Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Hypersenzitivita - 13 kroků k porozumění a pohled z mé strany

26. listopadu 2017 v 19:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Jelikož tady občas zmiňuju, že jsem hypersenzitivní, ráda bych tady dala menší článek o tom, jak co vnímám jinak. Základ článku jsem si půjčila od Alue.

Jak se chovají hypersenzitivisté?
1. Často pláčou
Mohou plakat, jsou-li šťastní, mohou plakat, jsou-li smutní a mohou stejně tak dobře plakat, jsou-li podráždění. Neznamená to, že je jim zle. Pouze všechno, co se jim děje, prožívají velice intenzivně a slzy jim pomáhají zmírnit emocionální napětí.

(Musím přiznat, že brečím často. Ne tolik jako dřív, ale když to přijde, tak to má grády. Většinou je to už ve stavu, kdy mi přijde, že se všechno nějak hroutí, že se nemám čeho lapnout. Ale brečím i u filmů, seriálů. Dokáže mě rozbrečet i koncert mé oblíbené skupiny a vždy si připadám trochu jako pako a snažím se to zakrýt. Slzím i při pěkných chvílích (třeba, když mě bratr promoce - jo, tolik si Tě vážím, bráško :D, když udělám těžkou zkoušku ...
2. Nemusejí nutně být introverty
Introverze může vysokou citlivost doprovázet, ale není to tak vždycky. Podle zjištění Elaine Aronové je ve skutečnosti 30 procent vysoce citlivých lidí extrovertních. Často právě oni potřebují ještě více pozornosti, neboť je pro ně velmi obtížné regulovat svůj emocionální stav, jsou více závislí na okolí a mohou pociťovat cosi jako opojení dojmy.

(Mám problém se zařadit do skupiny diskutujících. I když jsem v kroužku 4 lidí, mám problém cokoli říct, že se budou smát nebo že řeknu něco špatně. Když píšu, jsem extrovert, když jsem ve společnsoti, kde je mi dobře, jsem extrovert. Často se hlasitě směju, že si ze mě lidi dělají srandu, že jsem slyšet až do vedlejších budov, smích mám občas fakt problém korigovat.)

3. Potřeba rozhodnout se je znervózňuje
Umět se rychle a s jistotou rozhodovat - to opravdu není dáno lidem s vysokou senzitivitou. A to i když jde o takové banality, jako je výběr restaurace, kde mají poobědvat. Důvod tkví v tom, že mají velký strach ze špatného rozhodnutí: co kdyby jídlo bylo příliš drahé, hudba příliš hlasitá, obsluha by je ignorovala a jejich společníkovi by se tam nelíbilo!?

(Nemám ráda rychlá rozhodnutí. Vše si plánuju dopředu, aby mě nic nerozhodilo. Nemám ráda, když se sejdu s někým, máme vymyšlený program, ale něco to nabourá a najednou se musíme rozhodnout, co dál. Nemám ráda, když mi někdo zničehonic řekne, že někam musím jít, někde musím být. Nerada chodím do obchodu jen tak nárazově, většinou si předem vybírám, který zvolím, kde mají co ve slevě a podobně.)

4. Reagují i na ty nejmenší změny
Pokud své zprávy obvykle končíte smajlíkem, ale tentokrát jste na konec dali jen tečku, buďte si jisti, že vysoce citlivý jedinec si toho všimne - a znervózní. Hypersenzitivní lidé zpravidla velice vnímavě reagují na to, co se děje v jejich okolí a rychlostí blesku zaznamenají, když něco neprobíhá jako jindy.

(Pamatuju si na incident s jedním z mých ex. Na dobrou noc mi tentokrát neposlal smajlíka s pusou. Nemohla jsem usnout, přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, myslela jsem si, že se chce rozejít .. Snažím se nenavykat si na to, jak kdo píše, ale změny stejně poznám, pokud si s někým nějakou dobu píši. Naposled jsi mě rozladil taky Ty, bratře, protože Tvou empatickou zprávu bych nečekala ani za sto let. Ale to nebylo tak ve zlém.)

5. Vždycky jsou ochotni vás vyslechnout
Pokud potřebujete přátelské rameno, můžete se na ně směle obrátit. Vysoce citliví lidé se umějí zapojit do společenského rozhovoru, daleko lépe se jim však daří v roli vnímavého posluchače. Můžete si být jisti, že vás nebudou přerušovat, nedají se ničím rozptylovat a nebudou měnit téma.

(Jsem tu pro kohokoli a kdykoli. Sice si problémy pak přenáším na sebe a je mi z toho smutno, ale jsem tu vždy pro všechny. Brečívám s kamarádkou, směju se s kamarádem. Jejich problémy jsou mé problémy. Jako vrba to umím, občas i jako rádce. Ráda se zajímám o životy druhých a když mám k někomu blízko, chci je poslouchat a znát až do morku kostí se vším všudy.)

6. Nesnášejí hluk a hlasité zvuky
Vlak ve vysoké rychlosti, troubení automobilů, příliš společenští kolegové… To všechno vysoce citlivé lidi nejen prostě dráždí - oni trpí, jako by jim každý z těch zvuků někdo vtloukal kladívkem do hlavy. Podle názoru Elaine Aronové tkví příčina ve sníženém prahu citlivosti. Kvůli němu vnímají jakýkoli stimul silněji.

(Vím, jak mě vždy rozčiluje hlasitá hudba. I doma si ji pouštím jako nenápadnou kulisu. Když hraje někde dýl hlasitě, musím odcházet anebo mi začne hučet v hlavě, je mi slabo, divně. Mám ráda koncerty, ale ke konci dne je to pro mě náročné a většinou chci být prostě už doma v tichu. Nevadí mi stát v zadnějších lajnách, zjistila jsem, že čím jsem starší, tím na koncertech více trpím, ale na drhou stranu si je prostě nemůžu nechat ujít, protože vidět některé naživo je můj obrovský sen a miluju to.)

7. Jejich pracovní návyky nejsou úplně běžné
Ideální variantou pro vysoce citlivé lidi je práce doma nebo na jakémkoli tichém místě. To jim umožní soustředit se a udržet nervy v pořádku. Podle Elaine Aronové dokážou díky své pozorovací schopnosti promýšlet nové nápady a podávat je tak, že je ostatní musejí brát vážně. Jejich analytické schopnosti a vnímavost k postřehům jiných z nich dělají skvělé členy týmu (až do okamžiku, kdy se pokusíte svěřit jim zodpovědnost za důležitá rozhodnutí).

(Nezvládám se třeba soustředit ve školní knihovně, kde to pořád šumí a někdo ruší. Ráda si vezmu knihu domů a prostuduji o samotě. Vnímám tak více pojmy, co čtu a dohledávám si mnohem více informací. Je rozdíl, když jsem pracovala na náměstí, kde chodilo málo lidí anebo v obchodním centru, kde je pořád někdo. V OC jsem často rozhozena, je to pro mě náročnější, nemyslí mi to. Na náměstí mi to odsýpalo a vedoucí mě chválila za předělání prodejny na efektivnější.)

8. Nemají rádi lechtání nervů
Horor ani thriller není dobrou volbou, chcete-li pozvat vysoce citlivého člověka do kina. Velmi výrazná tendence ke spoluprožívání ve spojení se zvýšenou vnímavostí emocionálně zabarvených obrazů by mu mohla způsobit skutečný otřes.

(Nezvládám horory. Mám z nich několik traumat, které mě děsí do teď. Do kina na horor nepůjdu nikdy. Naopak mám ráda filmy na zamyšlení, které jsou do detailu vyladěné. Na druhou stranu nerozumím většině komedií, na kterých se lidi smějí celý den.)

9. Špatně snášejí kritiku
Snaha vyhnout se všemu, co by jim mohlo způsobit příliš silné rozrušení, je pro hypersenzitivní jedince vysoce typická. V důsledku toho se také sami snaží za každou cenu jednat tak, aby se nedotkli někoho jiného, nebo aby nevyvolali něčí nespokojenost.

(Potřebuji se všem zavděčit, přes to nejede vlak. Někdy mě to hrozně ničí, ale nezvládám, když je na mě někdo naštvaný, když na mě někdo řve, když mi někdo jakkoli vyhrožuje. Snažím se chovat tak, aby se nikdo nijak nezlobil, abych zapadla do pohody, když vím, že jsem pohořela, mám hrozný strach to někomu přiznat - třeba nepovedená zkouška a rodiče - děsí mě, že jsem klesla v jejich očích a že mě vydědí do Afriky.)

10. Všechno si velmi berou k srdci
Ve styku s vysoce citlivými lidmi se raději vyhněte posměchu. Jistěže mají rádi dobrý vtip a snaží se brát život s humorem, ale i pouhá narážka na to, že je s nimi snad něco v nepořádku, je znervózní.

(Pamatuji si do teď, jak se mi smáli na základní škole, že mám vlasy jako slámu, hnízdo, že jsou otřesné. Nosila jsem hrozně dlouho copky, protože jsem se za vlasy styděla. Když jdu vybírat boty nebo bundu, potřebuju někoho s sebou, aby mi poradil, jestli je to dobrá volba a nedobírali si mě ostatní. Jsem i nervózní z výběru šamponů nebo parfému kvůli jejich vůně.)

11. Jsou velmi citliví na bolest
Bolest je rovněž jedním z druhů stimulace. Není se tedy co divit, že ji vysoce citliví lidé vnímají silněji. Výzkum Elaine Aronové potvrdil, že u hypersenzitivních jedinců je práh bolesti velmi nízký a už pouhé očekávání bolesti (například v čekárně u zubaře) u nich může bolest vyvolat, ačkoli se jich nikdo ještě ani nedotkl.

(Tohle zažívám hlavně s kolenem. Občas si říkám, že půjdu pěšky ze školy a mám strach, že mě začne bolet, když špatně nakročím. Začne mě bolet už při těch myšlenkách. Zuby před zubařem mě bolí snad pokaždé. Také ruka, když vím, že jdu na odběr krve.)

12. jejich snem je hluboký vztah
Navazovat nové známosti je pro takto citlivé lidi obtížné. Stres z nejistoty, obavy z možných trapných situací, mučivé odhadování myšlenek toho druhého, to všechno je vyčerpává. Snaží se najít spolehlivého a citlivého partnera, s nímž by se cítili volně, a kterému by mohli zcela důvěřovat.

(Chci nového partnera, ale děsí mě poznávání. Že mě nepřijme takovou, jaká jsem, že mu začne něco brzy vadit, že mě jen využije. Potřebuju u druhého tu jistotu, že tu pro mě bude. Je těžké ji najít a je ještě horší se pak át, že ho ztratím. Potřebuju často povzbudit, jsem stresař. Chlapi tohle většinou nezvládají.)

13. Nedokážou se změnit
Zvýšená citlivost, hypersenzitivita, není nějaký rozmar, ani povahový nedostatek. Chování takto založených lidí je dáno biologicky. Pokud se ve vašem okolí někdo takový vyskytuje, snažte se k němu chovat s citem. Nejspíš si sám svou zvláštnost uvědomuje, a chová se proto opatrně a ostražitě. Ale samozřejmě čeká a velmi uvítá porozumění.
 

Zastav se a přivoň k růži

12. listopadu 2017 v 22:41 | quack |  Různé kecy a můj život
Nezvládám to.

Myslela jsem si, že léto se utřepe a přes školní rok to bude lepší. Není. Zezačátku to bylo takové divné. Lidi, co vypadli mi hrozně chyběli. Bylo to ve škole nějak prázdné a připadala jsem si jako hovínko, protože jsem najednou neměla svoji skupinku, se kterou jsem se ty 2-3 roky bavila. A nikdo se se mnou nechtěl bavit. Tohle se v rámci možností utřepalo, ale vůbec nepomáhá fakt, že svou bakalářku dělám na místě, kde jsem zcela sama a nemůžu se ani tam s nikým sbližovat.

Celkově škola mi dává snad zabrat víc než kdy jindy. S přiblblým úsměvem vzpomínám na základku. Všechno mi lezlo do hlavy, všechno jsem vždy uměla ... Kde se to vzalo, že jsem teď tak blbá? Teda občas mám nějaké cvaky - bliky, když profesor o něčem mluví a já najednou zjistím, že jsem o tom četla a kamarádka nechápe, kde se to vzalo ... Ale je to minimálně. Jinak si připadám, že i když dělám do chemie nějakých 7 let (toto letí, milé děti .. ), tak vím houbelec.

Snažím se mezi školou občas něco vydělat. Tak občas sedím v práci. Třeba zrovna dnes od rána do večera a nervy mám už fakt v kýblu. Demence lidí fakt nezná mezí a zkouší mou trpělivost. Z toho, že furt stojím v práci nebo v labině mě už zas slušně bolí nohy. Nedávno jsem se vzbudila s něčím jako křečí v koleni. Jo, zní to ujetě, ale prostě ostrá bolest, nemohla jsem nohu napnout natož ohnout ... Chtěla jsem řvát, asi jsem i mukla něco, pak mi došlo ale, kde jsem a že je dávno po půlnoci a zakousla se do polštáře. Ani nevím, jak jsem to nakonec odblokovala ... Ale vím, že ve snu se mi zdálo, že mi tu nohu někdo zrovna řeže.

Když jsme u těch snů. Fakt mě to nebaví. Zvykla jsem si na bezesné noci z naprosté únavy. Ale včera v noci, to byl taky masakr. Sen o tom, že mě někdo unesl, držel v zajetí. A pak se rozhodl mě konečně zabít. Udusit. Vzbudila jsem se protože jsem se nemohla nadechnout. Ležela jsem na zádech, ruce nějak vedle těla, na sobě peřina a deka, ale tlak na hrudi jako by na ni někdo seděl a ani po probuzení jsem nemohla popadnout dech. Dost děsivý zážitek!

Z neustálých stresů, že nestíhám do školy a nejde mi vyjít vstříc vedoucí a v práci nějaké trable, kamarádi nějak haprují, osobní život už prakticky žádný, .. Spolubydlící majitelka se mě nedávno zeptala, zda mám vůbec kamarády, že furt ležím v knihách ... No už i ona mi říká, že to na mě vidí, jak jsem zničená a unavená a že má o mě stach (a to mě zná měsí a půl). Věčně mi říká, ať se zastavím na chvíli, spočnu. Já se snažím, ale když nic moc přes den neudělám, tak pak večer mám naprosté výčitky a úzkosti a nemůžu pak spát a snažím se to dohnat a pak je to stejně zas všechno špatné. Nechodím už ani cvičit. Nemám na to sílu. Vypadla mi půlka vlasů, což je u mě dost. Musím nosit copky a podobně, mám úplně hrůzu z toho mít venku rozpuštěné vlasy, protože na hlavě mám zkrátka lysiny. Když jedu busem, prohlížím si lidi a říkám si: ,,Ty, ty i ty, .. Vy všichni máte více vlasů než já ... I ty, babčo, je ti asi 80 a stejně máš více vlasů než já .. I ty, dědo ... vy všichni ... " ... Úplně mi to leze na mozek, ale chci prostě své vlasy zpět! Je mi 23 a jsem zralá na to si vybírat paruku. Mám děsy z toho, že bych se měla ostříhat a že bych vlasy nedala do culíku, nemohla upravit, aby holá místa nešla vidět.. Každé ráno se koukám do zrcadel ... Demence, já vím .. Ale pro nás, holky, jsou vlasy korunka krásy! Nemůžu být holohlavá!

Pobavila mě také spolužačka, když mi přiznala, že by si nikdy nemyslela, že trpím na deprese. Prý jsem sluníčko, všude rozlévám tu dobrou energii. A já to jsem, já to nepopírám, ale beru si na sebe problémy ostatních a poznám na osatních ten stín. Když někdy zkusíte drogu, taky poznáte na ostatních, kdo to zkusil a kdo ne - víte, jak se dotyčný chová. Zrovna v poslední době na mě vidí skoro všichni, že fakt nejsem ve své kůži. Navíc u mého dobrého kamaráda se objevilo něco jako domácí násilí a já prostě nevím, co s tím. On neví, co s tím ... Nikdo neví, co s tím ... Je to další kousek do mé složité mozaiky, proč se nemůžu zastavit a myslet na chvíli na pěkné veselé věci. Vždy se najde nějaká další sračka. V pátek mě sjel dokonce vedoucí katedry. Za hroznou blbost, ale člověk z něj má prostě respekt a navíc řval a použil na mě slovo "zjebat" .. Což prostě nechápu,jak si to mohl dovolit, ale proč ne. Rozhodilo mě to na dalších 5 hodin. Je to paráda.

Závěrem? Nebaví mě být hypersenzitivní. Ve chvíli, kdy mi na někom záleží a mám k němu blízko, beru si jeho bolesti a strasti na sebe. A když proti mě někdo něco má, bolí to tak strašně hodně. Chtěla bych jednou potkat člověka, který tohle všechno bude chápat a bude to respektovat, nebude mě ničit. Ve chvíli, kdy si s někým fajn povídám a dostaneme se k tomu, mám to skoro denně na talíři. ,,No jo, Ty seš zase uražená, ty hypersenzitivistko, já zapoměl, člověk musí chodit kolem Tebe po špičkách ... " ... I tahle věta tak strašně hodně bolí! Nedělejte mi to... Neutahujte si z mých pocitů ... Neříkejte mi: ,,Ale to je jejich život, tak si to tak sakra neber!" .. Nebo: ,,Nemůžeš život brát tak vážně ... Moc to řešíš ... " ... Mám zcela jiný pohled na svět. Je to tak. Já se s tím smířila, možná. Zkuste to taky. (Jako jo, kamarádi si tohle nepřečtou, o blogu neví ... ale stejně! .. Potřebovala jsem to vyřvat do světa .. ) Já se chci jen zastavit na chvíli ... A mít klid.

Prázdninové depkaření

17. srpna 2017 v 19:05 | quack |  Různé kecy a můj život
Vůbec nevím, kdy jsem naposled měla takovou depku. Pamatuji si, že za pubertu jsem jich měla hrozně moc a nikdy jsem nepochopila, jak vlastně odezněly. Pak jsem měla depku při každém rozchodu a náhodném setkání s mými ex. Takže soudím, že poslední depka byla okolo Vánoc. Protože Vánoce jsou vždy depresivní a ztratila jsem tam přítele.

Každopádně tahle prázdninová deprese, ta je taky moc úžasná. Začala asi tím, že jsem šla na rande a pak na druhé s jedním klukem, ale nedopadlo to podle očekávání, protože pro mě to bylo spíš jakože půjdeme ven jako kamarádi, ale pro něj ne. Nějak jsme se moc neshodli. Nelíbí se mi, když kluci na mě hrozně spěchají .. Připadám si pak, že s ním prostě musím chodit a milovat ho, jinak nastane konec světa. Prostě proč? Já mám na vše čas, když se na mě tlačí, jsem nervózní, nesvá, trápí mě to a vnitřně je mi špatně. Chlapec to pak naštěstí pochopil, že hned se ke mě tulit, chytat mě za ruku nebo hladit na noze nebylo úplně optimální 1. rande a byla jsem ráda, když se mi omluvil. No kamarádi asi už moc dobří nebudeme, i když ten návrh měl. Tak jsem si řekla, že ok, je to smutný letní románek, však na rande jsem byla a to se počítá. Ale víc nic.

No a pak mi maminka odjela do Litvy s bráškou a já měla strach o tatínka. V práci a na praxi mi nevyšlo volno, abych jela za ním domů. Což mě mrzí do teď. Jeho nálady byly jak na horské dráze a bylo mi líto, že když měl špatný den, nebyla jsem tam pro něj. Připadám si jako strašně sobecká dcera, která prostě pro práci zanedbává vlastní rodinu. Úplně nemožná. Tatínek mi sice psal, že jsem úžasná a jak mě má rád (a já ho taky a moc!), ale nevím, jestli se koutkem duše na mě nezlobil.

No a další část depky je taky kvůli kluka. Tolik jsem o něm básnila, psala si a chodila na akce, že když mi naznačil jeho kamarád, že je na kluky, tak mě to srovnalo se zemí. Vůbec, ale vůbec na to nevypadá, nechápu, jak je schopen se tak přetvařovat na heteráka. Proč to dělá? Vím, že mě má taky nějak rád, stejně jako já jeho, prostě jsme se za ten půl rok stali fakto dobrými kamarády, ale toto jsem nezvládla. Už když se k sobě tulíme, blbneme, chodíme ven a pijeme nebo do čajky na vodárnu ... Plánjeme cesty všude možně. No tak ok, tak je to kamarád do deště. Po delší době zas věřím nějakému klukovi a není v celibátu ... A je to takhle. Nevím, jak se mi to tak stalo, že přitahuju k sobě gaye a celibáty a ... Vlastně to bratr dnes krásně vystihl, že je všude hodně ryb, ale on si připadá jak na poušti. Občas někde něco seschlého a nechutného, ale jinak nic. Tak jsem mu napsala, že to mám stejně, občas ale narazím na kaktus. Odpověď ve stylu "který ale nepíchá", byla tak nějak smutně trefná. Tak snad ... Jednou na své poušti najdu nějakého dalšího trosečníka a nebude to fata morgána. Anebo prostě najdu rybník s rybami. Ale toho kamaráda je taková škoda! Ale to, že krásně zatlouká už vystihuje fakt, že po něm jde fakt hodně bab, má prostě něco v sobě. Prevít. (Nemůžeš být třeba bisexuál? ... )

No a když jsme stále u chlapců. Tak právě další moje zlatíčko kamarád, kterého jsem taky poznala někdy v lednu, ale přirostl mi k srdci ... Má podezření na roztroušenou sklerozu. Proč vždy tak super lidi musí mít něco tak šíleného? Plánujeme hory, ale možná to pozměníme.

Další a poslední část depky je z mé nynější brigády. Jsem tam za kus hadru. Obíhám 3 prodejny a snažím se všude vyhovět, ale je to náročné ... A když já potřebuju volno, tak to nejde. Proto přicházím o akce, na které bych fakt moc chtěla ... (Nebo o čas s rodinou ... ) A nikomu tam na mě nezáleží. Sice výplatu jsem teď dostala krásnou, ale za jakou cenu, když jsem tam musela doplácet nějaké nesmysly. Nebaví mě to. Ještě to je práce s lidmi .. Kdo nezkoušel, nepochopí, jak to umí být psychicky náročné. Vedoucí je navíc tak nějak jiná. Má podivné nároky, umí být protivná a umí udělat z člověka naprosté hovno i po telefonu. I pomocí SMS. Děsím se každého hovoru s ní.

Tak to tak dopadá, že je na mě toho moc. Jako ano, pěkně jsem si vydělala a to, že je gay neznamená, že spolu toho nemůžeme hodně prožít. Kamarád navíc nikdy není na škodu, ale zkrátka šok. Doufám, že se začátkem semestru se mi život zas nějak srovná. Přijdou naprosto jiné trable ... Drtí mě to zatím ale pěkně. Hold dlouho jsem byla šťastná.
 


Sešla jsem z cesty?

1. června 2017 v 19:05 | quack |  Různé kecy a můj život
Včera byly u nás státnice od našeho oboru. Jsem teď druhák, státnice bych správně měla mít tedy za rok, ale s tím, že jsem měnila obor, vlastně jsem letos mohla státnicovat. Jenže před 3 lety jsem se rozhodla pro jiný obor, který jsem nezvládla. Občas si to vyčítám, měla jsem totiž podanou přihlášku a byla jsem přijatá i na obor nynější. Ale mé ego bylo tehdá velké a chtěla jsem zkusit to těžší.

Jasný, můžu si říkat, že bych nepoznala všechny ty lidi, no poznala bych jiné. Stejně se s některými třeťáky bavím a jsou hrozně fajn. Ti, kterým jsem včera moc držela palce, to včera zvládli bravůrně a jsou bakaláři a ano, mám za ně obrovskou radost. Nebo hlavně za toho jednoho, který si celé tři roky taky slušně protrpěl a na státnice moc nestíhal. Takže je to frajer. Akorát mě to mrzí, že te titul taky nemám v kapse. A mrzí mě, že to pořád musím mít nakloněné jako on a tak nějak se spíš sápu k titulu, než že bych šla vzpřímeně a vyrovnaně. Takže včera, když mi napsal prosté "mám toooo", tak mě prvně oblily slzy radosti a štěstí a potom to byl záchvat paniky, jestli mě to třeba taky čeká nebo tady promarním 4 roky ..

No a nejde jen o školu, když tak přemýšlím, kde jsem všude mohla udělat chybu a sejít z cesty (osudové). Ani nevím, proč jsem na chemii, horší je, že nevím, co bych bez ni dělala. Jenže s tou střední a 3 roky na univerzitě.... Možná mě ani tolik už nebaví? Nebo ne aspoň všechny její oblasti. A nejlepší je, že když už mě některá její odrůda baví, tak z ní pakticky nikdy nemůžu přejít přes zkoušku. Ale aspoň mě to baví v praxi. Což je další problém - momentálně se nikam nemohu dostat na praxe.

A je toho víc. Dojímá mě, jak udělám jednu malou změnu v životě a má to neskutečný dopad. Před měsícem jsem se byla podívat kamarádoi na koťátka. Taková blbost a o měsíc později to zavinilo, že už to není kamarád a strhl s sebou dalšího kamaráda. To se asi tak občas stává. Na druhou stranu jsem si tento rok dva nové našla ... Takže jde jen o nějakou záměnu? Tak jak tak mám momentálně trochu ze všeho nahnáno. Když to přeženu, třeba se tak jako stane, že třeba budu chtít jít nakoupit, ale nepůjdu do alberta, ale do billy a někoho tam potkám, ten to někomu řekne a za půl roku později z toho vzejde nějaký malér, ... Já nevím ... Doví se to učitelka a nedá mi zkoušku. Haha. A přitom s těmi koťátky mi říkala intuice, že to bude něčím čarovné. Proč nedávám na intuici, kterou mám za svůj život už celkem vycvičenou? Třeba doufám, že se plete, jasně.. Ale kolikrát se pletla? Naše pocity nám dávají najevo co dělat a co ne. A já je stejně neposlouchám. No vlastně i s prvním oborem jsem měla takové pocity divné, ... No a proč bych to nějak řešila, že. Zajímalo by mě, kolikrát jsem vlastně něco v sobě neuposlechla. Bylo to tak už na střední? Nebo až po ní? Je můj nynější obor dobrá volba? Jsem na něm průměrná - ani ta špička, ale ani ta co se pořád topí. Takže zatím celkem dobré. Zatím. No zkrátka jsem teď ve stavu, kdy bych vlastně hrozně, hrozně, hrozně moc chtěla dojít ke státnicím a udělat je a mít aspoň jeden titul. A zkusit pak ten druhý. Paní bakalářka. Paní magistra ... No myslím si, že tak často mi někdo háže klacky pod nohy, že bych si to zasloužila? Věřím si. Zvládla jsem opravnou zkoušku, hurá, mám všechno z prváku! A ten bývá občas krutý. Chci se prokopat. I když nevím, zda je to směr, kterým jsem se měla vydat.

Jak jsem vysadila hormonální antikoncepci

2. května 2017 v 17:00 | quack |  Různé kecy a můj život
Dlouho jsem zvažovala, zda tento článek nějak sepsat nebo ne. Už proto, jak citlivé téma to umí být. Tak proto kdo tohle vyloženě nehledal, asi to nečtěte. Chci tímto trochu pomoci divkám/ženám, které uvažují nad braním či vysazením HA.

Další články


Kam dál