Paní bakalářka

1. června 2018 v 19:11 | quack |  Různé kecy a můj život
Přišel čas ... konečně zde můžu napsat, že jsem zvládla zatím jednu z nejtěžších věcí v mém životě. Získání bakalářského titulu z chemie se zařadilo někde mezi to, jak jsem se sesypala kdysi ohledně mého kolena a nechtěla jsem vidět kolo, nechtěla jsem nikam jít, nechtěla jsem už nikdy na brusle ... Protože jsem měla strach. A strach stále mám, ze zemních bruslí a z lyží. Že špatně na koleno spadnu, rupne mi čéška konečně a já budu naprosto v háji. Další těžký mezník v mém životě bylo rozhodně onemocnění mého tatínka, kterého budu vždycky hrozně moc mít ráda, i když cítím, jak jsme se za poslední roky odcizili a že si s ním mnohdy nemám co říct ... Ale v poslední době jsme si párkrát volali a to bylo moc krásné. I s maminkou a vždy mi to prosvítilo den ... Další opravdu náročná věc, bylo celé mé studium na univerzitě.

Na své alma mater jsem strávila 4 roky. Zvládla jsem jednu změnu studia. Na druhém oboru to bylo o 90 % lepší a stejně jsem se často potila. V prváku byl pro mě rozhodující první semestr, byla to zkouška toho, zda vůbec na výšku mám nebo ne. Ale zvládla jsem. Až ze zimního semestru jsem přenesla organickou chemii (mrška jedna) ... V zimáku v druháku jsem potom neudělala jeden předmět, ale zase jsem udělala jeden dopředu ... a v letním jsem udělala napoprvé úplně všechno a měla jsem prázdniny už od 31. 5. .. O to náročnější byl třetí a poslední ročník, kde se nakupily starosti s bakalářkou a s opakováním předmětu. Ale i zimní semestr jsem zdárně dokončila, pobyla si v laboratořích a spřátelila se poměrně se svým vedoucím a i s jinými na katedře.

Sepsání bakalářky mi dalo celkem dost práce. Sestavila jsem celkem 188 grafů a z toho asi polovinu vyhodnotila a z toho použila ještě menší část. Pomohlo mi strašně moc lidí, ať už se čtením a tedy s formální stránkou, tak s grafy a také i s diskuzemi přímo nad chemickými věcmi nebo s přístroji. Nakonec jsem bakalářku vytiskla a po odevzdání zjistila, že stejně obsahuje mnoho stylistických chyb. Ale byla jsem stejně na ni pořád hrdá. Moje první vědecká práce. Pokud nepočítám maturitní, která je ale opravdu normálním lidem na nic. Doufám, že z mé bakalářky si jednou lidi budou brát spektra a budou si říkat: ,,Jo, Kateřina, ta musela být fakt dobrá." Usmívající se

Ve chvíli, kdy jsem úspěšně odevzdala bakalářku, přišlo na řadu pořádné učení se na státnice. Přes všechny strasti jsme nakonec dali dohromady aspoň seznamy otázek. Víceméně. Učila jsem se každý den 6-12 hodin v závislosti na dalších povinnostech a psychickém rozpoložení. Zhubla jsem a přibrala a vypadalo mi hrozně moc vlasů. A vlastně až v den obhajob jsem zjistila, že 6 z 10 lidí, co tam byli se mnou, to měli stejně. Další dva na tom byli ještě hůře a jen dva lidi byli prostě nějak v klidu. Vlastně mě celkem potěšilo, jak ti, co zvládali školu o něco málo líp jak já, panikaří stejně jako já a vyšli úplně bledí a vyděšení, stejně jako já. Nebyla tam najednou ta příčka těch premiantů a těch průměrných, ztratilo se to. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme mluvili jako děti a ne jako vědci. Všem nám vypadly naprosto základní věci. Slečně s něčím jako fotografickou pamětí dokázal stres vymlátit na chvíli z hlavy areny, což byla jedna z otázek, které jsme všichni chtěli víc než heterocykly a další sprosťárny. Mě potom naprosto odjebala anorganická chemie, kdy se mě ptali úplně na jiné věci, než jsem byla připravená. Nemohla jsem si ani vytáhnout hlavní skupinu, ale vytáhla jsem si otázku z přechodných prvků ... Byla to moje poslední zkouška, byla jsem už zpocená a vyplašená a nedala jsem dohromady ani definici přechodných prvků. Ale divila jsem se, že ze mě odněkud vymáčkl, co to je centrální atom, koordinační čísla, dokonce jsem zvládla rozkreslit žlutou krevní sůl. Nemůžu říct, že jsem byla jen ticho, i když ze mě padaly buď už hovadiny anebo jsem se zázrakem trefila. Pak mě už propustili a já jsem roztřeseně vyšla ven a za 20 minut byly výsledky. Můžu říct, že jsem s anorganiky vyšla s éčkem a taaaak odřeným zadkem, protože ani uši nestačily a budu to cítit ještě dlouho ... Jsem moc vděčná svému vedoucímu, že se za mě postavil ... Vím, že se za mě postavil. Málokdo by to udělal ... A i když byl občas protivný (kdo není), tak má srdce na správném místě. Nenechal mě ani u obhajoby se potopit. A tak to podle mě se správným vedoucím má být ..

UPOL mi hodně dal. Jsem ráda za všechny ty možnosti. Potkala jsem tu spoustu super lidí. Zažila spoustu dobrodružství. o to víc bylo bolestné, když mi škola zas ty lidi vzala. Každý rok se jen zúžil náš počet na trapné minimum a to 11 lidí na první termín státnic. Ze 73 ... Z toho jsme jen 10 zvládli vše. Doufám, že v sprnu se navýší naše řady. Všem jim moc přeji štěstí. No i všem ostatním, co kdy budou státnicovat.

Můžu za sebe říct, že se těším i děsím toho, změnit město a univerzitu. Miluju Olomouc. Vryla se mi pod kůži. Nechce se mi s ní loučit, ale chci si zkusit navazující obor a to potravinářství, což UPOL nemá. Změna je život a tady nejspíš bude ku prospěchu. Nemůžu říct, že v Olo nejsou lidi, které už prostě nemůžu vystát. Jsou tu taky lidi, které nějak miluju se vším všudy, ale ti se většinou taky nechtějí v Olomouci usadit a pokračovat. Každý začínáme jít zas svou cestou stejně jako po střední. A já se začínám těšit na to, jaké nové věci a zkušenosti mi přinese tohle ...

A stejně .. Je to fakt pravda, že jsem paní bakalářka Kateřina a zvládla jsem to z chemie? .. Hustý.

Jak to dopadlo s bakalářkou

3. května 2018 v 12:06 | quack |  Různé kecy a můj život
Hned na úvod bych chtěla poděkovat všem, kteří se mi ozvali v odezvě na tento článek (hlavně T., J., M., I., a Ž.), cením a vážím si toho. Také chci poděkovat za milou zprávu, která mi doputovala e-mailem, ale klidně příště odhalte svou identitu.

Takže jak se to mělo s mou bakalářkou? Můj milý pan docent, kterého jsem si vybrala jako vedoucího, mě nakonec překvapil. Nenechal mě ve štyku, i když jsem hodně stresovala, že odepisuje pomaleji, než jsem potřebovala. Už před 2 týdny jsem si říkala, že mám finální verzi, že to už bude ok, ale chyba lávky - musela jsem dojít ještě na konzultaci, protože se mi přeházela trochu struktrura a muselo se doplnit ještě dalších 14 grafů, které občas nebyly ani dodělané. Hodně mě to zaskočilo, vůbec jsem nevěděla, jak to vyhodnocovat. Navíc mám bakalářskou práci trochu ... Chaotickou? Popisuju zde chování látek, které nejsou extra popsány v literatuře, takže dokonce jsem vyhodnocovala něco, co jsem musela napsat do uvozovek ... Já vím, tohle Vám může přijít popletené, ale nechci zabíhat do detailů, pořád si chráním vlastní práci. Zkrátka dopsání mé práce nebylo vůbec jednoduché, teoretická část se zčásti psala levou zadní, ale interpretovat výsledky nějak rozumně, to byl už maras ...

Ale! Těšilo mě, že občas, když jsem byla například v práci nebo ve fitku a v myšlence jsem odjela někam do matrixu, tak se mi řešení občas samo zjevilo. Dávala jsem to dokupy strašně dlouho, hrabala jsem se v grafech a tabulkách, hledala v tom hlavu a patu. Poté jsem si to v hlavě srovnala a zkusila sepsat. Můj vedoucí mě pochválil, že jsem udělala kus práce a dobře jsem se s tím porvala. Dokonce mě pochválil za češtinu a další věci. Hřálo mě to hrozně u srdce. Jsme u něj 3 lidi na bakalářku, jeden nestíhá, druhý spletl celé výsledky a poslal mu tak trochu hovínko .. a já ... Já si dovolím pro jednou napsat, že jsem hvězda.

Nervy se ale objevovaly často. Mnohokrát jsem řešila technické problémy, s kterými jsem si neuměla poradit. Děkuju moc všem lidem, kteří mi byli ochotni nějak pomoci. Jsou věci, s kterými jsem se ve wordu ani v excelu nesetkala a někdy bylo jednodušší někoho oslovit a zkusit to s nějakými smyšlenými čísly, než se babrat s tím sama. Největší rána, která mě zasáhla nastala 2 dny před tím, než jsem šla tisknout. 9 hodin jsem opravovala jak poslední obsahové věci, tak celkový vzhled práce. 9 hodin jsem u toho nadávala, jak mi vždy odskočí tabulka kamsi do háje a podobně. A po těch 9 hodinách práce mi klekl notebook, klekl mi word, hodilo mi to aktualizaci ... A i když jsem průběžně práci ukládala, tak to nenašlo ani to, ani ty automatické a vše bylo ztraceno. Zjistila jsem to asi o půl 12 v noci. Do jedné jsem pak jen brečela a z depky mě posbírali dva lidi, kterých v poslední době vděčím opravdu za dost. Jsou to pánové Jiřík a Míša. Vím, že si to asi nikdy nepřečtou anebo to nepřiznají, ale stejně ví, co to pro mě znamenalo. Velké díky patří taky mé nejdražší mamince, která přes všechny chmury, které mě na vš potkaly, potkávají a určitě ještě potkají, stojí při mě a nepřestává se mnou věřit, že všechno nakonec bude dobré. (Mami, třeba to JIŽ bude s bakalářkou dobré? ... a ano, tohle jsem si nemohla odpustit a Ty dobře víš, proč ... )

Musím říct, že bakalářka mi nakonec i hodně dala. Nakoukla jsem do problematiky, se kterou se sice setkáváme každý den, ale nikdy mě nenapadlo, kam až všude sahá .... Poznala jsem nové látky, se kterými bych se jinak v čistém stavu nesetkala. Poprvé jsem na vlastní pěst bez dozoru pracovala s chemikáliemi, které mi mohly ublížit. Setkala jsem se s univerzitou tak nějak z jiné strany. Chodila jsem měřit časně zrána, kdy jediný člověk na katedře byla milá paní laborantka a mohly jsme si povídat o životě. Je to po panu docentovi, který se mě ujal jako vedoucí, druhý a jediný člověk, kterému jsem v bakalářce poděkovala jmenovitě. Paní laborantka se totiž ke mě nikdy neotočila zády a nikdy se na mě nezlobila, že jsem si půjčila snad všechny odměrné baňky, které na katedře jsou. Také jsem měla šanci si hrát s přístroji, ke kterým normálně nikoho moc nepustí. Stala jsem se na něm odbornicí. A naprosto si ho zamilovala.

Až dnes, když jsem si práci vyzvedla z tisku, jsem si uvědomila, že už jdu vážně do cíle. Obhájit, odstátnicovat a šlus, finíto. Bojím se teda ještě obhajob i státnic, budou to další ohromné nervy ... A pak ještě přijímačky. Jestli nakonec půjdu z UPOLu pryč, tak nevím, jak to budu vnímat. Za mým případným titulem se skrývá mnoho slz, potu a krve. Nebyla to cesta růžemi, ale spíš jen jejich trním. Za ty 4 roky mě UPOL zbavil moc dobrých přátel, vlasů, vzal mi i některé příležitosti. A stejně vím, že nakonec si za to všechno nějak můžu sama, třeba mi to vážně za to stálo? Třeba to tak prostě má být. Možná budu za pár let péct dorty v cukrárně, možná budu v nějaké chemické laboratoři, možná budu učit. Možná ty roky pro jeden titul byly jen naprostá ztráta času, ale objevovat svět chemie, to bylo něco, co mě občas hrozně naplňovalo. Vím, co je pipeta, vím, co to je MS, vím, co je PAL, vím, jak použít refraktometr nebo jak sestavit různé aparatury nebo vydestilovat třeba kari koření nebo zjistit pH, zákal a množství dusičnanů ve vodě nebo třeba vím, co to je Williamsonova syntéza. Ano, chápu, většině z Vás to přijde jako hovadina. Ale já jsem nadšená, když stanovuju kyselinu octovou a chlorovodíkovou a určuju jejich body evivalence a nejšťastnější jsem, když z dat udělám grafy a zjistím, že jsou naprosto nádherné a nejsou rozkolísané a jsou prostě přesné a mohla bych se věnovat analytické chemii. A hlavně miluju vtipy mezi námi chemiky. Třeba když sedíme v restauraci a kámoš řekne, že právě nabyl bodu ekvivalence při titraci jídlem ..

Jsem ráda za tu příležitost studovat chemii na Palackém v Olomouci. Není to lehká škola, ani lehký obor. Není to titul zadarmo. Musím říct, že jsem neskutečně šťastná, že jsem si vybrala vedoucího, který má své zkušenosti a hromadu znalostí a hlavně se na mě nikdy nevykašlal, ač někteří jiní na katedře to svým studentům udělali. Jsem ráda, že má práce má hlavu a patu, že je to práce o něčem, co ve světě není moc známé a neopakuje se to jako například stanovení vod. A nejkránější pocit teď byl ten, že jsem svou práci mohla držet v ruce. No a aby toho nebylo málo, tak zde máte mou fotku s mou prací a tou bych se zas na chvíli rozloučila.


Další články


Kam dál