Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Jak jsem darovala krev

Pondělí v 18:46 | quack |  Různé kecy a můj život
Byl to asi záchvat deprese, když jsem posílala mail se základními informacemi o mé maličkosti na událost Daruj krev s rektorem. Už mi pak bylo blbé to odvolat, tak jsem do toho namočila kamarádku a šly jsme.

Krev se darovala na Fakultní nemocnici v Olomouci. Asi půl hodiny jsem vůbec hledala na mapách a jízdních řádech, jak se tam jednoduše dostaneme. V 7:10 ráno jsme pak vyrazily vstříc svému osudu.

Někdy okolo 7:45 jsme se už motali na chodbách transfúzního oddělení. Odložily jsme si bundy a po instrukcích začaly vyplňovat dotazníky. Kamarádka měla všude "NE" ... A já v půlce případů "ANO" ... (Byla jsem na operaci, měla jsem infúzi, měla jsem nemoc plic nebo průdušek, mám alergii, měla jsem ekzém, etc.) .. Nasbíralo se to ani nevím jak. A pak jsem to asi 3krát znovu obhajovala, jak to s čím je a proč to je ... (Je ironické, že nakonec jsem já prošla a kamarádka ne .. )

Po té jsme se s kamarádkou trochu rozdělily, byla jsem dříve s dotazníkem, takže jsem šla dřív na první odběr, kde se zkoumá základní krevní obraz, případně nemoci (?) a pak jsem šla k doktorce na rychlé vyšetření. Tlak se mi měřil samozřejmě 3krát. Jednou nejel stroj, podruhé byl tlak vysoký (můj klasický strach né z doktorky, ale že mi to udusí ruku ... ) ... Tak jsem ji to vysvětlila, že to je normální, tak si se mnou pokecala o zbytku věcí z dotazníku a pak mě změřila znovu starým přístrojem a hle - bylo to ok ... Už mě totiž uklidnila. Pak mi byly dány další instrukce a já se už pomalu ztrácela. Začala mi vysvětlovat, že tam často chodí lidé, kteří měli pernou noc a chtějí jen jistotu, že nemají HIV, a proto na kartičce zaškrtnou, že nechtějí, ať se krev daruje, že nemají čisté svědomí ... A že i z jiných případů to mohu anonymně odmítnout, že to je moje věc. No ... Mé svědomí je asi čisté, zaškrtla jsem, že "ANO" - chci, ať mou krev někdo dostane a potkala jsem zase kamarádku. Ta ještě ani u doktorky nebyla. Ještě jsem si tam mohla dát rohlík a čaj, ale vůbec jsem si toho nevšimla a raději jsem pokračovala, kam jsem si myslela, že mám pokračovat. Umyla jsem si levou ruku ... A pak vstoupila do další čekárny (čtvrté? .. ). Tam se chvíli nic nedělo a pak jim došlo, že má karta se někde sekla. Tak mě nevolali přes číslo, ale jménem.

A bylo to tady. Po nějaké víc než půl hodině jsem se dostala na to osudné křeslo. Byla jsem napíchnutá a byl mi dán balónek do ruky, abych ho mačkala a krev proudila. Po předchozí zkušenosti s plazmou jsem čekala to nejhorší. Závratě, mdloby, ... A ono nic. Myslela jsem si, že tam sedím tak minutu a ono bylo hotovo (bylo to 10 minut ... ). Chvíli jsem si poležela, nic se nemá uspěchat. Mezitím tam jedna krev letěla do háje, protože pán snídal croissant a to se nemá před odběrem (tuk .. ) a zmátlo mě, že nevidím kamarádku. Ta mi mezitím psala sms, tak jak mě sestra odprovodila do jídelny, kde jsem dostala občerstvení, tak jsem ji odepsala. Přišla. Já tam obě zadělané ruce a ona nic. Teda jen tu jednu po odběru jedné ampulky. Tak mi vysvětlila, že ji nepustili, že má prý hodně krevních destiček a údajně je to z toho, že málo pije, ale že může přijít za 2 týdny ... Tak jsem ji říkala, že případně půjdeme spolu za 3 měsíce (darovat se může co 3 měsíce) a ať to tak nežene, že ji samotnou nenechám. Pokud si to nerozmyslí.

Po chvíli jsem dostala párky, čokoládu a nějaké multivitamíny. Docela jsem se těšila na balíček, který jsme měli dostat z naší univerzity. Finanční odměnu tam nedostává nikdo. Pomalu jsem pojedla, rozdýchala mírné občasné točení hlavy a pak jsme vyšly. Odchytila nás slečna s foťákem. Dala mi triko, kde trefně stojí "Nekrmte komáry, radši darujte!" .. Certifikát prvodárce, diář, kapku krve jako odznáček a další nějaké nesmysly a vyfotila nás u stojánu s logem naší školy. Kamarádka byla trochu nešťastná, ale když viděla občas mé nejisté kroky, asi nelitovala, aspoň na mě mohla dávat pozor. A musím říct, že nejhorší pak bylo vyjít schody do našeho bytu. Připadala jsem si jako kuřák nebo prostě důchodce. Strašně slabá a bylo mi z toho fakt na nic. Před školou jsem si lehla na hodinu (dostala jsem omluvenku, ale nejsem bábovka .. ) a to byla taky asi chyba .. Pak jsem byla nějak ještě malátnější. Ale neomdlela jsem dnes ani jednou a za to jsem na sebe moc hrdá ... Fakt hrozně. Darovat krev nedělá takové potíže jako darovat plazmu. Fakt ne. Celkově to beru jako celkem v pohodě záležitost. Až na to, že jsem si po pár hodinách sundala obvaz a náplast a ještě mi ukáplo trochu krve. No .. Stává se.

Nejvtipnější věc byla, když se mě hned na začátku ptali, jestli chci být pravidelný dárce. Protože mi přijde darcovský něco a mé číslo si uloží a budou volat tak jak tak, kdyby měli málo mé krve. (Jo, to je taky plus, konečně vím svou krevní skupinu) ... Řekla jsem jim, že nemám ponětí a asi se to dozvím, až bude po všem ... To jsou otázky toto ...

A co Vy? Byli jste někdy darovat krev? Nebo o tom přemýšlíte?
 

Když odchází kamarád ...

14. února 2017 v 21:38 | quack |  Různé kecy a můj život
Tento článek jemně navazuje na článek o skartování ... Jedná se o toho kluka, který právě odchází z našeho oboru.

Včera jsem se s ním šla rozloučit. Měli jsme být sami, sednout na pivo. Pokecat, zasmát se ... Rozloučit. Takový pohodový večer. On je zvláštní. Je starší než my ostatní. Nikdo ale ani nevěděl přesně o kolik a mi taky zatajil i den narozenin. S nikým se extra nebavil, jen mě a další asi 2 lidi si trochu pustil k tělu. Ale bylo mi líto, že by jen tak odešel a s nikým se nerozloučil, tak jsem se s ním dohodla, že to bude naše malé tajemství. Akorát jsme hned v hospodě narazili na tři spolužáky .. A tak z tajemství sešlo ..

O to tak ani nejde. Spíš mě dojalo, že se známe rok a půl, chtěla jsem na něj vzpomínat v dobrém a nějak se to zničilo. Myslela jsem, že se vrátí jen do Brna, ale jede trochu dál a časem by chtěl mimo ČR úplně .. Samozřejmě, kdo ví jak to bude, ale já mu to přeju ... Jen to znamená, že se zkrátka už neuvidíme ...I jsme si vyjasnili, že si nebudeme dávat trapné sliby, že se ještě někdy domluvíme ...

Je to člověk, který mi hodně pomohl právě před rokem a kous, když jsem nezvládala rozchod. Povídali jsme si často a s ním jsem pak udělala i rekord, kolik piv maximálně vypiju. Už v té době musel jezdit na víkendy pryč a pracovat, aby na škole mohl zůstat. O prázdninách mi pak napsal, že mu nedali přerušení studia a neuvidíme se celý semestr, ať má čím zaplatit školu. Těšila jsem se na únor, že se zase uvidíme v lavici, ale nestalo se. Věci se mu v životě pohly ještě horším směrem, než jsme si oba kdy mysleli. Najednou zůstal na všechno nějak sám ... A škola už pro něj nebyla priorita. Jen tak jsem mu namátkou jednou napsala, ... Protože jsme si od května pořádně nepovídali, ... A on napsal, že se už nevrátí a že je v Olomouci poslední týden. Vyděsilo mě to.

Víc mě vyděsilo, když jsem si z něj dělala včera srandu, že jak může vědět, jestli nemá někde dítě ... A on mi řekl, že ví, že má ... A začala naše brečící scéna. On ho totiž vůbec nevídá. Matka si to nepřeje. Je mu rok a půl, jmenuje se Honzík a viděli se chvilku na začátku roku. Řekla jsem mu, že mě to hrozně mrzí a jednou bude mít lepší rodinu, že za deset let bude zkrátka někde jinde. Řekl, že jo, to bude, nejspíš někde na hřbitově, protože už prodělal operaci se srdíčkem, není to moc ok a navíc naznačil, že má metastáze ... A rozlučková idylka byla ta tam ... To už jsem to nevydržela a plakali jsme spolu (a to fakt často ani nevidím, že by chlap brečel ... Hrozný pohled .. ) Neumím a nechci si představit, že prostě ... mi za pár let někdo jen tak zmíní, že M. už není mezi námi. Vždyť je to strašně divné, že je na vše nějak sám. Říkala jsem mu vždy že umím být vrba a může do mě nakecat co chce, ... Ale už se neumí svěřovat. Svěří se prostě až u piva, v den, kdy se vidíme naposled. Boží.

Odpouštím mu to kvůli toho, že ho mám ráda. A že mám dobité zápěstí ... A modrý palec. Protože jsme se bili a já ho hodila do křoví. A tak má on modřinu na noze. Památka. Odpouštím mu, protože jsem mu mohla kdykoli napsat, že je kretén a on to vzal. Nehádal se, nenamíchnul se, protože to asi věděl, že mu jen tím říkám, že ho mám ráda. Odpouštím mu, protože mě včera za ruku odprovodil domů, protože měl o mě strach. A dokonce za mě zaplatil, jen tak, protože chtěl. Odpouštím mu, protože mi utíral slzy a protože mi pak dal pusu na čelo, že jsem opravdu trdlo a nemám proč ho mít ráda. Odpouštím mu, protože to byl naprosto jiný kamarád než ostatní. Protože ho většina lidí na oboru nechápe stejně jako mě. Protože nakonec se mi se vším svěřil a já s tím nemůžu nic dělat. A odpouštím mu, protože mě donutil slíbit mu a přísahat, že se pokusím dokončit školu, protože mu to už znova nevyšlo a protože podle něj na to mám, i když mi rok a půl říkal, že jsem dutá a blbá .. . A odpouštím mu, protože mi nakonec přiznal, že je mu 28 a kdy má narozeniny a nechal mě si to zapsat do kalendáře. Odpouštím mu, protože mi nikdy nelhal. Je naprosto upřímný a je mu jedno, jestli mě to bolí nebo ne. Odpouštím mu, protože vím, že čas se mnou mu vypršel a musíme oba dál a čeká to i ostatní kamarády z vysoké školy. A odpouštím mu, protože kvůli něj jsem se začala bavit s dalšími lidmi, když on tam už nebyl ..

Odpouštím Ti M. ... A kdyby ses k tomuhle někdy náhodou dostal, což si fakt nemyslím ... Víš, že by to nešlo jinak ... Sereš mě a nemám Tě ráda, kreténe! ... (Volně přeloženo pro ostatní ... Přeji šťastný život, ať už má jakoukoli délku, pěkné zážitky a hlavně už jen všechno pěkné, Ty si to zasloužíš, trubko.)

Já nechci do skartovačky ...

8. února 2017 v 21:54 | quack |  Různé kecy a můj život
Článek berte možná s rezervou ... A možná taky ne ...

Ten pocit, že nechci, aby mě někdo hodil do skartovacího přístroje, se objevil celkem náhodou .. Šla jsem na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Vzala jsem si lístek s číslem a čekala, až si mě zavolají. Následně jsem vstoupila a řekla jsem své přání. Při tisknutí slečna odešla a já se mohla koukat po kanceláři. A za ní na stole ležela složka. Složka nesla jméno mého spolužáka. Tedy, spolužáka, který odchází nebo už vlastně odešel.

A mi najednou bylo divně. Máme na vysoké škole všichni složku? Co v té složce je? Co se se složkama děje, když lidi odejdou? Když se tam už nezastaví? Skartují je? Když odejdu, když to nedám, půjdu do skartovačky? A paranoia byla na světě ...

Co když u každé zkoušky mají někde na děkanátu připravené naše složky? ... Nedal jsi to? *vžžžmm* a jsi zeskartován. Dal? Dobře, zařadíme Tě zpátky a uvidíme příště. A že někteří profesoři vyhazují a vyhazovat budou. Třeba se předhání, kdo bude mít více skalpů skartů.

Děsí mě ta představa té složky. A té skartovačky. I když jsem nedávno psala, že nevím, zda končím nebo ne ... Tahle představa mě vyděsila natolik, že o hodinu později na zkoušce jsem se potila o to více. Já do té skartovačky nechci! A to prosím ani nevím, jestli opravdu skartují studenty. Ale já jsem pako. Já si to myslet budu.

Jelikož mi to v hlavě leží už víc jak 24 hodin, dovedla jsem to ještě o myšlenky dál. Co když má každý člověk svou skartovačku? Sami uznejte, že jsou lidé, kteří Vás něčím namíchli, pohádali jste se, něco zkrátka nedopadlo a když už to konečně bylo možné, prostě jste je nechali zmizet ze života - dali jste je do pomyslné skartovačky. Čím víc nad tímhle přemýšlím, tím víc mi dochází, že za poslední 3 měsíce mě zeskartovalo víc lidí než normálně. A vůbec nevím, co se tak náhle změnilo. *vžžžmm* a už nejsem.

A kolik lidí jsem vůbec už zeskartovala já? Neměla bych ten koš už taky vysypat? A dají se vůbec ještě zeskartování lidé polepit zpět? Líbí se mi to víc než citát, že přátelství je jako tenká nit - když se přetrhne, dá se ještě vrátit, ale uzlík zůstane (nebo tak nějak) ... Přátelství je jako skartovačka - když Tě někdo zeskartuje, může se to ještě vrátit, ale zůstaneš slepený a upatlaný od lepidla (lepící pásky spíš). Lepené vztahy existují ... Je to tedy odkaz na skartovačky?

Už jsem na jednom oboru končila. Jenže jsem se hlásila hned na nový. Zajímalo by mě, jestli složku nechali tak a jen papíry v ní zeskartovali a vložili do ní nové. Já si totiž žádnou složku nevyzvedávala. A s bývalými kamarády je to podobné. Vlastně vůbec nevím, co se s těmi složkami a materiály uvnitř stalo. Se vzpomínkama z časů, kdy jsme se bavili. U mě je skartování úplně poslední krok a moc lidí se to netýká. Já sbírám ty složky a ukládám si je do paměti. Já jsem spíš přeplněný archiv s rozbitou skartovačkou, protože pár lidí asi už ani nemá nárok na to, aby zůstali a stejně v archivu jsou. (Ano, uznávám, i mi tyhle úvahy přijdou trochu ujeté .. )

Ale já prostě nechci do žádné skartovačky.
 


Končím se školou?

23. ledna 2017 v 20:00 | quack |  Různé kecy a můj život
Je zde otázka, která se za poslední měsíc stala jasnější než kdy byla ... A to, zda mám skončit nebo nemám skončit se studiem na vysoké škole.

Přemýšlím nad tím kvůli pár věcem. Nebaví mě ty stresy .. A že já jsem stresař maximalní. Před zkouškou nespím, nejím, je mi špatně ... Dokud nemám výsledky, tak nejím, protože co? Je mi špatně. Vracet se pak k jídlu umí být obtížné. Neumím tak neřešit ty zkoušky, zvlášť, když mi prostě nevychází ...

Tento semestr jsem měla zapsaných 14 předmětů ... 9 jsme měli povinnných, jeden jsem si napsala z dalšího ročníku, 2 povinně nepovinné angličtiny a 2 jsem si dala do ekonomického modulu ... Z áček jsem si myslela, že mi chybí už jen dvě zkoušky, na obě mám poslední pokus a nervy dělají své. Hrozně se toho bojím, nechci to opakovat za rok. Dnes jsem se dozvěděla, že jdu znovu na jeden předmět, protože pan profesor se rozhodl, že by to vypadalo blbě, kdyby to na první termín dali všichni ... Vytáhl namátkou 5 lidí, kteří přijdou za týden .. A jsem samozřejmě mezi nimi, protože já na téhle škole nemohu mít nic zadarmo.

Že jsem vyhazovaná z ústních, protože nejsem muž, ok, zvykla jsem si, to je prostě náš chemický UPOL. To, že poseru občas nějaký test - to samozřejmě beru, zlobím se na sebe pak hodně, ale .. .Nejsem hold dítě štěstěny a nejsem genius. Ale neberu, když mi matikář řekne, že jsem nikdy neměla udělat maturitu a vůbec se dostat až na vš ... A přitom jsem kdysi vyhrávala matematické olympiády a matematika mě bavila a šla mi ... Na vš je to jiný kalibr a u nás na tom vyletí vždy polovina lidí. A na chemii mít dvě matiky a ještě zakončení test a ústní, ... To chcete. Ústní matika je největší zlo, co asi může být ... ?

Vadí mi ti lidi, co se učí den dva, jdou na zkoušku a mají ji .. Protože prostě se většinou naučí nějaké jednoduché věci, na víc čas není a záhadou jim vyjdou otázky .. Na jednu z těch dvou, co jsem psala už dvakrát a mám poslední pokus, jsem se ve výsledku učila už měsíc. Uměla jsem odříkat hordu věcí nazpaměť a je to zcela jedno, protože paní profesorka má asi 40 verzí testů, každý dostane něco jiného a poper se sám. A vůbec nevadí, že třeba 2 otázky tam byly z jiného předmětu a okrajově pasují. A vy jste tam nechodili, protože nebyl povinný. Mobil odevzdáš na katedru, tašku pod tabuli, věci na věšák. Kontrola kapesníčků, kalkulaček, pití. Už z toho jsem ve stresu. Nepoužívám taháky, nikdy jsem na to nebyla. Ale člověk se pak bojí jen pohnout, protože každý pohyb je sledován ...

Druhá zkouška je pro mě také naprostá záhada. Čekám vždy jak trubka na výsledky, abych se dozvěděla, že třeba příště. Minule jsem fakt myslela, že se dohrabu aspoň na éčko ... Marná snaha. Utekla jsem s brekem, kecla jsem si venku k řece na zmrzlou lavičku a dvě hodiny nevnímala svět a čas. Naprosto jsem se psychicky sekla, že dál tohle nedávám. Probrečela jsem celé odpoledne a večer, jak jsem se došourala na byt, psala kamarádům, jestli třeba nejsem už ztracená existence. V tomhle jsem ráda, že náš obor je celkem přátelský, co je nás jen asi 14 ... Držíme spolu. Není to ani dva týdny, co jsem tahala kamaráda z depky, kdy chtěl taky skončit. (Bobíškovi chybí asi 3-4 předměty z prváku a nevychází mu zápočet ke zkoušce a kdesi cosi ... Ve výsledku větší bída než já .. ) Tehdy jsem se chtěla prát do posledního dechu, že prostě dostuduju, ať to stojí, co to stojí ... Ale o dva týdny později mám na celou věc celkem opačný pohled.

Nebaví mě škola ... Už víc než rok mě to nenaplňuje tak, jak by asi mělo. Jsem ráda, že jsem v druhém ročníku, že jsem se zkrátka nějak prokousala ... A že mám splněno tolik, kolik mám. Jen asi 4 lidi od nás neválčí a jsou se vším celkem v pohodě, zbytek jde přes všechny bez prominutí sračky, co si na nás zas naše katedra připravila. Názor, že žena nemůže být chemik mi už hrozně leze krkem. I když se o tom třeba tolik nemluví, zdá se mi, že diskriminace žen je stále tady a bude tu pořád. Nebaví mě poslouchat, jak šla kamarádka za naší garantkou podepsat index a poslala ji do háje, že má přijít až po Vánocích a teď musí jít něco zařizovat a jít pryč a nemá zkrátka čas a zdržuje ji. O ani ne 5 minut později tam šel spolužák se stejnou věcí, podpis má a ještě mu byly doporučeny předměty a řečeny věci k praxi a popřáno mnoho zdaru ve zkouškovém. A to je to větší lama než kamarádka. Mnohem větší. Nemyslím si, že žena nemůže být chemik. Vím ale, že to není pro každého, tedy i někteří muži by měli časem pochopit, že to není pro ně nebo zkrátka doplatit na to, že nemají správné buňky. (Asi i můj případ? Já už nevím .. )

Vím, že je tady šance, že stejně vyletím v letním semestru, protože jsem jeden předmět přetáhla z prváku. Je ale otázka, jestli mi celé tohle divadlo a stresy stojí za to, abych vůbec nastoupila ještě do třeťáku, kdybych tam mohla. Je mi jasné, že rodině se to nebude líbit, protože bratr už je bc. ... Rodiče jsou ing. ... A já .. Já bych byla prostě jen ta Kača. Já vím, že je to můj problém, že jsem si zvolila zrovna chemii, kde je pravděpodobnost úspěchu mizivá. Asi jsem se někdy pořádně praštila do hlavy a není to tam v tomhle srovnané. Zkušenost na vš beru určitě jako kladnou, bila bych se do hlavy, kdybych to ani nezkusila po maturitě. Ale za jakou cenu? Abych si jednou platila za psychologa, protože následky ze zkoušek mi mizí dlouho? Stále mám před očima profesory, kteří mi nadávali do debilů, že co tu dělám. A já to nevím. Chtěla bych jim odpovědět. Ale já to vážně nevím ... Jen mě udivuje, že když jsem si psala s kamarádem na chemii na OSU, tak mi řekl na férovku, že už k psychologovi chodí ... Hold asi všichni chemici musí být nějak psychicky labilní ... Tak buď jeden z nich. Zjišťuju, že už ani nemám na to se za svou školu bít anebo ji někomu ze střední školy doporučit. Chemii? Never ever. Jen by mě asi mrzelo, že mé 3 roky na vš by byly promarněné, kdybych k bc nedošla. Fakt to totiž nepotěší, .. A že to někdo nedává ani po 4, 5, 6 ... Asi druh sebedevastace?

Ps: Dojal mě názor kamaráda, který byl taky mezi těmi výjimečnými, kteří se mnou tu zkoušku nemají, že on školu nepotřebuje, chemie je krásná i bez titulů a správný chemik ví, jak naložit se zkušenostmi ... Jen ho nikdo nesmí u výroby chytit ... Tak Ti, ty nezákonný chmiku přeji, ať máš případně kvalitní a dobře vydělávající byznys.. Já se k Tobě možná jednou přidám, jako zástěrka může být má cukrárna .. Perník jako perník, ne? Nebo je libo osladit čaj metem? Teda, ehm ... Medem.

Brigáda na České poště - doručovatelka

28. prosince 2016 v 16:54 | quack |  Různé kecy a můj život
O prázdninách jsem byla na České poště jako doručovatelka. S kolem. Koukám po internetu, že je celkem málo článků, které se tímto zabývají a možná by to někoho zajímalo, jak to probíhá, protože se tam bude hlásit. Tak tady to je.

Na poštu jsem se hlásila někdy na konci května. Odpadly mi všechny ostatní nabídky a moje teta, která je pošťačka mi řekla, ať to prostě zkusím. Ke konci června jsem šla na vstupní lékařskou prohlídku a potom jsem už šla na hlavní pobočku pošty, kde mi zdělili, ať si seženu kolo, nosič, košíky ... To mě celkem zarazilo, čekala jsem, že mi propůjčí nějaké jejich. Kolo naštěstí s pár nervy jsme doma vyřešili, na poště jsem si aspoň vymohla, aby mi tam dali jejich odrazky, protože jsem mezitím jezdila ještě do Olomouce na zkoušky.

Nastupovala jsem 1. 7. 2016. Prakticky jsem nevěděla, do čeho jdu. Do poslední chvíle se vedoucí rozčilovala, že neví, jaký rajón mi dát. Šla jsem tam asi o půl 7 ráno, nikdo mi totiž neřekl, v kolik mám dojít. Bylo to tak akorát, než jsem vůbec prošla přes vrátnici a našli vedoucí, trvalo to. Podepsala jsem papíry, že jsem převzala helmu a oranžovou reflexní vestu a dotlačili mě do haly, kde všichni hrozně kmitali, byl tam chaos na první pohled, hluk .. Vedoucí mě zavedla za dvěma ženami. Představila mi Aničku a řekla mi, že to je moje školitelka. A Gábinku, slečnu, která mě na daný rajón měla vozit. Anička byla přímá, férová, ... Trochu jsem se ji bála. Už v prvních 5 větách i mimo přivítání řekla, že je zvědavá, jak dlouho to vydržím. Mluvila stále sprostě. Ale zpětně jsem hrozně ráda, že jsem chytla jí. Zaučování jsem měla 10 dnů. Mezitím byl státní svátek a pak Anička byla naléhavě přesunuta na jiný rajón a já měla být už sama a lekla jsem se.

Ono být pošťákem není jen tak. Záhy jsem se dozvěděla, že je blbost, že budu chodit na půl sedmé, už půl páté bylo kolikrát pozdě. Ráno totiž musíte na svůj stůl přinést svou poštu na celý rajón a roztřídit si ji. Můj rajón byly kopcovité Bludovice - nenáviděla jsem je po prvním týdnu. Měly 8 částí. Takže svou poštu jsem dělila na 8 kupek. Devátá kupka byly doporučené dopisy. Anička mi říkala, že se nemám divit a nemám to vzdávat, když první dny budu chodit na Bludovickou poštu třeba i po 4. hodině odpoledne, že pošty může být milión, že si to můžu špatně zatřídit a hlavně se nemám vracet a ztrácet. Nejdůležitější je roznést doporučenou poštu ("réčka") a důchody/poukázky, ostatní počká - je to jen pošta. Její slova jsem si snažila nacpat do hlavy, ale hrozně mi vadilo, když jsem třeba už se drápala do prvního kopce a zjistila jsem, že jsem si založila něco špatně a dole mi něco uteklo. Bylo-li to réčko, tak šup znova dolů. i kdyby to byly předplacené časopisy. V Bludovicích je horda důchodců a jejich Chvilky pro Tebe a Překvapení a nevím co mě občas slušně vytáčely. Pronese se to. Navíc každý pošťák fasuje letáky. Opět na mě zaútočila Anička, že letáky mám dávat, kde mám poštu. Můj rajón obsahoval okolo 400 baráků. Dávat každý druhý den všude letáky .. Asi bych brzy skončila. Jediné, na co kladla důraz bylo Obi, protože tam bývají často kontroly. A mohl by být průser.

Pokud mě něco vyloženě štvalo, bylo to to, že ve chvíli, kdy nestíháš, je to Tvůj problém. Pošta mi platila jen 8 hodin práce. Uděláš-li všechno do 11, jsi borec, můžeš domů. Uděláš-li všechno v 6 večer, je to Tvůj problém, den na to zas vstváváš tak, ať o půl páté jsi v práci. Anička mě učila, jak si práci urychlit. Nemám-li v uličce žádnou důležitou poštu, nejela jsem tam. Den na to určitě něco přijde. Co jsem den po dni chodila po chodbách pro své kupky pošty, slýchala jsem, kdo co jak kde s prominutím osral. Jak někdo na lidi ani nezvoní, když tam je réčko, protože stejně tam nikdo není nebo neotvírá. Nebo naopak, jak to podepisují za ně. V tomhle já jsem byla poctivá. Jediný barák, kde jsem později nezvonila, byl od romské rodiny. Zkoušela jsem to asi deset dnů. Nic. Pak jsem to už nezkoušela a dala za pravdu holkám.

Další problémy byly ráno s tiskárnou. Všechny doporučené věci se musely naťukat do počítače. Ani Anička nebyla ajťák, takže její zaučení na PC probíhalo tak, že mi dala papír a měla jsem si napsat cestu, jak se proklikám, kam chci. Neříkala mi, že si mám najet na řádek Doporučená pošta, poté dejme tomu Zápis dopisů a tak (už si to nepamatuju), řekla mi prostě, že první zmáčku 1, pak 2, 2, 4 a jsem tam. Naťukám si dopisy a pak "šipečka nahoru" - jakože shift a šipka nahoru a něco dál. Vůbec jsem ji nerozuměla, a proto mi trvalo ten jejich program pochopit. Usmívající se

Poté byl na řadě tisk - výzev a celkového výpisu výzev. A nakonec to nahrát na flash - ten se pak dá na poště na rajónu. No. Flash se může nahrát až když jsou papíry vytisknuté. Dozvěděla jsem se to v posledním týdnu své práce. Smazala jsem si tím všechny svá réčka a ťukala vesele znova. Hold mě před tím nikdo nevaroval.

Když jsem měla svůj první týden úplně sama, tak jsem se dozvěděla, že kluk na rajónu za mnou končí, protože to psychicky nedává. Byl na autě a denně se vracel s přepravkou plnou pošty, kterou zkrátka nedoručil. I já jsem měla slabé chvilky, kdy jsem prostě už myslela, že zahodím kolo, poštu, důchody a půjdu na bus. Byla jsem vždy doluvena s Gábi, že až budeme mít hotovo, sejdeme se u ní. Byla ze mě nadšená, že nejezdím až ve 4 hodiny odpoledne, ale mermomocí jsem se snažila končit v době od 12 do 14 max. Dařilo se to, pokud nebyl začátek měsíce a nepřišly sipa. Nebo Obi. Nebo zkrátka lidem nepřeskočilo a nepřišlo mi ráno xy réček. Člověk si řekne, že to je blbá kopcovitá dědina a stejně réček jsem měla fakt dost. Když pak nastoupil kamarád a každý den měl asi 8 réček a končil v 10, 11 ráno ... Málem byla vražda.

Nutno říci, že jsem nepracovala celé 2 měsíce, ale jen 6 týdnů. 2 týdny jsem měla nemocenskou - pracovní úraz. Většina pošťaček mi říkala, že je někdy kousl pes. Čekala jsem to i u sebe. Ale ne, já jsem prostě jen žuchla na kole. Měla jsem asi 8 kilo pošty vzadu na nosiči a 3 kila vepředu. Měla jsem totiž jen jednu možnost, kde mi Gábi nechávala poštu, když toho bylo fakt moc a to až v 5. části rajónu. Takže nic moc, ale 6. a 8. část byly hrozně dlouhé, hodně baráků, takže mi to pomohlo a půlka vždy čekala v hospodě. Ten den toho bylo fakt moc. BYla jsem teprve na konci druhé části a bylo už 10 ráno. (Anička mi říkala, ať si to zkusím rozvrhnout, že cca 1 část - 30 minut. Ne vždy to šlo. Vyjížděli jsme jinak z hlavní pošty, když se poštěstilo v 8, když ne, tak později. Jednou, můj poslední den, v 10 ráno. Ale to musela ráno Gabča na noviny a nedalo se to jinak.) Každopádně kolo mě v zatáčce svezlo, šla jsem do smyku, na štěrku jsem neměla šanci to ustát. automaticky jsem vlepila pravou ruku (ano, jsem pravák) pod sebe a snažila se brzdit. Kolo mě úplně zablokovalo. Naštěstí tu ránu slyšeli nějací dělníci a začali mě zvedat. Sedla jsem si do trávy v úplném šoku. Pak mě dotáhli k nějaké babce do koupelny a ruku jsem si omyla. Vypadala hrozně. Zápěstí jsem měla celé naražené. Když se Vám na rajónu něco stane, musí se hned volat vedoucí a tak dále, ale já jsem toho nebyla schopna. Zmohla jsem se v šoku a breku zavolat Gábi, která rozvážela balíky na mém a vedlejším rajónu (tam i poštu). Vynadala mi, že už odjela, ale že se hned vrátí, pochopila, že já dál nemůžu. Cestou mi ještě stihla zavolat sanitku, zbytek mám nějak v mlze. Neodvezli mě ani k nám, ale do Havířova, protože to bylo blíž, tak jsem pak musela volat mamce a bratrovi, ať pro mě někdo dojede. Udělali mi rentgen, naštěstí to nebylo zlomené, ale naraženiny prý bolí víc. S rukou jsem měla problémy asi do října. Celý srpen jsem pak s kolem manévrovala, protože jsem rukou neudržela řidítka. Neunesla jsem kolikrát tašku s poštou, ale nechtěla jsem se vzdát. Pořád mám jizvu a nějaký štěrk v ruce. Už navždy budu vzpomínat na tuto brigádu. Vlastně za mnou přijeli i policajti, že jsem sama sobě způsobila dopravní nehodu a měla bych zaplatit pokutu. To tady nebudu dále rozepisovat, ale pobavila jsem s tím mnoho lidí.

Ale když se to veme kol a kol, pošťák má i nějaké výhody. Dýška jsem měla slušná. Výkyvy počasí neovlivníte, ale sami jste si venku pánem, vy si určíte, jak moc se flákáte, nebo makáte, ať jste brzy doma. Já jsem mohla jezdit autobusem domů, ale jen bych se o to víc hnala a nadávala na lidi, že mě zdržují. Ano, vracela jsem se domů ve 4 nebo v 5 odpoledne, ale protože jsem měla odvoz. Končila jsem fakt v 1 nebo ve 2, takže hodiny zaplacené celkem seděly. Měla jsem slíbené asi 10 a půl tisíce za měsíc. Ale jelikož si kolo pronajala pošta, měla jsem za to zaplacené a ještě tam byly nějaké další bonusy. Za nemocenskou jsem pak dostala 6 tisíc i s hodinami, co jsem nemohla pracovat. (Tím nechci podporovat, ať si schválně ublížíte, bolest to byla hrozná.) Samozřejmě mám i nějaké veselé historky, ale to je spíš na saostatný článek.

Velké mínus má to, že na poště se s Vámi nikdo neštve. Lidi jsou protivní a rádi si občas stěžují, i když jste v právu. Narazila jsem občas na hrozné mamlasy. Ale i na lidi, kteří se na mě vyloženě těšili a vždy byl čas s nimi na chvíli pokecat. Vytáčela mě i má vedoucí. Zkrátka jen řvala. A řvala. I když Vám lichotila, tak řvala. A některé pošťačky, co jsou tam už pár let se k Vám chovají, jako byste byli odpad. Jiné čekají, až vyhoříte. A že tam vyhoří hodně lidí. Pošta není pro každého. Ráno jsem vyloženě občas trpěla a chtěla jsem brečet. A občas i brečela. Ale ve chvíli, kdy jsem sedla do auta a jelo se na rajón, dalo se to. Nesmíte si ty urážky brát k srdci. Gabča se mi smála, jak jsem zezačátku se všemi mluvila mírně, i když mi nadávali, že jsem blbá a hůř a ke konci jsem jim to vracela stejným dílem. A že i na Gabču si lidi různě vyskakovali. Podle mě je pošťák celkem nedoceněné zaměstnání. Lidé si neuvědomují, že to není zas tak lehké. A za ty peníze jsou to fakt chudáci.

Každopádně poslední 3 dny pro mě byly už naprosté peklo. Nechtěla jsem tam, kolo se už rozbíjelo (pošťáci jsou fakt ničitelé kol a aut. Dokonce vlastně se nám stalo, že nám od auta odpadly dveře ... ). Předposlední den se mi urval nosič a píchlo mi kolo. Pošty fakt horda a konec v nedohlednu. Gábi byla nemocná a nedostala dovolenou a ten den vlastně píchla auto a vedení ji řeklo, ať si to vymění sama. Naštěstí její muž pracoval blízko, vzal kámoše a vyměnili ji kolo. Kždopádně já jsem už myslela, že se ji rozbrečím do telefonu. Ve chvíli kdy jsem pak volala tatínkovi, aby mi přijel vyměnit píchlou duši na mě to kolo prostě spadlo, ... Hodila jsem ho na zem a sedla si do trávy. Stejně jsem dál jet nemohla.No ... Každopádně s tím, že články přidávám, tak jsem to přežila. Mít jiný rajón bez těch kopců, možná na to vzpomínám v lepším světle. Je pravda, že jsem zhubla a nabrala jsem svaly, které sice pak šly zas pryč, ale co čekat, na kole jsem každý den měla asi 20 kilometrů. Někdy jen v nohách, když jsem někde běžela nebo šla. Líbilo se mi pracovat venku, to beru jako velké plus. I to, že jsem pracovala na kole mě moc bavilo. Ale hrůzy o tom, že jsem přeskočila nějaký dopis nebo že si nemou vzpomenout, kde je nějaký barák a kde mám sakra jet .. Nebo že jsem si nevzala všechnu poštu a nějaké réčko není zapsané .. Nebo že jsem špatně vyplatila poukázku anebo že nestíhám anebo že nevím co .. Mě pronásledují do teď.

Fotka z předposledního dne na poště:

Další články


Kam dál