Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Kde se ztrácí soukromí?

6. dubna 2017 v 21:44 | quack |  Různé kecy a můj život
Nepřestane mě udivovat demence některých znuděných údajně dospělých lidí ...

Tak jo, tak to pojďme trochu rozvést ... Myslím si, že dnešní doba je hodně uvolněná a mnohé je dovolené .. Ale podle mě máme stále nějaké meze. Například můj mobil, je prostě jednoduše jen můj. Mám na něm navolené heslo, kdybych ho nechala někde povalovat, ať se do něj nikdo jen tak nedostane ... Mám na něm data, když jsem mimo wifi, ano, mám na něm facebook a messenger a další aplikace moderního světa.

Myslím si, že facebook může být občas i užitečná věc. Samozřejmě, že na vysoké škole máme každý svůj školní mail, kde bychom měli chodit a není těžké studenta nebo profesora dohledat .. Ale pro tu komunikaci student - student stejně většinou volíme FB, kde je většina lidí. I já, když mám nějaký předmět a nejsem si s něčím jistá, najdu si lidi, co jsou tam zapsaní a pak si někoho vyberu a napíšu mu na FB. Udělala jsem to tak i o posledním zkouškovém. Vybrala jsem si jednoho ze 4 lidí z našeho školního serveru, co byli zapsáni na jednom termínu a jednomu napsala. Je o rok výš, stejný obor. Takové kontakty se hodí, říkejme tomuto kontaktu třeba pan Kapusta.

S panem Kapustou jsem si vyměnila pár informací a pak jsme si začali psát nějak častěji a nejen o předmětech, ale zkrátka se pošťuchujeme a vždy mi nějaký jeho hlod zlepší náladu. Smích je vzájemný, protože já jsem taky hlod za hlodem a pan Kapusta se s tím už nějak smířil ...

Tak a teď, co se stane, když jste na škole, kde mají být údajně hrozně dospělí a chytří mladí lidé ... A máte mobil a máte facebook a občas si s někým píšete, třeba s panem Kapustou ... Asi 3 dny zpět jsem si změnila tapetu na mobilu a málokdo to stihnul postřehnout ... Pár lidem jsem se předtím chlubila svým zpěvákem, nyní se na mě usmívá Johnny Depp a ukázala jsem ho jen spolubydlící. Nutno říci, že jsem tak měsíc mobil ve škole ani nekontrolovala, byl vypnutý, změnilo se to tak 2 týdny zpět, protože se tam začínám nudit. Pana Kapustu jsem si mezitím na facebooku přejmenovala na něco trefnějšího a často je to poslední kontakt, kterému jsem poslala zprávu, takže jeho kolečko na mé ploše mobilu často svítí.

No a dnes si tam v klidu odbudu svých 9 hodin ve škole a najednou mi Kapusta píše, že proč ho mám na mobilu v kontaktech a proč tam mám vůbec takovou přezdívku (jak to tehdy vzniklo jakože) a že mu dali echo o tom mí spolužáci a zajímají se. Nutno říci, že společné přátelé máme jen 2 - jednoho z nich jsem dnes ani neviděla a druhý u mě nikdy nebyl na blízku, když jsem měla mobil v ruce. Takže jsem je samozřejmě vyškrtla. Takže mi prostě chce někdo naznačit, že se mi jen tak někdo kouká přes rameno na mobil, s kým si píšu, co mu píšu, jak se jmenuje .. a pak mu to ještě v klidu jen tak napíše? ... Mě by to tak nezarazilo, kdyby nedodal, že na ploše mám Johnnyho ... Pan Kapusta to nemůže vědět. Vlastně jsme si naživo potykali až dnes, kdy jsme konečně měli oba trochu času a potkali jsme se. Mobil jsem dala do batohu a batoh nechala kamarádce, než se vrátím .. A ta ví, že si s Kapustou píšu a nedělá z toho vědu. A neví mé heslo. A to spolu bydlíme. Ví vlastně i poč mu říkám tak, jak mu říkám.

Proč má někdo potřebu mi čučet do mobilu? A ještě o tom psát? Co je na tom, že u někoho mám přezdívku (a on o ní ví!) a co je na tom zlého, že si s někým píšu? Nejsme v 1984, aby to někomu tak hrozně vadilo, že je to proti nějakým pravidlům a nechci být hlídaná na každém kroku. Nechci, aby mi někdo kontroloval mobil ... Kontakty, ... Obrázek na ploše ... Přezdívky ... Je to jen mezi mnou a tím, kým si píšu! Navíc nemám ponětí, kdo je ten tajemný, který to hned musel řešit, .. A jako .. Vadí mi to, že to nevím. Pan Kapusta je samozřejmě pryč. A v zájmu provokace mi to stejně neprozradí. Ale mi chování mého stalkera hrozně vadí, není to slušné ani nějak normální. Nekoukám nikomu na mobil, když mi vyloženě něco neukáže, nemám proč! Nechápu, koho tak irituje mé soukromí, s kým si píšu a co si píšu, že to jen tak nemůže přejít a nemůže mě nechat plavat. Setkávám se s tím u nás, že někteří mají svůj "haters club" ... Asi jsem jedna z nich .. Protože už můj mobil asi není soukromý a mé zprávy jsou monitorovány třetí stranou. Tak děkuji za ten zájem! Ale fakt to není nutné ...
 

Jak jsem darovala krev

20. února 2017 v 18:46 | quack |  Různé kecy a můj život
Byl to asi záchvat deprese, když jsem posílala mail se základními informacemi o mé maličkosti na událost Daruj krev s rektorem. Už mi pak bylo blbé to odvolat, tak jsem do toho namočila kamarádku a šly jsme.

Krev se darovala na Fakultní nemocnici v Olomouci. Asi půl hodiny jsem vůbec hledala na mapách a jízdních řádech, jak se tam jednoduše dostaneme. V 7:10 ráno jsme pak vyrazily vstříc svému osudu.

Někdy okolo 7:45 jsme se už motali na chodbách transfúzního oddělení. Odložily jsme si bundy a po instrukcích začaly vyplňovat dotazníky. Kamarádka měla všude "NE" ... A já v půlce případů "ANO" ... (Byla jsem na operaci, měla jsem infúzi, měla jsem nemoc plic nebo průdušek, mám alergii, měla jsem ekzém, etc.) .. Nasbíralo se to ani nevím jak. A pak jsem to asi 3krát znovu obhajovala, jak to s čím je a proč to je ... (Je ironické, že nakonec jsem já prošla a kamarádka ne .. )

Po té jsme se s kamarádkou trochu rozdělily, byla jsem dříve s dotazníkem, takže jsem šla dřív na první odběr, kde se zkoumá základní krevní obraz, případně nemoci (?) a pak jsem šla k doktorce na rychlé vyšetření. Tlak se mi měřil samozřejmě 3krát. Jednou nejel stroj, podruhé byl tlak vysoký (můj klasický strach né z doktorky, ale že mi to udusí ruku ... ) ... Tak jsem ji to vysvětlila, že to je normální, tak si se mnou pokecala o zbytku věcí z dotazníku a pak mě změřila znovu starým přístrojem a hle - bylo to ok ... Už mě totiž uklidnila. Pak mi byly dány další instrukce a já se už pomalu ztrácela. Začala mi vysvětlovat, že tam často chodí lidé, kteří měli pernou noc a chtějí jen jistotu, že nemají HIV, a proto na kartičce zaškrtnou, že nechtějí, ať se krev daruje, že nemají čisté svědomí ... A že i z jiných případů to mohu anonymně odmítnout, že to je moje věc. No ... Mé svědomí je asi čisté, zaškrtla jsem, že "ANO" - chci, ať mou krev někdo dostane a potkala jsem zase kamarádku. Ta ještě ani u doktorky nebyla. Ještě jsem si tam mohla dát rohlík a čaj, ale vůbec jsem si toho nevšimla a raději jsem pokračovala, kam jsem si myslela, že mám pokračovat. Umyla jsem si levou ruku ... A pak vstoupila do další čekárny (čtvrté? .. ). Tam se chvíli nic nedělo a pak jim došlo, že má karta se někde sekla. Tak mě nevolali přes číslo, ale jménem.

A bylo to tady. Po nějaké víc než půl hodině jsem se dostala na to osudné křeslo. Byla jsem napíchnutá a byl mi dán balónek do ruky, abych ho mačkala a krev proudila. Po předchozí zkušenosti s plazmou jsem čekala to nejhorší. Závratě, mdloby, ... A ono nic. Myslela jsem si, že tam sedím tak minutu a ono bylo hotovo (bylo to 10 minut ... ). Chvíli jsem si poležela, nic se nemá uspěchat. Mezitím tam jedna krev letěla do háje, protože pán snídal croissant a to se nemá před odběrem (tuk .. ) a zmátlo mě, že nevidím kamarádku. Ta mi mezitím psala sms, tak jak mě sestra odprovodila do jídelny, kde jsem dostala občerstvení, tak jsem ji odepsala. Přišla. Já tam obě zadělané ruce a ona nic. Teda jen tu jednu po odběru jedné ampulky. Tak mi vysvětlila, že ji nepustili, že má prý hodně krevních destiček a údajně je to z toho, že málo pije, ale že může přijít za 2 týdny ... Tak jsem ji říkala, že případně půjdeme spolu za 3 měsíce (darovat se může co 3 měsíce) a ať to tak nežene, že ji samotnou nenechám. Pokud si to nerozmyslí.

Po chvíli jsem dostala párky, čokoládu a nějaké multivitamíny. Docela jsem se těšila na balíček, který jsme měli dostat z naší univerzity. Finanční odměnu tam nedostává nikdo. Pomalu jsem pojedla, rozdýchala mírné občasné točení hlavy a pak jsme vyšly. Odchytila nás slečna s foťákem. Dala mi triko, kde trefně stojí "Nekrmte komáry, radši darujte!" .. Certifikát prvodárce, diář, kapku krve jako odznáček a další nějaké nesmysly a vyfotila nás u stojánu s logem naší školy. Kamarádka byla trochu nešťastná, ale když viděla občas mé nejisté kroky, asi nelitovala, aspoň na mě mohla dávat pozor. A musím říct, že nejhorší pak bylo vyjít schody do našeho bytu. Připadala jsem si jako kuřák nebo prostě důchodce. Strašně slabá a bylo mi z toho fakt na nic. Před školou jsem si lehla na hodinu (dostala jsem omluvenku, ale nejsem bábovka .. ) a to byla taky asi chyba .. Pak jsem byla nějak ještě malátnější. Ale neomdlela jsem dnes ani jednou a za to jsem na sebe moc hrdá ... Fakt hrozně. Darovat krev nedělá takové potíže jako darovat plazmu. Fakt ne. Celkově to beru jako celkem v pohodě záležitost. Až na to, že jsem si po pár hodinách sundala obvaz a náplast a ještě mi ukáplo trochu krve. No .. Stává se.

Nejvtipnější věc byla, když se mě hned na začátku ptali, jestli chci být pravidelný dárce. Protože mi přijde darcovský něco a mé číslo si uloží a budou volat tak jak tak, kdyby měli málo mé krve. (Jo, to je taky plus, konečně vím svou krevní skupinu) ... Řekla jsem jim, že nemám ponětí a asi se to dozvím, až bude po všem ... To jsou otázky toto ...

A co Vy? Byli jste někdy darovat krev? Nebo o tom přemýšlíte?

Když odchází kamarád ...

14. února 2017 v 21:38 | quack |  Různé kecy a můj život
Tento článek jemně navazuje na článek o skartování ... Jedná se o toho kluka, který právě odchází z našeho oboru.

Včera jsem se s ním šla rozloučit. Měli jsme být sami, sednout na pivo. Pokecat, zasmát se ... Rozloučit. Takový pohodový večer. On je zvláštní. Je starší než my ostatní. Nikdo ale ani nevěděl přesně o kolik a mi taky zatajil i den narozenin. S nikým se extra nebavil, jen mě a další asi 2 lidi si trochu pustil k tělu. Ale bylo mi líto, že by jen tak odešel a s nikým se nerozloučil, tak jsem se s ním dohodla, že to bude naše malé tajemství. Akorát jsme hned v hospodě narazili na tři spolužáky .. A tak z tajemství sešlo ..

O to tak ani nejde. Spíš mě dojalo, že se známe rok a půl, chtěla jsem na něj vzpomínat v dobrém a nějak se to zničilo. Myslela jsem, že se vrátí jen do Brna, ale jede trochu dál a časem by chtěl mimo ČR úplně .. Samozřejmě, kdo ví jak to bude, ale já mu to přeju ... Jen to znamená, že se zkrátka už neuvidíme ...I jsme si vyjasnili, že si nebudeme dávat trapné sliby, že se ještě někdy domluvíme ...

Je to člověk, který mi hodně pomohl právě před rokem a kous, když jsem nezvládala rozchod. Povídali jsme si často a s ním jsem pak udělala i rekord, kolik piv maximálně vypiju. Už v té době musel jezdit na víkendy pryč a pracovat, aby na škole mohl zůstat. O prázdninách mi pak napsal, že mu nedali přerušení studia a neuvidíme se celý semestr, ať má čím zaplatit školu. Těšila jsem se na únor, že se zase uvidíme v lavici, ale nestalo se. Věci se mu v životě pohly ještě horším směrem, než jsme si oba kdy mysleli. Najednou zůstal na všechno nějak sám ... A škola už pro něj nebyla priorita. Jen tak jsem mu namátkou jednou napsala, ... Protože jsme si od května pořádně nepovídali, ... A on napsal, že se už nevrátí a že je v Olomouci poslední týden. Vyděsilo mě to.

Víc mě vyděsilo, když jsem si z něj dělala včera srandu, že jak může vědět, jestli nemá někde dítě ... A on mi řekl, že ví, že má ... A začala naše brečící scéna. On ho totiž vůbec nevídá. Matka si to nepřeje. Je mu rok a půl, jmenuje se Honzík a viděli se chvilku na začátku roku. Řekla jsem mu, že mě to hrozně mrzí a jednou bude mít lepší rodinu, že za deset let bude zkrátka někde jinde. Řekl, že jo, to bude, nejspíš někde na hřbitově, protože už prodělal operaci se srdíčkem, není to moc ok a navíc naznačil, že má metastáze ... A rozlučková idylka byla ta tam ... To už jsem to nevydržela a plakali jsme spolu (a to fakt často ani nevidím, že by chlap brečel ... Hrozný pohled .. ) Neumím a nechci si představit, že prostě ... mi za pár let někdo jen tak zmíní, že M. už není mezi námi. Vždyť je to strašně divné, že je na vše nějak sám. Říkala jsem mu vždy že umím být vrba a může do mě nakecat co chce, ... Ale už se neumí svěřovat. Svěří se prostě až u piva, v den, kdy se vidíme naposled. Boží.

Odpouštím mu to kvůli toho, že ho mám ráda. A že mám dobité zápěstí ... A modrý palec. Protože jsme se bili a já ho hodila do křoví. A tak má on modřinu na noze. Památka. Odpouštím mu, protože jsem mu mohla kdykoli napsat, že je kretén a on to vzal. Nehádal se, nenamíchnul se, protože to asi věděl, že mu jen tím říkám, že ho mám ráda. Odpouštím mu, protože mě včera za ruku odprovodil domů, protože měl o mě strach. A dokonce za mě zaplatil, jen tak, protože chtěl. Odpouštím mu, protože mi utíral slzy a protože mi pak dal pusu na čelo, že jsem opravdu trdlo a nemám proč ho mít ráda. Odpouštím mu, protože to byl naprosto jiný kamarád než ostatní. Protože ho většina lidí na oboru nechápe stejně jako mě. Protože nakonec se mi se vším svěřil a já s tím nemůžu nic dělat. A odpouštím mu, protože mě donutil slíbit mu a přísahat, že se pokusím dokončit školu, protože mu to už znova nevyšlo a protože podle něj na to mám, i když mi rok a půl říkal, že jsem dutá a blbá .. . A odpouštím mu, protože mi nakonec přiznal, že je mu 28 a kdy má narozeniny a nechal mě si to zapsat do kalendáře. Odpouštím mu, protože mi nikdy nelhal. Je naprosto upřímný a je mu jedno, jestli mě to bolí nebo ne. Odpouštím mu, protože vím, že čas se mnou mu vypršel a musíme oba dál a čeká to i ostatní kamarády z vysoké školy. A odpouštím mu, protože kvůli něj jsem se začala bavit s dalšími lidmi, když on tam už nebyl ..

Odpouštím Ti M. ... A kdyby ses k tomuhle někdy náhodou dostal, což si fakt nemyslím ... Víš, že by to nešlo jinak ... Sereš mě a nemám Tě ráda, kreténe! ... (Volně přeloženo pro ostatní ... Přeji šťastný život, ať už má jakoukoli délku, pěkné zážitky a hlavně už jen všechno pěkné, Ty si to zasloužíš, trubko.)
 


Já nechci do skartovačky ...

8. února 2017 v 21:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Článek berte možná s rezervou ... A možná taky ne ...

Ten pocit, že nechci, aby mě někdo hodil do skartovacího přístroje, se objevil celkem náhodou .. Šla jsem na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Vzala jsem si lístek s číslem a čekala, až si mě zavolají. Následně jsem vstoupila a řekla jsem své přání. Při tisknutí slečna odešla a já se mohla koukat po kanceláři. A za ní na stole ležela složka. Složka nesla jméno mého spolužáka. Tedy, spolužáka, který odchází nebo už vlastně odešel.

A mi najednou bylo divně. Máme na vysoké škole všichni složku? Co v té složce je? Co se se složkama děje, když lidi odejdou? Když se tam už nezastaví? Skartují je? Když odejdu, když to nedám, půjdu do skartovačky? A paranoia byla na světě ...

Co když u každé zkoušky mají někde na děkanátu připravené naše složky? ... Nedal jsi to? *vžžžmm* a jsi zeskartován. Dal? Dobře, zařadíme Tě zpátky a uvidíme příště. A že někteří profesoři vyhazují a vyhazovat budou. Třeba se předhání, kdo bude mít více skalpů skartů.

Děsí mě ta představa té složky. A té skartovačky. I když jsem nedávno psala, že nevím, zda končím nebo ne ... Tahle představa mě vyděsila natolik, že o hodinu později na zkoušce jsem se potila o to více. Já do té skartovačky nechci! A to prosím ani nevím, jestli opravdu skartují studenty. Ale já jsem pako. Já si to myslet budu.

Jelikož mi to v hlavě leží už víc jak 24 hodin, dovedla jsem to ještě o myšlenky dál. Co když má každý člověk svou skartovačku? Sami uznejte, že jsou lidé, kteří Vás něčím namíchli, pohádali jste se, něco zkrátka nedopadlo a když už to konečně bylo možné, prostě jste je nechali zmizet ze života - dali jste je do pomyslné skartovačky. Čím víc nad tímhle přemýšlím, tím víc mi dochází, že za poslední 3 měsíce mě zeskartovalo víc lidí než normálně. A vůbec nevím, co se tak náhle změnilo. *vžžžmm* a už nejsem.

A kolik lidí jsem vůbec už zeskartovala já? Neměla bych ten koš už taky vysypat? A dají se vůbec ještě zeskartování lidé polepit zpět? Líbí se mi to víc než citát, že přátelství je jako tenká nit - když se přetrhne, dá se ještě vrátit, ale uzlík zůstane (nebo tak nějak) ... Přátelství je jako skartovačka - když Tě někdo zeskartuje, může se to ještě vrátit, ale zůstaneš slepený a upatlaný od lepidla (lepící pásky spíš). Lepené vztahy existují ... Je to tedy odkaz na skartovačky?

Už jsem na jednom oboru končila. Jenže jsem se hlásila hned na nový. Zajímalo by mě, jestli složku nechali tak a jen papíry v ní zeskartovali a vložili do ní nové. Já si totiž žádnou složku nevyzvedávala. A s bývalými kamarády je to podobné. Vlastně vůbec nevím, co se s těmi složkami a materiály uvnitř stalo. Se vzpomínkama z časů, kdy jsme se bavili. U mě je skartování úplně poslední krok a moc lidí se to netýká. Já sbírám ty složky a ukládám si je do paměti. Já jsem spíš přeplněný archiv s rozbitou skartovačkou, protože pár lidí asi už ani nemá nárok na to, aby zůstali a stejně v archivu jsou. (Ano, uznávám, i mi tyhle úvahy přijdou trochu ujeté .. )

Ale já prostě nechci do žádné skartovačky.

Končím se školou?

23. ledna 2017 v 20:00 | quack |  Různé kecy a můj život
Je zde otázka, která se za poslední měsíc stala jasnější než kdy byla ... A to, zda mám skončit nebo nemám skončit se studiem na vysoké škole.

Přemýšlím nad tím kvůli pár věcem. Nebaví mě ty stresy .. A že já jsem stresař maximalní. Před zkouškou nespím, nejím, je mi špatně ... Dokud nemám výsledky, tak nejím, protože co? Je mi špatně. Vracet se pak k jídlu umí být obtížné. Neumím tak neřešit ty zkoušky, zvlášť, když mi prostě nevychází ...

Tento semestr jsem měla zapsaných 14 předmětů ... 9 jsme měli povinnných, jeden jsem si napsala z dalšího ročníku, 2 povinně nepovinné angličtiny a 2 jsem si dala do ekonomického modulu ... Z áček jsem si myslela, že mi chybí už jen dvě zkoušky, na obě mám poslední pokus a nervy dělají své. Hrozně se toho bojím, nechci to opakovat za rok. Dnes jsem se dozvěděla, že jdu znovu na jeden předmět, protože pan profesor se rozhodl, že by to vypadalo blbě, kdyby to na první termín dali všichni ... Vytáhl namátkou 5 lidí, kteří přijdou za týden .. A jsem samozřejmě mezi nimi, protože já na téhle škole nemohu mít nic zadarmo.

Že jsem vyhazovaná z ústních, protože nejsem muž, ok, zvykla jsem si, to je prostě náš chemický UPOL. To, že poseru občas nějaký test - to samozřejmě beru, zlobím se na sebe pak hodně, ale .. .Nejsem hold dítě štěstěny a nejsem genius. Ale neberu, když mi matikář řekne, že jsem nikdy neměla udělat maturitu a vůbec se dostat až na vš ... A přitom jsem kdysi vyhrávala matematické olympiády a matematika mě bavila a šla mi ... Na vš je to jiný kalibr a u nás na tom vyletí vždy polovina lidí. A na chemii mít dvě matiky a ještě zakončení test a ústní, ... To chcete. Ústní matika je největší zlo, co asi může být ... ?

Vadí mi ti lidi, co se učí den dva, jdou na zkoušku a mají ji .. Protože prostě se většinou naučí nějaké jednoduché věci, na víc čas není a záhadou jim vyjdou otázky .. Na jednu z těch dvou, co jsem psala už dvakrát a mám poslední pokus, jsem se ve výsledku učila už měsíc. Uměla jsem odříkat hordu věcí nazpaměť a je to zcela jedno, protože paní profesorka má asi 40 verzí testů, každý dostane něco jiného a poper se sám. A vůbec nevadí, že třeba 2 otázky tam byly z jiného předmětu a okrajově pasují. A vy jste tam nechodili, protože nebyl povinný. Mobil odevzdáš na katedru, tašku pod tabuli, věci na věšák. Kontrola kapesníčků, kalkulaček, pití. Už z toho jsem ve stresu. Nepoužívám taháky, nikdy jsem na to nebyla. Ale člověk se pak bojí jen pohnout, protože každý pohyb je sledován ...

Druhá zkouška je pro mě také naprostá záhada. Čekám vždy jak trubka na výsledky, abych se dozvěděla, že třeba příště. Minule jsem fakt myslela, že se dohrabu aspoň na éčko ... Marná snaha. Utekla jsem s brekem, kecla jsem si venku k řece na zmrzlou lavičku a dvě hodiny nevnímala svět a čas. Naprosto jsem se psychicky sekla, že dál tohle nedávám. Probrečela jsem celé odpoledne a večer, jak jsem se došourala na byt, psala kamarádům, jestli třeba nejsem už ztracená existence. V tomhle jsem ráda, že náš obor je celkem přátelský, co je nás jen asi 14 ... Držíme spolu. Není to ani dva týdny, co jsem tahala kamaráda z depky, kdy chtěl taky skončit. (Bobíškovi chybí asi 3-4 předměty z prváku a nevychází mu zápočet ke zkoušce a kdesi cosi ... Ve výsledku větší bída než já .. ) Tehdy jsem se chtěla prát do posledního dechu, že prostě dostuduju, ať to stojí, co to stojí ... Ale o dva týdny později mám na celou věc celkem opačný pohled.

Nebaví mě škola ... Už víc než rok mě to nenaplňuje tak, jak by asi mělo. Jsem ráda, že jsem v druhém ročníku, že jsem se zkrátka nějak prokousala ... A že mám splněno tolik, kolik mám. Jen asi 4 lidi od nás neválčí a jsou se vším celkem v pohodě, zbytek jde přes všechny bez prominutí sračky, co si na nás zas naše katedra připravila. Názor, že žena nemůže být chemik mi už hrozně leze krkem. I když se o tom třeba tolik nemluví, zdá se mi, že diskriminace žen je stále tady a bude tu pořád. Nebaví mě poslouchat, jak šla kamarádka za naší garantkou podepsat index a poslala ji do háje, že má přijít až po Vánocích a teď musí jít něco zařizovat a jít pryč a nemá zkrátka čas a zdržuje ji. O ani ne 5 minut později tam šel spolužák se stejnou věcí, podpis má a ještě mu byly doporučeny předměty a řečeny věci k praxi a popřáno mnoho zdaru ve zkouškovém. A to je to větší lama než kamarádka. Mnohem větší. Nemyslím si, že žena nemůže být chemik. Vím ale, že to není pro každého, tedy i někteří muži by měli časem pochopit, že to není pro ně nebo zkrátka doplatit na to, že nemají správné buňky. (Asi i můj případ? Já už nevím .. )

Vím, že je tady šance, že stejně vyletím v letním semestru, protože jsem jeden předmět přetáhla z prváku. Je ale otázka, jestli mi celé tohle divadlo a stresy stojí za to, abych vůbec nastoupila ještě do třeťáku, kdybych tam mohla. Je mi jasné, že rodině se to nebude líbit, protože bratr už je bc. ... Rodiče jsou ing. ... A já .. Já bych byla prostě jen ta Kača. Já vím, že je to můj problém, že jsem si zvolila zrovna chemii, kde je pravděpodobnost úspěchu mizivá. Asi jsem se někdy pořádně praštila do hlavy a není to tam v tomhle srovnané. Zkušenost na vš beru určitě jako kladnou, bila bych se do hlavy, kdybych to ani nezkusila po maturitě. Ale za jakou cenu? Abych si jednou platila za psychologa, protože následky ze zkoušek mi mizí dlouho? Stále mám před očima profesory, kteří mi nadávali do debilů, že co tu dělám. A já to nevím. Chtěla bych jim odpovědět. Ale já to vážně nevím ... Jen mě udivuje, že když jsem si psala s kamarádem na chemii na OSU, tak mi řekl na férovku, že už k psychologovi chodí ... Hold asi všichni chemici musí být nějak psychicky labilní ... Tak buď jeden z nich. Zjišťuju, že už ani nemám na to se za svou školu bít anebo ji někomu ze střední školy doporučit. Chemii? Never ever. Jen by mě asi mrzelo, že mé 3 roky na vš by byly promarněné, kdybych k bc nedošla. Fakt to totiž nepotěší, .. A že to někdo nedává ani po 4, 5, 6 ... Asi druh sebedevastace?

Ps: Dojal mě názor kamaráda, který byl taky mezi těmi výjimečnými, kteří se mnou tu zkoušku nemají, že on školu nepotřebuje, chemie je krásná i bez titulů a správný chemik ví, jak naložit se zkušenostmi ... Jen ho nikdo nesmí u výroby chytit ... Tak Ti, ty nezákonný chmiku přeji, ať máš případně kvalitní a dobře vydělávající byznys.. Já se k Tobě možná jednou přidám, jako zástěrka může být má cukrárna .. Perník jako perník, ne? Nebo je libo osladit čaj metem? Teda, ehm ... Medem.

Další články


Kam dál