Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis? - Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce?
....Most people think time is like a river that flows swift and sure in one direction. But I have seen the face of time and I can tell you they are wrong. Time is an ocean in a storm. You may wonder who I am or why I say this. Sit tight and I will tell you a tale like none you have ever heard....

Celebrity

6. září 2018 v 12:10 | quack |  Různé kecy a můj život
Když občas v noci nemůžu spát, přemýšlím nad spoustou věcí ... Naposled jsem si ještě řekla, že si na chvíli pustím facebook a koukala jsem, co tam lidi hážou. Někdy si pustím nějaká videa s recepty, ale teď mi tam skočily fotky z předávání nějakých cen v Londýně. Někteří tam byli usměvaví, ať už měli nacvičený umělý úsměv nebo ten pravý a hravý .. A někteří tam byli zachmuření a vyčerpaní. A tak jsem se zamyslela ..

Já asi chápu, proč celebrity časem spadnou k drogám, alkoholu. Na druhou stranu celý ten šoubyznys je divný. Musí chodit na různé akce, musí se usmívat, ale jen proto, že se zvládají přetvařovat před kamerou a hrát někoho jiného - vrahy, superhrdiny, milence, sportovce, ... Zkrátka cokoli scénář píše. Občas změní image, občas je jen zakryjí do složitých obleků, občas dokonce zůstanou sami sebou. A dostanou za to většinou kopu peněz. Proč ta kopa peněz nejde někam, kde by byla víc potřeba? A co je na těch lidech celkově tak zvláštního? Na ulici kolikrát potkáte pěkné lidi, kteří by taky vypadali před kamerou dobře, ale nikdy se tam nedostanou. Nevím, to ti herci jinak nic neumí nebo zkrátka nebyli by třeba spokojení jako pojišťovací agenti, chemici ( :D ), architekti, kuchaři, nebo já nevím co ... Ano, chtěla bych si jednou zkusit třeba komparz, ale jinak .. Přijde mi to tak divné. Na filmy se ráda dívám a taky na behind the scene, pokud jde o akční filmy a fantasy, ale je to asi jako fotbal a další sporty - lidi běhají za míčem, dobře, reprezentují ČR a podobně, ale stejně, proč mají tak velké platy? Proč nemají větší platy třeba hasiči a prodavačky a pošťáci? Zaměstnání, bez kterých se stále pořádně neobejdeme a nadáváme na ně, ale zkuste si to, kdo to ještě nedělal. Denně se setkat s nějakým blbcem, vyslechnout si nějakou nadávku, ale taky jsou to jen lidi. Když jsem dělala 2 měsíce na poště, tak jsem zvonila, volala jak idiot a pak jsem si ještě vyslechla, že na mě volali, že jsem nešla na zahradu, když se mi nikdo neozýval. Nebo naopak jsem zvonila, protože na mě koukal nějaký malý kluk a bylo mi jasné, že ten sám doma nebude. Čekala jsem asi 15 minut, než se paní uvolila vyjít konečně ze sprchy a jen mi řekla, že by chtěla mít mou trpělivost, že ona by už dávno odjela - a pak jako zvoňte a čekejte na lidi. Někteří jsou za to vděční, jiní vůbec ne. Ve chvíli, kdy to vzdáte, tak máte stížnost a když čekáte, tak si vyslechnete něco takového. A prodavačky na tom nejsou o moc lépe. Kolikrát slyším, jak lidi nadávají a spěchají, když máme zavřeno, abychom mohli přebrat zboží. A není to zboží do tisíc korun, tady už jsme nad statisícem a člověk si rozmyslí, jestli si to v klidu přebere nebo ne ...

No zpět k těm celebritám. Je mi jich trochu líto. Kdykoli vyjdou na ulici, tak je hned fotí, hned na ně lozí lidi. Viděla jsem video, kde různé celebrity popisují nepříjemné zážitky s fanoušky. Jeden tam říkal, že šel po ulici a zastavil ho pár, jestli se nevyfotí s tou přítelkyní - jasně, proč ne. Ale ona ho olízla a chtěla, aby ji taky olízl. Tak řekl, že nikoho opravdu olizovat nebude a ať to ani ona nedělá. A ten její přítel mu řekl, že to je v pohodě, že to schvaluje a ať ji olízne. No chápete to? Já potkat Thomase nebo Johnnyho, ano, možná bych požádala o fotku nebo aspoň o podpis (pokud bych se nerozklepala jako ratlík a byla schopna slova :D ... ). Ale aby mě olízl? Cože? No a paparazzi všude a pořád by mi asi taky lezli na nervy. Ženy se jednou neupraví a hned mají problém. Boty jim neladí ke kabelce a další problém. U mužů je to možná trochu jednodušší, ale stejně. A jako jo, je fajn, že si pak můžete koupit ostrov v Karibiku a utéct od všeho, ale mi by chybělo se jen tak procházet někde po městě bez security. Přemýšlí někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby je nikdo neznal? Kdyby raději tehdy změnili obor nebo zkrátka se k herectví nikdy nedostali? Mi je jasné, že si to i umí užívat a líbí se mi, když věnují obnos nějaké charitě nebo s nimi i letí někam. Je milé, že chodí k nemocným dětem, aspoň na chvíli jim rozjasnit svět. A mají z toho radost i oni. A pak to prostě přijde, když všichni něco chtějí, když Vás všude někdo otravuje, když všichni řeší vaše soukromí a nemáte kam utéct ... Já bych to asi nezvládala. Ne pořád a všude. A pak vidíme ty ztrápené obličeje a pak je mi jich tak nějak líto. A i když hodně lidí je chce poznat a být s nimi, podle mě to občas není pěkný život. Ale to srovnání s některými obyčejnými lidmi je šílené - někteří nemají téměř kde spát, co jíst. Neví, co bude zítra. A vedle toho si někdo jezdí v limuzíně a pije šampaňské a aby se neřeklo, tak občas pošle nějaké peníze charitě. Není ve světě něco trochu špatně? A kde to tak vůbec vzniklo, že herci berou takové peníze? I taková blbost jako Tvoje tvář má známý hlas - paruky za několik tisíc a na charitu celkem prd. Nebo se to už změnilo? Myslím si, že ve světě je spoustu věcí, které by se měly změnit.

Zajímalo by mě, kdy se z herectví stalo oficiální zaměstnání. Asi už dávno, pokud budeme počítat divadlo. Ale divadelní herci většinou nemají takové platy. Pořád bych to stejně brala jako koníček. I takoví kameramani a scénáristi a další lidi od filmu jsou divná zaměstnání. Vlastně i třeba spisovatelé. Chápu, že napsat knihu jen tak někdo nezvládne, ale jako zaměstání mi to přijde taky divné. Ale je hezké sledovat, jak se trendy mění. Teď stále letí ajťáci, uvadá podle mě řemeslo jako zedník, tesař. Vědě se taky věnuje míň mladých lidí a neví se, jak je přilákat. Co přijde po informatice, to si zatím netroufám hádat. Ale jsem na to dost zvědavá. A hercům jejich slávu přeju, to jo, ale něco je na tom pořád celkem divné.
 

Prázdninový kec

7. srpna 2018 v 23:07 | quack |  Různé kecy a můj život
Zdravím Vás. Vítejte u nového článku, který vstupuje na blog s novým záhlavím a s větší šířkou. (Je mi jasné, že jste to ani nepostřehli, protože pravidelných čtenářů mám málo a také Vás určitě zajímá hlavně obsah mých slov a né obal.) Ale o této změně jsem se chtěla zmínit, abych to i sama mohla případně v budoucnu dohledat. Staré záhlaví obsahovalo mé oblíbené zpěváky - Joacima z Hammerfall, Tobiase z Edguy/Avantasie a Tonyho ze Sonaty Arcticy. Ne, nevyrostla jsem z nich ... Akorát už tu strašili dlouho. Nahradil je jeden Angličan a ještě k tomu herec. A ano, asi jsem nemocná, protože celá rodina a přátelé ví, že přece přes Johnnyho Deppa u mě nejede vlak! ... Ale už i on mě nějak pomalu opouští a vyměnila jsem ho o 18 let mladší maso. Usmívající se A jelikož mám ráda pejsky i kočky, tak je to zas tak roztřetinkované ... Ale oblíbených herců mám stále habaděj ... Jinak přemýšlel někdo nad citáty pod záhlavím? Taky jsou tam již (pšššt mami) nějaou dobu, ale nechtějí se mi mazat, pořád je mám ráda. Latinský bude tak od 9. třídy, kdy jsem na latině ujížděla. A druhý anglický je ještě ze hry Prince of Persia - Sands of time. Měla bych dospět. Asi na tom zapracuju a někdy to taky změním. Možná.

Tak a co nového u mě? Už je to víc než měsíc, co jsem změnila město a přestěhovala se zase o kousek dál. Zatím je to tady zvláštní. Poznávám nové lidi a místa. Někdy je to k breku, někdy se směju. Mám brigádu a celkem pohodové kolegyně, ale jen jedna je v mém věku, ale aspoň si mám s kým pokecat a zítra jdeme dokonce ve trojko na oběd. Jsem držkatá, a i když opět střídám pracovní prostředí, lidé mě začínají poznávat a někteří si mě už stihli oblíbit. Musím říct, že před víc než rokem jsem nevěděla, kam mě brigáda jako prodavačka dotáhne a jestli to bude vůbec k něčemu, ale zpětně to byl opravdu chytrý tah. Není to prodej v supermarketu, mám volno kdy chci a nemám za zadkem vedoucí. Peníze se dají, pokud není manko a hlavně se člověk seznámí aspoň s někým a zasměje se. Taky jsem byla ráda, že v novém městě tato firma taky funguje a hned si mě vzali pod křídla a s nadšením! Bez brigády bych tady byla asi malý milý uzlíček nervů. Navíc jedna z mých vedoucích je naprosto pohodová, a i když nemám směnu, ráda za ní jdu třeba na hodinku pokecat. To jsem v Olomouci neměla, všechny prodejny byly trochu z ruky, tady mám jednu asi 5 minut od baráku. Každopádně jsem tak první na ráně, komu se volá, když se něco sesype. Teď mi například volala vedoucí, že je nemocná a potřebuje zaskočit. Peníze fajn, ale jsem už z toho celkem unavená. Navíc je to prodejna bez vody a bez klimatizace a to v létě opravdu chcete.

Bydlení je jinak taky relativně ok, po těch pár týdnech se konečně ukázaly nějaké mouchy - třeba polovina baráku je v pohodě a polovina je úplně blbá .. To mě docela zaskočilo, protože první dojem udělaly tyto strany přesně opačný. Ale to nevadí. Stejně se skoro s nikým nepotkávám. Možná se to změní až skončí prázdniny, ale zdá se mi, že jsem tady buď jediný student nebo jsme tady 3. Kdo ví. Neptám se. A myslím, že přes školu budu na bytě ještě méně - trochu se totiž děsím rozvrhu, který dostanu až v září. Ale stejně se zatím do školy nějak těším. Na tu změnu. Na to, až se třeba začnu učit něco určitého do hloubky - jako třeba výrobu chleba. Smějící se A ne pořád nějak hrozně obecně, jak mi to přišlo na bakalářském studiu. Kdo ví, koho tam pro změnu poznám, ale doufám, že se tam taky s někým nasměju a padnu do oka. Doufám a věřím, že se mi to povede dotáhnout do konce a budu mít druhý titul a s maminkou pojedu do Skotska, jak mi slíbila. No a pak možnáááá budu přemýšlet nad doktorátem. Jakože zatím je tam velký otazník, ale v hlavě ta myšlenka je, kdyby navazko vyšlo.

Co se týče toho Skotska, hrozně se mi ten nápad líbí, ale je to až za dva roky případně. A nevím, jak Vy, ale já mám třeba už představu na příští rok. Bude to Ukrajina. Bude to Oděsa. A pokud to cvakne, tak to bude i s procházkou přes Rumunsko, přes Cluj/Kluž. Transylánie. Oděsa je zatím na 80 %. Rumunsko na 50 %, jelikož to dost záleží na tom, jak dokáže být láska silná. (Nezní to tak blbě doufám ... Ale kamarádka má vztah s Rumunem a zvala mě už letos na roadtrip, ale utratila jsem dost za Estonsko a další nesmysly.) ... A Ukrajina, kdyby to vyšlo, tak se mrknu rovnou na ten Černobyl anebo si najdeme další zajímavá místa. Ale Oděsa je u vody, těším se konečně i do toho moře! Protože letos jsem u něj sice taky byla, ale víc na severu a v době, kdy tam byla opravdu zima. Jinak uvítal by tu někdo článěk o Estonsku? Opravdu jsem se na něj chystala, protože mě namíchlo, že se špatně na netu shání některé informace a celkově tam češi hrozně málo jezdí a někomu by to třeba pomohlo. A Estonsko je kouzelné a já ho doporučuju všemi 20 prsty. Klidně mi napište zprávu na mail, pokud se Vám příčí psát komentáře (ale opravdu je poctivě čtu a všechny!).

No a tímto bych se asi zas na nějakou dobu odmlčela. Jak si užíváte prázdniny Vy?

Vztahy a tak něco.

13. července 2018 v 20:12 | quack |  Různé kecy a můj život
Sice jsem původně chtěla napsat něco o Estonku - kam se podívat v Tallinnu a v Tartu a jak to tam přežít, ale rozhodla jsem se to zatím posunout na neurčito. A omlouvám se za název, já nějak pořádně nevím, o čem píšu a proč a tak. 10krát jsem to přepsala.

V poslední době se mě opět lidé začínají ptát na mé vztahy. Možná je to létem, možná je to nevím čím, ale stále mě zaráží, co je divného na tom, že nemám nějaké specifické vztahy. A úplně nenávidím, když někomu řeknu, že jsem teda jakože sama a ono se mi to omluví, že se ptalo, že mě nechtělo urazit ... ? Mě to neuráží. Já si myslím, že někdy je mnohem jednodušší být sám. Dnes jsem šla po ulici a míjela jsem mladý pár. Baba se krotila, ale pečlivě říkala partnerovi, že to ona věší prádlo a vytahuje myčku a proč to on někdy neudělá a já se musela pousmát. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem dnes prala jen své fusekle a další věci a pověsila jsem si to s radostí sama a uklízím, kdy chci a je to všechno jen můj bordílek ... Mám ráda svůj život. Ano, někdy si postěžuju, ale mám přátelé, co drží blízko u mě a nepřipadám si sama.

Se svou novou spolubydlící jsme samozřejmě už na téma "vztahy" taky narazily, ale nechala jsem mluvit spíš jí, nepotřebuju říkat soukromé věci na potkání. Překvapilo mě, že má o 15 let mladšího kluka. A ji překvapilo, že k tomu nemám žádnou blbou poznámku. Každého věc, s kým chodí. A mi se jejich vztah líbí, sama mi říkala, jak se navzájem ovlivňují a učí. A pobavilo mě, že její tchýně je o 2 roky starší než ona sama a netuší, jak se k ní chovat (umíte si to představit?). Je to milá osoba, měla dva dlouhodobé vztahy a teď zkrátka se ji přihodilo tohle. Nejsou spolu ani rok, ale jsou zkrátka zatím šťastní. Povídala jsem to kamarádce a ta mi jen řekla, že to je pseudovztah - zkrátka oba jen chtějí být ve vztahu, ale láska to není. Nechápu, že je tak z fleku odsoudila - ani je nezná. Ale myslím si, že spolubylící to má v hlavě v pohodě, neskočili po sobě hned, prostě se do sebe zakoukali. Pořád se tomu směje a občas přemýšlí, zda je to pravda. To chápu. Ale je šťastná a září, když o něm mluví.

Na druhou stranu kamarád prošel rozchodem po krátkém vztahu a pořád mi píše, jak ho miluje a chce ho zpátky. Už z toho šílím. V tom vztahu byl hadr. Partner s ním zametal, nelíbilo se mu na něm vše a nakonec to ukončil. Nevím už, co mu na to říkat, nemá ani koníčky, takže radím najít si něco, co ho bude bavit, protože jinak člověk moc přemýšlí a nežije, jen přežívá. Nic ho nebaví, nezajímá, jen vstane, jde na brigádu nebo do školy a večer spát ... A tak pořád dokola. Když má volný den, tak jen tak sedí doma a neví, co dělat. Tohle je život? Bohužel nebydlím ve stejném městě, abych ho třeba někdy někam vytáhla ... Ale píše mi snad každý den, že se chce odmilovat anebo aspoň znovu zamilovat do někoho, že neumí být sám. Myslím si, že ale umět být sám se sebou je základ. Taky jsem se to chvíli učila, ale nyní svou společnost zbožňuju a dost se se sebou nasměju i zrelaxuju. (Jo, schválně píšu jako pako.) Ale popravdě i ve vztahu potřebuju čas na sebe a na své koníčky, jak by taky ne? Akorát po mém nejdelším vztahu mi došlo, jak moc jsem na sebe zanevřela a pak jsem se taky hledala. A tohle by asi potřeboval i on, najít se. Je vůbec v dnešní době normální nemít žádný koníček? Je mi úplně jedno, jestli to budou videohry nebo třeba pokemon go ... Dnešní doba je divná a možnosti jsou velké. V dnešní době je i nakupování koníček. Nebo natáčení videí o čemkoli.

Kamarádi se mi také divili, že zvládnu ze dne na den změnit město, kde nikoho neznám. Zvládla. A dokopala jsem se už i k brigádě a paní vedoucí si mě už oblíbila a to se mnou byla asi jen 3 hodiny. Říká mi Kačenko a Zázrak. Přišla jsem ji spasit v pravou chvíli, jak jinak. A když jsem ji řekla, že tady nemám přátelé, tak mi řekla, že kecám, že mám ji a to mi musí na chvíli stačit, protože je úžasná. Rozpačitý A já taky a hned si nějaké další najdu. Pobavilo mě to, ale je fakt, že se mi líbilo s někým jen tak tlachat. Seznámila mě s dalšími asi 7 lidmi. Takže i když mám Zlaté jablko kousek, snažím se tam vždy jen rychle proskočit, ať mě hned všichni nezastavují. Pozornost mi lichotí jen občas. A když máte nákup a zastaví Vás security, tak to vypadá špatně. Těším se tak na začátek školního roku. Předměty zatím vypadají děsivě i zajímavě, ale hlavně ti lidi budou noví a kdo ví, s kým si tam padnu do oka a co za blázny najdu. Zápis jsem už přežila, ale nedalo se moc dobře rozlišit, kdo je který obor. No každopádně si tady každý den dělám vycházky, abych město pochopila a poznala do začátku školy co nejlíp - nebo aspoň nejbližší uličky. A není to tak obtížné. Celkem se tu směju. Samozřejmě občas teskním, když na ulici vidím někoho, kdo se podobá někomu jinému. Ale jsou to jen chvilky, otřepu se, mrknu a je to pryč. Ale zpráva kamaráda, jak se už balí do Zlína a těší se za mnou mě hrozně potěšila. Snad jsou za rohem další a další hezké a pohodové zítřky ...
 


Everything and nothing

13. června 2018 v 13:39 | quack |  Různé kecy a můj život
Něco málo z událostí posledních dnů ... Kde začít ... ?

Dejme tomu, že tento celý článkový blábol bude o koncích a začátcích ... Tak od toho největšího ... V pondělí jsem dělala přijímačky na mou Alma mater. To kdybych se po tom všem rozhodla přece jen zůstat. Všichni jsme to podělali. Dnes jsem to namátkou otevřela, na jeden obor jsem se nedostala ani za prd, na druhý, nad kterým jsem v minulosti hodně přemýšlela jsem se jaksi dostala. Bohužel stále není 100 %, že by mě stejně vzali (přijímají málo lidí a já jsem poslední v zeleném poli, co splnila aspoň počet bodů ... Ale pak jsou tu ti, co byli přijati automaticky a nikdo nevíme, kolik jich vlastně je). To je jedno. Já stejně chci do Zlína. Kosmetika a potravinářství. Krásný obor. Možná by mohl mít i pěkné uplatnění.

Ale má to tu druhou stranu. Od pár kamarádů jsem zaslechla, že se tam taky chystají, někteří teda jen dálkově, ale i na to prezenční tam lidi jdou. Na druhou stranu to znamená, že tady v Olo fakt hodně lidí nechám. A vím, jak to je - jo, budeme si psát nějaký čas a slibovat, že se brzy uvidíme ... A pak to utichne. A ano, někdy ta přátelství vydrží .. A někdy ne. Jsem připravená o některé lidi už přijít ... ? Některé jsem sotva poznala. Také teď, když jdu Olomoucí, přepadá mě chmurno ... To město má své kouzlo. Ty uličky, baráčky, lidi. Flóra. UPOL. Ty vzpomínky. Nemohu říct, že tu bylo jen špatně. Psala jsem to určitě už i minule, ale vážně se mi vrylo toto město pod kůži. A já vím, že to určitě dokáže i Zlín. Ale začátky jsou někdy ták děsivé. Zas nejsem malá holka a něco už zvládnu.

Další začátek a konec? Pondělní rande. Kývla jsem na to, ani nevím proč. Je to cyklista a to mi asi lichotilo. Bohůmžel už ta domluva byla hrozná. Nutno dodat, že o víkendu jsem byla v Německu a ušla tam něco málo kilometrů po celkem pitomé cestě a rupla mi tam noha. Takže včera jsem ještě nesla trochu následky a šla s ortézou. Moje garde přišlo, jako sportovec byl hrozně akční a hned začal přemýšlet, kam půjdeme a jestli nejdeme pěšky na sv. Kopeček a já se jen na něj podívala, jestli mu přeskočilo, když vidí, jak vedle pajdám? Nakonec jsem ho dotlačila na Flóru, bylo krásně, sedli jsme si a "povídali" ... Po tom, co na 5 minut pochopil, že jsem ráda, že můžu sedět, se asi urazil a tak jsem vedla veselý monolog. Hodinu a půl. Vlastně jsem se nedozvěděla nic, jen to, že umí i pár minut sedět v trapném tichu, ... Což já nenávidím a pak jsem to nevydržela a raději zas něco povídala. Pardon, vlastně tak co 10 minut se zeptal, jestli už jdeme někam dál, třeba na zmrzlinu. Nevím, proč to mám v sobě, ale zkrátka nemusím točenou zmrzlinu, ... Ani kopečkovou v létě nevyhledávám. Když už, tak přibližně 3krát za léto si koupím nanuk, .. Ale prostě mě na to nějak extra neužije. Taky jsem mu to mnohokrát psala. Ve chvíli, kdy mi řekl po šesté, že by někam šel a nejlíp na zmrzlinu jsem mu řekla, ať si jde. S nohou jsem ho také varovala předem, že prostě bych jen šla někam posedět. Napsal, že něco vymyslí. Nevymyslel. Jo a když už promluvil, komentoval cyklistu co projel. Na každého se podíval a zhodnotil. Po hodině a půl jsem si řekla, že to nemá dál cenu a prostě jsem se zvedla, že pajdám domů. Zvedl se s nadšením, že už nesedíme a vydal se se mnou. Ptala jsem se ho, jak se dostane domů. Odpověděl mi, že ani neví, kde je. A přitom říkal něco, že je odněkud z Olomouce. Nakonec přiznal, že v šantovce byl 2krát a že to tam ani nezná, ale že se tam chtěl kouknout a tak proto tam chtěl sraz ... Tak jsem si řekla, co je zase tohle za trubku ... Nakonec jsem se nějak vykroutila a odcupitala pryč. Nejvíc jsem se začala smát dnes u jeho zprávy kdy první zněla "rád jsem Tě poznal" a druhá "včerejší večer byl hrozně fajn" nebo tak něco. No to nemyslí vážně. Nebo snad jo? Pro mě to pokračování nemá.

Ale! Včera v práci jsem si řekla, že dlabu na všechno a zašla jsem si pro kebab na oběd. Naštěstí jeden je pěkně blízko a v mé půlhodince to v pohodě stíhám. Vešla jsem a zdálky na mě hulákal klasický cizineček, že už utíká, že mám počkat. Byl na pohled hrozně milý. Přijal mou objednávku a pořád se na mě vesele usmíval. Přišla jiná slečna, taková brunetka štíhlá, dlouhonohá, dlouhovlasá, prostě baba, co vedle ní mají jiné baby mindráky. Cizineček se na ni ohlídl, úsměv nikde, rychle ji vybavil a vrátil se ke mě. Ptal se mě, co dělám. Tak jsem řekla, že studuji, ale teď mám brigádu. Chtěl vědět víc, tak jsem naznačila víc. Usmál se a začal mi připravovat boxík. Zeptal se mě na jméno, tak jsem se usmála a řekla, že jsem Kateřina. Usmál se a řekl, že to je vznešené jméno a že se ke mě hodí a že to je pěkné. Tak jsem poděkovala a dál ho sledovala, jak mi připravuje oběd. Mezitím vzal ale do ruky talíř a zeptal se, zda zůstanu a pojím s ním. Řekla jsem mu, že to je hrozně milé, ale spěchám do práce, že mám krátkou pauzu. Vypadal ublíženě, ale zkusil to ještě jednou. Ale neukecal mě. Prodejnu mám bohůmžel hlídanou, kdyby to byla ta druhá, tak možnáááá, ale dnes to nešlo. Nakonec se zeptal, zda chci i kozí sýr. Nikdy jsem ho asi neochutnala a nabízel to jen tak ... Kývla jsem, že jsem na to byla vždy zvědavá. On se normálně snad ani do boxíku nedává, jen si u mě chtěl šplhnout. Nakonec mi řekl, jestli to chci zabalit a já, že ano, že musím utíkat. Tvářil se opět hrozně ublíženě a navíc mi tak přeplnil tu krabičku, že bylo bez šance to zavřít. Šla jsem s tím jak trubka, aby něco nevypadlo. Také se zeptal nakonec, že když jsem už nezůstala, zda mu dám číslo anebo facebook. Přemýšlela jsem, zda někdy po mě vůbec chtěl jen tak číslo? Úplně mi to zvedlo ego. Víte co, zpocená, ulepená z práce a někdo po Vás chce číslo? Hustý. Ale také jsem mu řekla, že se omlouvám, ale to nepůjde, že se budu stěhovat do Zlína. Řekl jen, že to pro něj není dálka, že to je kousek a mé srdce málem povolilo. Všivák jeden. Ale umíte si předtavit, co pravidelný kebab udělá s postavou? To by nešlo, takový vztah. Ale musím říct, že jsem přes den ještě nad hošíkem občas přemýšlela ...

Snad jen jedna věc mi ještě vrtá v hlavě a to je právě jedna kolegyně v práci. V sobotu mi volala do Německa, zda nemůžu přijet, že je jí hrozně zle. No nepřijela jsem. Pak jsem to řešila s jinou kolegyní a řekla mi, že se k ní dostalo, že celou sobotu měla v práci přítele .... a v neděli ráno napsala vedoucí půl hodiny před otevřením, že do práce nejde, že je ji zle. Na prodejně pracujeme samy. Vždy jen jedna, pokud se zrovna nestřídáme. Vedoucí ani nebydlí přímo v Olomouci, takže o radost víc. A nejvíce nás pobavily následné fotky kolegyně u jezera. Drzost? Podle mě naprostá debilita. Zajímalo by mě, jak to vedoucí vyřeší. Máme celkem podstav lidí, tak nevím, jestli bude jen kárání ... Ale už v sobotu po této slečně vedoucí vyjela po mobilu, že je nezodpovědná. Nutno dodat, že v nedělní ranní SMS pro vedoucí bylo, ať si třeba nasere. No je to normální? Možná pro holčinu je tohle pomalu, ale jistě konec. No s takovýmhle chováním, co jiného dělat.

Poslední část článku bude patřit majitelce bytu, kde přebývám. Má už 50 let pryč a najednou dala v práci výpověď bez toho, aby měla jisté místo někde jinde. A to má ještě nedospělou dceru a žádného muže a žádné finance navíc. Chtělo to odvahu. Ale štěstí ji přálo, náhlý konec v práci ji otevřel nové a lepší dveře. Začíná se teď sice taky učit něco nového, ale zatím vypadá velmi spokojeně a já ji to ze srdce přeji, aby byla šťastná a klapalo ji to. Někdy je zkrátka nejlepší všechno hoit za hlavu a začít znovu. Bude to tak i u mě?

Paní bakalářka

1. června 2018 v 19:11 | quack |  Různé kecy a můj život
Přišel čas ... konečně zde můžu napsat, že jsem zvládla zatím jednu z nejtěžších věcí v mém životě. Získání bakalářského titulu z chemie se zařadilo někde mezi to, jak jsem se sesypala kdysi ohledně mého kolena a nechtěla jsem vidět kolo, nechtěla jsem nikam jít, nechtěla jsem už nikdy na brusle ... Protože jsem měla strach. A strach stále mám, ze zemních bruslí a z lyží. Že špatně na koleno spadnu, rupne mi čéška konečně a já budu naprosto v háji. Další těžký mezník v mém životě bylo rozhodně onemocnění mého tatínka, kterého budu vždycky hrozně moc mít ráda, i když cítím, jak jsme se za poslední roky odcizili a že si s ním mnohdy nemám co říct ... Ale v poslední době jsme si párkrát volali a to bylo moc krásné. I s maminkou a vždy mi to prosvítilo den ... Další opravdu náročná věc, bylo celé mé studium na univerzitě.

Na své alma mater jsem strávila 4 roky. Zvládla jsem jednu změnu studia. Na druhém oboru to bylo o 90 % lepší a stejně jsem se často potila. V prváku byl pro mě rozhodující první semestr, byla to zkouška toho, zda vůbec na výšku mám nebo ne. Ale zvládla jsem. Až ze zimního semestru jsem přenesla organickou chemii (mrška jedna) ... V zimáku v druháku jsem potom neudělala jeden předmět, ale zase jsem udělala jeden dopředu ... a v letním jsem udělala napoprvé úplně všechno a měla jsem prázdniny už od 31. 5. .. O to náročnější byl třetí a poslední ročník, kde se nakupily starosti s bakalářkou a s opakováním předmětu. Ale i zimní semestr jsem zdárně dokončila, pobyla si v laboratořích a spřátelila se poměrně se svým vedoucím a i s jinými na katedře.

Sepsání bakalářky mi dalo celkem dost práce. Sestavila jsem celkem 188 grafů a z toho asi polovinu vyhodnotila a z toho použila ještě menší část. Pomohlo mi strašně moc lidí, ať už se čtením a tedy s formální stránkou, tak s grafy a také i s diskuzemi přímo nad chemickými věcmi nebo s přístroji. Nakonec jsem bakalářku vytiskla a po odevzdání zjistila, že stejně obsahuje mnoho stylistických chyb. Ale byla jsem stejně na ni pořád hrdá. Moje první vědecká práce. Pokud nepočítám maturitní, která je ale opravdu normálním lidem na nic. Doufám, že z mé bakalářky si jednou lidi budou brát spektra a budou si říkat: ,,Jo, Kateřina, ta musela být fakt dobrá." Usmívající se

Ve chvíli, kdy jsem úspěšně odevzdala bakalářku, přišlo na řadu pořádné učení se na státnice. Přes všechny strasti jsme nakonec dali dohromady aspoň seznamy otázek. Víceméně. Učila jsem se každý den 6-12 hodin v závislosti na dalších povinnostech a psychickém rozpoložení. Zhubla jsem a přibrala a vypadalo mi hrozně moc vlasů. A vlastně až v den obhajob jsem zjistila, že 6 z 10 lidí, co tam byli se mnou, to měli stejně. Další dva na tom byli ještě hůře a jen dva lidi byli prostě nějak v klidu. Vlastně mě celkem potěšilo, jak ti, co zvládali školu o něco málo líp jak já, panikaří stejně jako já a vyšli úplně bledí a vyděšení, stejně jako já. Nebyla tam najednou ta příčka těch premiantů a těch průměrných, ztratilo se to. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme mluvili jako děti a ne jako vědci. Všem nám vypadly naprosto základní věci. Slečně s něčím jako fotografickou pamětí dokázal stres vymlátit na chvíli z hlavy areny, což byla jedna z otázek, které jsme všichni chtěli víc než heterocykly a další sprosťárny. Mě potom naprosto odjebala anorganická chemie, kdy se mě ptali úplně na jiné věci, než jsem byla připravená. Nemohla jsem si ani vytáhnout hlavní skupinu, ale vytáhla jsem si otázku z přechodných prvků ... Byla to moje poslední zkouška, byla jsem už zpocená a vyplašená a nedala jsem dohromady ani definici přechodných prvků. Ale divila jsem se, že ze mě odněkud vymáčkl, co to je centrální atom, koordinační čísla, dokonce jsem zvládla rozkreslit žlutou krevní sůl. Nemůžu říct, že jsem byla jen ticho, i když ze mě padaly buď už hovadiny anebo jsem se zázrakem trefila. Pak mě už propustili a já jsem roztřeseně vyšla ven a za 20 minut byly výsledky. Můžu říct, že jsem s anorganiky vyšla s éčkem a taaaak odřeným zadkem, protože ani uši nestačily a budu to cítit ještě dlouho ... Jsem moc vděčná svému vedoucímu, že se za mě postavil ... Vím, že se za mě postavil. Málokdo by to udělal ... A i když byl občas protivný (kdo není), tak má srdce na správném místě. Nenechal mě ani u obhajoby se potopit. A tak to podle mě se správným vedoucím má být ..

UPOL mi hodně dal. Jsem ráda za všechny ty možnosti. Potkala jsem tu spoustu super lidí. Zažila spoustu dobrodružství. o to víc bylo bolestné, když mi škola zas ty lidi vzala. Každý rok se jen zúžil náš počet na trapné minimum a to 11 lidí na první termín státnic. Ze 73 ... Z toho jsme jen 10 zvládli vše. Doufám, že v sprnu se navýší naše řady. Všem jim moc přeji štěstí. No i všem ostatním, co kdy budou státnicovat.

Můžu za sebe říct, že se těším i děsím toho, změnit město a univerzitu. Miluju Olomouc. Vryla se mi pod kůži. Nechce se mi s ní loučit, ale chci si zkusit navazující obor a to potravinářství, což UPOL nemá. Změna je život a tady nejspíš bude ku prospěchu. Nemůžu říct, že v Olo nejsou lidi, které už prostě nemůžu vystát. Jsou tu taky lidi, které nějak miluju se vším všudy, ale ti se většinou taky nechtějí v Olomouci usadit a pokračovat. Každý začínáme jít zas svou cestou stejně jako po střední. A já se začínám těšit na to, jaké nové věci a zkušenosti mi přinese tohle ...

A stejně .. Je to fakt pravda, že jsem paní bakalářka Kateřina a zvládla jsem to z chemie? .. Hustý.

Další články


Kam dál